|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28115 příspěvků, 4451 autorů a 296077 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Ples příšer - 5. kapitola ::
 Lizz |
publikováno: 28.07.2010, 16:46
|
Fajn... Tahle kapitola je děsná... Vím to, ale svým způsobem je nutná... Další už by se snad měla srovnat...
Opět sem dávám něco jako minule se stalo: Adriana šla na nákup a srazila Rafaela, který není tak docela člověk. Její první dojem je, že ho nemá ráda... Na nějakou dobu je dovoleno jí na elfa zapomenout, ale prvního září jim ředitel přivede nového žáka, kterým (nečekaně..xD) není nikdo jiný než ten elf. No a v tom úplně minulém se celkem nic nestalo... Jenom milá třísdní posadila Rafaela vedle Adriany a ten začal vyzvídat, což se jí nelíbilo...xD Ehm v podstatě se tam nic nestalo... Jsem si toho vědomá... Ale to přijde...xD Teda mělo by...xD A navíc je to krátké... :) Hotovo...:) Za chyby se omlouvám, stávkuje klávesnice a oči taky...xD (Mozek pro jistotu zdrhnul před 17-ti lety:D) |
| |
|
|
"Kdy máš čas?"
Touhle otázku mi začalo něco jako výcvik. Každou středu jsem šla po škole k Rafaelovi domů. Rodiče mu hráli elfští manželé… Nechápala jsem to, ale radši ani nekomentovala.
Ze začátku jsem to tak trochu nezvládala. Tak trochu víc… Ukazovala se moje každičká představa. Každá, která byla trochu lépe promyšlená. Bohužel pro mě mezi nimi bylo i pár karikatur elfa. Když mě naštval - na což měl talent. Obzvláště když komandoval. Ale s postupem času jsem už dokázala některé své iluze skrýt a některé dokonce i úmyslně…Během těch "hodin" jsem se o něm leccos dozvěděla a podvědomě jsem ho přestala považovat za zrůdu, kterou nikdy nebyl. To jenom já si ho tak označila. Já a můj chorý mozek.
"Kolik ti vlastně doopravdy je?" zeptala jsem se jednou. Neodpověděl hned. A když už to vypadalo, že se k tomu ani nedokope ozvalo se:
"Moc ne. Tedy na elfa moc ne. Něco málo přes dvě stě." Asi se čekalo, že budu ohromeně civět s hubou dokořán, začnu koktat nebo tak něco. To přece bývá obvyklá reakce. Ale to bych nebyla já, kdybych se chovala normálně. Místo šoku nebo nějakého podobného stavu jsem dostala hroznej záchvat smíchu.To, jak klidně to řekl a ještě to "moc ne". Tohle a moje představivost je opravdu výbušná kombinace. Tohle byla jedna z iluzí, které jsem nezvládla a možná ani nechtěla schovat. Dvě stě let starý Rafael. Okamžitě mi mozkem blikla Polednice.
"O berličce, hnáty křivé…" zarecitovala jsem a zase vybuchla smíchy. Rafael stál a pohledem kmital ze svojí napodobeniny na mě. Chudák nevěděl co dělat. Volat psychiatra? Vynadat mi? Urazit se? Nakonec si nevybral ani jednu a přidal se ke mně. Díky bohu.
"Pro…Promiň." Koktala jsem mezi záchvaty smíchu. Aspoň o omluvu jsme se musela pokusit.
"V pořádku." Ujistil mě a ještě trochu mu cukaly koutky.
"Když… Nemůžeš oznamovat, že je ti dvě stě let tímhle tónem." Poučila jsem ho a potlačila další smích. Chudák moje bránice je taky jenom jedna.
"Jak tímhle tónem?" Jistě. Jemu to přece nepřijde divné. Je totiž naprosto normální, že je někomu dvě stě. A já jsem prý případ pro cvokaře… I když u elfů… Kdo ví… Každopádně já nejsem elf.
"Víš, pro lidi není dvě stě let zase tak málo. A už vůbec to není normální. A když to oznámíš takovým tím hele-venku-prší tónem, tak se nediv, že vybuchnu smíchy. A v kombinaci s Erbenem…" Kterého bych znát neměla, ale za to může děda. Byl tak trochu cvok do literatury no… Tolik na vysvětlenou odkud jako člen anglicky mluvící země znám Erbena. Radši jsem zatřásla hlavou a odehnala tak další představy… Kdo ví, co bych ještě byla schopná vytvořit…. Rozhodně se mi to nechtělo zjišťovat.
"Polednice… Zvláštní. Odkud jí znáš?" zeptal se elf zvědavě…
Napadlo mě, že stejný dotaz bych mohla mít i já, ale dvě stě let… No pokud se nudil… V rychlosti jsem mu shrnula tu historii ohledně dědy a knížek. Podle všeho to vypadá, že jsem zdědila nějaké jeho geny, protože jsem podobný cvok… Ovšem co se fantasy týče. Nikdy jsem - narozdíl od většiny svých spolužaček - netíhla k románkům. Za což jsem si vysloužila náležitou nálepku, ale co už… Nebavilo mě je číst. Většina jich je totiž ve stylu - na začátku se dva potkají a na konci jsou pořád spolu. Dobře našlo se jich pár, který se mi i líbily, ale jak říkám… Fantasy navždy a nikdy jinak. A pokud ještě něco mám míň ráda než románky, je to povinná četba. Možná by to nebylo tak strašný, ale jakmile mi řeknou… ´Tyhle knížky musíš přečíst…´ Okamžitě vůči nim chytám alergii… I když kolikrát zjistím, že to pak není ani tak hrozné. A že některé už mám dávno přečtené.
"Nad čím přemýšlíš?" vytrhl mě ze zamyšlení elfův hlas.
"Nad nesmrtelností chrousta." Odpověděla jsem. Co je mu do toho nad čím já si dumám? I když to jsou jenom knížky.
"A k čemu jsi došla?" Moment, to myslí vážně? Kristova noho.
"Že je to pitomost." A jeden elf zjevně nezná tak docela veškerá lidská přirovnání. Tu druhou část věty jsem si nechala radši pro sebe. Nepotřebuji ho naštvat. Rozhodně ne teď. Podívala jsem se na hodiny, které vysely na zdi.
"Jejda!" uklouzlo mi, když mi došlo kolik je hodin. "Musím domů, ahoj." Rozloučila jsem se a vylítla pro bundu a aktovku.
"Ahoj, zítra ve škole." Odpověděl a já přidala do kroku. Domů je to sice kousek, ale stejně už bude zle.
***
Proč se musejí moje temné předtuchy vždycky vyplnit?
"Kde jsi byla? Víš kolik je hodin?"
"Promiň… Zapomněla jsem se u kamaráda." Prosím ať přehlídne ten mužský rod. Prosííím.
"Kamaráda? Koho?" Dobře, tak zase nic.
"Víš jak jsem ti říkala, že máme nového spolužáka? Tak u toho." Super a mám postaráno o výslech na další dvě hodiny. Že já hubu nedržela.
"A nevadilo jim to? Takovou dobu… Co jste dělali?"
"Mami, prokrista… Kdyby jim to vadilo, tak tam nejsem, neboj." Říkat, že nebyli doma by nebyl nejlepší nápad…
"No dobře, ale stejně... Taky jsi mohla aspoň dát vědet..." Jo a poslouchat ty řeči celý den? Díky... Nechci...
"Tak příště..." Ups, zase vedle... Nejspíš nepočítala s tím, že tam plánuju ještě někdy jít. Detail.
***
O miliony a miliony světelných let později…
"No dobře… Ale příště přijď dřív." Přikývla jsem.
"Můžu už jít nahoru?"
"Běž, ale za chvíli bude večeře." Aleluja… Proč jí tak baví mě vyslýchat? Copak jsem trestanec? Neskutečný.
Nahoře jsem konečně odložila aktovku a naházela do ní věci na zítřek…
Stejně se, jako obvykle nebude nic dít a když ano, tak se to nějak okecá...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
91.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
3.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 9 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Bloodynka
|
|
| (10.2.2012, 20:32) |
|
|
pitron
|
|
| (10.2.2012, 09:19) |
|
|
mbun
|
|
| (10.2.2012, 08:49) |
|
|
Petr polák
|
|
| (9.2.2012, 18:55) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
