|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28102 příspěvků, 4448 autorů a 295984 komentářů :: on-line: 26 ::
|
 |
|
:: Nezapomenu... ::
|
| |
|
|
Stál u okna a díval se ven. Sledoval vycházející slunce, jehož paprsky dopadaly na třpytící se hladinu. Zamyšleně při tom poslouchal šumění vln, které narážely do útesů a v dlani tiskl malý medailonek. Zahleděl se na něj a mírně se pousmál. Byl malý, stříbrný a ve tvaru srdce. On sice tyhle všelijaké drobnosti neměl moc v lásce, ale tento byl něčím vyjímečný. Darovala mu ho totiž Lily Evansová, když spolu ještě navštěvovali školu čar a kouzel v Bradavicích.
Řekla mu: „Doufám, že na mě nezapomeneš, protože já na tebe nikdy.”
Smutně k němu znovu sklonil zrak a stále ho převracel v ruce. Byl to jediné, co mu po Lily zbylo.
„Severusi?” Otočil se. Na prahu stála jeho služebná. Nepatrným posunkem jí dal najevo, aby mluvila dál.
„Víte, už delší dobu si o vás dělám starosti. Neměl byste na ni pořád myslet, musíte už zapomenout!” dořekla, a s obavami se mu zadívala do tmavých očí. Nic na to neodpověděl.
Nemohl. Už to bude skoro rok, co ji Voldemort tak chladnokrevně zavraždil. Rok… Příliš krátká doba na to, aby zapomněl, aby ji vymazal ze své paměti. Prostě to nedokázal. Vždy, když na ni pomyslel, sevřelo se mu srdce a tělo mu zaplnila prázdnota.
Pokynul služebné, aby odešla a otočil se zpátky k oknu. Ještě se krátce zahleděl na obzor a šel se obléci. V hlavě se mu honilo jen jedno. Snažil se na to nemyslet, ale nešlo to. Znovu a znovu se mu myšlenka vracela, neúprosně a vtíravě. Musel chvíli na vzduch. Zastrčil si medailonek do kapsy od kalhot. Ještě než odešel, nechal na stole krátký vzkaz: „Nečekejte na mne, vrátím se pozdě. Severus S.”
Procházel se podél útesů a hleděl do křišťálové vody pod sebou. Stromy se lehce ukláněly ze strany na stranu a všude poletovali ptáci. Bylo opravdu krásné ráno, na procházku jako stvořené. Došel pod jednu z vysokých Líp. Pomalu si lehnul do orosené trávy a zadíval se na nebe, bylo bez jediného mráčku. Zavřel oči a nevnímal nic víc, než vůni trávy. Nechtěl přemýšlet, ani snít. Jen ležet a odpočívat, odprostit se od nudného všedního světa. Jenomže to nedokázal. Do mysli se mu jako zloděj zase přikradla ta myšlenka. Po chvíli otevřel oči a ztěžka se postavil. Došel až na kraj útesů a vytáhl z kapsy medailon. Držel ho v natažené ruce před sebou a pozorval, jak se od něj odráží slunce. Naposledy se ohlédnul na starý, obrovský dům, pevně uchopil medailonek a tiše zamumlal: „Neboj, nezapomenu.”
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
80.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
