» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."

K. Čapek

počet přístupů: 1713503

obr

:: Na SASPI.cz je právě 23799 příspěvků, 3750 autorů a 253471 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Vítr, který sfouknul den ::

Příspěvek je součásti workshopu: Nouze plodí hrdiny

salvator	publikováno: 28.07.2010, 22:36

Když se zastaví čas, je třeba jej zase opět najít a ukázat mu ztracený směr, ať už se zastavil pro cokoli.


	Vlajícími okny procházelo zšedlé denní světlo několika desítkami rovnoměrných proužků do prázdnoty. Slunce už několik dní nepromluvilo. Přesto si vítr zcela nerušeně pohrával s větvemi menších stromů. Věděl, že nakonec přijde. V nejhorším případě jej půjde hledat, konečně, nebude to poprvé. Ticho se ozývalo na každém kroku. Ulice plné tváří, uspěchaných, zamyšlených, veselých i smutných, jako každý den, proplétaly své osudy s každým novým okamžikem. Za každým rohem visely spousty pozhasínaných lampionů s odpovědí ve svých ještě nevložených svících, "počkejte do večera", kývaly jako obvykle. Poté zmizely do šera. Stíny ptáků nehybně kroužily nad nekonečnými ulicemi s bezednýma očima. Na osamělých zápražích rozechvívaly zvuky strun naději, že se zase změní déšť ve sníh, až přijde čas. Pak, pokryje svým bělostným pohledem celou zem a příjemně zchladí cesty myšlenek těch, kteří se s ním setkají. Těch co čekají, je hodně. "Kde jen může být?!"Tolikrát už se mu zdálo, že zahlédl její milý pohled schovaný do přítomnosti." Přece jen nemohla takhle zmizet!Takhle ne!! Projdu třeba celé město ještě jednou, ale najdu ji, musím." Zavřel oči. Celé jeho tělo i mysl se otřásly. Na ten závan větru nikdy nezapomene. Před třemi dny se probudil a srdce se mu sevřelo strachem z neznáma. Ještě nevěděl proč. Vyšel tedy na ulici, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Sotva však stačil zpozorovat, jak se na obzoru vyhouply první paprsky vycházejícího slunce, země se zachvěla. Bylo v tom cosi zlověstného, ovšem úplně jinak, než jak to za svých šestnáct let života mohl sám poznat . Bezděky se přidržel zábradlí u domu. Čekal na další záchvěv. Ten už ale nepřicházel. Vteřiny ubíhaly. Rozhodně nebyl sám, komu připadala tahle chvíle více než nekonečná. Nohy mu vrostly do země s takovou rozhodností, že ani nepomyslel na to, aby se pohnul. "Fumiko, šeptl, Fumiko." Vše najednou zmizelo, slunce, obloha i hory. Jakoby je někdo zahalil do tmavého kouřového pláště. Zcela nečekaně to s ním hodilo o několik metrů dál. Válel se po zemi, snažeje se zachytit něčeho pevného. Nahmatal čísi ruku. Když se ohlédl, spatřil jen prázdný výraz tváře s otázkou v očích. Zkusil se posadit. Netušil, jestli se mu to nakonec podařilo. Všechno pohltil prudký poryv větru. Víčka tisknul pevně k sobě tak, jak to jen bylo možné. A pak už jen..ticho. Křik. Pláč. Srdceryvné volání. Nesrozumitelná slova. Beznaděj. Křik a pláč. Kde jen má své kolo, bylo to první, na co pomyslel. Když pojede rychle, stačí mu sotva dvacet minut. Zvedl se, pokryt vrstvou prachu a zprvu ztěžka, klopýtavým během, mířil do míst, kde nechal včera večer své kolo. Ulevilo se mu, když jej spatřil. Už už nasedal, nohu opřenou o pedál, jen sešlápnout, když si teprve nyní uvědomil rozsah onoho "zemětřesení". Rozhlédl se a spatřil jak mnohé z domů kolem nemají střechy a mnohé ani většinu stěn. Spatřil, jak někteří lidé a to několik z nich dobře znal, leží bez hnutí na zemi. Ostatní se povětšinou vrávoravou chůzí, jakoby opilí, potácejí bez rozmyslu tam i zpět. Nikdo ničemu nerozumněl, nikdo nic nechápal. Stařenka Ogawa z protějšího domku seděla schoulená na zápraží, které jí zbylo z jejího příbytku. Neplakala. Jen odevzdala svůj osud do rukou těch ostatních. Nemohl ji tu přece takto nechat. Kolo dopadlo s třesknutím o zem. Jejich dům se zdál být téměř neporušený a tak ji vzal pod paží a pomalu odvedl dovnitř. Vložil jí do vrásčitých rukou šálek s vodou. Vypadala odevzdaně, ale ucítil její jemný stisk díků. "Co teď!? Fumiko musí ještě chvíli počkat, snad mu to odpustí. Určitě ano, pochopí to." Bezděky se vydal směrem k městu, kam chtěl jet za Fumiko. Za okamžik už pomáhal odnášet různě zraněné ženy, muže i děti na místa, ve kterých se soustředili i všichni přeživší doktoři i ti, jenž chtěli prostě jen pomoci. Téměř bez oddechu, s myšlenkami pouze v přítomnosti, běhal, nosil, utěšoval, nebo jen mlčel celé tři dny, jenž byly nejtěžšími v jeho životě a možná, že jednou provždy. Třetího dne po poledni narazil už zcela vyčerpán, na svého nejlepšího přítele ze školy, Ionoueho. Málem ho nepoznal. Byla to jen košile, která vypovídala o svém majiteli. Víc už nezvládne. Prostě se sesunul na zem a probral se až na druhý den ráno. Kdosi mu vnutil kus jakéhosi jídla a láhev s vodou. "Kde jen nechal to zatracené kolo?!!" prolétlo mu hlavou jako první poté, co se trochu posilnil. Jako hnán divokým větrem šlapal po ztracené cestě známým směrem. "Uběhly tři dny!" Připadalo mu to spíše jako tisíc. Nepřemýšlel o tom, že z města, kam teď uháněl, nikdo celou tu dobu nepřicházel a ani tam neposílali žádné doktory. Bylo mu to jedno. Hnal ho jen živý obraz Fumiko a myšlenka na ni. Brzdy zaskřípěly. Ocitl se na známých místech, kudy často chodívali, když si vyšetřili nestřeženou chvilku pro sebe. Jen je vůbec nepoznával. Vlastně, nebylo co poznávat. Všechno se někam jakoby vypařilo. Domy, stromy, celé ulice, lidé, zvířata, prostě všechno. Jeho unavené oči těkaly po zpustošené krajině aby našly alespoň jedno jediné známé místečko. Pomalu odložil své kolo na zem. "Kudy, kudy se dát?" bouřila se jeho mysl. "Někde tu přece musí být. Říkala, že na něj počká kousek od vstupní brány do chrámu, nedaleko od jejich domu. Jako sen mu připadala chůze nakupenými troskami. Co víc, na kopci, na kterém se měli sejít, zůstala jen brána sama. Roztřásly se mu nohy. "Fumiko!" Po tvářích mu stékaly slzy shledání. Stála tam, usmívajíc se a kynoucí mu rukou na pozdrav. "Konečně!! Myslel jsem, že tě už neuvidím! Už tě nikdy nenechám tak dlouho čekat. Odpustíš mi, prosím?!" Pokývla hlavou na souhlas a pohladila ho po vlasech. "Zůstaneme už navždy spolu, co říkáš?"


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 6		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 14		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 22		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Sakora	01.08.2010, 20:54:28

Působivý příběh, zpočátku samé obrazy, metafory a fantazie, které nakonec vyústí v katastrofu. I když se (vzhledem k zadání WS) hrdina choval "hrdinsky" jen asi na dvou řádcích, stojí text za přečtení. Líbilo.


ze dne 01.08.2010, 21:44:40
salvator: Mockrát díky. Já myslím, že v tomto případě i dva řádky stačí, ostatně, vždyť to by přece jen každý z nás nezvládnul. Někdo by se prostě sesypal a bylo by to. Jeho ale hnala láska a naděje na shledání. Jsem tvou návštěvou velmi potěšen. Těším se na příště. Hezký večer.

Leontius	31.07.2010, 16:08:12

Napsáno je to skutečně hezky! Mistrně popsáno, avšak nejsem si zcela jist, zda příspěvek splňuje v celém znění zadání workshopu. Každopádně by byla škoda si toto nepřečíst. Létali ptáci nad Hirošimou či Nagasaki? Těžko říci. Sám jsem kdysi do workshopu napsal povídku s podobným námětem. Šlo o WS Vánoce poslepu a příspěvek se jmenoval "Vánoční noc". Eventuálně můžeš porovnat. Za krásně vystiženou atmosféru dávám 1


ze dne 01.08.2010, 21:41:30
salvator: Díky, i za známku. Já je jen nepovažoval za nutné, v případě ws-ka. Těžko říci proč, ale měl jsem na mysli Nagasaki, tam přece jen v hornatějším terénu nedošlo, v uvozovkách k takovému masakru, ovšem to nijak nesnižuje onen počin co se týče Američanů. Spíše mi to nějak přišlo k mému hnutí mysli. Na tu tvou povídku se moc rád podívám, díky. Měj se hezky.

Šíma	29.07.2010, 16:55:07

Ano, klidně to mohla být atomovka! :-( O to je to děsivější, protože za zemětřesení nemůžeme, ale když na nějaké město svrhneme nejničivější bombu, kterou máme a vědomě pozabíjíme většinu civilistu v něm... Jo, to je pěkný "zločin", válka-neválka! :-(


ze dne 29.07.2010, 22:04:06
salvator: Zasáhlo mne to, už když jsem byl malý a viděl ty fotky a teď..nemohl jsem si pomoci, ihned po přečtení zadání jsem je měl opět před očima a pak už přicházela slova sama. Tak, zatím.

Matylda Kratinová	29.07.2010, 14:11:58

Uz nazev me tak trochu postouchl, pak jmena, vitr..., taky bych rekla, ze je to bomba. Tady nema cenu se moc rozmazavat, protoze to poselstvi je jasny.


ze dne 29.07.2010, 22:00:51
salvator: Jak říkáš, je to prostě tak. Co se jednou stalo, nelze odestát, ale jako poučení do budoucna to snad k něčemu je, zdá se. Měj se a díky.

Tonyend	29.07.2010, 11:14:12

Já nabyl po přečtení dojmu, že nešlo o zemětřesení, ale když se zastavil Čas, tak to bylo v okamžiku prvního svržení a výbuchu atomové bomby nad Hirošimou. A nalézt Čas a dát mu nový správný směr, je apel na Lidstvo. Už nikdy žádná Hirošima a Nagasaki. Už nikdy nesmí zazářit na nebi milion sluncí!


ze dne 29.07.2010, 21:59:08
salvator: Co dodat, trefa do černého, dá-li se to tak říci. Máš mé poděkování a můj obdiv. Je to přesně tak, jak říkáš. Název tohoto workshopu mi ani jiné téma nenabízel, tedy nic proti každodením hrdinům kolem nás. A že jich je, jen se o nich moc nemluví. Hezký večer přeji.

Šíma	29.07.2010, 0:09:30

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 28.07.2010, 23:10:56* Kurnik a já si bláhově myslel, že oba přežili (on i ona)! :-( No nic, tady je jasně vidět, jaké obrázky si čtenáři při čtení vytvářejí při čtení toho (či onoho) textu! Hezký večer přeji a dík za vysvětlení! ;-)


ze dne 29.07.2010, 21:54:53
salvator: Nemáš zač, Šímo, bylo mi potěšením.

Šíma	28.07.2010, 23:10:56

Miluju happyendy! Fakt že jo! ;-) V povídce jsou pěkně popsány následky zemětřesení (na lidech i budovách). S lidmi je to horší, protože domy nejsou živými bytostmi... Pěkné je to takové "mlhavé", "zrychlené" až "hektické"! Škoda jen, že ti šotci rozpárali text (některé věty) do řádků a na mnoha místech ukradli mezery v textu (za interpunkcí). Je to taková katastrofická momentka, ve které jde nejen o mezilidské vztahy, ale i sebezapření... ;-)


ze dne 29.07.2010, 0:06:38
salvator: Ahoj Šímo. Ti šotci, co mi rozervali text, tak s těmi už nic nenadělám. Na tom ale ani tak moc nesejde. Tohle "zemětřesení", se odehrálo na konci války v jednom městě a nebylo tak úplně zase opravdovým zemětřesením. Zemřela spousta lidí. Já tohleto napsal pro ně. Ano, částečně jsem se s tímto příběhem i ztotožnil, ale ono to doopravdy, pro toho, kdo to nezažil, ani nejde. Všichni, kteří to přežili, museli z toho kraje odejít daleko pryč, aby z nich nikdo neměl strach, museli zapřít svoji své rodné místo, aby mohli žít dál. A závěr, ano, snad by to mohl být i happy end a pro tebe nechť jím i zůstane navždy. Jinak, není. Na místě, kde po třech dnech našel svou milou, už před třemi dny zbyly jen pouhé stíny. Bohužel. Tak, zatím, Šímo a ..však víš.