» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2141639

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Říše smrti: Chmurné zprávy ::

Apinby	publikováno: 02.08.2010, 21:49


	Chmurné zprávy Po nádvoří královského paláce těžkým a kulhavým krokem kráčel na smrt vyčerpaný muž v černém plášti. Tvář mu zahalovala kápě. Za ním ho doprovázeli dva strážní. Držel se za pravý bok a každý krok z něj vysával život. Ačkoliv byl raněný a vyhladovělý, sotva mu elitní gardisté stačili. Byl krásný červnový den, on však cítil strašlivou zimu. Ten smrtelný chlad ho doprovázel všude. Snad to byl dotek blížící se smrti. Starobylá palácová vrata od Enebielského sněmu pokrytá rytinami zachycující tisíc let dějin národa se otevřela. Každé jednotlivé křídlo vrat bylo zhotoveno z jednoho kusu dřeva pradávného stromu. Uprostřed vrat stanul tajemný muž. Dokázal to. Dorazil až sem, teď nemohl zemřít, aspoň ne v tomto okamžiku. V sále se hlasitě diskutovalo. Pětatřicet rádců krále, kteří patřili většinou k bohatým knížecím rodům, se navzájem překřikovali, uráželi a navzájem si skákali do řeči. Nikdo ani zdaleka nevěnoval pozornost, že někdo vstoupil do zasedání rady. „Vyzívám všechny, aby přestali mluvit o malichernostech! Naše země stojí před velkou hrozbou války od našich sousedů! A co spojenci? Jenom vyčkávají, jestli vůbec vydržíme první nápor útoku, aby se poté přidali k útočníkům!“ prohlašoval Garian z Garie, hlava šlechtického rodu Gariu. Sálem se ozvalo pohoršení od některých z přítomných. „To je směšné!“ odpověděl jiný šlechtic. K němu se za přikyvování hlav přidala skupinka přívrženců. Garian z Garie pokračoval i přes všechny posměšky a urážky: „Adrenané na východě, Toliani na severu, Fereřani na jihu, ti všichni chystají svá vojska proti nám! Máme zprávy, že vytvořili velkou koalici!“ „Gariane z Garie, jste trošku přepracován! Měl byste si odpočnout!“ zaznělo odkud si ze sálu. Král Olian již dávno přestal dávat pozornost v těchto debatách a nechal všechno plout svým vlastním proudem. Seděl ve své královské lóži obklopen dvěma sochami mramorových lvů. Často přemýšlel o svých dávných předcích, kteří zde sedávali a určovali dějiny z tohoto křesla. V jeho vrásčité tváři se objevil výraz překvapení. Kdo vyrušuje jednání sněmu, problesklo mu hlavou. Tajemný muž prošel vraty až skoro před krále. Stál uprostřed mramorové podlahy. Až teprve teď si všichni ostatní uvědomili, že někdo přišel. Sálem se rozlilo napjaté ticho. Král Olian se postavil ze svého křesla a oslovil tajemného muže: „Kdo jsi a co chceš?“ Muž v černém plášti sňal z hlavy kápi. Byl to starší muž a podle všech šrámů prošel něčím strašným. Poté začal mluvit: „Přicházím z Akmie,“ sálem se okamžitě rozhořel plamen urážek na cizince, ten se však nenechal nijak ovlivnit, „naše země je na pokraji svých sil. Nějaká neznámá nákaza dělá z lidí krvežíznivé bestie. Během dvou týdnů se ta nemoc rozptýlila po celé zemi. Několik přeživších se skrylo v hlavním městě společně s králem. Žádám vás,“ ale to už nedopověděl. Celý sál vřel. „Je to blázen! Stráže, zadržte ho!“ provolával jeden z významných knížat. „Já navrhuji okamžitou mobilizaci všech vojsk. Tohle je vyhlášení války!“ vykřikl tlustý a slizký šlechtic jižní provincie. Vedle svého křesla měl postavený stoleček s jídlem a vínem. „Králi, žádám, aby všechny hranice s Akmii byly uzavřeny!“ prohlásil kníže v drahé kožešině. Sál se zmítal ve slovní přestřelce. Představitel kasty kouzelníků vyhrožoval válku jednomu z přítomných šlechticů. Jiní dva šlechtici pak po sobě začali házet předměty a urážky lítaly vzduchem jako hejna vran. Teprve tady bylo vidět, jak celé Enebielské království je vnitřně rozpoleno. Vnitřní konflikty a soukromé války byly na denním pořádků. Jednotlivé provincie, kasty a významné osobnosti vedli mezi sebou spory o sféry vlivu, bohatství, nebo jenom ze soukromých důvodů. Jedině samotný Olian v tom chaosu byl oázou řádu. Stál tam jako sloup v bouři. „Ticho! Klid!“ zařval jako lev a sál se rázem utišil. Všichni se opět posadili na svá místa. Bylo tomu dávno, co byl takhle rozrušený a každý to vycítil. Vyslanec Akmie se jen taktak držel na nohou. Čas se nepřirozeně natahoval a on cítil, že mu příliš času nezbývá. Musel předat své poselství. Když se všichni uklidnili a uhasly poslední roztržky, král Olian se obrátil na vyčerpaného Akmijského posla. „A Ty! Mluv!“ rozkázal mu. Sám se posadil do křesla, aby si to všechno v klidu a s chladnou hlavou vyslyšel. „Před několika týdny se z královské knihovny ztratila starobylá kniha. Nikdo nevěděl nic o jejím původů a už vůbec ne, co v ní bylo napsáno. Jazyk, kterým byla sepsána nikdo neznal. Na dlouhá staletí ležela v knihovně bez jakéhokoliv zájmu. Až teď. V den jejího zmizení jsou hlášeny první případy té neznámé nákazy.“ Olian jako malý kluk slýchával historky a mocných knihách. Nikdy tomu nevěřil. Pokládal to za obvyklé strašení chův nezbedných dětí před spaním. „Arcimágu Biedeifele, co si o tom myslíte?“ zeptal se král představitele kasty kouzelníků . Ten seděl ve své lóži v tradiční kouzelnické róbě a v špičatém klobouku. Byl to velmi starý mág. Z jeho tváře se linul dlouhý proud vousů, které vypadaly jako mlha sestupující z lesů do nížin. Biedeifel se zamyslel. „Inu, podle Enebielské kroniky před tisíci lety existovaly mocné knihy, které by disponovaly takovou mocí. Avšak pochybuji, že by taková kouzelnická příručka ležela celá staletí v knihovně nepovšimnuta. Zdá se mi to velmi podezřelé!“ Pokud je všechno tohle pravda, pomyslel si Olian, musel rychle jednat. Posel se již zmítal na pokraji smrti. Celé tělo mu ztuhlo. Pod ním se vytvořila na mramorové podlaze loužička krve. „Žádám vás, pomozte!“ byla jeho poslední slova. Poté zavrávoral a padl na zem zcela mrtev. Oba strážci, kteří ho celou dobu hlídali, se nad ním sklonili, avšak konstatovali pouze smrt. Sálem se rozletělo pohoršené šeptání. Král Olian nařídil, aby ho odnesli a po všech akmijských zvyklostech pohřbili. V jeho očích měl ten muž více kuráže, než všichni ti šlechtici v sále. Vnitřně pociťoval neklid. Dobře tento stav mysli znal, protože dlouhých patnáct let vládl a mnohokrát stál čelem nepřátelům, ať na bitevním poli, či na politické scéně. Tento strach měl však jinou pachuť, obával se, že nyní nepřítel není z masa a kostí a toho strašilo více než celá nepřátelská armáda před bránami hlavního města. Zasedání skončilo. Hloučky rádců se postupně odebíraly ven ze síně a hlasitě diskutovaly. Všichni byli rozhořčeni a znepokojeni. Olian však ještě chvíli zůstal sedět ve své královské lóži. Dobře se mu tady přemýšlelo. Přistoupil k němu jeden z mladších rytířů, který všechno sledoval. „Výsosti, neruším Vás?“ zeptal se ho sotva pětadvacetiletý rytíř s modro šedýma očima. „Buď vítán Beatine, očekával jsem, že dojdeš!“ přátelsky ho pozdravil král. Beatin byl jeden z mála oblíbenců krále. Vkládal do něj velké naděje, už jen proto, že on sám neměl žádné děti a Beatin byl pro něj jako syn. Vždy ho rád viděl, protože ho měl velmi rád a důvěřoval mu. Beatin patřil mezi těch pár jedinců v králově přítomnosti, kteří ještě nebyli zkorumpovaní a zkažení. „Pane, ta nákaza je velké nebezpečí!“ upozornil Beatin. V jeho očích byl vidět strach. „Já vím rytíři Beatine. Proto jsem se rozhodl tě vyslat na tajnou výpravu do Akmie, abys zjistil zdejší stav. Jsi schopen to vykonat v zájmu Enebielského lidu?“ zeptal se ho Olian s jistou dávkou nedůvěřivosti. Přece jenom to byl ještě mladý rytíř s nevelkými zkušenosti, ale jedině jemu mohl důvěřovat. Beatin klekl na jednu nohu před krále: „Rád tuhle službu vykonám!“ okamžitě odvětil. „Dobře Beatine! Dobře! Jedině tobě mohu věřit v těchto záležitostech. Vyjeď na cestu co nejdříve, čas hraje proti nám!“ Beatin vstal a ještě se uklonil. Poté se odebral ze síně králů. Za svými zády zanechal ještě stále přemýšlejícího krále Oliana. Beatin dobře věděl, že tohle bude zkouška jeho schopností. Už plnil královské úkoly, avšak tenhle se vymyká těm všem předchozím. Vždy šlo většinou o pouhé doručování zpráv, zde se možná utká s nepřítelem tváří tvář. Žaludek se mu stáhl napětím. Stále si opakoval: nesmím zklamat!


celkové hodnocení autora: 78.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 3.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ekyelka	02.08.2010, 21:48:59

Zdravím. Text vypadá jako začátek příběhu z klasického fantasy světa. Nakolik se blížím pravdě, ponechám na budoucnosti, nicméně pár připomínek bych měla: - na smrt vyčerpaný člověk se už spíš plouží. Dále v textu se objevilo ještě pár takto silně excitovaných slov - chtělo by to trochu mírnější výrazy, které stejně postihnout stav věci a navíc dávají dostatek prostoru pro další stupňování napětí. - "zcela mrtev" je obrat, který mi zvedl koutky rtů. Neber to prosím nijak špatně, jen mi to připomnělo mou vlastní chybu: kupení popisných slov na sebe ve shluku, který je až na škodu. Obrat "byl mrtev" stačí, ono to ve své úsečnosti vystihuje podstatu i náhlost tohoto skonu. Méně je někdy více. - rozhádaná společnost rádců vypadá pěkně, nicméně... Tady je to spíš o chutích každého čtenáře, ovšem volila bych spíš intrikánský styl, více uštěpačnosti a politikaření. Zákulisní machinace a tajné smlouvy o vzájemné podpoře atd., zdánlivé hádky, které jen mají zakrýt společně sledované cíle - zkrátka vysoká politika, ne handrkování se kupců na trhu. Nezapomínej, že jsi čtenáře uvedl mezi šlechtu, navíc mezi ty nejvyšší a do společnosti krále. Myslíš, že by si vládce nechal takové hádky mezi svými rádci líbit, když ho unavují? Jistě, jde samozřejmě o pojetí atd., nicméně myslím, že to stojí za zvážení. Královský dvůr není žádná mateřská školka, naopak. I v kleci s tuctem divokých šelem by možná bylo bezpečněji. :) - kniha, kterou nikdo nepotřeboval, neznal její jazyk, nestaral se, zmizela. Jak na to přišli, že zmizela, když ji nikdo nehledal? Tohle mi přijde jako velký logický kopanec. Kdo dal zmizení této knihy do souvislosti s propuknutím nemoci? A proč? Tudy cesta nevede, chce to víc logiky. Příčina a důsledek, na sebe navazující kroky a události, kdy jedna ovlivňuje ty další - jen při zachování téhle jednoduché rovnice se vyhneš podobným lapsům. - vyslání mladého Beatina mi pak přijde také trochu laciné. Proč nemůže král vyslat oficiální poselstvo s několika zkušenějšími lidmi (diplomati, lékaři, nějaký ten mág), mezi nimiž by se Beatin snadněji schoval a přesto byl králi schopen dodat nezkreslené zprávy? Vždyť byl konec konců požádán o pomoc - a on pošle jen samotného rytíře? Také jsem se musela usmát rytířovu věku: pětadvacet je sakra hodně pro rytíře, který je denně ve službě, určitě si už zažil nějaké šarvátky v příhraničních půtkách a tedy není žádné ucho. Opět je to o rovnováze - být lidé ve tvém příběhu dlouhověcí (tedy dožívající se běžně třeba 200 let), není to žádný věk. Jelikož ale žádná taková indície během textu nepadla, čtenář usuzuje dle sebe, že se jedná o běžný druh lidí, u nichž 25 let znamená odžitou už třetinu života (v tom lepším případě, rytíři mají mnohem nižší životnost). A takových detailů je vícero. Chce to trochu víc soudnosti, resp. více přemýšlet, jestli to, co vypadá na první pohled lákavě, není jen pozlátko a klišé. Já vím, zrovna tomuhle se ve fantasy vyhýbá zatraceně těžko, ale s trochou cviku to jde. Nebo se holt nesmíš bát a klišátka si přizpůsobit svému světu, aby se jako klišé nejevila. :)


ze dne 04.08.2010, 12:35:32
Ekyelka: Když se autorovi nechce pokračovat, pracovat s textem a zlepšovat se, je nejjednodušší to svést na přísného redaktora a jeho kritický komentář. Věříš, že jsem si na tuhle vaši reakci dávno zvykla? Jediné, co mi vadí, je můj ztracený čas. Po důkladném pročítání a přemýšlení nad textem (a rozhodně to nejsou jen minuty, spíš dlouhé desítky minut), musím pokaždé napsat komentář, který má hlavu a patu. Myslíš si, že se vás snažím potopit? Sorry, to bych rovnou napsala "je to mizérie, dál tohle nepiš" a ušetřila bych spoustu času pro jiný text a jiného autora. Ale očividně vrčím zbytečně, dle tvé předchozí reakce.


ze dne 03.08.2010, 14:24:40
Apinby: :D Po téhle kritice to nemá žádnou cenu už dál psát... :D Díky