|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: Hiroko-san ::
 Šíma |
publikováno: 02.08.2010, 8:27
|
Je život jen snem? Co se stane, až se probudíme? Ba co hůře, co když se naše životy zdají někomu jinému? Co když není nic, co prožíváme, skutečné? Jak pak rozeznáme realitu od snu?
Šotkům zdar! ;-) |
| |
|
|
„Tak a je to zase v hajzlu!“ povzdechl si vysoký muž v černém plášti a havraními vlasy. Několikrát se nadechl, než se znovu uklidnil. Jeho týdenní práce byla v troskách. Znovu fiasko! Pokolikáté už? „K čertu...“
„A neříkala jsem to?“ ozvalo se za jeho zády.
Otočil se. Její hlas byl nezaměnitelný. Hiroko! Miloval ji. Miloval její postavu. Hnědé nakrátko ostříhané vlasy, které měla rošťácky poházené po celé hlavě. Její šikmé oči téže barvy. Malý nosík vystrčený až nehorázně vzhůru, jako by byla odmala namyšlená. Na rudo namalovaná ústa, která provokovala a vytvářela v něm žádost. Špičatou bradu a pod ní tenký krk, na kterém se jí houpal zlatý řetízek se znamením Zvěrokruhu. Lolitovská ramena i ňadra tak do ruky. Usmál se při pomyšlení, jak rád je hladil. Bříško s roztomilým pupíkem. Útlé boky. Výstavní zadeček a sexy stehna jej nikdy nenechávala chladným. Jak rád hladíval její kolena a líbal prsty u nohou... Hiroko! Jeho láska i utrpení. Miloval ji k zbláznění a toužil po jejím těle jako žíznivý po vodě.
„Takže...“ zaškaredila se. „Vyhrála jsem naší sázku!?“
Prohrál, ale co znamená tato prohra k jeho lásce? Ano, měla pravdu, protože znala zdejší prostředí více než-li on. Na Titanu byla déle a co se týče vědy, byla pilnější než on. Milovala dvě věci: jeho a životní prostředí na této planetě. Byla jiná než Země a zároveň se jí tolik podobala. Připomínala Nový svět před příchodem Evropanů. Nedotčený panenský kraj, který čeká na objevení, ne však na totální zplundrování a zničení. Jako by ti dva nevěděli, jakou má lidstvo povahu. Ničení je, mimo tvoření, jeho druhou přirozeností. Za jak dlouho padnou tyto husté lesy plné roztodivné zvěře za oběť lidské chamtivosti? Jaké suroviny skrývá zdejší půda? Lidé byli jako kobylky. Kam přišli, přišla i smrt a zmar...
„Vypadá to tak,“ souhlasil. Vítr mu rozcuchával jeho dlouhé vlasy a vlál s cípy černého pláště na všechny strany, jako by nebyl člověkem, ale lodním stožárem s rozvinutou plachtou. „Ano, mělas pravdu a vyhrála jsi! Zdá se, že můj pokus nevyšel...“
„Sázka je sázka...“ pokrčila rameny a dlouze se na něj zamyšleně podívala. „Miluju tě a ty víš proč!“
„Vím to...“ usmál se. Konečně našel svůj protějšek. Na celé Zemi nebylo ženy, která by mu vyhovovala a našel ji až na Titanu. Jedné z planet narudlého slunce, které nemělo ani jméno, jen katalogové číslo. Nač se zatěžovat jménem, když je v galaxii několik miliard hvězd? Titan, nová planeta vhodná k osídlení. Konečně mělo lidstvo technologii k mezihvězdným skokům a lodě tyto skoky provést.
„Škoda?“ řekl polohlasně. „Ale měl jsem to vědět...“
„Příště se ti to určitě podaří!“ řekla smířlivě a udělala několik kroků. Díval se, jak se vlní. Byla jako moře. Malá vlnka, která jej dokázala vynést až na samou hranici rozkoše. „Uvidíš...“
„Ztratil jsem...“ zabručel. „Celý týden! A čas jsou peníze...“
„Ale ne mne...“ chytila jej zezadu za hlavu, aby neuhnul, postavila se na špičky a dlouze jej políbila. Hrála si přitom s jeho vlasy jako dítě. „Já jsem tu pořád!“
„Ano...“ řekl mezi polibky. „Miluju tě!“
„Já tebe víc...“ zašeptala mu do ucha a pak se rozplynula.
-- PROGRAM UKONČEN --
John zíral na malou obrazovku. Probudil se v boxu na sny. Otřásl se. Byla mu trochu zima a na nechráněných částech těla mu vyrašila hroší kůže. Program ukončen! Hiroko je pryč! Titan je pryč! Kde to jsem? Chvíli mu trvalo, než se zorientoval.
-- OTEVŘETE BOX --
Stálo na jinak zcela prázdné obrazovce. Myslel na to, kdy se bude moci znovu vydat do snového světa. Ano, vše byl jen sen. Sladký sen! Život mu náhle zhořkl. Znovu se propadl do tvrdé reality přetechnizovaného světa, který balancoval na hranici svého sebezničení. Příroda na Zemi existovala už jen sporadicky. Kdežto na Titanu... Jenže... Ten nebyl skutečný! Nebo snad ano? Jeho mozek odmítal přijmout fakt, že se znovu probudil v realitě, kdy jsou všechny sny jen zbožným přáním. Pokud... Pokud má člověk dostatek kreditů! Jenže jeho účet vykazoval nulu. Jednu velkou nulu... Odpojil se od přístroje a otevřel box.
-- DĚKUJEME ZA POUŽITÍ BOXU --
John si znechuceně odfrkl. Hiroko byla pryč! Vše, co miloval, bylo pryč! Chvíli trvalo, než si jeho tělo zvyklo na zemskou gravitaci a běžné znečištěné ovzduší. Ve společnosti SunDream Inc., se platilo za vše. Nejen za sny, ale i za čistý vzduch a výživnou nitrožilní stravu, včetně cévkování a odvádění exkrementů. Ano, kdo měl peníze v podobě kreditů, mohl opustit tento svět a vydat se kamkoliv. Na čase nezáleželo. Proč neprožít svůj život jako sen? Znal lidi, kteří byli na tomto stroji zcela závislí a svůj život vyměnili za život v jeho paměti. Nakonec v něm i zemřeli.
-- SPOLEČNOST SUNDREAM SE S VÁMI LOUČÍ, PŘIJĎTE ZAS --
Opustil box a zadumaně se vydal ke své pronajaté skříňce. Použitý materiál v podobě jehel, trubiček, sáčků s infuzí i hadicemi pro vyměšování, hodil do odpadu. Spalovací pec se postarala o zbytek. Oblékl si své obnošené šaty a napil se z připravené sklenice, ve které byl koktejl s vitamínů, minerálů a posilujících látek. SunDream si nemohla dovolit, aby její zákazníci zkolabovali po použití jejích boxů na sny. Kolem Johna projel lékařský bot. John jej odmítl mávnutím ruky.
Nemohl si zvyknout na to, že byl tento svět plný robotů a botů, kteří dělali práci za ně. Lidstvo zpohodlnělo. Jako by nestačilo, že se nezaměstnanost díky technice a počtu obyvatel na Zemi ztisícinásobila? Úřady práce přestaly existovat. Z práce se stal artikl pro černý trh. Se zavedením kreditů zmizely i banky, alespoň v takové podobě, jakou je lidstvo po mnoho staletí znalo. Nebylo jich potřeba.
„Budu na tebe čekat!“ slyšel v hlavě hlas Hiroko. „Miluju tě...“
Stále měl před očima svět na Titanu. Byl jiný, lepší! Barevnější a rozmanitější... Netrpěl onou našedlou monotonností, jaká vládla na Zemi. Se slzami v očích prošel chodbou a po širokém schodišti zamířil do dvorany se vstupními dveřmi. Obrazy ze sna se mu mísily s obrazy, které nyní viděl před sebou. Realita a sen se smíchaly do absurdního řetězce jednotlivých obrazů. Zatočila se mu hlava. Na chvíli se zastavil a opřel se o stěnu. Po několika vteřinách znovu popadal dech a srdce se mu uklidnilo. Mohl jít dál. Kolem prošla půvabná blondýna v uniformě SunDreamu a nabídla mu pomoc. Zavrtěl hlavou. Tohle byl jeho život a jeho sen. Dokud nenavýší svůj účet, bude muset hledat práci, aby... Aby se s ní znovu setkal. Abstinenční příznaky se dostavily téměř okamžitě. Cítil se, jako by jej opustila jeho životní láska. Ba co více, jako by rovnou zemřela. Hiroko-san, omlouvám se, že nejsem s tebou...
-- SUNDREAM INC. LEPŠÍ NEŽ SEN --
Krátce pohlédl na křiklavý nápis u Recepce. Šikmooká dívka na něj s úsměvem kývla sotva znatelně hlavou. Trochu mu připomínala Hiroko. Jeho dívku ze snů. Byla tak... Skutečná? Povzdechl si. Sny, kdysi běžný stav během lidského spánku se stal předmětem podnikání. Na čem dalším se dá vydělat? Vždyť i za čistý vzduch se muselo platit. Blaze bylo bohatým, kteří žili ve svých domem pod skleníky s tmavého skla a za umělého osvětlení pili čistou vodu a dýchali čistý vzduch. John peníze neměl. Žil ze dne na den a co uškudlil, šetřil pro Hiroko. Dívku ze snů, která byla možná skutečnější, než celá planeta Země. Připadalo mu, jako by svůj život již prožil a nyní sestoupil Podsvětím až na hranici samotného pekla.
„Těším se, až tě znovu uvidím...“ zašeptala v jeho mysli. Přitiskla se k němu a políbila jej na čelo.
Smutně se pousmál a prošel dveřmi na fotobuňku. Lidé, kteří chodili okolo sídla SunDream Inc., byli zvyklí na chodící a živořící trosky, které se zvolna probíraly do reálného života. Více se podobali živým mrtvolám, než-li lidským bytostem. Vždyť pobývání ve snové realitě bylo tak sladké a v ní mohl člověk cokoliv. Život bez hranic podle svých představ. Stačilo se jen nebát...
Jak dlouho bude muset hledat práci, než si vydělá na další sen? Ulice jej přivítala množstvím vznášedel, špinavým deštěm a mořem neonových reklam nad chodníky, které se táhly nejen nad vozovkou v několika patrech. Lidé se podobali více strojům, než bytostem z masa a kostí. Na tváři měli roušky, ti movitější masky. Země se změnila k nepoznání. Stala se jedním velkým městem, ve kterém musel každý bojovat den co den nejen o přežití, ale i o kousek důstojného bytí. Tam na Titanu byl vědcem, který má vše, zde na Zemi jen jedním z mnoha lidí, kteří se pohybovali na hranici bídy.
-- ZEMŘETE S ÚSMĚVEM NA RTECH --
Nevěřícně hleděl na reklamní poutač ve tvaru krychle, který se vznášel nedaleko vstupu do SunDreamu. Ano, zemřete se vší důstojností! Řekl si v duchu. Pokud na to máte! Smrt si nevybírá a je všudypřítomná. Ale on ještě zemřít nechtěl... Toužil znovu spatřit svou dívku...
„Žij pro mne!“ řekla mu Hiroko a pomalu mu odplula z mysli.
Byl znovu sám mezi šedí běžného dne. Chodil špinavými ulicemi a nechával se kontrolovat strážními boty, kteří poletovali nad ulicemi jako velké hruškovitě protáhlé míče se spoustou kamer, reflektorů a čidel, kterým vládly dvě dlouhé ruce s automatickými zbraněmi. Zahučela policejní siréna bota, který se dožadoval Johnovy pozornosti.
-- IDENTIFIKACE --
John přiložil svou ruku s implantovaným čipem a čekal na potvrzení. Bot spokojeně zavrněl, obletěl jej a vydal se svou vlastní cestou. John se zamračil. Čipová technologie se stala lidským prokletím. Nyní nebylo potřeba žádných dokladů, ba ani žádných peněz. Existovaly jen kredity na virtuálních účtech. Ale lidé jim říkali stále „peníze“. Svět, ve kterém by neexistovalo něco za něco byl přeci jen utopií. Lidé se nikdy nezmění a zůstanou lidmi. Dokud nezničí sami sebe, nebo neprozří. Nehledě na to, že lidská ekonomika byla postavena na dluhu a pocitu vděčnosti. Chceš mít na jídlo, pití a bydlení? Pracuj! Kdo nepracuje, ať nejí...
-- SPLŇTE SI SVŮJ SEN --
Křičel na Johna další reklamní poutač. Ona dívka na virtuální obrazovce mu byla něčím povědomá. Ano, vypadala jako... Hiroko. Byl již pomalu šílený. Viděl ji na každém kroku a s dalším a dalším snem se propadal hlouběji do onoho pomyslného kruhu, z něhož nebylo úniku. Sny se staly novou drogou, pro které byli někteří jedinci schopní i zabíjet. Klasické drogy, ať už na přírodní, nebo syntetické bázi se staly druhořadými. Nemohly přinést lidem to, co živé sny, ke kterým se lidé rádi stále vraceli. Znovu a znovu propadali oné falešné iluzi, že mohou žít lépe a naplnit tak své bídné životy v lepším světě.
John se otřásl při pomyšlení, že se spolu s Hiroko nějaký čas neuvidí. Potřeboval načerpat kredit, ale sehnat práci v Megapoli bylo velmi těžké. A pokud se jedinec k nějaké dostal, byla buďto podřadná, nebo velmi nebezpečná. Nehledě na fakt, že žádná práce na Zemi nebyla dostatečně ohodnocena. Svět ovládly kredity, hlad po informacích, nových technologiích a snech, které nemohli lidé běžně uskutečnit. Ne v normálním životě! SunDream měla pobočky po celé Zemi a měla jich dostatek. Kredity na jejích účtech jen rostly a hromadily se. Lidé potřebovali sny, přestože naděje na Zemi již dávno zemřela.
-- POTŘEBUJETE PRÁCI? --
Zastavil Johna další reklamní poutač. Práce! Kde ji vzít a nekrást? John stál na okraji ulice, když tu se kolem něj prohnalo několik lidí v kápích. Málem jej porazili na zem. John by nedal ruku do ohně, že viděl v jejich rukou zbraně. Otočil se jiným směrem, aby náhodou někomu s prchajících nepohlédl do očí. Smrt byla tak blízko! Cítil ji. Prošla kolem něj a vysmála se mu do tváře. Nedaleký policejní bot zasáhlo několik malých řízených raket. Stroj byl v oslnivém záblesku rozházen všemi směry a jeho trosky zasáhly i Johna. Tlaková vlna jej shodila na chodník. Doprava na ulici byla zastavena. Podezřelí zmizeli bůh ví kde. Kolem něj se prohnalo několik dalších policejních botů. Válka! Ve městě zuřila nevyhlášená válka mezi různými klany, které bojovaly o své klienty a pracovní sílu v podobě ztracených duší ze SunDreamu. Neoficiální válka, kterou Policie a další vládní složky potají trpěly.
Lidí bylo na Zemi příliš mnoho a lidstvu chyběly nejen další přírodní zdroje, ale také pitná voda a potraviny. Místní klanové války v jednotlivých čtvrtích a distriktech Megapole jen snižovaly počet lidí, kteří potřebovali nejen střechu nad hlavou, ale i práci a další životní jistoty. Samotné město rostlo nejen do výše, ale i pod zem, kde se stavěly velké podzemní činžáky s mnoha výtahy a jednoduchými byty s jen nejnutnějším vybavením. Lidstvu zvonila hrana a nalezení jiného obyvatelného světa ve Vesmíru byl jen zbožným přáním, či snem. Nadějí bez vyhlídky...
„Je mi smutno,“ ozval se mu v hlavě hlas Hiroko. „Stýská se mi... Přijď brzy!“
Byla to jen halucinace, nebo výsledek prožitého šoku? Lidé, které spolu s Johnem porazila tlaková vlna výbuchu se začali zvedat ze země. Někteří již nevstali. Vedle Johna ležela pohledná žena přeražená vedví. Její vnitřnosti se válely na špinavém chodníku. Na dlažbě zůstalo ležet více lidí. Kolem propluli další policejní boti a za nimi i několik botů lékařských. Když stroje zjistily, že ležícím lidem již není pomoci, přišly na řadu úklidové čety. John byl surově odstrčen do slepé uličky. Lidé byli rozehnáni, aby mohl být chodník uklizen. Nakonec jej postříkaly vodou s chemickými přípravky z cisteren, které dorazily jako poslední.
„Nenech se zabít...“ řekla mu Hiroko smutně v jeho mysli. „Těším se, až přijdeš z práce...“
Vymyli ti mozek! řekl si John. To přeci není možné, abych s ní mluvil. Věděl, že není v jejím světě a přesto k němu stále promlouvala. Začínal mít hlad a žízeň. Posilující prostředky ze SunDreamu už přestaly účinkovat a John se začal ohlížet po nějakém baru, nebo občerstvení, kde by mu dali i nějaké zbytky na dluh. Nejlepší by byl stánek Armády spásy, ale v nejbližším okolí nebylo žádné občerstvením pro chudé. Na zemi kousek od něj ležela kreditní karta. Nebyla v tomto světě běžná, ale ještě se používaly k bezhotovostním placení, například tehdy, když došlo k náhodné poruše implantovaného čipu.
John se ohlédl, zda jej někdo nesleduje. V dohledu nebyl jediný policejní bot a lidé neustále proudící po chodníku, jako nekonečná řeka, o něj nejevili sebemenší zájem. Snad se všichni proměnili ve stroje. Odněkud se ozvaly výstřely a hned na to policejní sirény. Zločin byl ve městě zcela běžným jevem. Nikdo si na ulici nemohl být jistý svým životem. John se shýbl pro kartu a strčil si ji do kapsy. Otázkou bylo zda je nabitá, nebo se stala jen bezcenným kusem plastu, křemíku a plošných spojů.
„Vrať se brzy!“ řekla mu náhle Hiroko. „Miluji tě!“
John sevřel ve své kapse nalezenou kartu a vydal se k nejbližšímu stánku s občerstvením. Vložil kartu do čtečky a pohlédl na prodavače. S pokynutím hlavy dostal i požadovaný pokrm. Jídlo už dlouho nechutnalo jako jídlo, na které byli lidé kdysi zvyklí. Země již nebyla schopna uživit takové množství svých dětí, které chodily po jejím povrchu, a na svět přišla nanotechnologie a nové využití geneticky upravených potravin. Pokrm, který se tvářil jako sendvič se sýrem nemusel být sendvičem se sýrem. John raději nepátral po tom, co jí a myslel na to, zda se nevrátit do společnosti snů. Co když jim to bude podezřelé? Vidina zatčení nebyla nic proti tomu, kdyby byl uznán vinným z krádeže. Ve vězení neměl lidský život žádnou cenu. Pak by mu zbývala již jen milosrdná smrt...
„Nenech mě čekat!“ Promlouvala dál Hiroko v jeho hlavě.
John se rozhodl riskovat a vydal se zpět do SunDreamu. Vsadil vše na jednu kartu. Koupil si zachovalejší oblečení a vysprchoval se ve veřejných lázních. Věděl, že čip neošálí, ale s kartou měl větší šanci. Mohl říci, že patří jeho známé. Přál si být znovu se svou milou a žít svůj normální život, jako by tento život nebyl skutečnější. Cestou minul několik dopravních nehod. Zvykl si na krev kropící dlažbu chodníku. Zvykl si na žebráky sedící kam jen oko dohlédlo. Zvykl si na smrt číhající na každém rohu. Na světě nebylo ničeho, co by pro něj mělo nějakou cenu. Hiroko byla přednější, byla jeho životem, nadějí i cílem... Byla pro něj vším! Tím nejcennějším, co zde kdy měl. Za necelou hodinu stál znovu ve vestibulu nejbližší pobočky SunDreamu.
-- VLOŽTE SVOU KARTU --
John vložil kartu do čtečky a čekal. Na čele mu vyrašil pot. Kolem něj projel bot soukromé ostrahy společnosti. Na okamžik se u Johna zastavil a jen bůh věděl, co se zrovna dělo v jeho elektronickém mozku a na co myslel jeho řidič pracující na některém z mnoha podlažích pobočky. Čas se neúprosně vlekl. John se snažil nedat na sobě nic znát. Jen on věděl, jakého původu je ona elektronická karta. Svůj čip se pokusil sabotovat tím, že si obvázal předloktí pravé ruky. Pod obvazem měl několik vrstev tenkého hliníku. Připadal si jako amatér, ale neříká se, že účel světí prostředky?
-- MŮŽETE POKRAČOVAT, VYBERTE SI SVŮJ SEN --
John si oddechl. Bot odplul tiše o kus dál. Ještě naposled se za ním otočil, jako by si jej chtěl vrýt do paměti. John vyťukal na terminálu číslo svého snu na pokračování a vydal se výtahem do patra, kde na něj čekal pronajatý box. Těšil se na Hiroko, těšil se na svůj sen. Na život, který má smysl. Nechal se uložit v boxu a připojit všechny hadičky a hadice k tělu. Čekal jej další týden ve světě, kde den trvá jako měsíc na Zemi. Nemohl se dočkat, až se znovu setká se svou milou. Víko za ním zaklaplo a on se propadl do umělého bezvědomí podobného hibernaci...
Miloval ten pohled na Titan, zelenou planetu, která připomínala ráj. Z mateřské lodi přestoupil do raketoplánu a prošel bez problému celní kontrolou. Ubytoval se ve svém oblíbeném hotelu a zavolal Hiroko, že je opět tady. Namísto ní však do jeho pokoje přišel někdo jiný. Vypadal na tajného policistu, který se snad vkradl do jeho snu.
„Karta, kterou jste použil byla kradená!“ řekl mu přísně. „Vámi požadovaný produkt bude ukončen a stornován. Přístup do všech poboček SunDreamu na Zemi je vám až do odvolání zapovězen!“
„Ale...“ chtěl se bránit. „Našel jsem ji na ulici... Neměla majitele! Možná zemřel při té přestřelce...“
„Měl jste ji vrátit, ale abyste neřekl, že s vámi nebylo jednáno korektně...“ řekl mu tajný policista. „Necháme vás se rozloučit s tímto světem a možná i s Hiroko! Navždy... Dáme vám jeden den!“
„Já vás...“ John se rozběhl proti muži, který se tajemně usmíval. Než k němu John doběhl, rozplynul se. „Hiroko...“
Jediný den, který uběhl jako voda. Nesetkali se. Napsala mu vzkaz, že nemůže přijít. Propustili jej z práce a protože již nebyl vědcem, neměl ve svém snu patřičné pověření. Celý zbytek dne bloudil po známých místech na Titanu. Kamkoliv přišel, cítil její přítomnost. Podvědomě cítil, že něco není v pořádku. Když se odhlašoval z hotelu, našel v Recepci vzkaz: „Milovaný, musíme se rozloučit! Na jak dlouho netuším... Budu navždy tvá! Hiroko.“
John se znovu probudil v boxu. Když jej otevřel, čekala na něj již ochranka společnosti. Nechal se vyvést ven a jeho čip byl načten na černou listinu. Pak byl sprostě vyhozen na ulici. Dlouho bloumal městem, než zapadl do temné uličky kdesi u přístaviště. Cítil se zrazen a opuštěn. Nedali mu šanci, ani možnost se rozloučit! Vlastně byl rád, že jej nepředali Policii. Svět se pro něj rázem změnil a jeho životní realita se proměnila v Peklo. Několik hodin zíral do špinavé vody na hrázi, aby pak ještě než začal úsvit, skočil do bazénu přístavu. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno...
-- APLIKACE UKONČENA --
Pan Katsutoshi se probudil a s výkřikem div nerozhodil ruce. Jeho sen byl tak živý. Cítil špinavou vodu z přístavu ve svých plicích. Cítil neskutečnou bolest, ale namísto aby po své smrti spatřil na konci onoho pomyslného tunelu světlo, probudil se do své vlastní reality.
„Jste v pořádku, Katsutoshi-san?“ zeptal se jej kdosi. „Bylo vše, jak jste si přál?“
„Ano,“ řekl suše. „Vše bylo tak, jak mělo!“
„Děkujeme za použití přístrojů naší společnosti a těšíme se na vaší brzkou návštěvu!“ řekl mu tentýž sladký hlas znovu. „Počkejte, prosím, na naše zaměstnance, pomohou vám s návratem do reality!“
„Děkuji!“ pokynul hlavou a myslel na Hiroko, dívku ze sna, o které snil někdo docela jiný.
Po půlhodině vyšel před budovu, která stála nedaleko širokého bulváru, který kopíroval břeh zátoky se žlutými plážemi a azurově modrým oceánem. Na čistém nebi se leskl nejen Měsíc, ale i několik letadel, která mířila kamsi za svým cílem. Na nebi vysvitly první hvězdy. Pan Katsutoshi se zhluboka nadechl a byl rád, že sen o Zemi, kterou si lidé zničili, byl jen snem. John byl ten tam, stejně tak Hiroko, překrásná dívka, jako vystřižená z pohádky Tisíce a jedné noci...
„Hiroko-san!“ řekl si Katsutoshi pro sebe. „Budu si tě pamatovat!“
-- KONEC --
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 15 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 29 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 49 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
