|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: Časobraz ::
 m2m |
publikováno: 03.08.2010, 7:13
|
| V roce 2112 po konci Osmileté války byla objevena monografie jistého italského renesančního všeuměla, který sám sobě říkal Torrini. Časová analýza prokázala, že Torriniho dílo pochází z poloviny šestnáctého století. Torrini ovšem zůstal nepovšimnut ještě dlouhé století, než jeho monografii člověk dokázal porozumět. |
| |
|
|
„Podívej, příteli…“
Ukázal prstem někam k nebi. Usmíval se.
„Vidím,“ odpověděl jsem mu a objal jsem ho kolem ramen.
Nebe nad námi blikalo zhasínajícími ohýnky, které kdosi před miliardami let rozdělal uprostřed černého lesa. Náš oheň už taky blikal.
Přišoupl jsem se blíž k hořícímu dřevu a natáhl k němu ruce. Dřevo praskalo. Tiché šumění jeho posledních okamžiků narušoval jen dech mého společníka. Otevřel jsem si knížku a snažil se v plápolající temnotě něco vyčíst.
„Je to zbytečný,“ pravil rozvážně můj přítel, ačkoliv oči z nebe nespustil. „Už stejně nic nevykoumáš.“
Obdivoval jsem jeho klid.
Chvíli jsem jej sledoval, jak se objímá okolo kolen, která kostnatě vyčnívala z modravých kalhot. Ukrytý v dlouhém černém plášti se třásl zimou, ačkoliv mně bylo teplo. Jeho hubené ruce se překřížily jako drátky a dlouhé klavírní prsty se zaryly do stehen.
Z nosu mu ukápla kapička krve.
„Jak je to dlouho,“ otočil ke mně najednou svůj pohled, „co jsme se o to pokusili poprvé?“
Zavzpomínal jsem. Knížku jsem zavřel, ve změti kruhů a čtverců už jsem stejně neměl sílu se myšlenkově pohybovat. „Nevím,“ řekl jsem nakonec.
Bylo to už hodně dávno, co jsme se probudili po prvním pokusu. Byli jsme tehdy sotva děti a snažili pohnout kolem času tak, abychom mohli být více než dětmi.
Přiložil jsem k ohni pochodeň.
„Ještě ne,“ ozval se tiše, „ještě ji nezapaluj. Chci se dívat.“
Pokrčil jsem rameny. Už jsem nedokázal sledovat ten mumraj blikátek, už jsem nedokázal sledovat významy kruhů a čtverců ve své knize.
Posadil jsem se vedle něj a objal jej. Snažil jsem se, abych mu dodal kus tepla ze svého vlastního těla, ale jeho staré tělo už dávno odmítlo přijímat energii z cizího. Jeho usychající srdce pumpovalo tak pomalu, že jsem se na chvíli vyděšeně přistihl, jak mu počítám tep.
„Ta bolest nikdy nezmizela,“ zašeptal. Jeho hlava se naklonila k mému uchu. Popraskané rty nezřetelně mumlaly slůvka, kterým jsem už nedokázal rozumět. „Byla tu pořád, stárla se mnou. Nikdo mi nikdy nevysvětlil, proč tu je. A proč je přitom tak chladná.“
Nerozuměl jsem mu.
Uplynulo pár tichých minut.
Písek a prach a kamení se zaševelily návalem větru. Řídnoucí atmosféra se ještě jednou ozvala, než jsem nakonec zvedl přítelovo unavené tělo, zapálil pochodeň, hodil si na záda batoh s jídlem a několika láhvemi vody a s umírajícím starcem odcházel z mohylky dolů do svatyně, která nám sloužila posledních pár hodin jako skrýš.
„Podívej,“ řekl a ukázal prstem k nebi, „příteli, slyšíš to?“
Neslyšel jsem, ale přikývl jsem. „Pojďme, je zima.“
Ušli jsme ještě dalších několik metrů, než se před námi objevila ústa zvoucí svatyně. Byla šikovně schovaná v podzemní jeskyni s několika hlavními velkými místnostmi a několika dlouhými chodbami. Sešli jsme dolů po těch devíti širokých schodech.
Zastavil jsem se a opřel starce o kamennou zídku.
Tady byla skutečná zima.
Zatlačil jsem do kovových dveří a donutil je tak, aby nám uvolnily cestu dál.
„Pojď,“ natáhl jsem k němu ruku a vedl jej komplexem chodeb dál. Minuli jsme několik kamenných soch bez tváří a paží, než jsme vstoupili do velké síně určitě vykutané uměle. O všech ostatních chodbách a síních se tohle říct nedalo, vznikly na tektonicky aktivním zlomu zcela přirozeně a zcela přirozeně zde vytvořily široký komplex ztrácejících se chodeb a mizejících síní. Přesto kupole udržela malý ostrůvek zeminy v bezpečí a poskytovala nám tak bezpečný úkryt.
Mával jsem pochodní kolem dokola, než si jeho oči přivykly mizejícímu světlu a stařec se usadil na své lůžko. Byly to jen stočené přikrývky, ale dokázal jsem zprovoznit velkou termodeku, do níž se mohl zabalit a udržet svoje důležité tělo v teple.
„Pověz mi,“ řekl najednou, „jaké to vlastně bylo? Tehdy poprvé?“
Ten den jsem si oblékl dlouhý černý plášť.
Z nočního stolku jsem sebral knihu svázanou v pravé kůži, její zažloutlé stránky voněly starobou a její pozlacený nápis téměř pableskoval, když jsem knihu ukládal do batohu. Venku byla tma, ačkoliv už dávno nastal den. Všechno se totiž několik týdnů nazpátek otočilo a celá kostka lidské existence se přetočila na pětku. Věděl jsem, že teď už budou padat jen nižší a nižší čísla.
Tak to bylo předpovězeno.
Knihu jsem otevřel až v terminálu, kde jsem čekal na transport. I když jsem chápal podstatu rozložení a přenesení těla, stejně jsem se pokaždé velkých trojúhelníkovitých bran obával.
Zazvonil mi komunikátor.
Rychlým pokynem jsem si vyvolal v pravém dolním rohu zorného pole, komu volající číslo patří. Bylo doktora Hogenheimera.
„Ano,“ řekl jsem a rychle pohlédl na velké digitální holo-hodiny uprostřed terminálu. Spousta lidí okolo se na ně dívala, protože čas jejich transportu se blížil. S úděsem jsem si uvědomil, že právě stojím uprostřed davu, který o kole času nemá ani potuchy. Že všichni tihle lidé zemřou, protože doktor Hogenheimer objevil nějakou pradávnou svatyni. A od té doby padala na kostkách menší a menší čísla.
„Malcolme,“ vzdechl Hogenheimer. „Musíš ten transport zrušit.“
„Prosím?“
Prosklený terminál Nového Port Saidu se najednou zmenšil. Vysoké budovy okolo se propadly do zpomaleného času a mně se na okamžik zdálo, že doktor Hogenheimer stojí hned vedle mě. Slunce se mu odráželo od staromódních brýlí a na jeho pihovatém nose se krčily vrásky. Šedé vlasy měl zastřižené do správného císařského účesu, kterým signalizoval, že on vůbec nemá co dočinění s kostkami, které ukazují menší a menší čísla, které dávají pokyn automatickým zbraním, aby spustily svou palbu.
„Je to nestabilní,“ vysvětloval doktor, zatímco svět okolo mě se vrátil do normálu. Byla to jen další vidina. Lidé okolo mě postávali a pospíchali ke svým branám jako obvykle. Usměvavé stevardky podávaly svitkové letáky a já se mimoděk pro jeden natáhl. Jeho holovizní struktura se mi promítla přes čtečku do databáze a já si ji vyvolal do levého horního rohu svého zorného pole.
„Testovali jsme to na potkanech. Normální potkan prošel kolem v pořádku,“ dýchal do komunikátoru horečně doktor Hogenheimer. „Ale jakmile jsme roztáhli pole do velikosti lidského člověka a já vstoupil dovnitř…“
„Bože, Thomasi, vy jste vstoupil dovnitř?“
Nedokázal jsem zakrýt svoje zděšení, ale implantát v krku ztlumil výkřik do ledového prohlášení.
„Ano.“
Počítač přejel všechny informace. „Vy stárnete, profesore,“ řekl jsem mu naoko klidně. Ve skutečnosti jsem téměř nedýchal. Srdce se mi rozbušilo.
„Ano.“
„Kolik času vám zbývá?“
Doktor Hogenheimer se uchichtl.
„Hodina. Dvě, možná. Kolo je příliš nestabilní.“
Strčil do mě tlustý chlap v modrém saku. Pospíchal na transport do Ženevského systému. Zmizel v bráně, zatímco stevardka se s úsměvem omlouvala dalšímu cestujícímu, který musel počkat stanovený interval, než mohl vstoupit do brány i on.
„Lidská bytost ho neumí stále ještě projít. Svatyně se zmenšuje,“ vysvětloval doktor, zatímco mi posílal obrázky zmenšujících se prostor jeskyní. „Nejezdi sem.“
A zavěsil.
Lakonické prohlášení centrálního komunikačního systému, že hovor byl ukončen, jsem nechal blikat červeně ještě několik vteřin, než jsem nakonec s ukončovacím příkazem usedl ke skleněné stěně, za níž pulzoval Said. Kupole, chránící město, se najednou přiblížila a já si musel promnout oči.
Nějaká holčička, držíc ruku svojí upovídané matky, se na mě zadívala, a ačkoliv nás dělilo možná dvacet metrů, poslala mi vzdušný polibek.
A právě proto jsem se musel zvednout, vytáhnout z batohu jízdenku a dojít s ní ke slečně s modrými vlasy v ruském stylu. Ruské kolonie si libovaly v modré. Moje ruština byla bídná, ale poprosil jsem ji jejím mateřským jazykem, jestli by mohla ukončit transport hned potom, co zavřu za sebou svou bránu. Zavrtěla hlavou. Na to nemá oprávnění, vysvětlila, a tak jsem ještě v rychlosti vytočil číslo na Patricka Hudleyho a předal mu varování, že se Polis nejspíš právě propadá do kola času.
Sir Hudley nic neřekl.
Někdy v tu chvíli ale vylétly první stíhače.
A já vstoupil do brány a ocitl se na planetě Polis, kterou tak pojmenoval profesor Thomas G. Hogenheimer, když na jejím povrchu objevil řecký chrámový štít a pod ním ukrytou svatyni.
Brána byla nestabilní a propadající se planeta mě přivítala plačtivým nářkem. A připraveným vozem, kterým jsem se během několika desítek minut nakonec přepravil před Svatyni. Vůz jsem nechal viset se zapnutým motorem a připnul si na záda batoh s jedním popruhem. Měl jsem v něm trochu jídla a pití. Potom jsem si vybavil malou dívenku v terminálu a poslal jí vzdušnou pusu.
Svatyně, kterou otevřeli lidé, se propadala sama do sebe, protože lidé otočili kolem času, protože si neuměli vysvětlit obrazce na něm zobrazené.
Tytéž obrazce, které nakreslil profesor Torrini před osmi stoletími. Jeho jedinou biografii jsem držel v ruce, když jsem opatrně sešel schody do svatyně a poprvé v životě se postavil před kolo času.
Postavil jsem se před zeď, za níž se bezhlučně otáčel složitý mechanismus.
Mdlé tělo mého přítele se uložilo na oltář a já kolem něj obkreslil křídou velké čtverce a kruhy. Potom jsem přistoupil k oltáři a odřízl svému bratrovi chomáč vlasů. Vzal jsem do ruky jeho palec a opatrně mu nehtem rozřízl bříško prstu. Objevila se malá perlička krve a skápla na podlahu.
Ve svatyni byla tma, protože kněží nepotřebovali světlo, takže jsem jen odhodil pochodeň a přistoupil k pevně určenému bodu. Kruh, v němž se skrýval čtverec, který byl jen dalším úkrytem pro kruh; a potom celá řada pečlivě vyrytých úseček, které se protínaly na různých místech.
Kolo času se pootočilo, když jsem poklekl k danému bodu a vlastními nehty si vyřízl do dlaní hluboké díry. Mé krve bylo zapotřebí mnohem víc.
Obřad započal a já, jediný kněz, jsem se modlil, abych stačil.
Doktor Hogenheimer už byl mrtvý. Přistoupil jsem k jeho studenému tělu a pohlédl na jeho vrásčitou tvář.
Na zemi byly nakresleny kruhy a čtverce a já je upravil podle Torriniho systému, který popisoval na jedné z posledních stran své knihy. V tu chvíli, kdy se svatyně otřásala a její kupole, kterou bůhvíjaké božstvo vystavělo na ochranu své svatyně, se mi zdál Torriniho třicátý čtvrtý nákres tím nejlepším.
Snažili jsme se jen otočit kolem tak, abychom mohli zachránit zdejší planetární systém. Nechtěli jsme nic víc.
Bylo mi šest a mému bratrovi čtyři. Seděli jsme na zahradě a plakali jsme, protože jsme si rozbili houpačku. Naše teta nás objala a říkala, že to bude dobré, že to všichni zvládneme.
Bylo mi pět a bratrovi tři, když umřeli při havárii raketoplánu.
Půl roku nato přišla transportní technologie.
Doktora Hogenheimera jsem položil na oltář a poklekl čelem k němu na vrcholu jednoho ze čtverců. Složitý mechanismus za mými zády, kolo času, potřeboval lidskou krev.
Bylo mi osm a klečel jsem nad velkým kolem, které jsem nakreslil na betonovou zahrádku modrou křídou.
A pak jsem se probudil v nemocnici.
Tehdy to bylo poprvé, protože se časová okna propojila špatně otočeným kolem času. Doktor Hogenheimer se nadechl a jeho tvář zvlhla velkými krůpějemi potu. Proces času si vyžádal další oběť a já tentokrát nemohl nabídnout nic, co by nedostal už posledně. Mohl jsem zaplatit jen časem.
Tím nejcennějším, co jsme nyní měli.
Doktor Hogenheimer se na mě usmál a seskočil z oltáře. Jeho tělo bylo mladší, to ano, ale jeho duše tu nyní nebyla.
„Slíbil jsem ti, že už ti nikdo nikdy neublíží. Ani já,“ řekl jsem toho dne a vyslal kolo času tam, aby se tělo doktora Hogenheimera spojilo s tím něčím, co zůstalo po mém bratrovi.
Bylo mi osm a jemu šest a najednou tu nebyl. Jeho tělo se rozplynulo před mýma očima v prášek a jeho mysl se přemístila procesem času do těla doktora Hogenheimera.
A já tehdy zaplatil velkou cenu, aby se tehdy spojila dvě časová okna a vznikl tak cyklus, který se točí v kole času jako v malém bubínku.
Takové to bylo tehdy poprvé.
Můj bratr ve stárnoucím těle právě umíral. Čas mi sebral vše, protože jsem s ním hrál příliš vysokou hru. Zaplatil jsem tehdy tělem a zůstali jsme uvězněni ve Svatyni, jejíž časová kupole nás chránila před mnohým.
Stačilo jen kleknout na podlahu a zaplatit kusem svého života a mohli jsme se posunout nazpátek nebo dopředu. Bůh to kolo sestrojil, aby mohl sledovat sám sebe a opravovat své chyby. Pochopil jsem, že život a smrt, spojené v jeden cyklus, se neustále opakují. Že se vesmír nakonec smrští ve svou malou kuličku, která velkým třeskem zase vybuchne, a všechno se tak v miliardách let opakuje. Někdo vymyslel tenhle pulzující cyklus tak, aby pokaždé vznikl život a pokaždé mohl kreslit čtverce a kruhy a snažit se otočit kolem času, které je tu chráněné podivnou časoprostorovou kupolí.
Můj přítel právě zemřel a já ve svém kovovém těle si naposledy přiložil nehty k dlaním. Už jsem nemohl platit krví.
Pootočil jsem kolem. A můj bratr tak mohl projít a mě zanechat někde v prázdnu této bubliny. Kupole nade mnou se zmenšila v pouhý přístřešek a čas se v tu chvíli pro mě zastavil.
Dokud někdo zase nepohnul kolem času.
[2009]
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 20 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 66 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
