|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: Pyrrhova prohra ::
Příspěvěk do Workshopu, 8439 znaků včetně mezer. Rozhodl jsem se zpracovat historickou látku. Nejspíše by si to zasloužilo více prostoru, ale budiž.
Dějiště: Argos (východ Peloponésu)
Rok: 272 př.n.l.
Zmínka, ze které těžím: Plutarchos, Životopis Pyrrhův
K nalezení zde:
http://img442.imageshack.us/img442/8977/dscf0009b.jpg |
| |
|
|
Dění na světě se točí v kruhu, lidé se rodí a umírají. Novorozenec je do tohoto koloběhu ihned vtažen lidmi, kteří stojí kolem, když přichází na svět. Mezitím již někde na konci jeho stezky postávají stíny, mnohdy oděné ve válečnou výstroj, jež ho doprovodí do podsvětí.
Zákonitosti příchodu na svět stará Amykla znala velmi dobře. Vždyť sama pomáhala při porodu tolika dětí, že by to jen stěží spočítala. Jako porodní bába a chudá vdova neměla lehký život, ale jiný neznala.
Neděsila se ovšem chudoby, moru, ani blížící se smrti. Bála se o celý svět, neboť cítila, že je nemocný. Od smrti Alexandra Velikého uplynulo již téměř půl století, ale války mezi jeho generály neustávaly. Člověk se narodil a už si kráčel pro smrt ve vojscích jednoho z těchto samozvaných králů. Války, loupení, vraždění a léčky. Bojovalo se v celém Řecku, Itálii, ba dokonce i napříč širou Asií.
Amykla tomu mnoho nerozuměla, pouze sem tam pochytila nějaké drby, když se procházela po agoře. Jména tyranů, které většina lidí vyslovovala se strachem, ji nic neříkala. Znala svou práci a své místo. V Argu, výborně opevněném městě na východě Peloponésu, žila celý svůj život.
Její matka byla porodní bábou, stejně jako zase její matka. Řemeslo se v rodině dědilo a ambice Amykly nikam dále nesahaly. Sotva dospěla, začala pomáhat při porodech a nikdy nepřestala.
Sama ovšem přivedla na svět jediné dítě. Malý Diomedos záhy přišel o otce. Zahynul ve válce, jak jinak. Amyklu ztráta milovaného manžela velmi zasáhla a dlouho se z ní vzpamatovávala. Situace ve světě však truchlení nepřála, tudíž Amykla svou lásku přenesla na syna a dál se věnovala své práci. Válečná mašinérie potřebovala čerstvé rekruty.
Zrovna končila dlouhá zima, období, kdy nebylo mnoho porodů, se kterými by Amykla musela pomáhat, ale těch několik uskutečněných patřilo v nepřívětivém počasí a těžkých podmínkách mezi ty rizikové.
Sníh však již roztál a ve vzduchu bylo cítit jaro. Diomedos vyspával v domku jakousi noční pitku s přáteli a Amykla toho dne neměla stání. Vyrazila do ulic Argu vyslechnout debaty sousedů a snažila se pochytit, kolik práce ji brzy očekává.
Zrovna rozmlouvala se svou dávnou přítelkyní z dětství, která pracovala jako služka u Aristippa, jednoho z městských předáků, když je přerušil děsivý křik. Ženský hlas, plný hrůzy a šílenství, vyřvával nesouvislá proroctví, z nichž tuhla krev v žilách. Hysterickou ženou byla kněžka Apollóna Lykeia a její vize hovořila o městě plném krve a mrtvých.
Amyklina společnice padla na kolena:
„Zeus nás ochraňuj!“
„Co se děje?“ ptala se nechápavě Amykla.
„Nic nevíš?“ podívala se na ni žena nedůvěřivě. „Nic o Pyrrhovi a jeho armádě?“
„O kom? Ne netuším,“ odpověděla s klidným výrazem ve stařecké tváři.
Sousedka začala kvapně vysvětlovat:
„Pyrrhos je králem Epeiru a mnozí říkají, že je skutečným nástupcem Alexandra! Ve zbrani se mu nikdo nevyrovná, stejně jako ve válečném umění. Mnoho let válčil s Římany na Sicílii a před zimou zaútočil na Spartu. Neúspěšně. Přezimoval v blízkosti Argu a proslýchá se, že soupeř mého pána Aristippa si ho pozval i s armádou, aby mu dopomohl k moci! Již táboří pod městem!“
Amykla pokrčila rameny. Za ta dlouhá léta, která v Argu strávila, měla důvěru v jeho pevné hradby. Argos byl věčným rivalem vojensky založené Sparty, která ležela nepříliš daleko jižním směrem. Takový bojechtivý soused naučil lid Argu obraně.
Její společnice se však rozzlobila.
„Podceňuješ nebezpečného muže! Pyrrhos je skutečným postrachem a proslýchá se, že ve svém vojsku má i ty obrovské šedivé bestie! Slony!“
„Nikdy jsem o nich neslyšela, a pokud ti dobře rozumím, sám Areus, král Spartský, je v patách tomu zločinci. Do města se nedostane.“
Žena spráskla ruce a zamumlala jakousi kletbu. Amykla nevzrušeně pokračovala ve své obchůzce. Odpoledne strávila na agoře a sledovala mladé muže, členy městské domobrany, jak nacvičují bojové manévry. Brzy ji ten pohled omrzel a vrátila se domů.
Dimoeda našla zrovna ve chvíli, kdy koženými přezkami upevňoval zašlý bronzový krunýř po otci. Poprvé za celý den pocítila strach.
„Co si myslíš, že děláš?“ vykřikla a pokusila se svému synovi vytrhnout z ruky kopí.
Diomedos ho však držel pevně a změřil svou starou matku rozhodným pohledem:
„Aristippos tvrdí, že se schyluje k bitvě. Musíme bránit náš domov!“ odvětil, ale hlas se mu trochu chvěl nejistotou.
„Obrana města je záležitost vojáků, ne chlapců jako jsi ty!“
„Otec byl vojákem a zanechal po sobě tuhle výstroj! Jsem povinen sloužit v domobraně jako každý jiný, kdo udrží zbraň!“ okřikl Amyklu a na důkaz svých slov udeřil ratištěm kopí o podlahu.
Amykla se chytila za hlavu a vzlykla. Beze slova proběhla kolem Diomeda a padla do postele. Syn ji sledoval s provinilým pohledem.
Zvuky, jenž Amyklu v noci probudily, patřily mezi ty, kterých se nejvíce obávala, přestože již byly součástí světa stejně jako ptačí zpěv. Křik mnoha hrdel, dusot kopyt a řinčení zbraní. Do toho se ozval dlouhý, táhlý zvuk, který připomínal snad jen řev trojhlavého psa Kerbera, střežícího vchod do podsvětí.
Vyděšená Amykla se skrčila a dlouhý čas se odmítala hnout. Byla ve svém domečku sama a kolem zuřila bitevní vřava. Bojovalo se přímo v úzké uličce vedoucí k jedné z bran kolem jejího domu. Vojáci byli tak blízko, že přímo slyšela motlitby umírajících bojovníků.
Strach o syna a jakási morbidní zvědavost ji ovšem probraly z nehybnosti. Opatrně se proplížila k dřevěnému žebříku a vylezla na střechu. Zjistila, že není jedinou ženou, která se takto vydala pozorovat probíhající bitvu.
Náhle vykřikla děsem. Nedaleko od jejího domečku se kymácelo jakési monstrum. Za celý svůj dlouhý život neviděla většího tvora než tuhle čtyřnohou šedivou bestii s dlouhými kly, velkýma ušima a hadovitým nosem. Na hřbetě to mělo něco mezi sedlem a věžičkou, v níž se krčili lučištníci a zasypávali bojující pod sebou šípy.
Amyklu napadlo, že s těmi konstrukcemi na zádech určitě nemohli projít branou. Museli jim je postavit až uvnitř města. Nějaký zrádce otevřel brány! Ale to bylo v těchto těžkých časech normální.
Téměř se zdálo, že hlavní boj probíhá v uličce u domu staré Amykly. Vojáci byli natlačeni jeden na druhého a všelijak promícháni. Viděla tam mladíky z domobrany, stejně jako skupinku Spartských vojáků v rudých pláštích, kteří přišli Argu na pomoc. Ti všichni zápolili s dobře ozbrojenými a vycvičenými zabijáky krále Pyrrha. Král Epeiru si na pomoc přivedl i mohutné žoldnéře z Galie, kteří se oháněli těžkými meči, a jejich bojový pokřik se nesl městem.
Náhle se jeden z válečných slonů splašil a s děsivým rykem vyrazil k bráně. Pod jeho nohama umírali jak občané Argu, tak krvelační dobyvatelé. Amykla slyšela tříštění kostí a zatmělo se ji před očima.
Ulička byla náhle plná zmrzačených lidských těl a krve. Chvíli byl obraz zkázy nehybný a tichý. Náhle se ozval dusot kopyt a přihnala se nová vlna bojovníků. V jejich čele se řítil jakýsi muž na koni. Na sobě měl purpurový, bohatě prošívaný pláštík, přilbu s mohutným chocholem a kozlími rohy. Mířil si to přímo k bráně, kterou zatarasila obří mrtvola nebohého slona. Kolem sebe se oháněl mečem a evidentně utíkal z prohrané bitvy. V očích měl smrt.
Amykla náhle spatřila Diomeda, který vyskočil z postranní uličky a zasáhl jezdce kopím. Rezavé ostří zaskřípělo o krunýř a proniklo dovnitř. Muž zařval a uhnul stranou. Stařena náhle měla výhled na mužův obličej. Byl posetý jizvami, ale přesto v něm byla královská vznešenost. Bezpochyby sám král Epeiru, Pyrrhos. A nyní se zahleděl s dravčím výrazem na jejího syna.
Diomedes stál tváří tvář muži, o kterém se prosychalo, že kdysi při ústupu ze Sicílie rozpůlil statného barbara v půli jedinou ranou meče. Bylo zřejmé, že neví, co si počít.
Amykliny oči byly plné slz. V křeči sevřela jednu z cihel a vytrhla ji, až ji z prstů vytryskla krev. Napřáhla se a hodila ji po muži na koni. Tak jako Apollón vedl Priamův šíp, který zasáhl Achillea do paty, musel nyní vést i Amyklu.
Cihla zasáhla Pyrrha do zátylku, který přilba dostatečně nechránila. Ozvalo se suché křupnutí, jak praskly krční obratle, a jeden z nejmocnějších mužů Řecka spadl z koně. Diomedes se překvapeně díval na svou matku, zatímco skupina Makedonských vojáků táhla Pyrrhovo bezvládné tělo pryč.
Bitva skončila naprostou porážkou Epeiru. Makedonský král Antigonos, který přispěchal spolu se Sparťany na pomoc, dal Pyrrhovo tělo s poctami spálit. Povídačkám o stařeně, jejž zabila jeho dlouholetého soka cihlou, odmítal uvěřit.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 29 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
