|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: -- Písmenková pohádka -- ::
| Vážení a milí čtenáři, předkládám vám zde pohádku, kterou jsem spáchala s hříbkem šímou. Doufám, že se vám bude líbit a loučím se s oblíbenou šímovou frází: "Šotkům zdar!" |
| |
|
|
Na začátku byla tma. Možná by stálo za to říci, že to byla tma jako v pytli. Tedy abychom byli přesní, tma jako v pytlíčku. On to totiž sáček byl. A právě v takovém sáčku se jednoho dne probudilo písmenko. Jen nevědělo, že je písmenko, protože všude byla tma – prostě tma jako v pytlíčku. Protřelo si svoje jedno očko a po dvou nožkách se rozhodlo prozkoumat okolí. Škrabalo se přes kopce a propadalo se do jakéhosi prášku.
"Kam se snažíš dostat?" ozval se najednou hluboký hlas.
"Já nevím," řeklo písmenko, které nevědělo, že je písmenko. "Kdo jsi?"
"Kdybych ti řekl, kdo jsem, rozpadlo by ses strachy. Mám jméno nebezpečné jak silnice pro malé děti a tak hrozivé, že i dospěli ze mě mají strach," pokračoval hlas. "Ukaž se mi, ať si tě ohmatám. Dvě nožky, očko ve tvaru trojúhelníku, žádné ruce... Ty jsi asi Áčko..."
"Áčko?"
"Písmeno A. Mám už tu spousta tvých kamarádů, tam dole, to bylo I, hrálo si na indiány a spadlo dolů, až se celé pokroutilo. A teď vypadá jak S, sedí dole a pláče. A tamhle se jedno F tak dlouho pošťuchovalo s E o jednu ručku navíc, až ztratilo ještě jednu a muselo do Léčebny, kde se o taková divná L starají. Jenže ty je vlastně nevidíš... A pak se tu ještě někde toulá Karla."
"A jak jsme se tu vzali?"
"To nikdo neví. Ale říká se, že jednou byl jeden člověk - neptej se mě, nevím, co je člověk - psal při jídle básničky. Kam to jdeš, ztratíš se..."
Milé A už nebavilo poslouchat o neviditelných kamarádech a vydalo se je do tmy hledat. V tom však už nebyla tma! Seshora sem proudilo světlo. A se překvapeně rozhlíželo kolem sebe. Všude byla písmenka, viděla i Jaromíra, který s Kyticí honil Karla. Všude se něco dělo. Najednou však A posmutnělo. Tam, pod hromadou čehosi žlutého, bylo písmenko, které vypadalo úplně stejně jako ono samo. Další písmenko A. Nebylo jediné, na světě. Bylo tu další úplně stejné. Už už se k němu chtělo rozběhnout, když se celý svět naklonil a naše milé písmenko ztratilo pevnou půdu pod nohama. Padalo, snažilo se zachytit, ale copak se jde chytit prášku?
Žbluňk... Dopadlo do čehosi... A ponořilo se. A vůbec nemohlo dýchat, kopalo nožičkami a snažilo se dostat na vzduch. Svět se s ním točil a začínalo mít pocit, že má z toho všeho teplotu.
Konečně se vše zastavilo. Milé A se sotva snažilo vzpamatovat, když ho jen tak minulo něco kovového. Vidělo, jak E se čtyřmi ručičkami mizí kdesi v dálce. A za ním i T, W, P... Kopalo kolem sebe a snažilo se dostat co nejdál. Najednou ho však cosi chytnulo a přitáhlo k sobě.
"Říkal jsem ti, aby ses netoulalo," řekl opět ten hluboký hlas. "Za chvilku bude konec, neboj se..."
Milé A najednou vidělo, že už tu není samo. Stejnou silou sem byla přitahována Karla i s Kyticí, L uteklo z Léčebny a ke všemu sem opět spadlo nešťastné S. Tiskli se k sobě, a čekali na konec. A si vůbec nevšimlo, že tu není samo, že jen kousíček od něj je další písmenko A... Stáli a netušili, že tajemná síla, která je k sobě přitahuje, je E621.
*****
"Podívej... To je znamení," řekla dívka chlapci a lžící opatrně vyndávala písmenko po písmenku. Vedle talíře ležela mokrá písmenka L, A, S, K a ještě jedno A. Ale nikdo je nesnědl. A tak opět glutamát sodný zachránil pár písmenek.
Byl večer, když se všechna písmenka na ubruse probrala k životu. Netušila, zda se nacházejí v restauraci, rychlém občerstvení, nebo v čísi kuchyni. Ono vůbec nevěděla, co tato slova znamenají a nebýt glutamátu sodného, skončila by bůh ví kde. Nejspíš v čímsi žaludku.
Chvíli se nehýbala. Zůstala tak, jak je poskládala ona dívka: L-A-S-K-A. A bylo jim to fuk, protože písmenka netušila, čím jsou a co z nich bylo možné složit. O nějakých slovech, nebo větách neměla ani potuchy. Nehledě na to, že jim gramatika, nebo mluvnice nic neříkala. Stejně jako malým dětem, protože ty starší již zajímaly docela jiné pohádky.
Venku za okny byla tma. Slunko dávno zapadlo za obzor a nebe bylo poseté spoustou hvězd. Měsíc se kdesi toulal a nemínil vylézt ven. Nejspíš měl dovolenou, stejně jako těch pět písmenek, která se stále nehýbala.
„Co budeme dělat?“ zeptalo se písmenko A.
„Co by?“ pokrčilo rameny S. „Nic...“
„A nestane se nám tu něco?“ otřáslo se K. Přeci jen, být písmenky do polívky nebyla žádná legrace, tedy kdyby písmenka věděla, že jsou písmenka do polívky. Ono být polívkou také nebyl žádný med, ale to byl zase docela jiný příběh, protože tady nešlo o polívku, ale o pět písmenek, které dva mladí lidé nechali na ubruse a nesnědli je. Sami netušili, jak velkou a dobrou věc vykonali...
„Takže?“ zarazilo se druhé A. „Takže, takže?“
„Jaké takže?“ zeptalo se S ostatních písmenek. „Zítra ráno nás nejspíš někdo uklidí...“
„Uklidí?“ zhrozilo se písmenko L, které si myslelo, že je nejlepším a nejhezčím písmenkem z celé abecedy. „Jak uklidí? Kam uklidí? Proč uklidí?“
„Nešilte, milé L!“ řeklo mu písmenko K. „Klid! Klííídek! O nic nejde...“
„Jak, o nic nejde?“ trvalo L na svém. „Já jsem L a jsem velmi důležité na to, aby... Co se nám vlastně může stát?“
"Skončíte v koši, u slepic, nebo v odpadu!“ ozvala se solnička uprostřed stolu v podstavci na ubruse.
„Přesně tak!“ podotkl pepř. „Za sklo do rámečku si vás nikdo nedá...“
„Ježíši a co bude pak?“ hysterčilo písmenko L. „Co? Já se bojím...“
„Tak se bojte a třeste se strachy, ale potichu!“ zavrčelo S. „Tady se jeden ani nevyspí...“
„Ale vy to nechápete!“ sýklo L. Ono by mělo syčet S, ale nechtělo se mu a tak syčelo jen L. „My tu asi všichni umřeme!“
„No, bože!“ řeklo si A a zamyslelo se. „Jaké to je?“
„Skončit v polívce?“ zeptala se jej solnička.
„Ne, to už vím, pokud to polívka byla, ale...“ zarazilo se A. „Jaké to je... umřít?“
„Vlastně ani nevím...“ řekla solnička a mrkla na pepřenku. „Jaké to je?“
„Já nevím, jsem jen koření do polévek a omáček!“ pokrčil pepř v pepřence. „A vůbec, je mi to srdečně jedno a nějaká písmenka mě nezajímají...“
„Tak to jsme v troubě!“ řeklo L. „A já tak chtělo poznat svět? Co je to vůbec svět?“
„Nestojí to za řeč,“ ozvalo se párátko. Leželo na kraji stolu a skoro se nehýbalo. „Svět je... Není o co stát...“
„Co je svět?“ zeptalo se druhé písmenko A.
„Svět je veliký!“ řekla jim konvička na vodu. „Je veliký a... je veliký!“
„Ale to jste nám řekla dvakrát!“ opáčilo písmenko L.
„Protože je veliký hned dvakrát!“ urazila se konvička. „A vůbec, jděte spát, zítra se uvidí!“
„Co se uvidí?“ zeptalo se jedno A.
„Uvidíme svět?“ zeptalo se L.
„Ne, uvidí se, co s vámi bude!“ řekla konvička.
„A co jsou to slepice?“ zarazilo se písmenko K.
Ráno přišla nějaká paní a podívala se na těch pět písmenek na ubruse. L-A-S-K-A. Líbilo se jí to a tak si písmenka přendala do ubrousku a ten si strčila do kapsy. Třeba ji ta písmenka na stará kolena přinesou štěstí, kdo ví? A všem to bylo jedno, konvičce, solničce, pepřence, ubrusu, párátku i slepici na dvoře. A pět písmenek dostalo šanci vidět svět. Ten nadvakrát veliký svět, kde bylo písmenek habaděj. V knížkách, časopisech, novinách i v polívce...
*****
Písmenka byla opět ve tmě. Nebo spíš v šeru. Nebyl tu však žádný tajemný hlas, byly úplně samy.
"Ká, skrč trošku svoje tykadla, ničíš mi mé krásné obloučky," nadávalo písmenko S a kroutilo se seč mohlo, aby si vymohlo alespoň trochu volného prostoru.
"Já za to nemůžu," bránilo se K, "to L a A se tu k sobě mají víc, než je zdrávo... Já se sem taky nevejdu..."
"Buďte chvilku v klidu, lechtáte mě," řekl najednou papírový ubrousek, který byl až do této chvíle úplně potichu, převalil se v kapse, přeorganizoval své záhyby a rozstrkal písmenka do oddělených rohů. A písmenka byla smutná, najednou si neměla s kým povídat. Jen ležela, jak to jen písmenka na papíře dělají, a čekala, co se bude dít. Jenže nedělo se nic. (Co by se také mělo dít?) První usnulo písmenko K nechalo si zdát o světě, o dvojím světě, jak říkala pepřenka. Jenže, co ona o tom mohla vědět? Ležela stále na stole, nikam se nepodívala. Co vlastně mohla o světě vědět?
"Jsme na místě, vystupovat," řekl papírový ubrousek, a postupně, aby žádnému písmenku neublížil, se začal rozmotávat. Jaké bylo jeho překvapení, když všechna písmenka spala.
Když K znovu otevřelo oči a rozevřelo se do plné krásy, nestačilo se divit. Postavilo se na obě dvě nožky. Teď jsem jak člověk, pomyslelo si. Netušilo, kde je. Dívalo se před sebe a nevěřilo vlastním očím - vždyť chudinko malé K ani vlastní očička nemělo. Na papíře před ní se protahovalo Kotě. A mlsně se natahovalo po zrníčcích Kávy, která ležela pod Kostlivcem na Knize. KONEC
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 26 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
