|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: SMLOUVA S ĎÁBLEM 5. DÍL ::
 Tonyend |
publikováno: 04.08.2010, 8:32
|
| Tony a kluci Berkovi jsou vyloučeni z Pionýra.Bude konec 9.třídy ZDŠ, blíží se 21.srpen1968, nastane okamžik, kdy Tony pozná zblízka ženské tělo...Nastává konec dětství, na obzoru je objevování života dospělých...A také, čím Tony v životě bude. |
| |
|
|
Jenže se na záchodě objevil spolužák Dlabajík. Třídní šprt a donašeč.
Když uviděl, jak se v Oldově ruce proměnil rudý šátek na hnědočervený, nemeškal a utekl ze záchodu.
Řekl to soudružce učitelce.
Všichni jsme byli z Pionýra okamžitě vyloučeni. Byli jsme na ředitelově černé listině až do 9. třídy.
Byli jsme stádo černých ovcí mezi rudými.
Olda dostal za ten výtěr trojku z chování. Málem dostal i polepšovnu. My jsme dostali dvojky z chování. „Zneuctili jste symbol“, jak řekla soudružka učitelka,
“ míru a pokroku. Rudý pionýrský šátek.“
Vyhodili nás z Pionýra. Díky tomu jsme měli více volného času pro sebe.
Ta událost neměla kupodivu tak dramatický dopad doma.
Máma řekla, „ Že v Boha věřit nechceš a Pionýru ano, vždyť je to blbost. Jednou na to přijdeš sám, čemu máš v životě věřit.“
Za tuto dvojku jsem výprask nedostal. Divil jsem se.
Pan Berka dokonce kluky pochválil. Ale to už měl v sobě dva litry třešňáku.
Nevěřil jsem v Boha ani v Pionýra.
Nezbylo mi, než začít věřit sám sobě.
To co mi řekla máma, bylo asi první moudro, které jsem si zapsal za uši.
Jednou na to přijdeš sám, čemu máš v životě věřit!
Byly prázdniny, po kterých jsem měl chodit už do 8. třídy ZDŠ.
Na svůj věk jsem byl vysoký a hubený kluk. Otrkal jsem se životem ve městě, ale hlavně v naší partě.
Vedle našeho domu stál dům, ve kterém bydleli Moravcovi.
Paní Moravcová byla vedoucí prodejny Ovoce a Zelenina. Její muž pracoval ve své, ale dávno znárodněné zámečnické dílně, kterou měl ve dvoře.
Jednou mě zastavila a zeptala se, jestli si nechci vydělat nějakou korunu.
No jasně, že bych chtěl!
Stačilo jít k nim domů v sobotu po obědě. Dala mi peníze, dvoulitrový skleněný džbán a poslala mě do Zámecké restaurace pro pivo.
Pivo jsem přinesl a dostal jsem dvě koruny, někdy pomeranč, nebo kus ananasu.
Než jsem ale s pivem přišel, tak se na hrdle džbánku držela krásná hustá bílá pěna z plzeňské dvanáctky.
Aby náhodou nespadla, jen tak zbůhdarma na chodník, napadlo mě pozvednout džbán k ústům a pěnu olíznout. Byla příjemně hořká. Něco mi říkalo, že tu chuť přece znám.
Fouknul jsem do husté pěny. Byla pod ní zlatá hladina piva.
Neodolal jsem a znovu jsem zvedl džbán ke rtům. Dal jsem si pár hltů chladného piva.
Mozkem mi projel jako blesk ten samý pocit, který jsem měl, když jsem se před mnoha lety poprvé napil alkoholu v Horní hospodě. Bylo to tak příjemné.
Jen ta dobrá nálada a euforie se nedostavila.
Bylo to jen pár hltů piva a trocha pěny.
Před očima se mi zjevil Ďábel. Řekl, „Jen se pořádně napij! Děláš dobře, že naplňuješ Smlouvu. Ale ten pravý čas teprve přijde.“
Zamával mi Smlouvou a zmizel.
Tak jsem se znovu napil. Po napití jsem dostal neodolatelnou chuť napít se zase.
Měl jsem ale strach, že to paní Moravcová pozná, že je piva ve džbánu málo. Vynadá mi a nic mi nedá od cesty. Ale hned mě napadla pěkná výmluva, lež, že já za to nemůžu, to ten výčepní načepoval málo piva do džbánu.
Neušil jsem, že začínám dělat největší chybu v životě.
Nepřišlo mně nijak varující, že se začínám těšit na každou sobotu, na to jak půjdu pro pivo a jak se napiji. Neuvědomoval jsem si, na jakou cestu se vydávám.
Už mi nešlo o ty dvě koruny a nějaké dobré ovoce.
Myslel jsem jen na to, že se zadarmo napiji tak dobrého piva.
Pro pivo jsem chodil pravidelně každou sobotu až do 9. třídy ZDŠ.
Když si všimla, že je piva ve džbánu pořád méně, pochopila, že za to nemůže výčepní, ale já a už jsem pro pivo nechodil. Nechtěla mne.
Z ničeho nic k nám začal děda jezdit na návštěvu častěji.
Na svůj věk byl neobyčejně čilý. Bylo mu 69 let. Život na Vidlákově jej začal unavovat. Žil tam sám.
Bylo mu nějak smutno a tak k nám jezdil každou neděli dopoledne.
Přijel autobusem v 9 hodin na autobusové nádraží. Tam jsem na něj čekal. Doprovodil jsem ho k nám.
Pokaždé přivezl zabitého králíka. Máma poděkovala a dala králíka do leničky. Už jsme byli moderní. Měli jsme ledničku i televizor.
Uvařila dědovi dobrou černou kávu a vyprávěli si. Po kávě si šel děda ven zakouřit. Když se vrátil, řekl, že jde do kostela.
Abych šel také. Nechtělo se mi, ale šel jsem. Podváděl jsem dědu, stejně jako naše. Do kostela jsem vstoupil s dědou hlavním vchodem a rychle se mu ztratil mezi věřícími. Okamžitě jsem utekl z kostela bočním vchodem. Jak vyzváněl zvon před koncem mše, tak jsem se do kostela vrátil. Stál jsem zbožně u hlavních dveří a čekal jsem, jak bude děda vycházet z kostela ven. Po kostele jsme měli jít domů a děda měl u nás zůstat na oběd.
Jenže děda měl jiný plán.
Zamířil k nedaleké hospodě, do které rád chodil. K Pavelcům.
Oběd prý neuteče.
Vešli jsme dovnitř a posadili jsme se k prvnímu volnému stolu.
Přišla za námi starší servírka.
Děda si objednal pivo a borovičku. Když byla servírka na odchodu do výčepu, tak na ni zavolal, aby přinesla piva dvě.
Zeptala se jaké má to druhé být. Čepovali tam totiž světlé a tmavé Litovelské pivo.
Děda se mě zeptal, jaké si dám.
„Já?“
„No ty!“
„Tak to tmavé, černé…“
Servírka kývla hlavou, že rozuměla.
Když přišla ke stolu, měla na tácku dvě piva a panáka borovičky. Na účtence nakreslila dvě velké čárky a jednu malou. Postavila piva na stůl. Před dědu dala tmavé a toho panáka borovičky.
Děda ukázal na to tmavé, abych si je vzal.
K sobě přisunul to světlé.
Servírka se usmála a odešla.
Děda mi řekl, „Že jsem už dost starý na to, abych si pivo dal. Že je to zdravé.
Že on pije a kouří celý život a je zdravý.“
Řekl jsem mu, „ Ale dědo, máma to na mě pozná.“
„Neměj strach. Z ničeho a nikdy. Rozumíš?“
Dopili jsme a děda zaplatil útratu.
Šli jsme domů.
Nevím jak to, ale máma poznala, že jsem něco vypil.
Pochopil jsem jedno.
Ženy vždy poznají, když muž pije.
Dědovi vynadala, aby mě neučil pít. Já se však nijak dědovu vyučování nebránil.
Těšil jsem se na každou neděli. Do kostelíčka a k Pavelcům na pivečko!
Mezi tím jsme začali v Doupěti s kluky sem tam otevírat láhev s ovocným vínem.
Byli jsme na litr vína čtyři. Stačilo nám to k dobré náladě. Stačilo mít osm korun a víno jsme si bez problémů koupili u paní Moravcové v prodejně Ovoce a Zelenina.
Ovocné víno bylo příjemně sladké a rychle lezlo do hlavy.
Domů jsem začal proto chodit později. Místo jednoho sáčku mentolových bonbónů jsme si kupovali dva. Aby víno nebylo poznat v dechu, cucali jsme víc bonbónů.
Postupem času jsem se naučil ovládat řeč a chůzi, oklamal jsem sice své okolí, ale začal jsem obelhávat sám sebe. Namlouval jsem si, že nedělám nic špatného. Vždyť pije tolik jiných lidí.
A po napití, to mi bylo vždycky tak fajn.
Neuvědomoval jsem si, že se vydávám na dráhu budoucího alkoholika.
Kdo by tomu uvěřil u kluka, kterému bylo patnáct let?
Byl poslední školní týden. Za pouhý týden ukončím devítiletou povinnou školní docházku.
Do devátých tříd zavítal nějaký soudruh od Veřejné bezpečnosti.
Do naší třídy přišel také. Tvářil se velmi vážně.
Přinesl nám naše první Občanské průkazy.
Dovršili jsme patnáct let, dostali jsme své občanky.
Důstojník VB nás poučil, co to pro nás znamená. Jsme občany, máme práva a povinnosti.
Usmívali jsme se, když řekl, že můžeme chodit do kina na filmy mládeži přístupné od 15 let. Do kina nás uvaděčka pouštěla na takové filmy běžně. I bez občanky.
Přestali jsme se usmívat, když s vážnou tváří prohlásil, že když se dopustíme nějakého trestného činu, tak nás bude soud soudit, jako mladistvé.
A můžeme skončit v Nápravně výchovném zařízení pro mladistvé.
Podal mně můj Občanský průkaz. Popřál hodně úspěchů v dalším životě. Poděkoval jsem a šel jsem se posadit do lavice.
Než ten důstojník VB odešel ze třídy, dal všem doporučení, abychom průkaz neztratili.
Bylo po slavnosti.
Čekala mě ale ještě jedna slavnost.
V poslední červnový den jsme dostali závěrečné vysvědčení z 9. třídy.
Třídní učitel se s námi rozloučil. Popřál všem dobrý start do života.
Seděli jsme v lavicích a bavili jsme se o tom, jak nám ty školní roky uběhly. Vzpomínali jsme na nejlepší průšvihy, na své oblíbené učitele.
Už od 8. třídy byla ve škole cítit jiná nálada. Všechno bylo takové uvolněné a přátelské. Nemuseli jsme tolik zdravit své učitele – „ Soudruhu, nebo soudružko, ale klidně pane a paní.“
Já si oblíbil svého třídního učitele, pana Slovenčíka. To byl správný chlap. Nejlepší z učitelů na škole. Na něj nikdy nezapomenu. Vždy, když ho ve městě potkám, tak se budu k němu hlásit.
Přestože naše třída nebyla studijní, někteří spolužáci se přihlásili na Střední školy.
Jinak jsme se většinou dostali do Středních odborných učilišť.
Před námi byly poslední velké prázdniny. Po nich měl skončit bezstarostný život školáka.
Když jsem odcházel ze třídy, zastavil mě jeden spolužák. Řekl mi, že se mnou byla legrace. Napsal mi na papír svoji adresu a telefon. Poděkoval jsem mu a napsal jsem na oplátku svoji adresu.
Řekl mi, abych si ji dobře schoval. Že ji budu potřebovat, až mě armáda pozve k odvodu. Nechápal jsem, kam tím míří.
“ Prý, když to všechno dobře dopadne, tak jeho otec vydrží na svém vysokém postu v brodské Vojenské správě.
U odvodu se mám odvolat na jeho jméno a on mi zařídí Modrou knížku, která zaručuje, že nebudu muset jít na dva roky, na povinnou vojenskou službu.“
Poděkoval jsem a papírek jsem si doma schoval do krabice s důležitými věcmi.
Mnohé spolužáky jsem v ten den viděl naposledy.
V těsném kontaktu jsem tak zůstal jen s kluky Berkovými. Přes prázdniny jsme se dál v parku Kotva scházeli, zalezli jsme do houští zlatého deště, které nám tvořilo naše skryté Doupě.
Užívali jsme si každého dne posledních velkých prázdnin, jak se dalo. Chodili jsme plavat na koupaliště „Zelené“. Když začal Letní filmový festival a promítání filmů bylo v Letním kině, přihlásili jsme se, že budeme chodit po městě a budeme prodávat Festivalový program.
Peněz za to moc nebylo, ale dostali jsme volné lístky do kina.
Jinak jsme sbírali starý papír a železo, abychom měli peníze na cigarety a taky na laciné ovocné víno, které jsme popíjeli v Doupěti.
Objevili jsme místa, kde se povalovaly autobaterie. Většinou u garáží a autoservisů. Večer vytáhli kluci kárku a jeli jsme ty autobaterie jednoduše šlohnout. Za budovou Sběrných surovin jsme baterie rozbili a vylili z nich kyselinu sírovou. Čisté olověné plátky jsme odvezli do sběrny. Za olovo bylo více peněz. Měli jsme tak dost peněz na naše lumpárny.
Ve středu 21. Srpna 1968 vpadla do naší republiky, prý na bratrskou pomoc, vojska Varšavské smlouvy.
Nikdo to nemohl pochopit. Na jakou pomoc přijeli?
Ulicemi Brodu jezdila auta, ze kterých někdo vyhazoval letáky. Lidé se sbíhali a letáky si sbírali z cesty a četli je. Všichni všude odsuzovali okupaci. Výkladní skříně obchodů se změnily na tabule, na kterých byly různé nápisy - Běž domů Ivane, čeká tě Nataša! , 1938 = 1968, Válka je vůl!, Tady rusky nemluvíme!
Sovětský svaz byl najednou naším nepřítelem.
Já jej nemiloval, ani před jedenadvacátým srpnem.
Městem se rozkřiklo, že se blíží od Fryštáku a Vizovic kolony aut a tanků s vojáky.
Postavil jsem se k lidem na chodníku u hlavní ulice, po které vojáci museli do Brodu přijet z obou směrů.
Čekal jsem, co uvidím.
S hrozivým rachotem a duněním přijížděly tanky. Za nimi obrněné vozy a nákladní auta, plná vojáků.
Stáli jsme na chodníku a se zaťatou pěstí jsme hrozili projíždějícím vojákům, kteří byli viditelně vystrašení, nejistí a nervózní z rozvášněného davu.
Plivali jsme na ně, řvali ze všech sil, abychom přehlušili rachot projíždějících vozidel.
„Táhněte domů!“
Z davu na chodníku vylétla půlka cihly a dopadla na zadní část tanku.
Někdo se opovážil hodit po tanku kusem cihly.
V davu byli i policajti, kteří také plakali, jako jiní lidé, a nikoho nenapomínali, že se chová neslušně a sprostě nadává na adresu našeho nejlepšího přítele, na Sovětský svaz.
Nikdo neměl strach, všichni jsme stáli, hrozili jsme pěstmi a křičeli jsme sprostá slova na vojáky.
Nevěděli jsme, že ti vojáci jsou připraveni do nás střílet, zásobníky svých zbraní měli nabity ostrými náboji. Klidně by stříleli do neozbrojeného davu lidí.
My jsme byli vyzbrojeni jen obrovskou zlobou a nenávistí.
Občas nějaký unavený voják na tankové věži výhrůžně rozhýbal do stran kulomet, samopalníci na nás namířili svoji zbraň, ale v Brodě nepadl naštěstí jediný výstřel.
V jiných městech takové štěstí neměli.
V Praze rozstříleli Muzeum. Prý omylem.
Jinde okupanti neváhali a zahájili palbu do lidí. Byli první mrtví a ranění. Prý stříleli do kontrarevolucionářů.
Jinde zase tankem na hlavní cestě najeli na osobní automobil a rozmačkali jej i s lidmi, kteří v autě cestovali.
Dospělí lidé to nechápali. Já to nechápal také.
Rozhlas stále informoval o vypjaté situaci. Televize přestávala vysílat.
Všichni vyvolávali jména politiků, Smrkovského a Dubčeka.
Za pár dnů se situace zklidnila. Rozhlasové i televizní vysílání vyzývalo obyvatele ke klidu a rozvaze. A k návratu k poctivé práci pro socialismus.
Zase jsem to nechápal.
Z pěkného Pražského jara bylo najednou mrazivé léto.
Scházeli jsme se s kluky v našem parku a přemýšleli jsme, co bychom mohli proti okupaci udělat.
Olda dostal nápad. Pro jeho realizaci jsme však potřebovali tři věci. Kýbl, vápno a malířskou štětku.
Seženeme kýbl, někde na stavbě vápno, kdo ale obstará malířskou štětku?
Malířskou štětku jsem přinesl já. Kluci sehnali na jakési stavbě kýbl a nabrali do něj hašeného vápna.
Štětku a kýbl s vápnem jsme si ukryli v Doupěti.
Večer jsme se v parku zase sešli a pod rouškou srpnové noci jsme se vydali k nejbližšímu domu, který sousedil na náměstí s městskou radnicí.
Vchodové dveře byly do domu otevřené. Jako zloději jsme se dostali na půdu.
Mirek otevřel vikýř na střechu. Protáhl se vikýřem a stál na střeše.
Podali jsme mu kýbl s vápnem a štětku.
Mirek byl z nás nejodvážnějším. Chtěl se stát šampiónem v boxu. Přihlásil se do boxerského oddílu. Strach neměl.
Přelezl z jedné střechy na druhou. Když byl na střeše radnice, tak si klekl a na červené střešní tašky a napsal štětkou namočenou do vápna obrovský bílý nápis.
Okupanti, táhněte domů!
Pak se vrátil za námi. Kýbl s vápnem jsme nechali ležet na půdě toho domu, já si musel odnést domů malířskou štětku. Otec ji dostal od nějakého malíře pokojů, kdyby ji nenašel ve sklepě, dostal bych výprask.
Scházeli jsme dolů po schodech, jako myšky, a venku jsme se rozešli a mířili jsme k domovům.
Cítili jsme se, jak největší hrdinové.
Třeba to pomůže a Oni potáhnou domů!
Nejlepší pocit z té naší proti okupační akce jsme měli následující den.
Nápisu na střeše radnice si všimli kolemjdoucí lidé.
Zastavovali se a četli si ten nápis.
Shlukovali se a někteří tomu zatleskali a vychvalovali toho, kdo to tam napsal.
Nikdo z nás se k tomu činu nikdy nepřihlásil. A udělali jsme moc dobře, protože netrvalo dlouho, a doba se začala zase měnit.
Měli jsme už občanské průkazy a mohli nás za to odsoudit, jako mladistvé provokatéry.
Ti co nejvíc křičeli, byli potichu, nebo změnili názor. Doba byla jakási nejistá. Nikdo nevěděl, co přijde.
Během měsíce srpna jsem se rozhodoval, čím bych se měl vyučit.
Chtěl jsem být kuchařem. Vaření mě bavilo.
Stalo se však něco neobvyklého. Děda přesvědčil mé rodiče, že nejlepší bude, když se půjdu učit do pivovaru. Pivovar, to je budoucnost. Pivo se bude vařit a pít pořád.
Jednoho dne jsem nasedl v Brodě s otcem do vlaku a odjeli jsme do Loučky. Šli jsme tam do místního vyhlášeného pivovaru.
Přijali mne jako učně, takže jsme podepsali Učňovskou smlouvu. Po podpisu nás nějaký pán v slušivém obleku provedl pivovarem. To prý, abych viděl, do čeho jdu. Prohlídka pivovaru byla zajímavá. Nádherně to tam vonělo vším možným, hlavně však pivem. Zapamatoval jsem si, co bylo napsáno na zdi varny.
„Dej Bůh štěstí!“
Kdybych to býval byl věděl dříve, tak bych tam nikdy nevkročil jedinou nohou. Mně Bůh štěstí rozhodně nechystal.
Po skončení prázdnin jsem se začal učit vařit, místo svíčkové na smetaně, Hradišťské pivo.
Prázdniny se chýlily ke konci.
Jednoho dne jsme se s naší partou moc nudili. Menší kluci z ulice si hráli na schovávanou. Přidali jsme se k nim z legrace a hráli s nimi.
Hra na schovávanou se pro mne stala moc důležitou. Změnila se na poznávanou.
Schoval jsem se v jednom domě do sklepa.
Sotva jsem se ukryl za zeď, vstoupila do sklepa Eva. Starší holka, která v tom domě bydlela. Nesla koš s prádlem, které šla pověsit do sušárny. Rozsvítila světlo a pořádně se mě lekla.
„Co tu děláš?“
„Ticho, hrajeme na schovávanou, tak mě neprozraď…“
„Nechceš mi pomoct pověsit to prádlo? V sušárně tě hledat nikdo nebude.“
„Tam by mě hned našli…“
Dostala nápad.
„Tondo, já tě schovám do našeho sklepa.“
Otevřela sušárnu a položila tam na zem koš s prádlem a dveře zavřela. Zhasla světlo a šla odemknout jejich sklep.
„Rychle si tam vlez!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 9 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
