|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Číslo popisné 67 ::
| Teď tu asi deset dnů nebudu, tak s odpověďmi prosím o strpení. Přeji příjemnou zábavu. =-) |
| |
|
|
Kolečka vozíku drkotala po dlažbě. V drátěné korbě bylo naskládáno několik balíků zabalených v hnědém papíru, ledabyle svázaných plastikovou páskou. Rukojeť káry svírala statná, asi čtyřicetiletá žena.
V chůzi si upravila popruh přetíženého batohu, který ji škrtil. Málem si tak nevšimla toho, že se před ní zavlnil chodník. Z rozestoupivších se kostek plavně vyskočil chlap v neprůstřelném pancíři.
Uskočila jen tak tak, jinak by strážci zákona nejspíš právě seděla za krkem. „Pánbůh s námi a zlý pryč!“ prskla.
„Jako bys nevěděla, že se touhle dobou vynořím vždycky tady,“ rýpnul si. Rukavicí z lehkého kovu si smetl ze svého brnění hlínu, jež na něm během podzemní cesty ulpěla.
Žena si sundala batoh a vytáhla z něj noviny.
„Tumáš,“ vrazila je policajtovi do okované ruky, „a ne, že si budeš číst v pracovní době,“ vrátila mu posměšek i s úroky.
Pokýval mechanicky hlavou a pak se rozešli.
Agáta si vykračovala ulicí dál a její boty klapaly po kočičích hlavách. Nad zemí cestu lemovaly staré domy se štukovými fasádami. Čím bohatší jejich majitelé byli, tím opulentnější výzdobu kdysi řemeslníci zhotovili. Kára s balíky projížděla kolem luxusních činžáků, rozmařilých paláců, strohých úřadoven i domů na pokraji zkázy. Centrum Města bylo zvláštní. Mísily se tu všechny druhy lidí, na které byl člověk schopen pomyslet. Agáta měla ráda ty staré čtvrti.
Minula chlápka, který v chodníku kopal díru. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby hlínu nerozhazoval doširoka kolem.
„Hej,“ houkl na ni, „nemáš pro mě věstník Uhlí a rudy?“
„Pro tebe těžko,“ odbyla ho. Koutkem oka zahlédla, jak se ve vedlejší ulici zavlnil chodník a vyloupli se z něj dva strážníci. Snažili se chovat nenápadně, ale kopáč si jich stejně všiml. Zahodil lopatu s elegancí baseballisty po úspěšném odpalu a vzal nohy na ramena.
Vůbec ji to nepřekvapilo, protože tenhle podivín tu hledal pod chodníkem ložiska wolframu už pět let.
Místo rud vzácných kovů se pod dlažbou a asfaltem skrývalo nejlevnější MHD všech dob. Obyvatelé Města byli zvyklí na to, že Země, řečená Mokoša, je živá. Potrpěla si na to, aby se k ní lidé chovali hezky a aby do ní bezdůvodně netloukli. Pokud však měla bohyně pocit, že je lidské plemeno potřeba trochu postrašit, klidně spolkla celý dům.
Člověk se však naučil využívat ochoty své matičky cokoli pozřít a na jiném místě to zase vydat ven. Nebylo potřeba tramvají ani jiných vozidel. Stačilo se propadnout do útrob Země a jinde z nich zase vystoupit.
Muž, který právě vyšel z průjezdu, vytáhl z kapsy drobný váleček a stiskl ho. Během chvilky ho obklopil průsvitný vejčitý útvar. Dlažba se pod ním rozevřela a ochranný obal se zavrtal do hlíny. To jen městští strážníci podzemím cestovali bez skládací skořápky z inteligentních molekul skla.
Agáta vyšla z ulice na sluncem zalité náměstí. Zbývalo jí obsloužit už jen poslední třetinu trasy. Podívala se na hodinky, jestli jde včas.
Zaparkovala vozík u výlohy a vešla s jedním balíkem do kavárny. V nose ji polechtala orientální vůně lesklých kávových zrnek. Hned by si jedno kafíčko dala, pěkně podle tradice, z konvice a do miniaturního kalíšku, s číší studené vody.
„Dobrej den,“ usmála se zeširoka, i když tak ukázala arabským nápojem obarvené zuby.
Položila balík před vedoucího na pult a stáhla z něj plastikovou pásku. Odstranila papír. „Tak to máme jednu frontičku, dvoje lidovky a jedny hospodářky,“ vybalila noviny ven.
Rozloučila se a vydala se dál.
Když vyšla z kavárny, všimla si, že na náměstí něco nesedí. Hned potom ji upoutal dav zvědavců, který se tlačil u nároží při ústí jedné ulice. A pak si všimla proluky, která tam normálně nebývala.
Kousla se do rtu, protože tušila katastrofu. Přišla blíž a z hlasů mluvících jeden přes druhého vytušila, že místo domu teď zeje obří blátivá jáma. Pláč příbuzných se mísil s nadávkami a litaniemi těch ostatních. Jeden by netušil, jaký dav se může seběhnout tak brzy ráno.
Odešla kousek stranou a vytáhla z batohu pochodník. Nalistovala patřičnou stránku a naštvaně vyšpulila rty. Skutečně to bylo tak: číslo popisné 67 právě spolkla Mokoša.
Chvíli neklidně bubnovala prsty o rukojeť káry. Pak pokrčila rameny a vydala se rozvést ostatní balíky, aby si zákazníci nestěžovali, že chodí pozdě.
V půl osmé ráno už stála na druhé straně náměstí. Měla hotovo, ale ta poslední zásilka do čísla 67 ji stále tížila mysl. Do konce roznáškového času zbývala půlhodina. Pak se musela nahlásit vedoucímu a vrátit vozík.
Přejela si rukou po tváři. Trápilo ji morální dilema. Co s tím zbylým balíkem? Hodit ho do koše, nebo snad rozdat lidem? Pomyslela, co by na to asi řekl její cholerický šéf. Nejspíš by na ni vytáhl obušek, navzdory zákoníku práce. Obličej se jí protáhl nelibým šklebem.
S odporem sáhla do kapsy a vytáhla drobný nerezový váleček. Stiskla jeho pneumatický krček a z dírky ve víčku vylétl aerosol. Uvolněné molekuly vytvořily kolem Agáty a její káry ochranný obal. Dlažební kostky se rozšklebily a pod nimi vysvitla žlutavá hlína.
Agáta křečovitě zavřela oči a pomyslela na posvátný háj za Městem. Když se skleněné vejce zavrtávalo do hlíny, zhnuseně se ošila. Tak moc jí cestování pod zemí nahánělo hrůzu.
Po celou dobu, co se venku za ochrannou skořápkou ozývaly škrábavé zvuky, jak drhla o štěrk a kamení, přemáhala palčivou touhu zvracet. Její mysl panikařila a snažila se donutit tělo, aby udělalo vše pro únik z toho děsivého místa. Slyšela, jak se před vejcem se skřípáním a praskáním rozevírá skála, aby hned za ním zase srostla.
Pak sténání kamene přešlo do šustění hlíny a ona ucítila světlo. Neviděla ho, ale ten pocit na kůži nemohl znamenat nic jiného.
Otevřela ostýchavě jedno oko a teprve když uviděla kolem zeleň trávy a stromů, odvážila se podívat na svět kolem i tím druhým. Vzala váleček a zmačkla nasávací ventil. Skleněný obal se rozpadl a jednotlivé molekuly zmizely uvnitř svého domova.
Pevně uchopila rukojeť káry a vydala se hustou trávou k cestičce.
Kola vozíku zprvu nechtěla jet po velkých valounech, kterými byla pěšina vydlážděná, ale po troše snahy našla Agáta způsob jízdy, který se s tím vyrovnal. Táhla káru i s balíkem za sebou a přitom hledala něco, jako Mokošin posvátný háj.
Za celý život tu byla možná jednou, a to ještě hrozně dávno, takže vzpomínky mnohde zastírala pavučina zapomnění. V lesním tichu, do něhož promlouvala jen tekoucí voda, ptáci a divoká zvířata, jí nic nepřipadalo povědomé.
Po dalších sto metrech pěšina končila.
Agáta zastavila, neměla tušení, co dál. Připadala si, jako by se na ni okolní stromy potměšile šklebily.
Zničehonic se z trávy zvedl pahrbek. Rostl závratnou rychlostí, jakoby pod ním něco bobtnalo. Když dosáhl velikosti psa, rozvinul se jako stočený květ. Z klubíčka se vynořila ženská postava, s trsy trávy místo vlasů a s nohama vrostlýma do země.
„Jsem výhonek Mokoši,“ řekla, „co chceš? Buď stručná.“ V jejích očích bylo něco nevyzpytatelného, snad síla samotného zemského jádra.
„Potřebuju doručit noviny do čísla 67 na Horním náměstí ve Městě, který jsi ráčila spolknout,“ ukázala Agáta na balík ve vozíku.
„A co?,“ pokrčil rameny výhonek bohyně. „Napiš na ně “Nedostupný vchod”. Ten dům tam za pár dnů zase bude, až mě stavební dělníci odprosí. Chovali se ke mě hrubě a mysleli si, že je ve sklepě nevidím,“ zakabonila se.
Doručovatelka svěsila ramena. „Šéf mě i tak seřve za šlendrián, a strhne mi to z platu. Živím, kurňa, tři děti! Nejde ten barák vyplivnout zase ven aspoň na chvilku, abych jim tam dala ty noviny?!“ zaťala zoufalstvím pěsti.
„Tolik povyku kvůli papíru, na který zničili moje milované stromy?“ sklouzl pohled přírodní bytosti na úhledně svázaný balík.
„Některým lidem na tom kdoví proč hrozně záleží. Prosím, vždycky jsem se k tobě chovala hezky..,“ sklopila Agáta pokorně oči.
Mokoša si povzdechla. Přece jen byla dobračka od kosti. „Co s tebou mám dělat. Tak pojď se mnou. Dům na ulici vrátím i s tebou, dáš jim noviny, odejdeš a já si ho vezmu zase zpátky,“ otočila se k odchodu. „Co je?“ pohlédla na Agátu, která se tvářila, jakoby se ani nemohla rozhodnout.
Tmavovláska zvedla stydlivě pohled. „Bojím se tmy...“
...
Kolem hluboké jámy na nároží se stále tísnil dav lidí. Byla v něm spousta čumilů, ale i příbuzní rukojmích, kteří hlasitě odprošovali bohyni Země. V místě, kde kdysi stávala výstavná budova, teď v jámě leželo jen bahno.
Kalná břečka na dně zabublala. Zprvu si toho nikdo nevšiml. Až po chvíli, kdy bylo jasné, že se ze země něco vynořuje, se dav proměnil v úl hučící v rytmu modlitby. Z bahna vystoupala střecha a pak se objevily první zdi. Země vydávala to, co před nedávnem pohltila. Fasáda, odřená a špinavá, se pomalu zvedala směrem k nebi.
Lidé kolem poklekali na zem a hlasitě děkovali.
Sotva se nad terén dostal i vchod, vyvalilo se z něj snad patnáct k smrti vyděšených lidí. Utíkali jako smyslů zbavení, co nejdál od svého vězení. Nedbali na to, že se kolem nich všichni semkli, prostě rozrazili kruh těl a prchali do okolních ulic.
V lidské mase to nechápavě zašumělo. Pak dveře zaskřípaly znovu a vynořila se z nich asi čtyřicetiletá žena s kárkou. V ruce držela komínek ranního tisku. „Moment,“ zařvala, „a co ty noviny?!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 16 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 30 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
