» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."

Francis Bacon

počet přístupů: 2141641

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 7 ::

:: Evoluce od Adama - 3. díl ::

Sakora	publikováno: 02.08.2010, 21:49


	Žije? Nebo… Napadaly ji mnohé možnosti. Jedna šílenější, než druhá. A všechny odporovaly zdravému rozumu a v neposlední řadě také zákonům. Strach a pochyby jí nedovolily nic odvážného podniknout, pouze se opatrně podél stěn plížila zpět. Do knihovny se už nevrátila, zamířila k východu. Vedly ji všudypřítomné šipky na podlaze. Na recepci vysvětlila časovou prodlevu mezi opuštěním informačního sálu a vlastním odchodem náhlou nevolností. „A nezvracelas tam?“ smála se jí kolegyně, se kterou se před ústavem náhodou srazila, „víš, že mají všude kamery.“ „Ale ne,“ zamumlala. Zato teď k tomu nemám daleko, říkala si. Kamery zatracený! Až doma se uklidnila. Kamer se bát nemusím, došlo jí. Ti dva spolu mluvili při otevřených dveřích, kdyby měli obavy z vševidoucího oka kamery, chovali by se jinak. Albert se o ni doma po příchodu svědomitě staral. Přinesl jí zázračný lék na nevolnost, uvařil speciální dietní jídlo a pustil v pokoji klidnou relaxační hudbu. A já si toho vůbec nevážím, pomyslela si smutně. Pocity zmatku, že možná nic není takové, jak se zdá, postupně nahradily úvahy, jak té záhadě přijít na kloub. Jak najít důvod zaklepat na ty jediné správné dveře (pamatovala si kód, kterým byly popsané). První možnost – nebude to on, ADAM. Jenom se ujistí, nic víc nechce. V koutku duše si přála, aby to tak dopadlo. Mohla by se vrátit ke svému životu. Ať je jakýkoli… Druhá možnost – bude to on, ADAM. Co za tím vězí? Je něčím výjimečný (pro ni teda byl), že ho v ústavu MISáci nechali žít? Lhali jí? Nebo jsou spolčeni všichni „jako-muži“ a bojují v ilegalitě za změnu systému? Tuhle šílenost četla v jedné sci-fi knize, vydané na počátku jejich novodobých dějin. Kdo ví, zda svou vizi autorka chápala jako možnou budoucnost, či jako varování, aby si ženy pro jistotu daly pozor. Nezabralo to, zdálo se Evelíně. Podceňování „jako-mužů“ patřilo k běžné realitě, přímo ke společenskému bonmotu. Oficiálně bylo dané téma v nově vznikající literatuře nevítané, ale o to víc některé typy píšících žen lákalo. Podobné sci-fi tituly samozřejmě ve školách mezi povinnou četbu nepatřily. Tak jo, zjistí, že je to on, co udělá? Napadly ji výčitky za smutek z jeho smrti, jak tomu nostalgicky říkala. A on jí může stejně oplatit, předhodit jí ten zákrok, nedůvěru, rozhodování o něm bez něj. Výčitky zavrhla. Radost ze shledání, to je ono. Jen aby byla oboustranná… Třeba je rád, že se jí zbavil, třeba byla jeho smrt fingovaná z ADAMova podnětu. Evelíně se tlačily slzy do očí a rozbolela ji hlava. Raději znát nepříjemnou pravdu, než ji neznat vůbec, rozhodla se. Podruhé nakráčela do ústavní knihovny jako stará známá. Čím víc působila suverénně a odhodlaně, tím spíš nikoho ani nenapadlo ji zastavit a kontrolovat. Krotila svou nedočkavost a nejdřív vešla do knihovny a připojila se k počítači. Zkoumané heslo: reset ADAMů. Nedozvěděla se nic nového, samé odborné výklady, ani náznak pochybností o způsobu jako takovém. Po půl hodině se začala nápadně protahovat a jen tak do éteru prohodila něco o tom, že se musí trochu rozhýbat. Těžké dveře za ní zaklaply, ani je neslyšela. Původní idea byla, že ji na poslední chvíli políbí múza a ona vymyslí logický důvod, proč se potuluje, kde nemá. Nestalo se. Ale to už ji nedokázalo zastavit. Vzala za kliku a co nejtišeji otevřela, v místnosti vládlo přítmí. Vešla a dveře se za ní s klapnutím zavřely. Stroze zařízená kancelářská místnost vypadala nepříliš používaně, na stole i počítači ulpíval viditelný prach. Vpravo od malého okna se ve stěně vyjímaly další dveře. Nic tu nevypadalo podezřele, ani nedávalo tušit existenci úkrytu. Jsem na správném místě, přemýšlela Evelína, jen tu musím najít ten pravý… „Tady je! Obklíčit! Vzdejte se!“ Ostré výkřiky rozčísly tmu a vyděsily Evelínu k smrti. Pokoj byl náhle plný černě oděných postav. Téměř okamžitě jí někdo uvázal neprůhlednou látku přes oči. Strnula strachem, ruce svázané a navíc slepá. Zvažovala, že zakřičí o pomoc, ale nebyla schopna ze sebe vydat ani hlásku. Několik metrů ji strkali před sebou a pak uslyšela znovu zaklapnutí dveří. Naráz se rozhostilo ticho. Konečně ji došlo, co se jí od první chvíle zdálo zvláštní. Všichni to byli muži. A všichni šeptali. „Kdo ji mohl poslat?“ „To by znamenalo, že máme mezi sebou zrádce!“ „Hloupost, není to žádný agent, vždyť se na ni koukni. Klepe se celá strachy.“ „Hlavně mi neříkej, že celou akci ohrozila nějaká zvědavá úřednice, co tu slídí ze zábavy.“ „Nehádejte se. Směrodatný je jen jedno: co s ní?“ „Stihneme likvidaci?“ zeptal se věcně jeden z nich. „Leda bys ji uměl proměnit v kancelářskou sponku,“ uchechtl se jiný. „Nic neviděla, neví, o co jde. Nechme ji tady. Vždyť nás neohrozí.“ „Ještě jsme ani nezačali a už jsou tu komplikace, sakra!“ „Nemáme moc času, tak se zeptám jen jednou. Kdo jste a co jste tu hledala?“ ozvalo se jí u ucha. Jako by v tu chvíli přestala Evelína uvažovat rozumě, jediné co cítila, byl hněv. „A kdo se mě ptá? A jakým právem? Jste-li z ústavu MIS, uznám svou chybu a vše vám vysvětlím. Ale jinak…“ „Jinak tě nečeká nic pěknýho, slečinko,“ odsekl jeden z mužů. Evelínu pomalu přecházela odvaha, ta poslední věta byla vyslovena fakt zlým tónem. Jasně, že násilníky by poté stihnul spravedlivý trest, reset jako obvykle, ale jí by to už nijak nepomohlo. Rozhodla se vyložit karty na stůl. Bylo nad slunce jasné, že tihle zaručeně nejsou MISáci. „Někoho jsem tu hledala,“ pronesla smířlivým tónem. „To mě podrž, ona sem vlezla, že je zabouchlá do nějakýho MISáka!“ „Hledám ADAMa.“ Odpovědí jí byl hromadný smích. Uštěpačný, výsměšný, zoufalý. Ani stopa po radosti. „To nejste moc vybíravá, ha ha ha, a jakého byste si, madam, přála? Máte vybrané požadavky?“ „Poznám ho podle hlasu,“ zašeptala vyčerpaně. „A proč ho hledáš?“ ozvalo se pomalu do ticha. Zatajil se jí dech. On je tu celou dobu! A klidně s ní nechá takhle zacházet? Touhu po poznání tajemství přehlušil vztek. Jak mohla být tak pitomá? „Na tom už nezáleží. Zřejmě jsem se v něm spletla.“ „To bezpochyby. Otázka je, co od něj vlastně chceš.“ „A kdo se mě ptá?“ odsekla zoufale. „Vždyť to víš,“ řekl mírně, rozvazoval jí provaz na rukou a stahoval šátek z očí. Za jeho zády se vzedmula vlna nesouhlasu a rozhořčení. „Ty jsi se pomát´, ne?“ „Všechny nás udá! Víš, co to znamená?“ „Přestaňte křičet,“ zvolal on, „zná jenom mě, vy nic neriskujete. Všechno poběží podle plánu.“ „Ještě řekni, že tohle je to, cos tu chtěl zařídit.“ „Původně ano, jenže jsem to vzdal.“ „Nechci rušit to vaše rozjímání, ale čas běží.“ „Jde se na věc!“ Evelína si připadala poněkud odstrčená, ale aspoň měla čas ADAMa pozorovat. Když se jí předtím letmo dotýkal, přála si, aby to neskončilo. On však nevypadal, že by měl stejné myšlenky. „Jak jsi věděla?“ „Ty žiješ…“ „Jsi ráda?“ „Samozřejmě,“ vypálila. Pochybovačně zavrtěl hlavou. „Máš nového ADAMa.“ „Alberta,“ zašeptala, „můj ADAM jsi ty.“ „Už na tom nezáleží. Čas se nedá vrátit zpátky.“ Kývla, chtěla něco říct, ale lítost jí to nedovolila. „Vrať se hned do knihovny, sbal se a odejdi z budovy ústavu. Brzy tu nebude příliš bezpečno. Nic ti vysvětlovat nebudu, pochop. Vím, že se na mě zlobíš, ale aspoň mi věř.“ „Můžu se…“ „Ne,“ zarazil ji. Její nepředstíraný smutek ho mrzel, ale nebylo cesty zpátky. „Evelíno,“ poprvé ji oslovil, „tu svoji výzkumnou práci nemáš na síti moc dobře zabezpečenou. Když jsem se k ní dostal já… Četl jsem ji.“ „Nesmysly, že? Jak bych mohla já něco vědět o ADAMech, to si myslíš, že?“ „Ne. Říkám to proto, že mi leží na srdci tvá bezpečnost. Tvé poznatky sice nejsou bezchybné, ale i tak ti mohou nadělat problémy. A po dnešku zvlášť. Dávej na sebe pozor, ano?“ „Takže sbohem?“ „Opatruj se.“ „Ty taky.“ Vystrčili ji ze dveří na jasně osvětlenou chodbu, svit žárovek ji bodal do očí. Rychlou chůzí zamířila do knihovny a po chvilce už spěchala k východu. Jako by se za ní otáčelo hlídací oko kamery, ale možná se jí to jen paranoidně zdálo. Venku ji ovanul chladný vzduch. Hnána obavami pelášila Evelína k domovu, ani se neohlédla. Až v bezpečí vlastního domova ji napadlo, že se ADAMa nezeptala na spoustu věcí. Proč lhal o své smrti? Kdo mu poskytl útočiště v ústavu? Že by některý MISák? Kdo byli ti ostatní ADAMové? Zachránění z resetu nebo tajný spolek těch, kteří se nějak odlišují a domluvili se? Co to vlastně plánují? Nehnutě stála dlouho do noci u okna a čekala na nějaké znamení. Zdálo se jí to, nebo i Albert se choval jinak než obvykle? Usnula pozdě neklidným spánkem. Zlé noční sny zdaleka předčila ranní skutečnost. …………………………………………………………………………………………………………………………………………………… Ten půlrok, jež následoval po oné nešťastné události, měl ve vzpomínkách Evelíny vzhled krajiny pozorované z jedoucího rychlo-vlaku. Jednotlivé děje té doby jí splývaly. Ty špatné, trapné a ponižující, i ty plné lhostejnosti a únavy. Ubíhající měsíce a dni se prolínaly, až kolikrát nevěděla, kolikátého vůbec je. Ne, že by jí ta informace byla k něčemu dobrá. Její účast, ať jakkoli nevýznamná, v onom nezdařeném spiknutí ji stála místo na katedře i přátelství a podporu kamarádek. Přišla o byt, zabavili její počítač i s rozepsanou prací a musela vrátit Alberta. To ji zamrzelo, cítila se za něj zodpovědná. Když s ní konečně její zhrzená matka po dvou týdnech promluvila, přemluvila ji, aby si Alberta vzala k sobě, máma naštěstí souhlasila. „Jak jsi mi to mohla udělat?“ lkala pravidelně Evelíně do video-telefonu, „taková ostuda!“ „Nic jsem neprovedla, kolikrát ti to mám opakovat?“ „Možná ne, ale spolčila ses s nimi! Vždyť jsem slyšela, jak komise hodnotila tu tvou výzkumnou práci! Pobuřující a pochybné závěry, říkali.“ „Možná jsem se v lecčems mýlila, ale výzkum je přece od toho zkoušet a porovnávat nové myšlenky, ne?“ „Nezkoušej tu na mě ty svý odborný výrazy. Raději přemítej, jak se omluvit. Jak se stát zase normální!“ „Víš co? Mně tu nějak mizí signál, necháme to na jindy. Ahoj.“ Tam, kde nyní žila, mizel telefonní signál často. Tady mizelo do nenávratna skoro všechno. Jenom sněhu tu bylo dost. Sněhu a času. Její nové působiště byla ztracená varta na konci světa, v kraji sněhu a bílých nocí. Zimy už tu nebyly co kdysi a i ta sněhová nadílka byla zčásti umělá, ale někdo to dělat musel. Zajišťovat pokračování výzkumného úkolu o vlivu změn podnebí na kvalitu sněhu, potažmo na ovlivnění zásob vody pro lidstvo. Honosný název úkolu prakticky spočíval v denním laboratorním měření minerálů v kapce roztátých vloček. Stanice, kde žila, pracovala a snažila se nevzpomínat, byla projektována pro několikačlennou posádku. Tudíž zde měla spoustu prostoru. Pro své občasné bláznivé nápady, pro soukromí, když se potřebovala vyplakat, i pro chvíle nečekané radosti, kdy si sama pro sebe tancovala z jedné místnosti do druhé. Jednou za čtrnáct dní sem přiletěl letoun se zásobami. Piloti odvezli vyplněné deníky se záznamy, odebrané vzorky a také odpadky. S Evelínou buď nekomunikovali (ti, co byli vystrašeni její účastí na spiknutí), anebo si k ní beze studu dovolovali (ti, co si mysleli, že ona na tohle právě čeká). Postupně se naučila předvídat podle počasí jejich přílet a obvykle se zamkla v některé z laboratoří. Bylo jich tu dost. Přistávající vrtulník rozvibroval výplně prosklených stěn. Rozfoukaný sníh zahalil základnu do bílého pláště. Z místnosti, která bývala fotokomorou, sledovala přicházejícího pilota. „Haló! Přiletěla civilizace! Kde jste kdo?“ Nějaký vtipal, ušklíbla se Evelína a dál si nevzrušeně prohlížela staré negativy. Vydržela tam, dokud neslyšela vrtulník startovat na cestu zpět. Hlas, který se zničehonic ozval za jejími zády jí málem způsobil infarkt. „Díky za milé přivítání…“ „Uááá… Ty? Žiješ? Kde ses tu vzal?“ „Slyšel jsem, že prý za tebou chodí málo návštěv, tak jsem si řek´…“ „Nemluv nesmysly, ADAMe! Oznámili nám, že všichni rebelové zemřeli.“ „Měli pravdu. Ovšem nikoli v boji. V zoufalé situaci si vzali život.“ „A ty?“ „Já to viděl jinak. Měl jsem prostě štěstí.“ „Kdo tě za mnou poslal? Vidíš, jak jsem dopadla. Co po mně ještě chceš?“ „Právě jsem strávil čtyři hodiny schovaný mezi páchnoucími pytli v odpadkovém prostoru letadla. Nikdo neví, že jsem tady. Věř mi.“ „Takže proto jsi zde. Kvůli úkrytu, co? A vůbec tě nezajímá, že jsi mne tím znovu ohrozil?“ „Necháš mě venku zmrznout? Nebo se odvážíš schovat mě u sebe? Rozhodni se.“ „K smíchu! To tys rozhodl za nás oba!“ „Teď už mi asi neuvěříš, že jsem tě chtěl hlavně vidět, že ne?“ „Ne. A víš co? Nelze věřit tomu, koho neznám. A já tě ve skutečnosti neznám ani trošičku.“ „Vážně? Ty, která se mi dívala do hlavy?“ Evelína, která se už chvíli sotva držela na pokraji pláče, už napětí nevydržela, odběhla do pokoje, který používala jako ložnici a zavřela se tam. Zničil mi život, vztekala se, využil mě a ještě mi bude něco vyčítat! Nejzoufalejší na tom bylo, že přímo hmatatelně cítila, jak moc ho má stále ráda. Když se uklidnila natolik, že se dokázala sama sobě posmívat, jak se chová hloupě, vydala se ADAMa hledat. Po něm však jako by se na stanici země slehla. S hrůzou ho zahlédla, jak se venku rozhlíží. „Ty seš vážně blázen. Kam chceš jít? Na nejbližší základnu je to přes sto kilometrů. Akorát zmrzneš!“ „Když ti tu vadím…“ „Zase se hádáme,“ postěžovala si Evelína najednou. „Tak to je ten správný čas na usmíření.“ ADAM k ní popošel a objal ji. Lehce, nijak důvěrně. Jako objímá někdo, kdo přežil a vrátil se z veliké dálky. Vyprávěl Evelíně, jak se seznámil s tajnou organizací „jako-mužů“ a s jejich názory. To oni mu ukázali, jak přelstít původní naprogramování. Samozřejmě v kooperaci s některými osvícenými MISáky. Stoupenci nových pořádků, bojující za rovnoprávnost mužů, se formovali hlavně z řad resetovaných ADAMů. On byl výjimka, jediný z nich měl na vybranou. To byl také nakonec důvod, proč zůstal naživu. „Věděli jsme, že šance jsou mizivé, proto jsme do toho šli jen v malé skupině. Chápej, byla to jen zkouška systému. Naše ústředí vše monitorovalo, výsledky se podrobně zpracují a příští útok bude mnohem úspěšnější.“ „Útok?“ „Po dobrém to nejde. Cílem je přece dosáhnout vyjednávání, ne zabíjet.“ „Zabíjení… to je přesně ten důvod, proč byla mužům upřena práva, ADAMe.“ „Já ti rozumím, ale musí přece existovat způsob, jak by spolu mohli ženy a muži žít rovnoprávně!“ „Co když se bude historie znovu opakovat? Války… Viděl´s někdy ty filmové záznamy? Já ano!“ „Evelíno, vážně si myslíš, že ti muži, co v nich umírali, z toho měli nějakou radost? Že si přáli raději bojovat a zabíjet, než doma chodit do práce a žít se svými rodinami? Zdokonalit je třeba zákony, spolupráci mezi zeměmi, výběr politiků do jednotlivých vlád a ne programovat mozky obyčejným mužům!“ Evelína ho zaraženě poslouchala. Bylo na něm znát, že o podobných tématech nehovoří poprvé. Vlastně to dávalo smysl, ale přesto jí ty úvahy zněly více jako fantazie, než možná realita. „Zabíjení, války, smrt… tohle já nepochopím. Ani to, jak se mohli ti tví přátelé sami zabít.“ „Oni neměli co ztratit, chápeš? Po bolestivém naskenování myšlenek z mozku by byli odvedeni k resetu. Takhle zvolili možnost nic nevyzradit a rychlou bezbolestnou smrt. Jakmile dojde k odkysličení mozku, myšlenky již přečíst nelze. Nikoho ze strážných nenapadlo, že by se v tom množství těl mohl ukrývat jeden živý rebel.“ „Jak si to představuješ nyní?“ přešla Evelína od obecných otázek k soukromým. „Doufal jsem, že se tu budu moci ukrýt, to přiznávám,“ pronesl ADAM rozpačitě. „Nemohl jsi tušit, zda tě neprozradím. To mi tak věříš?“ „Evelíno, ty to nechápeš. Ty jsi ten důvod, proč jsem riskoval a nezvolil smrt. Žila jsi s jedním ADAMem čtyři roky, neposlalas ho na reset a dokonce jsi po jeho smrti změnila svoje názory. Ano, mám důvod ti věřit.“ Evelína zalapala po dechu. Natáhla ruku, dotkla se jeho tváře, potřebovala se ujistit, že je ADAM opravdu skutečný. „Já… promiň mi to vyšetření mozku,“ rozbrečela se, „vypadal jsi v tý nemocnici tak… a pak jsi umřel.“ „Ty se neomlouvej, zachránila´s mi život, pamatuješ?“ ADAM ji objal mnohem pevněji než předtím a po chvíli ji mezi slzami zkusmo políbil. Nebránila se. Půjde to, uvědomil si. Někde uvnitř pořád cítil k Evelíně lásku. Začnou znovu. Lépe? To sotva. V každém případě ovšem bez možnosti se rozejít, leda by jeden z nich chtěl putovat stovku kilometrů sněhem a ledem. Jak mu to řekli na ústředí? Jste důležitý experiment, vydrží-li vztah v takových podmínkách, vydrží už všude. …………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………. ADAM 08-UH-70131 – hlášení č.: PNS3/78“ - - objekt zpracován, stupeň opětované lásky: K8-065 - situace: pod kontrolou, kvalita komunikace: AA-8/01D - negativní ovzduší: JH07/9, pozitivní ovzduší: SD04/6 - stav: spokojenost EC33/08 - výsledek: zájem o pokračování – 99,6% ………………………………………………………………………………………………………………………………………………… Vážení přátelé a spoluzakladatelé nové společnosti, dnes si připomínáme již desáté výročí dne rovnoprávnosti všech obyvatel naší planety. S vděkem a pokorou se ohlížím zpět, k těm, kdo v minulých dobách bojovali, trpěli a umírali za emancipaci mužů. Přesto, že názory naší mužské populace předjímali budoucí kooperaci obou pohlaví, základní kámen společné spolupráce zasadila žena. V její, dnes již legendární, výzkumné práci zazněla poprvé v novodobých dějinách myšlenka, jež ukázala nám cestu. Cestu k vzájemnému poznání, cestu míru. Její teze, že pro ženu je nejdůležitější potřebou láska, znamenala zásadní přerod ve způsobu námi vedeného odboje. Přerod od odporu k pozitivnímu přístupu. Ačkoli mnozí z nás byli původně k této metodě skeptičtí, její výsledky předčily naše očekávání. Historicky podmíněný negativní přístup žen k mužům se na základě naší nové strategie naprosto změnil. Experimentálně bylo nade vší pochybnost navíc dokázáno, že čím více lásky jedinec rozdá, tím více se její množství v ovzduší kumuluje. Ano, vážení, to láska zachránila naše životy. (koncept prezidentova proslovu k 10.výročí Dne rovnoprávnosti) ………………………………………………………………………………………………………………………………………………… "Evelíno, co bude dnes k obědu?“ „Dneska je úterý, to je kuchyň tvoje!“ „Od rána visím na střeše a opravuju vysílač, všimla sis?“ „Adame, já jsem za celý ráno našlapala aspoň pět kilometrů kvůli vzorkům a doteď je zpracovávám.“ „Dřív přece platilo, že vařily jen ženy, ne?“ „Bejvávalo. To víš, emancipace není legrace. Dala bych si rybu.“ „Sakra.“ „Taky tě miluju.“


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 8		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Alasea	07.08.2010, 13:30:48

Málem jsem tohle pokračování přehlédla, ještě že se tak nestalo! :-) Příběh mě zaujal, přikoval k obrazovce a donutil v zaujetí slintat do klávesnice. :-D Jemu i jeho spisovatelce skládám hlubokou úklonu!


ze dne 07.08.2010, 15:48:02
Sakora: Teda Alaseo, ty mi dáváš :-)) úplně se červenám, jak jsem šťastná z takové odezvy, hned se mi píše veseleji.

Šíma	03.08.2010, 10:54:30

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 02.08.2010, 22:16:28* Ne, ne, tys jenom rozšířila stránku do šířky a já potřebuju mít větší písmo a když si ho zvětším, tak se mi stránka rozjede a polivinu jí mám někde mimo monitor! ;-))) Možná postačí třeba jen několik hvězdiček (třeba tři, nebo pět), taky to tak dělám. Ono někteří čtenáři si musí to písmo zvětšit, aby na to viděli! ;-)))


ze dne 03.08.2010, 10:58:05
Sakora: Všechno je jednou poprvé :-) já s editoty textu bojuju často. Dík za vysvětlení.

Šíma	02.08.2010, 22:16:28

Zdravím! ;-) Takže zazvonil zvonec a téhle povídky je konec??? ;-) Textík se četl dobře, na šotky (případné šotky) jsem nekoukal. Držel jsem nejen ADAMům palec a byl překvapen závěrem tohoto dílu a možná i celé povídky! Možná ses tak chtěla vyhnout bojům a krvavé konfrontaci mezi ženami a "muži"! ;-) P.S. Technická poznámka: Těmi tečkami se ti text trochu více roztáhl do šířky. Ono jde jen o kosmetickou vadu, ale pokud si někdo chce zvětšit písmo, tak se mu text roztáhne do šířky mimo obrazovku monitoru... ;-) Ano, je tu ještě možnost si text na chvíli půjčit do nějakého textového editoru a zvětšit si tam písmo, ale to je práce navíc! ;-)


ze dne 03.08.2010, 10:50:40
Sakora: Zdravím, boje nejsou moje parketa a ve sci-fi už vůbec, tak jsem to raději vyřešila po svém :-) Ty tečky... potřebovala jsem je tam, ale nenapadlo mne, co provedou s textem. Zvětšovat písmo jsem nechtěla, jen oddělit časově rozdílné děje, no, pro příště to vyřeším jinak.

Ekyelka	02.08.2010, 21:22:21

Zdravím. Celý text byl skvělý, ale teprve závěr - ten kratičký a zcela lidský rozhovor - mu dodal punc dokonalosti. Asi proto mám tvé texty tak ráda. Nejsou prvoplánovité a uchovávají si humor i v okamžicích, kdy to svádí stočit jinam. Takže jako vždy: díky za luxusní čtení. :)


ze dne 03.08.2010, 10:56:47
Sakora: Zdravím, já si na ty nervy při očekávání komentáře asi nikdy nezvyknu :-)) Jsem moc ráda, že byl závěr přijat pozitivně, přeci jen ten skok v ději... nebyla jsem si úplně jistá. Jinak asi každý píše co mu sedí, a já bych bych bez humoru a dialogů mezi mužem a ženou asi nenapsala ani řádku.