|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303533 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: Zeď - čtvrtá část ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Zeď
| Tentokrate trošku delší pokračování... I když kdo ví, jestli se něco vysvětlí nebo se to ještě víc zamotá... |
| |
|
|
Sáro, máš tu návštěvu... Na hlavní vrátnici,“ nakoukla do pokoje 023 sestra z interny, „nějaký policista a dvě děti...“
Dvě děti? Než se stačila zeptat, sestra zmizela. Omluvila se chlapci, u kterého seděla (byl to ten ze včerejška, do rány se mu dostala infekce, takže musel u nich zůstat, než se mu to zlepší) a seběhla dolů. Přes bílý lékařský plášť přehodila jen lehkou bundu a vyběhla do studeného vzduchu před hlavními budovami nemocnice. Vrátnice...
„Ahoj, strejdo...“ pozdravila komisaře, ale očima klouzala k dětem. Ti jsou jeho? Vždyť se přece rozvedl ještě když Sára studovala.. Nebo? „Ty máš krásný děti...“
„Ale ty nejsou moje...“
Tak teď Sára nechápala vůbec nic.
„Tohle je Charlotte a tohle Nicole. Ale to by bylo na dlouho... Pojďme do tepla, tady je strašná zima...“
Na dlouho...? A nejsou to jeho děti?
„Na malou něco leze, podíváte se na ní? Zaplatím to..“
„Co zaplatíš? Stačí mi rodný číslo...“
„Raději to zaplatím...“
„Nemám se asi víc ptát, co? Počkejte tady na mě, skočím pro to k sobě nahoru a najdu doktora, ať se na Nicole podívá...“
Nechala je samotné v jídelně v přízemí. Bylo teprve půl sedmé, půl hodiny před snídaní.
„Jak víte, že nemáme pojištění?“ zeptala se Charlotte. Poprvé v její hlase nezněla ta jistota.
„To jsou zase věci, který poznám já...“ řekl komisař Baudrilloux.
„Děkuju...“
Seděli potichu. Nicole si hrála se slánkou a bavila se vyhazováním jednoho párátka za druhým, Charlotte je stejně rychle sbírala a trpělivě rovnala na druhém stole.
Sára se vrátila s doktorem. Mladý usměvavý člověk s lesknoucími se brýlemi a stetoskopem ledabyle se pohupujícím na krku.
„Tak kde máme maroda?“ I jeho hlas byl veselý, komisaři se líbil. A měl pocit, že se líbí i Charlotte. Její oči těkaly po každém detailu, pátraly po něčem, co komisař ani nebyl schopný vidět. Za oknem přijela s houkáním sanitka. Doktor Châitell na příjem, doktor Châitell na příjem. Mechanický hlas zněl chodbou s umělou ozvěnou.
„Včera ráno měla teplotu, 37.1,“ vysvětlovala Charlotte naprosto jiným hlasem, než který komisař znal, „Poslední dobou je unavená, v noci se několikrát budí...“
„Pojď ke mně, broučku, vyplázni na mě jazyk,“ vytáhl dřevěnou špachli. Komisař si sedl se Sárou k volnému stolu u zamřížovaného okna, koutkem oka ale Charlotte stále pozoroval. Jen ztěží se soustředil na to, co Sára říkala, nějaký sešit, obrázky, rvačka dětí... Nedávalo mu to dohromady moc smysl.
„Vidíš v tom víc, než v tom je,“ řekl nakonec, „je to prostě jenom náhoda, já v tom Réniera nepoznávám...“
„Já vím, že je to hloupost, kdybys to nevyšetřoval ty, zahodila bych to... Kdo to je?“ A ukazovala na Charlotte. Ta stála jak hromádka neštěstí a visela očima i ušima na doktorovi, který měl ucho přitisknuté na hrudi Nikole a poslouchal tlukot srdce Charlottiny nejmladší sestry.
„Charlotte? To je teď moje podezřelá Rumunka...“
„Z toho přepadení?! Holka?!“
„Ale ne.. To je zas jiný připad... Někdo na ně chce svést různý nehody v jejich ulici, aby je odtamtud dostal. Mají jenom mámu, ale o děti se stará Charlotte...“
„O děti?“
„Charlotte má šest sourozenců, Nicole je nejmladší. Podívej, jak se na ni dívá... Ale vlastně mě zajímá jenom Charlotte. Ty jak ona dokáže v člověku číst. Jen jsem stál před jejich domem a už věděla, že jsem rozvedený komisař!“
„Přeháníš...“
„S takovou holkou jsem se ještě nesetkal. Nejhorší je, že chtěla studovat zdravotní školu, ale nevzali jí – a mám pocit, že to bylo právě kvůli tomu, že není Francouzska.“
„To je diskriminace... Hele, ale jestli je tak dobrá, jak řikáš, tak bych jí na zdrávku dostala, máme tam kontakty... Co vím, tak letos si stěžujou, jaký tam mají docela dřeva.“
Jako by Charlotte šestým (u ní možná spíš sedmým) smyslem zachytila, že se o ní mluví, a otočila se na komisaře a Sáru. Vyměnili si pohledy. Doktor skončil s prohlídkou a cosi psal. Komisař Baudrilloux i Sára vstali.
„Tak malá má náběh na zánět průdušnic, napíšu jí nějaká antibiotika a chtěl bych jí tak za tři dny zase vidět.“ Doktor to říkal Sáře, ne Charlotte, „Ale přivezli jste ji ještě včas, do čtrnácti dní je v pořádku. Potřebuje teď hlavně klid a hodně pít.“ Komisař Buadrilloux vytáhl peněženku, ale doktor ho zarazil. „Nechte to, ještě nemám službu... A nechci zneužívat děti v nouzi... Přivezte ji zase za tři dny, zase to vyřešíme přes doktorku Rénierovou. Tak příjemný den...“
A zmizel.
„Děkuju...“ šeptla Charlotte. Vlhkýma očima se dívala na komisaře Baudrilloux a Sáru. Pevně držela Nicole, které se už zavíraly oči a s hlavou položenou Charlottě na rameni pomalu usínala.
„Tak my pojedem...“
„Vyprovodím vás k bráně...“
Po probouzejících se chodbách pendlovali doktoři i sestry. Vyšli ven. Obloha byla zatažená, olověně šedá.
„Je to deník...“ prohlásila najednou bez jakéhokoli úvodu Charlotte. Sára se zarazila uprostřed kroku.
„Jaký deník?“
„Ten sešit... Je to deník. Jen jsem vám to chtěla říci.“ A dál šla k vrátnici.
„Varoval jsem tě,“ řekl komisař Baudrilloux tiše, aby ho Charlotte neslyšela.
„Ale vždyť ten sešit vůbec neviděla...“ nechápala Sára, „To přece není možné...“
„Říkal jsem ti, že je zvláštní... Vsaď se, že o tobě ví víc, než ty o ní...“
„Řekl's jí něco?“
„Ani slovo...“
Stáli u vrátnice. Bránou projela sanitka,
„Charlotte? Jmenuješ se tak, viď?“
Charlotte se otočila a její hluboké oči se najednou upírali do jednoho jediného bodu.
„Co bys o mě dokázala říci?“ vyhrkla trochu nervózně. Nicole se zavrtěla Charotte v náručí, ale spala dál.
„Komisaři, řekněte svojí neteři, že to není dobrý nápad...“
„Jak víš, že jsem... že jsem...“
„S komisařem Baudrilloux se znáte, tykáte si, jste příbuzní. Ale neříkáte mu táto... Takže je váš strýc... Chcete slyšet víc? Pracujete tu tak sedm let, ale nedávno Vás přeložili z nějakého jiného oddělení – byla jste někde v prvním patře, možná na sesterně na lůžkovém oddělení – protože i když teď pracujete v druhém patře – když jste nás nechala čekat dole v jídelně, jela jste nejdřív výtahem do prvního patra a hned pak do druhého. Asi pracujete s dětmi, určitě teď pracujete na dětským oddělení, ale přesně nevím. Patří vám támhleten malý červený peugeot, když jsme vycházeli z budovy, tak jste ho očima kontrolovala.“
„Stačí... Stačí...“
„Říkala jsem, že to není dobrý nápad.“
Sára se otočila na komisaře Baudrilloux: „Večer mi zavolej. Tuhle holku tam dostanu!“
„Šéf to nezvedá, mobil má vypnutý a pevná linka u něj doma jen vyzvání...“ Jean-Paul rozmrzele položil sluchátko. Bylo už půl osmé a komisař nikde. Napadaly ho nejhorší možné scénáře.
„Tak ho nech, však on přijde...“ zamumlal pro sebe Robert a třískal do klávesnice, „Třeba si konečně našel nějakou ženskou a nebude honit jenom nás...“
„Od tebe to sedí...“
„Bla-bla... Našel's něco o Dufourovi?“
„Ani čárku, nikde ho nikdo nezná, u doktora nebyl už několik let, jeho dcera snad nikdy. Ale hlavně nemůžu najít, kde pracuje! Osmdesát tisíc euro…“
„Grázlové většinou nepracují.“
„Možná nepracují, ale kradený peníze si neukládají na svůj účet. Navíc podívej, není to jeden vklad, ale jednou za týden vždy okolo šesti tisíc.“
„Že by výpalné?“
„To těžko, to by bylo pořád stejný, ale tady je to jinak. Někdy neuloží vůbec nic a jindy – třeba 14.2. - to bylo během týdne dvanáct tisíc euro, to přece...“
„Mlč chvilku...“
RF Paris, je 7:45 a máme tu zprávy. Zahraničních turistů v Paříži dál ubývá, hotely hlásí stále volné pokoje a už teď ztráty v řádu desítek tisíc eur. Všichni doufají, že s příchodem letních prázdnin se situace zlepší. Teď jen několik minut stará zpráva. V Rue Jean Mazet byla před několika minutami nalezena znásilněná dvanáctiletá dívka, bližší informace pro vás zjišťujeme. Opravy Saint-Chapelle se prodraží, restaurátoři našli...“
Dál už ani jeden neposlouchal, ve zlomku vteřiny vyskočili od svých stolů a řítili se dolů po schodech. Za chvíli se už zapnutým majákem prodírali ranní špičkou.
„Proč nás sakra neinformovali,“ nadával Robert, „to přece patří nám!“
„Je to hodně mimo náš okrsek... A naše tisková zpráva vyjde až dneska...“
„Tak jak to, že oni jsou schopní informovat o tom rádiem do dvou minut?! Sakra, kde je ten pokrok...“
Uháněli přeplněnými ulicemi, když opět zazvonil mobil.
„Kde jste všichni?“ Byl to Leclerc. Právě se vrátil z noční hlídky u domu paní Rénierové a kancelář našel prázdnou.
„Další přepadení, Rue Jean Mazet,“ vysvětloval Jean-Paul, „jeď hned za Dufourem a zjisti, kde byl poslední hodinu.“
„Komisař je s váma?“
„Ne, o šéfovi nikdo nic neví... Jo, a Dufoura pak rovnou přivez na komisařství!“
I když byl Jean-Paul o skoro pětadvacet let mladší než Victor Leclerc, z jeho hlasu teď zněla taková autorita, že Leclerc neřekl kupodivu ani slovo proti a hned vyrazil. Jean-Paul rozzlobeně zaklapl mobil a hodil ho na zadní sedadlo. Trvalo jim skoro půl hodiny, než projeli skrz Paříž. Zastavili na okraji staveniště. Velká reklama hlásila, že tu má vyrůst nový komplex bytů s nádherným panoramatem Paříže. Okolí bylo obehnáno policejní páskou, technici právě snímali otisky s mobilních záchodků Toi Toi. Nebyla tu však už žádná sanitka ani ubrečení rodiče.
„Stůjte, dál nesmíte,“ zarazil je jeden strážník ve chvíli, kdy chtěl podlézt pásku.
„My jsme z Sucy-en-Brie“ vytáhl ihned průkaz Jean-Paul, „Můžete nám prosím říci, co se tu stalo?“
„To jako proč? Nejste v Sucy-en-Brie...“ odsekl strážník a bojovně vyšel proti nim.
„Mohl bych mluvit s vaším šéfem?“
„Šéf nemůže, má práci... Podejte si žádost na...“
„Jaké je vaše jméno,“ skočil mu do řeči Robert.
„Moje? No... Yves Kasenoux, stráž-.“
„Tak poslyšte, pane Kasenoux, mažte za tím vaším šéfem, že je tu komisař Baudrilloux a potřebuje s ním naléhavě mluvit, protože jinak se možná stane další vražda...“
„Vražda...?!“
To jedno slovo stačilo, aby se Yves Kasenoux otočil a co mu nohy stačili pádil k jednomu ze zaparkovaných aut.
„Nepřehnal jsi to?“ zkoumal svého kolegu Jean-Paul, „Vydávat se za komisaře...“
„Jinak by nás tady ten trouba nechal stát do zítra a mezitím by vrah mohl v klidu zabít rodiče té chudinky,“ řekl Jean-Paul s vážnou tváři, pak se ale trochu usmál, „Mimochodem, já se za něj nevydávám, mě by to neuvěřili, ukázal jsem jim svůj průkaz. Ty jsi teď komisař Francois Baudrilloux.“
Jean-Paul se nezmohl na slovo. Lež však zabrala. Přes bláto k nim klopýtal starší muž v dlouhém nepromokavém plášti a s černým stylovým kloboukem zasazeným hluboko přes čelo. Ani Jean-Paul ani Robert se s ním ještě nikdy nesetkali. Jemu však stačil jediný pohled.
„Kde je komisař Baudrilloux,“ řekl přísným hlasem a bystrýma očkama si je oba měřil.
„No, víte... Přijde později, ale...“
„Strážník Kasenoux mluvil o nějaké vraždě. Tak kde je komisař.“
Jean-Paul mu rychle vysvětli situaci. Možná řekl i víc než by musel, cítil ale, že po počáteční lži je nyní třeba získat si něčím komisařovu důvěru.
„Dobře...,“ přikývl po chvíli komisař, „Hned někoho pošlu hlídat jejich dům. Ale zklamu vás, pachatele tady byli minimálně dva. Dívka – Flora Giraldová - si samozřejmě nic nepamatuje, něčím ji uspali, stejně jako ve vašem případě, pamatuje si, jak šla do školy a pak až když se nad ní skláněl jeden kolemjdoucí. My ale na jejím oblečení našli několik vlasů. Můžu už teď s jistotou říci, že ji přepadli dva lidé, troufnul bych si říci, že muž a žena. Sežeňte si vzorek pana Dufoura a můžeme je porovnat. A teď mě prosím omluvte, mám ještě práci... Samozřejmě vás o průběhu vyšetřování budeme informovat...“
„Můžeme se tu porozhlédnout?“
„Samozřejmě... Když nebudete nikomu překážet...“
Nenašli však nic. V rozmoklé půdě staveniště rozdupané několika dělníky, kteří pracovali na bytovém komplexu, se toho ani moc najít nedalo. Vrátili se tedy zpátky do auta. Mraky na obloze se začínaly trhat. Po několika dnech dešťů to vypadalo, že konečně začne léto.
„Dvě znásilněné holky za dva dny,“ řekl Jean-Paul, „To už nevypadá na náhodu. Obě dvě byly přepadeny ráno a na velice opuštěných místech. Že by tu byl nový sexuální maniak, který přepadává malé holky?“
„Nestraš... Dáme to do zpráv a rodiče nepustí děti samotné ani na zahradu nebo přes ulici k babičce. Hlavně jsi slyšel, byli dva! To nevypadá na obyčejného devianta.“
„Ty vlasy o ničem nevypovídají, klidně to mohlo být jejích rodičů. Uvidíme. Až přivede Leclerc toho Dufoura... Třeba budeme mít štěstí a DNA se bude shodovat s těmi mužskými vlasy... Vracíme se na stanici...“
Jean-Paul nastartoval motor a otočil služební auto.
„Trápí mě jedna věc,“ prohlásil, „Motiv. Dejme tomu, že by to byl doopravdy jenom nějaký sexuální deviant. Tak proč se pak hrabal v Rénierově autě. To nedává smysl...“
„Ha! To je poprvé, co od tebe tuhle větu slyším!“
„Ale fakt... Takoví lidé jdou přece jenom po dětech, po holkách, ne po jejich rodičích...“
„A co když Rénierova nehoda byla opravdu jen nehoda? Co když brzdové hadičky nikdy nepoškodil. Ve zprávě přece bylo, že byly jenom naříznuté, že ten, kdo to udělal, neměl moc síly. Klidně to mohlo být o nějaký kámen, jestli jel poslední dobou někde na venkově. To jen my si to spojujeme... Leclerc hlídal přeci celou noc paní Rénierovou a nikdo se o nic nepokusil...“
„Myslím, že ne... To by byla moc velká náhoda i na Paříž. Musíme prostě najít nějakou spojitost mezi těma dvěma holkama.“
„Tak to hodně štěstí...“
Opět zazvonil telefon. Jean-Paul ho vytáhl z kapsy a rozmrzele se podíval na displej.
„To je Leclerc,“ řekl a podal ho Robertovi, „Nemůžu teď...“
„Už by sis konečně měl koupit handsfree!“
„Jsi horší než komisař...“
„Povídej Leclercu... Nevim, ještě se neozval... Cože? Teď? Jasně... Tak ho přivezte. Ne, fakt nevím, kde je... Jsme tam za půl hodiny...“
Vrátil telefon Jean-Paulovi. Chvíli se bavil jeho nechápavými pohledy, než si upravil pás a promluvil.
„Leclerc jel pro Dufoura, prý přijel ve chvíli, kdy on vystupoval z auta. Ale když ho uviděl, tak začal utíkat a po Leclercovi dokonce něco hodil. Ale znáš Leclerca, je jak lokomotiva. Veze ho k nám...“
„Dufour utíkal? Vidíš, měl jsem pravdu, přece by neutíkal, kdyby měl čistý svědomí!“
„Kdyby před mým domem vystoupil Leclerc, taky bych utíkal. Spíš mě štve, kde se fláká Baudrilloux... Až mi zase bude nadávat, že chodím pozdě, tak mu tohle připomenu...“
„Nech ho, mám pocit, že má teď nějaké problémy...“
„To má každý... Hele, vidíš tamhletoho blbce, co jede v odstavným pruhu?“
„To je pro dopraváky, ne pro nás. A už je daleko...“
„S tebou je dneska teda legrace... Zapni aspoň majáček, ať nejedeme na komisařství hodinu.“
Jean-Paul neměl chuť se hádat. I se zapnutým majáčkem ale trvalo skoro čtyřicet minut, než zastavili před komisařstvím.
Manon se zastavila na dohled školy. Stála na chodníku, studený vítr jí cuchal neupravené vlasy. Cosi jí svědilo na lýtku. Přejela rukou pod sukní a na dlani jí zůstala červená skrvna... Dívala se na ruku a nechápala. Nic teď nedávalo smysl. Třásla se. Z rány jí pomalu stékala kapka krve a rozpíjela se na sukni. Bolela jí hlava, snad z nedostatku spánku... Rány jí pálily a nedovolily klidný spánek. A ráno... Zatřásla se...
„Ty jsi neudělal nic špatného, za všechno může on.“ Vystrašeně se ohlédla. To byl přece hlas Rozárky. Pátrala očima v zeleném křoví, ale nikdo tam nebyl. Jen kousek dál se pošťuchovali dva kluci.
„Neudělala jsi nic špatného...“ Znovu ten hlas. „Nikdo ti nebude ubližovat... Postarám se o to...“
To přece byl Rozárky hlas! Tak proč ji nikde neviděla? Proč... Jako na povel vítr zesílil. Kapička krve se dotkla ponožky a zastavila se.
„Ernie, podívej...“ Stejně jako slyšela před chvíli Rozárčin hlas, slyšela teď i jeho. Jenže když se otočila, narozdíl od Rozárky tam ti dva stáli. Manon zavřela oči. Celá se třásla. Když oči znovu otevřela, stáli už u ní. Ani se nepohnula.
„Nikdo ti neublíží, Manon... Nikdo...“ Zase Rozárčin hlas.Trhla sebou.
„Rozárko?!“
„Tak ona volá Rozárku...“ smál se Ernie, „Rózo, tvoje kamarádka má problémy. Haló...“
Udělal ještě jeden krok a natáhl ruku, snad čekal, že Manon ustoupí..
Manon ležela na zemi. Běžel k ní nějaký dospělý. Nebyl tu ani jeden z kluků. Cítila... Vlastně to ani nedokázala popsat. Prázdno... Nepamatovala si, co se stalo... Slyšela Rozárku. Ano, Rozárku. Přišla, aby jí pomohla. Viděla jí. Chránila ji před tím vším.
„Jsi v pořádku?“ Ten hlas zněl ze strašlivé dálky, a přesto viděla, jak k ní běží muž a hýbe rty. Nikdo ti nesmí neublíží. Dala do toho vše, vyskočila a utíkala pryč... Pryč... Když za ní teprve zapadli dveře školy, něco z ní spadlo. Rychle dýchala, bolela jí hlava. Musela upadnout a uhodit se o zem, když ji Rozárka odstrčila a postavila se mezi ní a kluky. Do prvního zvonění zbývalo ještě asi deset minut. Bezradně stála u hlavní nástěnky a snažila si vzpomenout,, do jaké třídy má jít.
„Paní Montagnée, právě včas....“
Takové přivítání Juliette od ředitelky školy La Fosse Rouge skutečně nečekala. Dívala se na asi pětačtyřicetiletou ženu s vlasy upravenými do drdolu, nenápadné líčení zakrývalo těch jen pár vrásek na čele. Juliette pozorova skrz půlkruhové brýle.
„Paní Bretonová... Volala jsem vám ohledně...“
„Ohledně Manon, já vím... Za chvíli začne vyučování, mám málo časo...“ Ředitelka byla očividně v časové tísni a bylo vidět, že má spoustu jiných věcí na práci, než aby se vybavovala o problémové žákyni.
„Nebudu vás zdržovat dlouho, potřebovala bych jen vědět, jaká slečna Dufourová je, jestli si často vymýšlí příběhy, lži...“
„Narážíte na něco konkrétního? Ano, samozřejmě, nemůžete mi to říci. Ne, Manon sice má hlavu v oblacích, problémy se soustředit a s profesory komunikuje jen v nejnutnějších případech, ale od nikoho jsem neslyšela, že by si vymýšlela.“
„Co o ní víte?“
Ředitelka přešla k velké kartotéce a vytáhla nažloutlé desky.
„Tady je to... Manon Dufourová, nastoupila k nám 2. září 2002. Až na tělocvik má výsledky průměrné, mám tu potvrzení o doktora o chronickém zánětu horní dutiny, loni ani letos se třídou tedy nechodila do bazénu. Nikoho si moc nevšímá, většínu času jen apaticky sedí, jak říkám, dostat z ní slovo je umění. Vše co se týče docházky vyřizuje její otec...“
„Pravý otec nebo pan Dufour?“
„Co tím chcete říci?“
Nastalo tíživé ticho, kdy se Juliette s ředitelkou na sebe obě nechápavě dívali.
„No... Manon je přece... adoptovaná...“
„Cože? To by tu přece muselo být...“
Ředitelka listovala složkou vyvedená z koceptu. Do toho zazvonil telefon. Jednou, dvakrát. Už ho dál nemohla ignorovat. Zvedla sluchátko a chvíli poslouchala. Na tváři se jí nepohnul ani rys.
„Přiveďte mi je sem. Všechny tři.“
„Tak slečna Dufourová se porvala s dvěma klukama, jeden má vyražený zub. Jestli si s nimi chcete promluvit, máte možnost.“
„Porvala? Stalo se to už někdy dřív?“
„Co vím, tak ne.. I když... Asi se ale neprala poprvé, protože tu a tam nějakou tu modřinu měla.“
„Modřinu?“
„Každý dítě se tu a tam popere, zakopne, spadne ze schodů nebo dostane míčem při tělocviku...“
„Ptali jste se na to Manon?“
„Proč bychom se na něco takového měli ptát?“
„Nemoc? Šikana? Týrání?“ Ředitelka se jí líbila čím dál méně.
„Manon je normální holka...“
Z chodby se ozvalo kovové zvonění a chvíli nato se ozvalo klepání a do ředitelny vešla profesorka Langeauová a za sebou táhla dva kluky (jednomu ještě teď tekla krev z nosu a držel si na něm papírový kapesník). Úplně poslední vešla Manon. Špinavá od bláta od hlavy k patě. Ale snad jako by si to ani neuvědomovala, nepřítomně se dívala před sebe, v její tváři nebylo nic. Ani obavy z možného trestu, ani strach. Juliette na chvíli zachytila její pohled. Oči se nepřítomně dívaly kamsi za ní, jako by tu nestála Manon, ale jen jí prázdné tělo. Bez mrknutí naslouchala, jak kluci popisují, co se stalo.“Šli jsme normálně po ulici, když na nás zezadu skočila, nemohli jsme se vůbec bránit.“ Na otázky reagovala jen pokrčením ramen.
„Slečno Dufourová, uvědomuje te si, že o tom budu muset informovat vaše rodiče? Panu Trimbauldovi jste vyrazila zub, jeho rodiče budou požadovat náhradu škody...“
Jako by v tu chvíli do Manon udeřil blesk. Trhla sebou, zorničky se jí rozšířili a pod špinavým tričkem bylo vidět, že i dech se jí zrychlil.
„Já si ale doopravdy nic nepamatuju, nevím, co se stalo,“ řekla a oči upřela na Juliette. Hnědé, hluboké oči. Nebylo za nimi ale nic. Nic... I tak si byla Juliette jistá, že Manon nelže.
„Zapírání vám nepomůže, slečno Dufourová...“
„Ale já...“
„Nemyslím si, že nemluví pravdu,“ řekla Juliette, „Slečno Dufourová, spadla jste na zem?“
Přikývla.
„To, že si ant to nevzpomíná, může znamenat, že má otřes mozku, raději byste jí měli vzít odvézt do nemocnice...“
„Slečno Montagnée, jste v mé kanceláři, co se slečnou Dufourovou bude, rozhodnu já... Samozřejmě, že si na nic raději nevzpomíná...“
„Před chvílí jste mi potvrdila, že si Manon nevymýšlí.“
„Každý někdy lže...“
„I kdyby, může jí něco být...“
„No jasně, chcete z ní udělat šikanovaný dítě!“
„Jen nechci něco přehlédnout!“
„Teď ještě řekněte, že si to ti kluci vymysleli, že...“
„Proč ne, zdá se mi logičtější, že dva kluci by šli na jednu holku, než jedna holka na dva kluky.“
„DOST!“
„Odvezte ji do nemocnice. Nebo zavolejte rodičům. Ať ji do nemocnice dovezou.“
„Opakuji, tady nemáte žádnou..“
„Jinak vás přivedu k nám, neposkytnutí pomoci... To jsou tuším tři roky..“
Juliette věděla dobře, že tohle by jí neprošlo, neměla žádný důkaz. Ale o to tu nešlo. Byl to jen souboj dvou autorit. A ona musela vyhrát. Už při pohledu na kluky, kteří se teď očividně bavili, musela vyhrát. Byla si skoro jistá, že to nebylo tak, jak tvrdili. Ani ona ani ředitelka neuhnula pohledem. Trvalo to dlouho.
„Tak dobře,“ skoro vykřikla ředitelka a popadla telefon na stole. Vyťukala číslo z Manoniných desek. Ještě když telefon pokládala, byla v obličeji červená. „Její otec je někde na druhém konci Paříže, přijede do půl hodiny. Už na vás nemám čas...“
„Nevadí, děkuju. Nashledanou.“
Všichni vyšli na chodbu. Ředitelka za nimi zavřela dveře hlasitěji, než bylo třeba.
„Tak alou, do tříd!“ popohnala děti profesorka Langeauová. Zůstala s Juliette Montagnée na chodbě sama. „Vyprovodím vás. Nemyslete si o ředitelce něco špatného, má děti ráda, jen s Manon si nesedli. Musela jí někdy něco provést...“
„Co si o Manon myslíte vy?“
„Že je škoda, že je taková plachá. Učím v jejich třídě francouzštinu... Ta holka má úžasný literární rozhled. Neni hloupá, když už z ní někdy odpověd vypáčím, tak je schopná interpretovat jakoukoli knížku, předevčírem mluvila o díle Emila Zoly, a přitom jsem jim tuhle četbu ještě ani nezadala... A ona sama přečetla tři nebo čtyři knížky. Minimálně...“
„A ostatní profesoři?“
„Tak většinou je štve, že Manon nedává pozor a pořád si kreslí do toho svého sešitu. Ale copak se můžete zlobit na holku, která obyčejný test z češtiny napíše na 4 stránky a píše anglické eseje stejně dobře jako francouzské?“
„Co jste to říkala o sešitu.“
„Má takový tlustý sešit v tvrdých deskách, nosí ho při sobě, co ji znám. Před ostatními ho schovává, ale při hodinách do něj často kreslí. A hodně hezké obrázky. Jenže když se chci podívat, tak vždycky sešit rychle uklidí. Ale kreslí si i na okraje sešitů z francouzštiny... Jo, taky mě to zlobí, zkoušela jsem jí to zakázat, jenže ona i když si kreslí, tak dává pozor... Jen jednou jsem jí ten sešit vzala a... No měla jsem o ní docela strach.“
Stály u hlavního vchodu.
„Takže kdyby jí kluci vzali ten sešit, mohla by...“
„Tak to by myslím dopadli hůř, než s vyraženým zubem a krví z nosu. Slečna Dufourová možná vypadá slabě, ale má v sobě hodně velkou sílu. Ale má ji pod kontrolou...“
„Tak děkuju za váš názor...“
„Za nic...“
Za Juliette zapadly dveře. Ještě se ohlédla na moderně vypadající bílošedou budovu školy La Fosse Rouge.
„Nebojíš se?“
Komisař Baudrilloux zastavil před komisařstvím a otočil se na Charlotte, která seděla vesele vedle něj. Nicole klidně spala na zadním sedadle.
„A vy?“ odpověděla tím stejným lehkým a přesto trochu smutným tónem, na který si u ní během včerejšího večera tak zvykl.
„Možná se na tebe budou ostatní dívat ošklivě, máme na komisařství i pár blbců... Nevšímej si jich a drž se hlavně blízko mě.“
„Hmmm... To samé budou ode dneška říkat o vás. Co si asi budou o vás myslet ostatní, když z čista jasna přivedete mě, rumunskou holku, aby vám pomohla? Co ode mě vlastně očekáváte, pane Baudrilloux?“ Její hlas se trochu změnil, stejně tak její pohled. Byla věcná, přímočará. A komisaři hleděla přímo do očí. Ty její hluboké modré oči... A bylo to také poprvé, co ho oslovila příjmením.
„Vlastně ani nevím,“ přiznal po chvíli a snad s i trochu pousmál. Seděli dál v autě, ale ani jeden nechtěl vystoupit.
„Bojíte se... Bude tam i ta slečna?“
„Dívka... Doufám, že ne... Jen její otec.“
„A udělal jí něco?“
„Modlím se za to, aby byla v pořádku. Ale možná ublížil někomu jinému. Vlastně mi stačí jediná věc... Když mám řekneš, jestli mluví pravdu a jestli jsme na správné stopě.“
Jen přikývla. Komisař zachytil její pohled, měl dojem, že ještě chtěla něco říci, něco... Kdyby tak v lidských hlavách dokázal číst tak jako ona... Vystoupili s auta na ještě mokrý chodník. V noci pršelo, ale modrá obloha teď napovídala, že se konečně blíží léto.
Vešli do budovy komisařství. Už během prvních metrů se všechny oči stočily k Charlottě. Pevně k sobě tiskla stále ještě spící Nicole, v teplákách a v bundě s Mickey Mousem, s nevinným úsměvem na tváři suverénně kráčela za komisařem. Komisař Baudrilloux ji snad jen tak mimochodem chytil za ruku. Nechala se vést chodbami do prvního patra. Otevřel dveře a sám vešel první do svého oddělení.
„Komisaři...“ Juliette se překvapeně zvedla od tlustého šanonu.
„Dobré jitro, Juliette... Je něco nového?“
Juliette Montagneé si ho překvapeně prohlížela a bylo vidět, že neví, kde začít.
„Co je nového? Vám to nikdo neřekl?“
„Co mi měl říci?“
„Další přepadení, na druhé straně Paříže... 12-tiletá holka! Jel tam Robert s Jean-Paulem...“
Charlotte silně stiskla komisařovu ruku. Vtom do kanceláře vpadl strážmistr.
„Komisaři, Leclerc přivedl Dufoura, křičí tady dole na nás a chce telefon...“
„Dufoura?“ vytřeštila oči Juliette, „Vždyť už měl být dávno na cestě pro dceru, ředitelka z La Fosse mu přece volala už před třičtvrtě hodinou!“
Manon měla hlavu položenou na lavici. Už dávno se převlékla a umyla... Ale stejně... Něco bylo špatně... Něco... Z okraje sešitu se na ni díval Glum. Pána Prstenů neměla ráda, ani nevěděla, proč nakreslila toho slizkého...
Učitelé se museli dozvědět, co se stalo, protože ji nechali, ignorovali její mlčení a nepřitomný výraz ve tváři. Glum se na ní díval skelnýma mrtvýma očima. A nevšímali si jí ani ostatní ve třídě, o přestávkách si od ní drželi bezpečný odstup. Říkala jsem ti, že ti nikdo neublíží. Ano, věděli, že má Rozárku. Věděli, že teď si na ní nemohou dovolovat tak jako dřív.
Ještě poslední hodina... Francouzština, a pak může domů, na oběd... Buch buch... Dál ležela na lavici a jediný zvuk, který slyšela, byl tlukot jejího vlastního srdce. Už jenom hodinu...
„Manon!“
Trhla sebou. Skutečně jí někdo řekl Manon? Ne slečno Dufourová, jak ji oslovovali učitelé... Ani to nebylo jedno z těch slov, které na ní křičel otec - už jen při pomyšlení na ně měla chuť brečet. Ne, řekli jí Manon. Zamrkala.
„Manon!“
Profesorka Langeauová k ní běžela přes celou třídu. Co provedla?
„Šprtka se nám počůrala...“ slyšela za sebou čísi posměšný hlas. To přece ne... Nemohla... Nic necítila...
„Pro dnešek končíme! Konec hodiny!“
Manon chtěla vyskočit, vyběhnout ven z ostatními, domů, ale profesorka jí zadržela. Chvíli s ní zapasila, snažila se vytrhnout z pevného stisku, který jí držel na židli. Vzdala to, jen zrychleně dýchala.
„Manon, podívej se na mě.“
Neochotně zvedla oči.
„Jestli tě něco bolí, řekni mi to...“
Zvrtěla hlavou.
„Byl už se na tebe podívat táta?“
„Táta?“ šeptla Manon potichu.
„Vždyť víš, jak paní ředitelka volala tvého tatínka, aby tě odvezl do nemocnice...“
Zavrtěla hlavou.
„A jela bys tam se mnou? Podívají se na tebe a pak tě odvezu až k tobě domů.“
„Řekla jste mi Manon?“
Profesorka Langeauová se na ni trochu překvapeně podívala. A usmála se. Manon se končeně odvážila pohlédnout dolů. Na hněodžlutém linu byla malá loužička.
„Nic si z toho nedělej, to se může stát každému... Pojď zajedem do nemocnice, ať nepjřijdeš pozdě na oběd.“
Manon sklidila věci do tašky, ale přitom nespustila oči z profesorky. Skutečně jí řekla Manon? Tak jí přece říkala jenom Rozárka... Po barevných schodech vyšli ven před budovu školy.
V autě Manon mlčela, jen seděla, křečovitě se držela pásu a dívala se před sebe. Ani když se jí profesorka zeptala, kde má svůj sešit, jestli ho nechala doma, nebo jí už nebaví kreslit, zůstala potichu. Skoro to vypadalo, jako by profesorku Langeaovou ani neslyšela. Teprve když zastavili na parkovišti před nemocnicí, nadechla se.
„Neříkejte tátovi, že jsem s vámi jela...“ Dívala se profesorce Langeauové příme do očí. A ta si uvědomila, že za celou dobu, co Manon učila francouzštinu, neviděla její oči. Vždy je měla sklopené k lavici nebo upřené do prázdna, nikdy ale na na ni.
„Proč bych to neměla tátovi říkat? Určitě už o tebe má strach...“
„Táta mi zakázal chodit s cizími lidmi...“
„A tak je to správně... Jenže já už nejsem cizí, co myslíš, Manon.“
Schválně dodala to oslovení. Manoniny oči se rozšířily, na tváři se jí objevil náznak úsměvu. Vlastně ani smát se ji ještě neviděla... A přitom její slohy byly vždy tak vtipné,veselé...
Vystoupily. Venku foukal studený vítr, a tak byly obě rády, když se mohli schovat v teplém atriu nemocnice. Už ale nebyly samy, jako před chvíli v autě. Manon se rázem vytratil z tváře předchozí úsměv, když si sedly do čekárny, vypadala jak hromádka neštěstí. Profesorka Langeauová jí chtěla pohladit, ale teď před její rukou ucukla. Schoulila se na lavičce, hlavou se skoro dotýkala kolen. Najednou vypadala jak malé dítě. Že by měla strach z nemocnice? Ve čtrnácti letech?
„Další...“
„Tak pojď, Manon....“
Vlastně se to líbilo i jí, oslovovat malou slečnu křestním jménem. Jenže to ve škole nešlo. Ne v La Fosse. Vešly do malé ordinace. Byl tu jen stůl s počítačem, lehátko, stolička, dvě prosklené skříně a zavřené dveře (snad do nějaké větší ordinace?). Víc se sem snad ani vejít nemohlo.
„Tak povídejte...“ zkřížil ruce na prsou doktor. Doktor Châitell, všimla si profesorka Langeauová jména na visačce. Jen v krátkosti zopakovala verzi chlapců (i když ona sama o její pravdivosti přesvědčená nebyla). Co se stalo poté ve třídě si – už kvůli Manon – nechala pro sebe.
„Dobře, tak nejdřív si tě poslechnu,“ řekl milým tichým hlasem doktor Chatell, „vyhrneš si prosím tričko?“
„Sáro, Sáro rychle...“
„Co se děje...“ Sára Rouvièrova se zastavila v polovině kroku. Byla právě na cestě na oběd, když ji zastavil Paul. „Jak to, že nejsi v sanitce.“
„Byl jsem, právě jsem přijel, hned mě pro tebe poslali. Pamatuješ si na toho Araba? Uplně prvního, jak dokotorovi vytrhl injekci a málem mu dal anestetika? Tak na příjmu je holka, která je prý horší.“
Sára se otočila na podpadku. Dobře tedy, oběd musí počkat. Nebude to ostatně poprvé, co kvůli nějakému dítěti bude bez oběda... Nezaváhala ani tentokrát...
„Proč nezavolali psychologa?“
„Jo, prý se stalo, ale chtějí i tebe...“
Po chodbě a v átriu běhaly dvě děti (očividně sourozenci), ale Sára věděla, že kvůli nim by ji tak naléhavě nevolali. Tohle byl naprosto běžný ruch, kdyby někdo vydal CD „zvuky z nemocnice Henri Mondor“, děti pobíhající po chodbách v přízemí by nesměly chybět. Dívné – vysoké pištivé zvuky byly slyšet z ordinace.
Paul jen přikývl. „Já tam po druhé nejdu! Jednou mi to stačilo.“
Měla jsem doopravdy studovat dětskou psychologii, pomyslela si Sára a vešla. Vešla bez očekávání, raději si vůbec nepředstavovala, co na ní za dveřmi čeká. Ale tohle bylo i na ni moc. Nejdřív viděla jen dvě osoby – doktora Châitella a paní středního věku (podle očí a brýli jí typovala na učitelku). Ale dítě žádné. Až po pár vteřinách si všimla drobné postavičky vtěsnané pod rám lůžka. Dost dobře na ni neviděla, ani nemohla poznat, jestli je to chlapec nebo dívka (natož kolik mu je let). Co ale poznala bezpečně, byl skalpel, který postavička držela v ruce.
„Co jste mu provedli?“ zašeptala ne zrovna klidným hlasem.
„Jí... My? Nic! Vůbec nic,“ krčil rameny doktor, „Jen jsem chtěl, aby si vyhrnula tričko, a ona mi hned sebrala z misky skalpel! Volali jsme hned psychologa, ale před ním zalezla tam, nikdo z nás jí nestihl zastavit.“
„A co mám dělat já?“
„Je to holka – a ty taky, snad ti bude věřit víc než doktorům.“
„Jak se jmenuje?“
„Manon. Manon Dufourová,“ řekla žena stojící stále vedle doktora. Sára nepotřebovala vědět, kdo to je... Teď šlo hlavně o to, aby se nic nestalo Manon. Vždyť měla v ruce ostrý skalpel a pod lůžkem byla tak nasoukaná, že neopatrný pohyb mohl znamenat vážné zranění. Sklonila se, aby viděla její tvář. Přejel jí mráz po zádech. Lucky! To byl přece Lucky! To byla Lucky! Ta podoba s kresbami v sešitě byla dokonalá. Nemohlo být pochyb.
„Jděte prosím pryč,“ řekla a rázným pohybem vyhnala doktora i tu ženu, „Když bud potřebovat pomoct, zavolám.“
Teprve když oba byli pryč a Sára zůstala s Manon sama, si sedla na podlahu jen kousek od Manon nasoukané pod lůžkem. A stejně tak byla v Manonině dosahu. Stačilo, aby se rozmáchla a skalpelem by jí bez problému roztrhla břicho. Čekala. Stejně jako vždy, i teď čekala, až se dítě podívá na ni první. Trvalo to minutu, dvě... Pět.... Manonino tělo vzpříčené mezi dvěma vodorovnými kovovými příčkami se začalo třást, jak už dlouho dobu setrvávalo bez hnutí v jedné poloze. Nemohla už dál čekat.
„Ahoj... Jsem Rozárka...“ Byl to šílený nápad, vždyť své skutečné jméno měla na visačce. Rozárko, vrať se mi, prosím. Vždyť to byla Manonina slova...
„NE, TO NEJSTE!“ zakřičela tak nahlas, až se celé lůžko otřáslo. To byl úspěch. Ta holka se neuzavřela před světema neodmítala komunikovat.
„Jak bych jinak mohla znát, co jsi Rozárce napsala, kdybych to nebyla já... Tak ve dne tělo mé a v noci duše moje se zmítá pro tebe a pro mne bez pokoje.“
Manon na ni vytřeštila oči. Chvilku jen nehlasně pohybovala rty, oči jí těkali po místnosti. Pak ale promluvila nepřítomným tichým hlasem.
„Pak už jen vnitřní zrak mé oči nevidoucí
může vést bezpečně tmou za tvým přeludem,
jenž září jako skvost uprostřed pusté noci
a mění temnoty v jasný a krásný den.
Tak ve dne tělo mé a v noci duše moje
se zmítá pro tebe a pro mne bez pokoje.“
Sára nedokázala reagovat. Stalo se jí to poprvé. Vůbec netušila, o čem Manon mluví. Snad nějaká básnička, snad nějaká poezie...
„Proč jsi ty verše Rozárce napsala?“
Manon neodpověděla.
„Můžu si vzít ten nůž? Aby sis neublížila..“
„Ale nepřijde už?“
„Kdo?“
„On.“
Má strach z doktorů. Jen z doktorů, ne z doktorek, uvědomila si Sára. Proto utekla před doktorem Châitellem i před nemocničním psychologem. Byli to chlapi!
„Doktor Châitell už nepřijde. A kdybych zavolala paní doktorku, necháš se od ní prohlédnout?“
„A on už nepřijde?“
Sára zavrtěla hlavou. Manon povolila sevření a skapel s cinkotem dopadl na zem. I když rozum jí říkal, že by ho měla okamžitě sebrat a schovat co nejdál, nechala ho tam ležet. Nechtěla Manon vystrašit. Jen k ní natáhla ruku. Manon se ani nepohnula.
„No když se ti tam líbí...“ řekla Sára, vstala a došla k telefonu, aby zavolala doktorku Monsejourovou. Pohled ale z Manon nespustila. Jak byla nasoukaná mezi dvě tyče, nedokázala odhadnout, kolík jí je. Deset, jedenáct, dvanáct?
Vytočila další číslo.
„Paule, to jsem já. Něco bych od tebe potřebovala. Na stole u sebe mám takový desky, přineseš mi je? Zaťukej, vezmu si je před ordinací.“ Položila sluchátko a znovu si sedla na zem. Manon se ani nepohnula.
„Je to trochu nepohodlné, nemyslíš?“
Manon zvedla oči a odhrnula pramínek vlasů, který jí sklouznul na tvář, ale zůstávala potichu.
„Kdybych byla já na tvém místě tak dlouho, tak už by mě všechno bolelo...“
Nic.
„Slibuju, že už žádný doktor nepřijde... Nikdo ti tu neublíží.“
„Mám strach, Rozárko...“
„Z čeho, jsme tu jen samy dvě...“
„Obejmeš mě?“
„To půjde těžko, nevejdu se k tobě...“
Manon odhrnula další pramínek vlasů.
„Pojď ke mně...“
První pohyb, jak se Manon snažila dostat zpod lůžka, když v tom se ozvalo klepaní na dvěře. Hlavně nechoď dál, Paule, nechoď dál! Manon sebou trhla a všechny její pokusy ustaly.
„Neboj, hned jsem zase u tebe,“ řekla Sára a co nejrychleji doběhla ke dveřím. Vyšla ven. Paul stál těsně za nimi, málem do něj vrazila. Ale nesl jí to. Nesl sešit, který tehdy Manon vypadl. Když si tu událost znovu vybavila, oblíčej toho dítěte na zemi, byla to ona, byla to Manon.
„Co se děje? Proč volali tebe?“ zeptal se Paul.
„To je trochu složitější. Přijď na večeři ke mně, vysvětlím ti to.“
Vzala si od něj sešit a s omluvným pohledem za sebou zavřela dveře ordinace. Manon byla stále pod postelí, teď snad v ještě nepřirozenější pozici. Sára přemýšlela, kde jsou její rodiče. Už jim přece museli dávno volat, už tu dávno měli být...
„Říkala jsem ti, že ti nikdo neublíží,“ snažila se Sára o co nejmilejší hlas.
„Obejmeš mě?“
„Vždyť už jsem ti jednou řekla, že ano, pojď ke mně, broučku...“
Sára k ní natáhla obě ruce, pomohla jí vysoukat se z kovové konstrukce postele. Najednou před ná stála drobná dívka s kulatým obličejem, dlouhými vlasy. Měla trochu červené tváře... Objala ji. Věděla, že se to nesmí, byla s Manon sama a ona jí klidně mohla obvinit z obtěžování a Sára by na svoji obranu neměla nic. Ale bylo jí to jedno. Cítila její tlukoucí srdce a dech na krku. Když jí Manon konečně pustila, zjistila, že plášť na rameni, kde se jí dívka opírala, má mokrý od jejích slz.
„Copak se stalo, broučku?“
„Vždyť to Rozárko víš...“
„Myslíš tohle?“
Sára zvedla ze stolu sešit, který ji Paul přinesl. Manon jen přikývla. Nevypadala vůbec překvapeně, že její sešit má Sára. Jako by to snad i věděla, jako by si ho u ní jen na chvilku sama nechala. Sára jí ho dala bez zaváhání, už včera si udělala fotokopii pro komisaře, jenže ten si ji nevzal.
Znovu někdo zaťukal.
„Manon, broučku, teď přijde paní doktorka a ona se na tebe podívá, ano?“
Manon z ní nespustila oči.
„Neboj, budu tu s tebou... Dále!“
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila menší poněkud silnější žena v bílém plášti, světlo zářivky na stropě se jí od brýlý. Usmála se. Manon zůstala stát. Úplně bez jakéhokoli pohybu sledovala nově příchozí.
„Ahoj,“ řekla doktorka a došla až k Manon. Na krku se jí houpal stetoskop. Manon si bez přemlouvání vyhrnula tričko a nepohnula se ani když jí doktorka položila ledový konec stetoskopu na hruď. Oči stále upírala na Sáru. Nekouká na mě, kouká na Rozárku, pomyslela si Sára, jenže kdo je Rozárka?.
Doktorka odložila stetoskop na stůl a Manon opět automaticky bez pobízení nechala okraj trička spadnout zase dolů. Stála tam jak mramorová socha, která promluvila jen když se jí doktorka zeptala, kolik prstů vidí.
„Vypadá to dobře,“ řekla doktorka a otočila se na Sáru, „nevypadá, že by jí něco bylo. Ale raději bych ještě udělala rentgen.“ Po brýličkami se dívala na Manon. „Půjdeš se mnou.“
Manon neodpověděla, dál stála jak nehybná socha. Teprve když ji Sára vzala za ruku, jako by kouzlo pominulo, ztuhlost pomynula. Vyšli ven. Na lavičce v Atriu seděl doktor Châitell společně s ženou která Manon přivedla (ne, to nemohla být její matka, vždyť si s Manon vůbec nebyly podobné). Manon se na ně ani nepodívala. Nechala se vézt chodbou až k místnosti označené žlutým výstražným čtvercem.Pozor, ionizující záření.
„Já tu s ní zůstanu,“ řekla Sára, když Manon byla připravená. Tak co, dostane malou dávku záření, stejně jako každý pacient. A kdy naposledy byla na rentgenu. Stála kousek od Manon a snažila se jí dodat odvahu. Alespoň jeden úsměv! Jeden jediný úsměv kdyby dokázala vykouzlit na její tváři. Možná to bylo tím bílým pláštěm...
Cvak. První obrázek byl hotový. Sára trochu posunula zařízení, aby zachytilo další část Manonina těla. Cvak. Cvak. Udělali celkem asi 6 snímků.
„Tak hotovo, broučku,“ usmála se Sára. Manon se posadila na lůžku. Snad to byl úsměv, spíš se to Sáře ale jen zdálo. Čekala, že si je doktorka Monsejourovou vyzvedne, nedělo se ale nic. Za zdí slyšela jen spěšné kroky a nesrozumitelné hlasy. Uběhla minuta... Dvě... Něco muselo být špatně. Sára věděla, že něco muselo být špatně...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
