|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303533 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: Márinčin příběh z červené knihovny ::
|
| |
|
|
Poslední ramínko v řadě skřípavě sklouzne po tyči ve skříni. Márinka se zarazí a otočí se k otevřeným dveřím do svého pokoje. Nechce vysvětlovat, proč se probírá svojí garderobou. Tikot odkapává z pendlovek v obývacím pokoji a čeří klidnou hladinu ticha rozprostírajícího se po celém bytě. Márinka se vrátí ke svému oblečení. Přesunula ramínka tam a zpátky už dvakrát. Našpulí rty, povzdychne si a vybere květované šaty na stužkách, které se zavazují na ramenou.
Oblékne si je a podívá se na sebe do velkého zrcadla nalepeného na dveřích skříně. Uhrábne si rovné hnědé vlasy zastřižené nad rameny. S těmi je spokojená. A pak snad ještě s velkýma hnědýma očima. Ale s tím zbytkem... Centimetr po centimetru pohledem osahává svůj odraz. Připadá jí, že i pod těmi splývavými šaty je vidět její vystouplé břicho, široké boky a silná stehna. Zaváhá, má-li svůj plán uskutečnit.
Sedne si na postel a z pod matrace vytáhne časopis. Znovu zalétne pohledem ke dveřím. Nechce vysvětlovat, proč utrácí za hlouposti, když si nemohou vyskakovat. Nalistuje horoskop a znovu si přečte ta povzbuzující slova, kvůli kterým se rozhodla překonat strach a uskutečnit svůj plán. „Vesmír vám dává znamení, nepromarněte svou příležitost!“ To, že se zase objevil v jejím životě, je docela určitě „to znamení“.
Otáčí stránku po stránce a z jedné se na ni usměje štíhlá snědá žena, která jí připomíná Rozalindu a je oblečená do květovaných šatů. Další znamení! Pevně se rozhodne uskutečnit svůj plán. Chtěla by vypadat jako Rozalinda, všechno by potom bylo jednodušší, všechno by proběhlo jako včera v televizi. Emílio spatřil Rozalindu a okamžitě se do ní zamiloval, v příštích dílech je samozřejmě čeká hodně překážek, ale nakonec se vezmou a budou mít děti, o tom je přesvědčená. Na okamžik se zasní.
Najednou se podívá na budík, vyskočí na nohy a vyhlédne z okna. Tiše proběhne tmavou chodbou, z botníku si vezme boty a zastaví se u dveří. Když pendlovky začnou hlasitě odbíjet, rychle vyklouzne ven, zaklapne opatrně za sebou a teprve se obuje. Po špičkách seběhne o patro níž a otevře dveře výtahu dokořán. Oranžové světlo se rozsvítí. Pustí je, prolétnou kolem ní, ale na konci své dráhy ztratí sílu a nezavřou se. Světlo zůstane svítit. Rychle sejde do prvního patra, zarazí se, uhrábne si vlasy a zhluboka se nadechne.
Sestoupí z posledního schodu do přízemí. Stojí tam, vydechne, Martin Pecina, spolužák z osmé třídy, její první tajná a nenaplněná láska. Po základní škole zmizel z města. Před týdnem se přistěhoval zpátky se svým otcem zrovna do bytu pod nimi.
„Ahoj!“ špitne.
Martin chvilku zírá na světlo výtahu, potom palcem několikrát vztekle zamáčkne tlačítko.
„Zatracenej krám, zase nejezdí...“ a otočí se na Márinku.
Sjede ji pohledem a ušklíbne se:
„Ahoj!“ a nakloní hlavu na stanu, dívá se na schody za ní a odhodlává se vyjít do pátého patra.
Márinka sklopí oči, přešlápne z nohy na nohu, dodá si odvahu, znovu se podívá na Martina, otevře pusu a ...
Kuřácké zachrchlání se rozlehne chodbou a sjede po zábradlí do přízemí.
„Zasraný parchanti, zase nezavřeli pořádně dveře vod vejtahu!“
A světýlko zhasne.
„Martine, tak dělej, koupils ty cigarety?!“ sjede po zábradlí za dalším zachrchlání.
Když Martin nastupuje do výtahu, který zrovna dosedne, zamumlá pro sebe:
„Aby ses neposral!“ a nechá bez rozloučení Márinku tam, kde stojí.
Márinka si pečlivě očistí boty o rohožku, vstoupí do chodby, nerozsvítí si, šoupne je do vyhrazené přihrádky a ještě je urovná. Z obývacího pokoje se ozve:
„Utřela sis pořádně boty?“
„Ano,“ odpoví.
„A kdes vlastně byla?“
Márinka ví, že nemá cenu snažit se konverzaci rychle ukončit a zmizet v pokoji. Matka by se tam dobelhala za ní o francouzských holích a při výslechu by jí stihla prolustrovat obsah skříně i šuplíků.
Stoupne si mezi dveře a opře se ramenem o zárubeň.
„Pro mlíko,“ řekne unaveně a ukáže na důkaz igelitovou tašku, ve které se plácá jedna krabice.
„Vždyť seš na mlíko čtyřicet let alergická a já mám po něm průjem!“ štěkne na ni matka ze svého ušáku vedle pendlovek.
Najednou se zarazí, zahledí se na Márinčinu kůži, kterou pokrývá husina a ukáže prstem na květované šaty.
„V tomhle? Vždyť je uprostřed ledna, ty ses snad zbláznila, uženeš si zápal plic a co já potom, když jsem takovej starej mrzák!“
Márinka jenom pokrčí rameny.
Matka si najednou poposedne a hekne.
„Ježiš, to mě to dneska bere.“
A Márinka beze slova přiklekne k matčiným nohám, opatrně sundá bačkory a něžně a zkušeně jí začne masírovat nohy. Matka přivře oči úlevou.
„Tak sem ti dneska z vokna zahlídla toho mladýho Pecinu. Fuj, to je ti ale vošklivej chlap, takovej tlustej a plešatej. Takovýho, kdybys mi přivedla...“
A máchne rukou na znamení, že nad tím ani nechce uvažovat. Márinka zamrká, aby zahnala slzy. Najednou jí matka vezme obličej do dlaní, zahledí se jí do očí a prosebně se zeptá:
„Ale ty se nikdy nevdáš, viď, Márinko, ty mě nikdy neopustíš, tak jako to udělal tvůj otec a tvoje sestra, viď?“
Márinka položí hlavu do matčina klína a obejme její nohy. Matka ji začne hladit po vlasech. Márinka mírně zavrtí hlavou a tiše odpoví:
„To víš, že ne, maminko, já tě nikdy neopustím...“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
