obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392455 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Ples příšer - 6.kapitola ::

 autor Lizz publikováno: 07.08.2010, 20:29  
Co napsat? :) Prostě další kapitola... :) Upřímně doufám, že lepší, než ty předtím... Nebo přinejmenším ta poslední, kterou - pokd zavřu obě oči - můžu prohlásit za šílenou... (V tom horším slova smyslu... :) )
 

"Tak já jdu, ahoj." Volala mamka, když odcházela. Cosi neurčitého jsem za ní zamručela. Seděla jsem u sebe v pokoji a v ruce opět knížku. Jo, jsem knihomol, no a co má být? Snažila jsem se číst, ale nemohla jsem. Byla jsem jako klubíčko nervů. Chvíli co chvíli jsem vzhlédla a hledala jakékoliv známky toho, že se Stín blíží. Nakonec jsem to vzdala, knížku zaklapla a přešla do kuchyně. Nalila jsem se si čaj a zapnula televizi. Aby tam aspoň něco hrálo. Ticho může být uklidňující, to ano. Možná i bude něco na tom, že léčí. Nikomu to neberz, ale v tuhle chvíli je prostě nepřítelem. Tupě jsem zírala do protějšího rohu a v ruce svírala hrnek.
"To bude dobré. Přijde a odejde, ostatně jako vždycky. Nic víc, nic míň." Už mi hrabe. Mluvím sama se sebou. To začíná být fakt zlé. Hlavně klid. Ono to nějak dopadne. Něco se pohnulo v druhém rohu místnosti. Cukla jsem sebou a polila se čajem.
"Do pr…!" vyjekla jsem překvapeně a hrnek radši položila na stůl. No super. To se mi zase jednou něco povedlo. "Sakra!" podívala jsem se do výše zmiňovaného rohu a světe div se - nic tam nebylo. Začínám být paranoidní… Ještě toho trochu. Zavrtěla jsem hlavou a šla si pro jakékoliv jiné, ale suché tričko a cestou to vzala přes koupelnu, kde jsem tohle vyhodila. Sotva jsem se převlékla, zazvonil zvonek.
Co to? Že by Stín začal chodit dveřmi? Pitomost. Měla bych na něj přestat myslet nebo mi hrábne… Pokud to ještě víc jde. Otevřela sem dveře.
"Ahoj." Eh. Dobře, tohle opravdu není Stín. Ačkoliv si nejsem jistá, jestli by mi nebyl v danou chvíli milejší. Aspoň bych to měla za sebou. Jenže...
"Ahoj, Rafaeli." Chabě jsme se pousmála a preventivně prokmitla očima chodbu za mnou. "Co tu, sakra, děláš?" zeptala jsem se překvapeně.
"Stojím ve dveřích a čekám až mě pozveš dál?" pokrčil rameny jako by nic. Strašně vtipnej zase jednou. Dochází mu vůbec co se děje? Ví, co je za den? Začínám mít dojem, že nejsem jediná, kdo tu blázní.
"Promiň, pojď dál." Kývla jsme hlavou dovnitř. "Jen tak mimochodem… Škola?" podívala jsem se na něj zkoumavě. Nechodí tam ještě ani měsíc a už by se ulejval? To tak… Nic nebude. Navíc, já ho tady nechci. Nijak nestojím o to, aby mě viděl v takovém stavu.
"Škola se neřeší. Navíc, ty máš evidentně problém." A to má být jako důvod proč on nemá být ve škole? Protože mám problém? No jemu fakt hrabe.
"Jdi do školy. Já to tu zvládnu. Jako vždycky." Tohle vyslovit mě stálo veškeré přemáhání. Nepřála jsem si totiž nic jiného, než aby udělal to samé, co minule. Sakra, už ani nevím, co chci... V jednu chvíli tvrdím, že bych byla nejradši, kdyby hodně rychle vypadl a teď zase tohle. Jenže ono je to obojí pravda.
"Ale…" začal protestovat.
"Žádné ale. Ty půjdeš do školy, já zůstanu doma. Konec debaty. Jestli chceš přijď odpoledne. Ahoj." Vychrlila jsem rychle ze sebe. Bála jsem se, že kdybych mluvila pomalu hlas by mě zradil.
"Jak myslíš." Asi se urazil, ale to není moje věc. "Zítra ve škole ahoj." Jo, opravdu se naštval.
Ani jsem neměla čas něco chytrého odpovědět, zavřely se za ním dveře a na mě opět padla deprese. Má nějaký uklidňovací účinek asi. Nebo aspoň na mě ano. Všechno se strašně vleklo. Minuty vypadaly jako hodiny a ty se zdály být dlouhé jako dny. Neskutečné, jak čas ubíhá v závislosti na tom, co děláte. Když by si jeden přál, aby se zastavil běží jednou tolik... a naopak.
Právě mohli mít v škole příraz - poslední hodina, když se vzduch začal vlnit. Ztuhla jsem. A je to tady. Nebo spíš a On je tady?
***
Jako obvykle to bylo... prostě příšerné. Neumím to jinak popsat. Jenom jsem seděla v rohu, klepala se a snažila se nějak potlačit hysterii, do které jsem ostatně neměla daleko. Připoměl mi toho dost. Jen co je pravda. Vezmeme-li to od chvíle, kdy táta zmizel. Nebyly to dobré časy, ale Stín to nějak dokázal znásobit. Nebo to možná já jako starší jenom víc řeším? Možná, že jako menší jsem si to tolik nebrala? Ostatně, kdo měl tehdy vědět, že on se nevrátí? Kdo mě tehdy chápat, co se dělo a proč se z ložnice ozývá pláč. A i když jsem se tam došla podívat... Škoda mluvit. A možná i lepší nevzpomínat. Nebo alespoň do další návštěvy za čtvrt roku. Za to dvojité. Vánoce a slunovrat. Jak já nesnáším zimu. Možná to bude i tím, že po Vánocích je další dýchánek v lednu. Normálně bych zimu zakázala. Nevím kolik času uběhlo, ale já se začínala uklidňovat. Sice jsem některé z těch obrazů měla stále před očima, ale už to bylo podstatně lepší. Sedla jsem si na postel a otevřela knížku. Sice jsem do ní jenom tupě civěla, ale kdyby přišla mamka, tak nebude mít blbé dotazy proč sedím na zemi. Takhle budu mít klid. Alespoň na chvíli... Doufám.
***
"Máš tu Lindu a Rafaela." Ozval se zespoda.Co ty tady chtějí? A oba k tomu? Sice už jsem se tak nějak vzpamatovala, ale stejně… Nedávalo smysl, aby tu byli.
"Ahoj." Pozdravila jsem je - dobře Lindu, ale to nikdo nepozná ne? - když vešli do pokoje.
"Ahoj, člověče, že tě to ještě pořád baví ulejvat se pořád v ten samej den." Zakroutila hlavou a plácla sebou na postel vedle mě. Elf mi evidentně ještě neodpustil - jako by měl co, nic jsem mu neudělala - a stál u dveří.
"Tak o co jsem přišla?" věděla jsem, že Linda vydrží na tohle téma povídat dostatečně dlouho. A mojí pomoci u toho nebude potřeba.
"No nic zvlášť jenom…" a už jela. Pohledem jsem zabrousila Rafaelovi. Tvářil se nepřítomně… Až moc nepřítomně. Takže poslouchal. Hm…
"Jenom ještě než začneš... Co ten tady dělá?" kývla jsem k němu hlavou. Když už být nepříjemná tak pořádně. Navíc by mě opravdu zajímalo, co tu chce… Pokud vím, tak ráno řekl ahoj zítra ve škole… Takže tu v podstatě nemá co dělat…
"Vidíš? Co jsem říkal…" podíval se na Lindu.
"Co jste si udělali?" podívala se po nás zkoumavě. Tenhle výraz jsem znala.
"Nic!" vyjekla jsem než si začne něco vymýšlet. Naposledy když se tvářila takhle, tak mi napůl zařizovala svatbu... S nějakým klukem, kterého jsem v životě neviděla. Ale to podle ní nevadilo. No, jak komu.
"Nic." Přisvědčil klidně Rafael. Na to Linda nasadila výraz typu to-vám-tak-žeru.
"Tak kdo se do koho zamiloval?" prohlásila teatrálně a chytla se za srdce. Asi jí ten dramaťák už vlezl na mozek. Rozesmála jsem se.
"Jsi pitomá. Nikdo do nikoho." Ujistila jsem ji. Kdyby tak věděla… Dvě stě let starý elf a patnáctiletá holka? Teda pardon, ale to je fakt úchylný. I když v dnešní době by sto osmdesát pět let nemusel být zas tak velký věkový rozdíl, co myslíte? Já bych řekla, že mi už solidně hrabe. Ostatně jako kdykoliv jindy.
"Ne a teď fakt. Co se děje?" zamračila jsem se. Dost dobrá otázka. Rafael se nadechoval, že něco řekne, ale začal mi vibrovat mobil. Čekala jsem, že to je jenom SMSka a hned to přestane, ale to ne. Vyskočila jsem a začala prohrabovat ty papíry po stole, pod kterýma pravděpodobně ležel. Když jsem ho vytáhla ještě zvonil. Neznámé číslo. Hm… Kdo to asi bude? Zvedla jsem to…
"Prosím?"
"Adriano?" Cítila jsem, jak mi barva zmizela s obličeje. Dostala jsem takovej šok, že jsem mu to položila a mobil hodila zpátky na stůl. Je to sice pár let, co jsem s ním mluvila naposledy, ale ten hlas se zapomenout nedal.
"Kdo to byl?" zeptala se Linda zvědavě.
"Phillip… Asi se konečně probral z toho šoku…" zamumlala jsme napůl zmateně napůl naštvaně. To je taky dost,že si vzpomene… Ale kde vzal číslo? Zase tolik lidí ho nemá… pohled se mi okamžitě stočil k Lindě. "Co o tom víš?" přejela jsem ji rentgenovým pohledem.
"Nic… Opravdu." No, dobře, no. Ale když ne Linda, tak kdo? No pár tipů bych měla, že mami?
"Kdo je Phillip?" ozvalo se ode dveří. Sakra, na tohohle jsem zapomněla. Ale vysvětlovat mu to nehodlám.
"Nikdo." Vylítlo ze mě dřív, než měla kamarádka šanci začít vysvětlovat. Všechno okolo zase ztuhlo.
"To chci umět taky." Vyhrkla jsem rychle.
"Musíme si promluvit." Ignoroval moji poznámku. Sedl si vedle mě z druhý strany. Má strašný zvyk. Sednout si vedle mě pokaždé, když mi chce dát přednášku.
"Proč ne." Stejně to budou kecy ve stylu: jak si ho dovoluji vyhazovat, když mi přišel pomoct... Dobře nebylo to pěkný, to je fakt, ale Stín je můj problém.
"Proč jsi mě ráno vyhodila?" zacukaly mi koutky. No, prosím. Co jsem říkala? Dám se na jasnovidku. I když tohle to se dalo předvídat docela snadno.
"Nestojím o to, abys to viděl. Navíc on je můj problém." Jejda, to je ale zajímavá podlaha… Protočil oči.
"Abych viděl co? Myslíš, že bych ho nechal zhmotnit se? A nemáš pravdu. Není to jenom tvůj problém, teď už ne." Je, a hele tenhle suk. Toho jsem si předtím nevšimla.
"Možná, že nenechal, ale kdo mi zaručí, že se nevrátí? Že nepřijde v noci? Ono je totiž úplně jedno jestli tu dopoledne budeš nebo ne. Může přijít kdykoliv a ty tu 24 hodin denně nebudeš.Takže ano, je to jenom můj problém. A nejspíš ještě dlouho bude." Zamračila jsem se na svoje ponožky. Jsou taky strašně zajímavý, možná víc než podlaha. To bude tím, že jsou barevné.
"Podívej se na mě." Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ty oči nechci zvedat. Cítila jsem, jak mi pohledem propaluje díru do hlavy.
"Adriano…" NE. Nic nebude. Zavrtěla jsem hlavou. "No tak…" Snaha se cení, ale… no dobře. Zvedla jsem oči a podívala se na něj, přesně jak chtěl.
"Příště mě nevyhazuj. Vrátit by se nemohl. To je něco jako nepsaný zákon Stínů. Jeden den - jeden pokus." Ušklíbla jsem se. Nepsaný zákon.
"Je součástí toho zákona i ta pětiletá lhůta?" mlčel. To ticho mi odpovědělo samo.
"Je, samozřejmě, že je. Jenže pokud mohl porušit tohle, tak proč ne i ty ostatní?" odpověď jsem znala ještě dřív, než jsem otázku vůbec vyslovila. Mohl a s přehledem. "Kdo jim vlastně ty pravidla vymýšlel?" Zvědavá až na půdu.
"Nikdo. Nikdo důležitý. Ano, tenhle asi může." Nadějné vyhlídky to mám, jen co je pravda.
"Proč?" Prostě jsem to musela vědět. Čím to, že je tenhle jiný?
"Nevím." Super. V tu chvíli opravdu vypadal, že neví, ale pak mu přes obličej překvapený výraz, který ale hned zase zmizel.
"Co?" zeptala jsem se ihned. Jestli něco ví, chci to vědět taky… Přece jenom jde o mě…
"Nic." Zamračil se. "Nic." Základní matika. Dva zápory dají klad. Takže nic a nic dává něco. Co se najednou změnilo? Na co si vzpomněl?
Rychle vstal a stoupl si zpátky na svoje místo - ke dveřím. Moment. Co jde udělat?
"Její bývalý kamarád." Usmála se Linda. A já byla dobře na dvě vteřiny mimo, než mi došlo, co se vlastně děje. Jeden zvědavý pohled naším směrem. Měla jsem sto chutí mu říct, aby se nestaral, protože tohle opravdu není jeho věc. Není v tom nic magického nebo nadpřirozeného… Prostě jenom lidské neshody. Ale co mu hrabe zatraceně? Proč se rozhodl ozvat se až teď? Po tolika letech? Chce se snad omluvit nebo co? Asi už mu taky hráblo nebo co. Jak jinak si Phillipovo chování vysvětlit? Vždyť v posledních letech k nám přestal s Juliet chodit. Dobře Juliet - mamčina kamarádka - k nám chodila s Alicí (její dcera) dál, ale on už potom nepřišel. A teď chce co? Ačkoliv tohle mu můžu vyčítat jen těžko. Já se chovala stejně. No co už ale... Každý máme něco, že?


 celkové hodnocení autora: 91.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jujacek 07.08.2010, 21:27:47 Odpovědět 
   Ahoj :) Sice se to moc nehýbe, jak říká čuk, ale já to beru jako oddechovku. Ono je nevýhoda toho, že když už to máš napsané předem, tak to nemůžeš moc měnit, já to tak píšu, jak ty říkáš za pochodu a popřípadě měním díky komentářům :D :) Nějakou chybku sem tam jsem našla, překlepy jsou děs, taky je nesnáším :)
 ze dne 08.08.2010, 9:10:47  
   Lizz: Ahoj a díky za koment...:)
Nehýbe a v nejbližší době... No, pokusím se s tím něco dělat... Jenže problém je přesně, jak jsi zmiňovala... :) Jak je toho napsanýho víc, nemůžu se v tom tolik rýpat... Nicméně, až top budu zase překopávat (Ano, tohle to je xtá verze a dalších y jich ještě bude :D) tak se s tím pokusím udělat něco víc no... :D Uvidíme... :)
Jn což překlepy... Odvěký nepřítel každého, kdo píše :D
 čuk 07.08.2010, 8:36:41 Odpovědět 
   Opět se děj příliš nehýbe. Jen trochu hašteření, možná flirtování, dívčinské rozprávky. Elf je pořád při zemi, neblýská vlastnostmi, moudrostmi, činy. Máš vůbec představu jak se elf vyvine, jaké rozpory a situce vzniknou, až do pohádkového světa.Tahle próza je nemastná-neslaná, taková udržovací.
 ze dne 07.08.2010, 13:15:05  
   Lizz: Ahoj... Díky za publikování a komentář... :) :)
V podstatě musím souhlasit (Opět :D )
Upřímně v době, kdy jsem tohle psala, tak ne... Neměla jsem nejmenší představu, co bude dál... :) (Ostatně jako u většiny svých povídek...xD Jaksi píšu prakticky za pochodu... a pak to takhle dopadá... :))
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Dva životy - Ka...
Trenz
Neboj sa a ži!
Viollet
DÝNĚ
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr