|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303533 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: 8. kapitola - Karel Hykel ::
 Miky |
publikováno: 10.08.2010, 20:36
|
| Omlouvám se za dlouhou prodlevu, ale byl konec školního roku a pak jsem byl na měsíc mimo pc a internet :o) |
| |
|
|
Auto, drkotající několik předešlých metrů po kočičích hlavách, zastavilo. Zvenčí byl slyšet hovor několika lidí procházejících se po parku před lázeňským domem, doprovázený monotónním šuměním fontány, kolem které auto projelo nahoru.
Jirka vystoupil a rozhlédl se kolem sebe. Stál před budovou, která se mohla rovnat se zámkem Hykelových. Stavba byla dlouhá, s mnoha okny, balkony a ochozy, a nahoře ji zdobila baculatá věžička s malou vyhlídkovou plošinou kolem. Vzduch, který Jirka nasával do plic, byl jiný, než dole pod horami. Čistý, vonící přírodou a – ačkoliv se to Jirkovi zdálo podivné – vodou. V parku před hlavní budovou se procházelo několik skupinek lidí a už na první pohled na nich bylo poznat, že si všechny ty dobré věci, které toto místo nabízí a které Jirka poznal na první pohled, užívají.
„Jirko?“ ozvala se mu za zády Martina. „Půjdeme?“
Naposledy obhlídnul park a vykročil za Martinou. Půlkruhovými dveřmi, které se před nimi samy otevřely, vešli do recepce, za jejíž napůl prosklenou stěnou bylo vidět velikou halu.
„Mirku… zdravím,“ potřásla si Martina rukou s mohutným členem ochranky, oblečeném v typické černé košili a kalhotách stejné barvy. Jirka si nemohl nevšimnout jeho velikého skobovitého nosu, který doslova dominoval zbytku nepříliš nápadného, ale přesto pohledného obličeje. „Tak jak se má malá? Jak to zvládáte?“
„Natálka vypadá skvěle. Roste jak z vody, až se nestačím divit.“
„Kolik že jí to je? Pět měsíců?“
„Šest,“ usmál se muž.
„Ani bych neřekla, že to tak letí… čím je člověk starší, tím všechno utíká rychleji.“
„A co vy?“ usmál se potutelně, „kdy máte v plánu pořídit si vlastní?“
„Což o to, já bych si miminko klidně pořídila… ale při tom, jaké má každý můj den tempo bych byla ráda, že ho vidím v noci, když spí. Jo, mimochodem,“ otočila se Martina k Jirkovi a Monice, jako by snad chtěla od tématu mateřství odbočit, „tohle jsou Jirka s Monikou. Můj synovec a neteř. A tohle je Mirek, vedoucí ochranky tohoto lázeňského domu.“
Jirka zamumlal pozdrav a o pár okamžiků později už vstoupil se sestrou a Martinou za další prosklené dveře se zlatým rámem, které se před nimi samy rozestoupily. Stáli ve veliké hale.
Sněhově bílý strop podepíralo osm naleštěných mramorových sloupů, jejichž hlavice byly zdobeny štukovými květinami a dalšími ornamenty. Od paty jednoho ze sloupů se nahoru stáčelo široké šnekovité schodiště, prostupující postupně všemi třemi patry lázeňského domu. Naproti vchodu do haly se nacházel prosklený vchod do jídelny, jehož dveře byly vyvedeny ve stejném stylu jako několik dalších; ať už ty, které po stranách haly vedly k vodoléčebným procedurám, nebo ty, za nimiž se skrýval cizinecký salonek, denní bar a další místnosti bez označení.
Po celé hale bylo rozeseto množství drobných stolků zlaté barvy s mramorovou deskou; kolem nich byla jako okvětní plátky postavena pohodlná křesla, která byla v tu chvíli skoro z poloviny obsazena.
„Wow,“ vydechla Monika, jakmile si celou místnost prohlédla. Jirka postoupil o několik kroků vpřed a zastavil se přímo uprostřed haly. Slyšel smích malého chlapečka, rozhovor manželského páru a také šepot, který se ozýval od stolku, u nějž trojice starších dam popíjela kávu. Jedna z nich, která navlečená do žluto-černých šatů připomínala velikou nafukovací včelu, měla nad horním rtem šlehačkový knírek.
Největší část Jirkovy pozornosti si však, přes všechen ten život, který sálal z každého atomu nacházejícího se v místnosti, pro sebe ukradla pro ostatní nejspíš nenápadná dívka. Seděla v tmavě modrém křesle pod portrétem muže stojícího u vodopádu jakési horské bystřiny. Zrzavé vlasy se jí leskly ve světle tří mohutných lustrů a široký pramen jí zakrýval část obličeje. Právě ve chvíli, kdy se Jirka přistihnul, že ji neslyšně pozoruje, zvedla na chvíli hlavu od hromádky papíru a marně se pokusila si vlasy zachytit za pravé ucho. Ty však neposlušně znovu olemovaly její obličej, ve kterém Jirka i na vzdálenost několika metrů rozpoznal jemné pihy okolo drobného nosu.
„Kdo je to?“ pokynula Monika hlavou směrem k velikému obrazu a v Jirkovi se na zlomek vteřiny objevilo podivení, proč se ptá na ono děvče.
„To je Karel Hykel,“ odpověděla ochotně Martina a na okamžik na muže pohlédla s vážnou tváří, „zakladatel lázní. Tímto mužem začíná rodokmen, který je u nás za parkem.“
„Rodokmen?“ podivil se Jirka. „Na žádný si nevzpomínám.“
„Nejspíš jste ho neviděli. Tam, kde je hrob mých rodičů… o kousek dál je březový háj. Na jeho konci stojí kámen, do kterého je vytesaný celý náš rodokmen.“
„Jsme tam i my?“ zeptala se Monika s jistým úžasem v hlase.
„Ano, jste. Nechali jsme vás tam vytesat hned po narození. Je to tradice. Patnáct dnů po narození každého člena rodiny je tam vytesáno jeho jméno.“
„Proč patnáct?“
„Na počest tohoto muže,“ ukázala Martina znovu na obraz. „Strávil patnáct dnů v žaláři za to, že léčil lidi bez lékařského vzdělání.“
„Kdo ho tam poslal?“
„Vystudovaní lékaři z okolí. Nelíbilo se jim, že jejich pacienti odcházejí se svými problémy a neduhy ke Karlovi.“
„To je hloupost,“ ozvala se Monika. „Měli být přece rádi, že těm lidem někdo pomůže. Neskládali snad Hippokratovu přísahu? Nebo to dělali jen pro zisk?“
„Každý dělá práci pro zisk. Myslíš, že i když má někdo své povolání sebevíc rád, dělal by jej zadarmo? Těžko… lidé musí z něčeho žít. A stejně, jako je tomu dnes, bylo tomu před dvě stě lety. Cílem léčení lidí bylo uživit sebe a rodinu, ne vidět lidi odcházet zdravé a šťastné. To byl jen bonus, který někoho naplňoval více, někoho méně.“
„A co dělal ten Karel tak zvláštního, že lidé chodili víc za ním než za normálními doktory? Čím léčil? Vymítal snad ďábla…?“
„Kdepak. Léčil tím, co je lidem a zvířatům nejbližší – vodou a vzduchem. Nenechal je jen ležet v posteli a skuhrat. Nutil je pracovat. Šlechtičny, vážení páni i jejich děti sem jezdili, aby zde žili střídmě; nejedli mnoho a pili čistou vodu ze zdejších pramenů. Chodili na procházky, dýchali čistý vzduch, fyzicky pracovali. Nenechali tělo zlenivět. Nutili ho uzdravit se. Tento styl léčby tady praktikujeme dodnes, jen v trochu modernějším duchu.“
Postupovali pomalu po schodišti nahoru; hala se vzdalovala, propadala se do země a s ní i ona nenápadná dívka.
„Základem zdejší léčby je pobyt na čerstvém vzduchu. Taky fyzická aktivita a koupele. Různé druhy koupelí, protože, jak objevil Karel – neobjevil tím vlastně nic nového – voda je nejlepší lék. Kdysi považovali lidé vodu za něco zázračného. Pak se jim ale zprotivila a začali jí pohrdat. Zevšedněla jim. Oblíbili si víno, medovinu, později čaj a kávu. A voda, čistá voda zůstala jen pro ty nejchudší. Králové jí pohrdali, císaři se jí vysmívali. A pak přišel muž, který žil v horách; bez jakéhokoliv vzdělání. A pouhým pozorováním přírody přišel na to, jak lidi uzdravovat – návratem k přírodě. Nikdo mu nechtěl věřit, ale brzy získal opravdový věhlas po celém kraji a nedlouho poté o něm věděla snad celá Evropa.“
Martina se zastavila na posledním schodu a shlédla na dvojčata, která stála kousek pod ní. „A vy jste jeho potomci, stejně jako já, váš otec, stejně, jako byli mí rodiče.“
Jirkovi přejel mráz po zádech.
Z kazetového stropu jídelny půlkruhového půdorysu visel zdobený lustr; nesvítil, ale odpolední slunce začínajícího podzimu hrálo v jeho skleněných řetězech mnoha barvami. Všude byl klid, jídelna byla prázdná. Jen u stolu, přiraženému ke zdi s jedním z vysokých oken seděli Jirka s Monikou; hleděli na množství příborů, lžiček, talířů a mís, které byly uloženy na pojízdném stolku vedle nich. V době, kdy se do místnosti nahrnuly desítky lidí, zde muselo být hodně rušno. V tu chvíli k nim však doléhaly jen tlumené zvuky z kuchyně za stěnou.
Od prosklených dveří se ozvalo klapání podpatků.
„No konečně,“ zvolala Monika vítězoslavně, když Martina zamířila k jejich stolu. „Už jsme mysleli, že jsi zapomněla.“
„Promiňte… musela jsem něco zařídit. Dlouho jsem tu teď nebyla. Jindy tady bývám častěji, ale… potřebovala jsem… dát se dohromady.“
„A dala ses?“ opáčil Jirka.
„Snad jo,“ hlesla potichu. „Vybrali jste si jídlo? Je na výběr z pěti, ale občas se poštěstí, že musí člověk vybírat menší zlo,“ usmála se spiklenecky. „Já když jsem tady, většinou skončím u pizzy.“
„Patří ti to tady. To ti nemůžou dát takové jídlo, které by ti chutnalo?“
„O jídle rozhoduje dietní sestra, do toho nemám příliš co mluvit. Navíc tady mívají pacienti různé diety… je to složitý mechanismus. Takže často prostě zvednu telefon a nechám si donést jednu z těch lahodných placatých krabic.“
„Už jsme si objednali,“ usmála se Monika. „A tobě taky.“
„Co jste vybrali?“
„Všem trojku; vepřový plátek.“
„Dobře,“ přikývla Martina. „Většinou bývá dobrá dvoj… no fuj,“ odložila rozpis jídel. „Jáhly.“
Jirka se zasmál; výraz ve tváři tety byla jedna z mála věcí, co mu poslední dobou přišly úsměvné.
„Martino… co tady budeme celý týden dělat? Víš, abychom tě nezdržovali v práci… nebo nepřekáželi.“
„No, budete relaxovat… tedy ve svém volném čase.“
„Volném čase?“
„Říkala jsem vám, že jsem připravila malé překvapení… Od zítra tady jedné střední škole začíná praxe. Každý z nich bude jeden den přidělený někam jinam – kuchyně, procedury, technický úsek… je to hotelová škola. No a rozhodla jsem se tenhle program rozšířit na týden o dvě místa.“
„Prosím?“ zvážněl Jirka, zatímco Monika se zatvářila nadšeně.
„Zařadila jsem vás tam. Bude to zábava, budete s lidmi, kteří jsou stejně staří, hm? Aspoň se nebudete nudit, a pokud myslíte, že tím přijdete o volný čas, tak mám dobrou zprávu. Vždycky to trvá od rána nanejvýš do tří hodin odpoledne…“
„Stejně nevím,“ ohradil se Jirka, „co tam budeme dělat? Nic neumíme… nosit talíře, starat se o lidi, sázet kytky…“
„Ale umíte. Není na tom nic těžkého. Navíc budete mít nad sebou všichni dospělý a zkušený dohled. Zvládnete to, uvidíte.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
