obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915493 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39732 příspěvků, 5764 autorů a 391435 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ómalöra-29 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
 autor Annún publikováno: 10.08.2010, 20:51  
Tak opět po delší odmlce je tu další díl příběhu o Mëllindě.
Dnes se zúčastníme dojemné události.
Jaká to bude událost?
Co se tentokrát stane?
Jaké dostane Mëllinda překvapení?
To se dozvíte při čtení tohoto dílu.
Příjemné počtení.
 

XXIX. - OBŘAD VĚČNÉHO SVĚTLA



„Jen ta duše, jež na světě dojde klidu, může být blažená i v říši věčného světla.“
Staré elfské rčení.


Ve stejném čase, kdy byl Diriel mimo Ladérion, v paláci probíhaly přípravy na obřad věčného světla. Mëllinda s Anneris uváženě vybraly vhodné místo v chrámové zahradě, mezi vzrostlými stromy moruší, kde kameníci měli vystavět přiměřeně velkou hrobku, vyzdobenou krásnými ornamenty a později opatřenou štítkem s vytepaným jménem toho, kdo by měl být uvnitř umístěn. Anneris stále dumala nad tím, co to Diriela popadlo, kam tak náhle zmizel a proč chtěl, aby počkali s vykonáním obřadu na něho. Hlavou jí vířilo plno otázek, na které jí krom bratra, mohl odpovědět i její muž, ale ten zarytě mlčel a držel vše v tajnosti, tak jak to slíbil elfímu princi. Zmínil se jí sice, že ho Diriel před odletem navštívil, neb chtěl jeho radu, avšak víc z něj nedostala.
Tak dny pomalu míjely, hrobka v chrámové zahradě rostla přímo před očima a dostávala tvar, jenž připomínal zmenšenou kopii chrámu bohyně Ladérian. Přesně za čtrnáct dní byla hrobka připravena k obřadu světla a k uložení bloudících duší. Ráno toho dne bylo pošmourné, přestože nepršelo, obloha se oděla do šedočerného flóru, jako by chtěla truchlit nad zatím prázdným hrobem těch nebožátek a soucítila s Mëllindou. Od hor vál chladný vítr a zdálo se, že s sebou přinese i těžké dešťové mraky a pořádný lijavec.
Mëllinda s Anneris seděly v pracovním salonku a zabývaly se ručními pracemi, když se otevřely dveře a do pokoje vpadla Fëa s prudkostí velké vody. Celá rozjařená a tmavohnědé vlnité vlasy za ní jen vlály.
„Nana, nana, strýček Diriel se vrátil i s Grygorym. Přistáli na nádvoří,“ informovala svou matku mezi veřejemi s vískáním a zářícíma očima.
Anneris vzhlédla od rozdělané práce a upřela na rozjařenou dceru překvapený zrak.
„Cože? Diriel je zpět?“
„Ai, nana, a něco s sebou přivezl, je s tím v loveckém salónku, ale ještě nevím, co to je.“
„Nebuď zvědavá, Fëo, třeba se to později dozvíš,“ napomenula elfí holčičku jemně.
„No jo, tak já zase běžím,“ povzdechla si zvesela a otočila se jako na obrtlíku mezi dveřmi.
„Kam?“ otázala se nechápavě elfí paní.
„Říct to adovi!“ zavolala za sebou Fëa, mizíc pryč chodbou.
„Ach ty děti,“ posteskla si Anneris a Mëllinda se pousmála. Tmavovlasá elfka se podívala na přítelkyni. „Nebude ti vadit, když tě na chvíli opustím? Potřebovala bych si nutně promluvit s bratrem.“
‚Samozřejmě, jen klidně jdi,‘ vybídla ji Mëllinda.
Anneris odložila na stoleček svetřík, který háčkovala pro malého Yärise. Zvedla se z křesla a spěšnými kroky se vydala za Dirielem. Jak Fëa řekla, našla bratra v loveckém salónku. Byl zaprášený a zvlhlý z cesty za nepříznivého počasí, přesto se spokojeně usmíval. Elfka vstoupila do místnosti.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, kde jsi celou dobu byl?“ otázala se pobouřeně Anneris a zamračila se na plavovlasého elfa.
„Taky tě srdečně zdravím, selli nin. Cesta i návštěva probíhaly bez problémů a své poslání, kterým jsem sám sebe pověřil, jsem splnil,“ odvětil, aniž by si všímal sestřina podráždění a uculil se.
„Jaké poslání? Jaká návštěva?“ nevědoucně tápala nad jeho prohlášením.
„Byl jsem ve Werdenu.“
„Kdeže? Tys byl ve Werdenu?“ podivila se překvapeně Anneris. „Cos tam, pro všechny svaté, dělal?“
„Hledal jsem něco moc důležitého a také jsem to našel.“ Položil ruku na dřevěnou truhlici ležící na stole.
„Asi mi tvé vysvětlení nějak nedochází. Cos hledal?“
„Říkala jsi, že tě mrzí, že ta hrobka bude jen symbolická. No, tak teď už nebude,“ pohladil hladký povrch truhly.
Anneris se zahleděla na bratra, pak na truhlici a zpátky na Diriela. Zorničky se jí rozšířily překvapením. Přiložila si ruku na srdce a pronesla zastřeným hlasem.
„Och, můj bože. Je tam to, co si myslím, že tam je?“
„Jestli se domníváš, že jsou to ostatky Mëllindiných dětí, pak si to myslíš správně,“ pyšně se na sestru zazubil.
„Dětí?“ Anneris vypadala poněkud zmateně.
„Ai, obou dětí. Podařilo se mi za pomoci Werdenského převora najít i hrob jejího prvorozeného synka. Konečně jej bude moci pokřtít a uložit k věčnému odpočinku,“ vysvětlil jí elf.
Anneris se jeho činem zdála být převelice dojatá.
„Promiň, toron nin, že jsem na tebe tak ošklivě hartusila,“ přistoupila k němu a vroucně ho objala. „Jsi báječný, Dirieli.“
„Počkej, sestři, pusť mě, vždyť se umažeš, jsem celý zaprášený a mokrý,“ snažil se ji od sebe odstrčit.
Anneris se jeho výtce perlivě zasmála.
„Nejsem žádná hajsavka, Dirieli. Trocha špíny mi nic neudělá,“ odsunula se od něj a rukama se pokusila očistit jeho docela široká ramena a urovnat látku jeho kabátce. „Měl bys tu truhlu šetrně předat Mëllindě,“ upozornila ho jemně.
Diriel souhlasně pokýval hlavou.
„Já vím, ale nejdřív bych se chtěl omýt a převléci se do čistého a suchého oděvu, než se za ní vydám.“
„Chápu, dobře, tak jdi. Najdeš nás pak v pracovním salonku.“
„Ai, asi za půl hodinky za vámi přijdu. Budu raději, když u toho budeš, Mëllindě zřejmě přijde vhod psychická podpora, až dostane můj dárek.“
„S tím počítám, tak už zmiz,“ učinila rukama gesto, kterým ho vyháněla z pokoje ven.
Elf se nenechal dlouho přemlouvat a chvatně se odebral do své ložnice, aby se vhodněji upravil a zcivilizoval. Anneris se ještě jednou zahleděla na truhlici, poté se otočila k odchodu a zanechala bedýnku tam, kde nyní stála a odešla za Mëllindou, jež vyšívala monogramy na kapesníčky.
Anneris se v pracovním pokoji usadila do svého oblíbeného křesílka, vzala si háčkování a pustila se do rozdělané práce. Mëllinda se podívala na přítelkyni a starostlivě se v duchu otázala:
‚Je všechno v pořádku, Anneris?‘
Hnědovlasá elfka se usmála. „Ano, v naprostém pořádku. Diriel je hrozný větroplach a impulzivní muž. Něco mu přelétne přes nos a on to musí hned zrealizovat,“ odvětila Anneris na vysvětlenou.
‚Kde byl poslední dny?‘
„To bys nevěřila. V jednom lidském městě na Vysočině. Přivezl ti odtud dokonce dárek.“
‚Dárek? Mně? Jaký?‘ položila ji v duchu udivené otázky.
„To nesmím prozradit. Snad jen to, že budeš nesmírně překvapená,“ zatvářila se tajemně.
‚Trochu se začínám děsit. Nemám v lásce nečekaná překvapení,‘ podotkla Mëllinda v mysli.
„Nemáš se čeho bát, to mi věř, a nezapomeň, že dnes odpoledne se v chrámu koná obřad věčného světla.“
‚To mi připomínat nemusíš, Anneris, přemýšlím o něm posledních několik dní, i o tom co budu dělat dál se svým životem.‘
„To je správné a moudré. Minulost nech spát společně se svými dětmi a hleď do budoucna, protože tam tě čeká tvůj osud.“
‚V to doufám,“ povzdechla si Mëllinda.
Minuty pomalu utíkaly, práce šla elfkám od ruky, když se posléze ozvalo ťukání. Anneris odložila háčkování, vstala a šla otevřít dveře, protože věděla, že to Dirielovi s plnýma rukama nepůjde. Vchod se otevřel a do pokoje vkročil elegantně oděný plavovlasý elf.
„Díky, Anneris.“
Jeho sestra jen přikývla hlavou. I Mëllinda mezitím dala stranou vyšívání na stoleček a spustila nohy, které měla předtím umístěné na podnožce a postavila se. Upnula svou pozornost na ztepilého muže nesoucího okovanou dřevěnou truhlici. Diriel přistoupil blíž k plavovlásce a svůj náklad téměř něžně položil na nízkou podnožku u jejího křesla. Jeho zrak spočinul na Mëllindině překvapené tváři.
„Zdravím tě, Mëllindo.“ Pokývala hlavou na znamení pozdravu. „Přivezl jsem ti něco zvláštního. Navštívil jsem totiž Werden a věřím, že to, co se nachází uvnitř té truhly, ti náleží víc, než komukoliv jinému.“
Mëllindin ohromený pohled se změnil na nechápavý a možná i trošičku zděšený.
‚Werden,‘ odznakovala rukama. ‚Co …co je v ní?“ učinila další znaky, ukázala na truhlici a uvnitř sebe začínala pociťovat nervózní chvění kolem žaludku.
Anneris stála kousek bokem a pro jistotu překládala Dirielovi, co elfka říkala znakovou řečí.
„Tvá minulost, nebo spíš to, co z ní zbylo. Chtěl jsem, abys dnes pohřbila v té hrobce víc než jen pouhý vzduch a smutné vzpomínky. Oni si to zaslouží.“
‚Oni?‘ otázala se a poté jí pomalu začalo docházet, co vlastně v té truhle je. Přesunula pohled z Diriela na truhlici, přiložila si roztřesenou ruku na ústa, zalapala po dechu. Zesinala v obličeji, že se podobala čerstvě vybílené stěně. Vmžiku se svezla do polstrovaného křesla a zdálo se, že snad omdlí. Naštěstí se tak nestalo, byla při vědomí a zhluboka dýchala, neb měla stále pocit, že se o ni pokoušejí mrákoty. Upírala zrak na předmět před sebou. Elf ji pozoroval a nevypadala moc šťastně, spíš zdrceně. Přestože očekával určité rozrušení, tohle ho přece jen poněkud znepokojilo.
„Mëllindo, je ti dobře?“ otázal se starostlivě, když si všiml její popelavé tváře. „Jsi na smrt bledá.“
Nijak neodpovídala a nereagovala na jeho slova, prostě seděla a hlubokými nádechy se snažila uklidnit pocit nevolnosti. Po chvilce se jakž takž vzpamatovala ze šoku, do lící se jí vracela barva. Natáhla paži a jako ve snách se levou rukou dotkla cedrové truhlice a pohladila hladké dřevo. V očích se jí zaleskly slzy. Odvrátila zrak od ozdobné bedýnky a pohlédla na elfa a začala znakovat.
‚Tys našel ostatky mých dětí a přivezl jsi je sem?“ Anneris to překládala nahlas.
Princ přikývl. „Ano, jsou tam obě. Eilian i tvůj bezejmenný synek. Myslím, že nyní je čas, aby i on dostal jméno a byl s úctou uložen k věčnému spánku.“
Mëllindě sklouzla po tváři stříbrná slzička, když souhlasně přikyvovala hlavou.
‚Nikdy jsem nedoufala, že bych…‘ znakovala a pak se dojatě odmlčela. ‚Děkuji. Z celého srdce ti děkuji, že jsi mi je přivezl a dal mi tím možnost pohřbít je tak, jak se sluší a patří, dle našich tradic.‘
Diriel před ní poklekl na jedno koleno a uchopil její drobné dlaně do svých o poznání větších.
„Udělal jsem to velmi rád, drahá přítelkyně.“
Několik minut všichni tři mlčeli, ticho přerušil až Diriel svým hřejivým barytonem.
„Víš už, jaké jméno mu dáš?“
Přitakala. ‚Už tenkrát jsem mu ho vybrala, ale neměla jsem možnost ho pokřtít.‘
„Jaké jsi vybrala?“
‚Zvolila jsem jméno Estel Menelmacar – naděje nebeského šermíře.‘
„To je moc hezké a vznešené jméno, určitě by se mu líbilo a on by mu zajisté dělal čest, kdyby žil,“ pronesl konejšivě Diriel.
Mëllinda se nepatrně pousmála, i když to byl smutný úsměv. Obával se, že se úplně zhroutí, ale ona to přestála poměrně dobře, což znamenalo, že se se svou ztrátou více méně smířila.
„Jaké bylo druhé jméno Eilian?“ otázal se plavovlásek.
‚Artuilië – jitřenka. Eilian Artuilië.‘
„Uměla jsi svým dětem vybrat krásná jména. Nemohou je sice nosit zde na zemi, ale budou se jimi pyšnit ve světě věčného světla.“
Mëllinda popotáhla a další slza dojetí jí sklouzla po líčku. Anneris se na ně dívala a málem i ji přemohlo dojetí. Měla co dělat, aby také nezačala plakat. Nyní nebylo zapotřebí říkat nic dalšího.

* * *

V poledne se začalo počasí vyjasňovat a odpoledne v době zahájení obřadu věčného světla v Ladérianině chrámu již svítilo slunce na blankytném nebi. Ve svatyni se shromáždil malý hlouček postav oděný v tmavých smutečních barvách. U oltářního stolu stáli z jedné strany Anneris s Dorienem, z druhé Mëllinda, kterou za ruku držel mistr Ewerion, uprostřed stál kněz, jenž měl vykonat bohoslužbu. Diriel přistoupil s truhlicí a pokladl ji na oltář. Otevřel víko, aby bylo vidět na sametové uzlíky obsahující pozůstatky.
Skrze klenutá okna s medově zbarvenými skly pronikaly sluneční paprsky, osvěcovaly smuteční sešlost a zlatými prstíky hladily sametovou látku. Tichá tklivá píseň, kterou předříkával kněz svým melodickým hlasem ve starém elfském nářečí, se nesla prostorem chrámové lodě.

Quellë alassë arë tuli nyérë.
Massë mapai óma or lindelë, írë yannas usë.
Mistë lanta mir findessë, ve nírë yo yaimë.
Nyérë merya lútica, os palurin lóra ulcallo linda.
Naicelëa sana, met tulyan írë sinomë.
Ná ta nuru lómin ar oira rilmë as tandë.
Hendu yá mirilla mar, massë arcandë nuru fum.
Tyelpë lómine mi rámaren aldaron.
Elenyan istila nehtë, ya or mórë yo nahya.
Sinda ambal noirë, or ve oron yo hellë tára.
Ar vilin nairë miulë, yo pella rína ruscuitë.
Nyérë órë farna, alahir etyalmë.
I man ëa melthano, oialë yo mareä.

Pohasla radost a přišel smutek.
Kde vzít hlas na zpěvy, když kamsi utek.
Déšť padá do vlasů, jak slzy se roní.
Smutek veselí smývá, o světě beze zla zpívá.
Bolestný den, nás zaved až sem.
Je to smrti stín a věčné světlo s ním.
Oči, kdys jiskrné dlí, kde zvůle smrti spí.
Stříbrné stíny ve větvích stromových.
Hvězdných světel klíny, co na noc se přemění.
Šedý kámen hrobu, co jak hora se k nebi tyčí.
A větru teskné úpění, se nad krajem prohání.
Žal srdce obývá, nenajde zapomnění.
Ten kdo je miloval, navždy se loučí.


Tóny žalozpěvu se líně proplétaly sloupovím a ovíjeli se kolem elfek a elfů jako úponky plazivých rostlin. Stáli tiše v posvátné úctě a poslouchali slova písně svých předků. Když kněz dopěl truchlivou elegii, pronesl k přítomným:
„Dnes jsme se zde sešli při smutné příležitosti, abychom pokřtili a uložili k věčnému spánku dvě zbloudilé duše. Zde v této truhle jsou ostatky dívky a chlapce, kteří doposud nedošli pokoje, avšak nyní jim to bude umožněno. Manar vás stvořil a Manar vás povolal k sobě, však jména vám vybrala vaše matka. Nebylo vám umožněno je nosit v pozemském světě, mějte je alespoň v říši věčného světla, aby vaše duše nebyly ztraceny. Proto vás křtím těmito jmény.
Dojdi pokoje Eilian Artuilië a přijmi toto jméno ke slávě Manar.“ Kněz pozvedl posvěcenou myrtovou ratolístku a položil ji na červený samet.
„Aiya!“ ozvalo se tichým sborem.
Poté vzal kněz do ruky druhou a řekl:
„Dojdi pokoje i ty Estele Menelmacare a přijmi toto jméno ke slávě Manar.“ Vložil ratolest na modrý samet.
„Aiya!“ zaznělo znovu chrámem.
„Žehnám vám, děti Manar. Budiž jste v dobrém přivítáni věčným světlem a najdete mír na onom světě.“
„Aiya!“
Mëllinda se na krátký okamžik odpoutala od léčitele, zašátrala ve skryté kapse a vyjmula z ní malý ohebný předmět. Natáhla paži a vložila tu věc do truhlice tak, aby částečně ležela jak na modrém tak i na červeném sametu. Byl to dlouhý pramen zlatých vlasů převázaný černou pentlí. Toto gesto znamenalo, že s nimi bude spjata na věky, i když ona bude zde mezi živými a oni v zemi neživých. Stáhla paži zpět a couvla na místo, kde předtím stála a nechala se od Eweriona konejšivě obejmout kolem ramen. Jeho dlaň ji něžně hladila a ústa šeptala do ucha téměř neslyšná slova útěchy.
Diriel lehce zavřel víko truhlice a západku zajistil ozdobným zámkem, který zapečetil roztátým voskem, aby jej nikdo nemohl otevřít. Zvedl truhlu a celá smuteční společnost, kromě kněze se vydala k hrobce v chrámové zahradě, kde měli být ostatky uloženy.
Prošli velkolepou branou svatostánku a zamířili pomalou chůzí k běloskvoucí kryptě stojící ve stínu rozložitých moruší, pod nimiž byla umístěna i tepaná lavička. Ewerion celou dobu držel Mëllindu jednou paží kolem ramen a druhou jí svíral ruku a dodával jí tichou podporu, kterou ona s vděkem přijímala.
Před otevřenou hrobkou se zastavili a plavovláska se mistra léčitele pustila, zhluboka se nadechla a přistoupila k Dirielovi, který držel v rukách truhlici. Položila své drobné dlaně na vyleštěné víko, pohladila jej, pak sklonila hlavu, políbila vršek truhly a v duchu řekla:
‚Sbohem, má milovaná dítka. Vždy budete mít místo v mém srdci. Nikdy na vás nezapomenu. Sbohem.‘
Z očí jí stekly slzy, svlažily jí líce a poté dopadly na dřevěnou desku. Diriel sledoval její rozloučení s tichou účastí. Nikdo nic neřekl, jen ptáčci něžně cvrlikali na větvích stromů svou vlastní smuteční píseň. Mëllinda odstoupila od truhlice a nechala plavovlasého elfa, aby poklekl před otevřeným asi čtyři stopy vysokým vstupem do krypty a uložil dovnitř truhlu s pozůstatky dětí. Anneris se sklonila a na zem do krypty umístila velkou kytici barevných květů. Poodstoupila a pronesla jasným hlasem:
„Hroa cemen, fëa hellë, nyérë mi órë marna. Sérë lelyanna, rilmë camta tárë, ya ëa melthanon. - Tělo zemi, duše nebi, smutek v srdci přebývá. Klidu dojde, světlo přijme toho, jenž byl milován.“
Diriel po této kratičké modlitbě uchopil mramorové dveře hrobky, posunul je do otvoru pro ně určeného a pečlivě je zacvakl. Doléhaly tak těsně, že do nitra krypty nepronikl ani ten nejnepatrnější vánek a splynuly se zbytkem stěny, že se zdálo, jako by tam žádný vchod nebyl. Anneris přistoupila k Mëllindě a soustrastně ji objala. Po ní jí vyjádřil kondolenci i Dorien a poté přidal své soustrastné přání též Diriel. Anneris se chápavě na Mëllindu pousmála.
„ Necháme tě zde, abys mohla v klidu rozjímat a truchlit. Drahý, Dirieli, pojďte, Mëllinda by tady určitě ráda zůstala na chvíli sama.“
Oba muži přikývli a nabídli hnědovlasé elfce svá rámě, od nichž se ona zavěsila a společně odešli z chrámové zahrady. Ewerion se podíval na plavovlásku a otázal se:
„Mám tu s tebou zůstat, Mëllindo?“
‚To je v pořádku, Ewerione, klidně můžeš odejít. Neměj o mne obavy, jsem v pořádku. Jen si tu na pár minut posedím, budu rozjímat a loučit se.‘ odznakovala v odpověď.
Mistr léčitel jí setřel kapesníkem slzičku a přejel jí konejšivě po vlasech.
„Dobrá, ponechám tě tvým myšlenkám, uvidíme se u večeře,“ naklonil se a políbil ji bratrsky na světlé čelo.
Elfka přikývla, léčitel se tedy otočil na podpatku a rozvážným krokem se odebral pryč. Mëllinda se posadila na tepanou lavičku stíněnou rozložitou korunou červené moruše. Seděla, ruce složila do klína a hleděla na slonovinově bílou kryptu. Dumala o své minulosti, o všem co kdysi prožila, o těch hezkých chvílích i o těch zlých. A hloubala i nad svou budoucností. Ve ztichlé chrámové zahradě se jí přemýšlelo poměrně dobře. Cítila, že i její dosud trpící duše našla konečně smíření s tím, co se kdysi před mnoha lety stalo.

* * *

Ráno po obřadu věčného světla se Mëllinda procházela po terasových zahradách a kochala se prvními jarními květy, zpěvem ptáků, něžným vánkem, který si pohrával s jejími rozpuštěnými vlasy a slunečním svitem, jenž hladil její tvář.
Měla dojem, jako by všechno nabylo nové, jasnější barvy, vzduch byl sladší a lépe se jí dýchalo, protože jí už nic mučivého nesvíralo hruď. Něco uvnitř ní se změnilo k lepšímu a před ní se nacházel začátek nového života.
Zhluboka se nadechla svěžího vzduchu, který jí nadmul plíce, a pak pomalu vydechla. Stála u kamenné balustrády, opírala se o ni dlaněmi a hleděla na město s jezerem rozprostírající se pod palácem.
Zaslechla tiché vrznutí, otočila se a spatřila, jak k ní loudavou chůzí jde Anneris a před sebou tlačí proutěný kočárek s malým Yärisem. Usmála se na přítelkyni a vyšla jí v ústrety. Potkaly se u záhonu bělajícího se záplavou sněženek a bledulí.
„Krásné dobré ráno, Mëllindo,“ zašvitořila zvesela tmavovláska.
‚Také ti přeji hezký den.‘ odvětila znakovou řečí plavovláska a nahlédla do kočárku na miminko. ‚Jak pak se Yäris vyspal?‘
„Dneska měl opravdu klidnou noc, neplakal, nefňukal a nechal nás oba vyspat,“ prohodila Anneris a zahoupala kočárkem. Malý zabroukal, mával ručičkami, pokoušel se kopat nožkami a smál se.
‚Vypadá to, že má dnes veselou náladu.‘
„Ai. A co ty? Jak se cítíš po včerejšku? Je ti dobře?“ položila jí starostlivou otázku.
‚Ano. Já, no … cítím se báječně. Na to, že jsem včera pohřbila své děti, se vůbec nermoutím. Ba naopak, cítím se lehce, volně, jako by po tom obřadu ze mne spadla ta hrozná tíže a já ožila.‘
„To je smíření. Jsem ráda, že ti ten obřad pomohl najít vnitřní klid, rovnováhu a chuť opět žít. Žalu sis užila už dost, nastal čas radosti.“ Povzbudivě se pousmála, nahnula se přes rukojeť kočárku a pošimrala chlapce pod bradičkou. Yäris se začal svíjet a chichotat se. „Och, ty malý smíšku,“ zamumlala Anneris s láskou v hlase.
Mëllinda se zasmála, když pozorovala nezbedné novorozeně v kočárku. Tmavovláska s ním pohoupala a pokračovala v cestě mezi záhonky. Mëllinda ji doprovázela a v duchu k ní mluvila:
‚Máš pravdu, už netoužím dál truchlit. Oni budou navždy v mém srdci a já je bude stále milovat, ale chci začít žít nanovo. Potřebuji vzít svou existenci do vlastních rukou a postavit se všemu, co mi osud ještě přichystá, čelem.‘
„Takže se mohu správně domnívat, že místo profesorky přijmeš a zůstaneš v Ladérionu?“ Dotázala se Anneris s nadějným tónem v hlase. Mëllinda se zářivým úsměvem přikývla.
‚Ano, vezmu to místo, protože ho moc chci a začnu zde žít nový život. Líbí se mi tady. Zůstanu tu, a to nejen kvůli práci, ale i kvůli tomu, že jsem tady našla nové přátele a opět sama sebe. Děkuji ti Anneris,‘ pronesla uvnitř hlavy Mëllinda, zastavila se a objala svou přítelkyni. Anneris jí vřelé obětí opětovala. Plavovláska ji držela v objetí a v mysli říkala:
‚Hned zítra navštívím mistra Eufylose a sdělím mu své rozhodnutí, a pak si při vhodné příležitosti o všem promluvím s Ewerionem. Musím mu šetrně oznámit, že se s ním do Unquë Ehtelin nevrátím.‘
„To uděláš moc dobře. Věřím, že to Ewerion určitě pochopí,“ přisvědčila Anneris, odtáhla se od elfky a zahleděla se na ni. „Víš co, já půjdu zítra ráno do města s tebou. Protože až si to vyřídíš s Eufylosem, tak spolu zajdeme navštívit truhláře, který ti vybaví byt nábytkem, tkalce, u něhož si vybereš látky na závěsy, záclony a další doplňky a taky se podíváme do dílny mistra sklenáře a kováře, který vyrábí překrásné lampy.“
‚Anneris to nemusíš,‘ namítla Mëllinda.
„Nemusím, to máš pravdu, ale já chci,“ prohlédla si ji od hlavy až k patě. „A jak se zdá, tak spolu zavítáme i mistru krejčímu,“ usmála se spokojeně nad svým nápadem tmavovlasá elfka.
‚Ke krejčímu? To není zapotřebí, mám šatů dost.‘
„Opravdu?“ otázala se nedůvěřivě. „Vlastníš ve svém šatníku nějaké šaty pestrých barev?“
Mëllinda váhavě zavrtěla hlavou. „No vidíš, nemůžeš na své budoucí studenty působit chladně, smutně a depresivně. Chce to obnovit tvou garderobu. Odlož smuteční barvy a odívej se do odstínů duhy. Když chceš žít nový život, musíš začít u svého vzhledu,“ poradila jí Anneris.
‚Ale mně ty barvy naprosto vyhovují,‘ trvala na svém plavovláska.
„Vždyť ti neříkám, že se musíš svých šatů zbavit úplně. Klidně je nos, ale zamysli se nad tím, že to chce i trochu veselosti a nejen ponurost. Chápu, že sis na ni zvykla, neb jsi ji nosila příliš dlouho,“ pronesla Anneris a mírně pohoupala kočárkem.
Mëllinda se kousla do spodního rtu, až měla ve tváři skoro dětský výraz, jak usilovně přemýšlela nad Annerisinými slovy. Musela uznat, že má paní Ladérionu pravdu. Když už oprostila svou duši od žalu, měla by odložit i smuteční háv a začít nosit něco světlejšího a barevnějšího. Povzdechla si.
‚No, asi máš pravdu, měla bych zřejmě obohatit svůj šatník i o nějaké zářivější odstíny.‘
„Tak, tak. Správně řečeno, Mëllindo,“ přikývla souhlasně svou hnědovlasou hlavou elfka. „Mám výborný nápad, zítra ráno ještě před snídaní se zastav u mě v ložnici. V mé skříni visí jedny šaty, které bohužel od Yärisova narození již na sebe nedostanu, protože jsem mírně přibrala na objemu kolem hrudi,“ usmála se šibalsky, „ale podle mého odhadu tobě budou sedět perfektně. Dám ti je. Věřím, že je na rozdíl ode mne ještě hodně užiješ.“ Mëllinda se nadechla k protestu, ale Anneris ji zadržela gestem ruky. „Ne, žádné námitky. Nemusíš mít obavy, ne všechny mé šaty jsou vyzývavé s odvážnými výstřihy, to tě ujišťuji. Ty šaty, které mám na mysli, jsou jemné, decentní a slušivé. To tě ubezpečuji. Budou se ti líbit.“
Mëllinda se tedy nechala přemluvit.
‚Tak dobře, ráno za tebou přijdu do tvého pokoje.‘
„Uvidíš, že nebudeš litovat,“ usmála se na ni zářivě Anneris.
Pak se obě elfky daly opět do chůze, vezly a houpaly proutěný kočárek a povídaly si o všem, co je napadlo. Vyprávěly si příhody z dětství i z nedávné minulosti a smály se. Mëllindě bylo s Anneris velmi dobře, její společnost ji hřála u srdce a pomáhala jí. Než jejich procházka po zahradě skončila, tak už vozila kočárek bez pocitu chvění v žaludku a dokonce se osmělila pohladit miminko po jemňoučkých vláscích, což byl opravdu obrovský pokrok.



Vysvětlivky a překlad:
Nana – matka, maminka
Ada – otec, tatínek
selli nin – sestro má či sestřičko moje
toron nin – bratře či bratříčku můj
Stopa – je přibližně 30 centimetrů.
Estel Menelmacar - Naděje - Nebeský šermíř
Eilian Artuilië – duha - jitřenka
Aiya – zajásání sláva či něco jako amen


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 24 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 05.10.2011, 11:31:15 Odpovědět 
   Tak, děti jsou pohřbené, za minulostí je snad tlustá čára a dívku čekají nové začátky. Snad si povede lépe než v předchozích dílech.
 ze dne 13.10.2011, 22:20:45  
   Annún: Děkuji Kondrakare.
 Šíma 10.08.2010, 21:11:53 Odpovědět 
   Takže další kapitola Mëllindina života je možná uzavřena, alespoň mohla pohřbít ostatky svých dětí a v srdci má snad opět klid... Uvidí se, jaké události ji v budoucnu čekají, třeba se do ní, nebo ona do někoho, zamiluje! ;-) Ale to předbíhám, mrk!
 ze dne 11.08.2010, 0:10:54  
   Annún: Děkuji Šímo,
jsem ráda, že vytrváváš u mého příběhu a jsi jeho věrný čtenář. Slibuji, že tam bude i citové splanutí a i ještě pár napínavých chvilek, a též i všední starosti elfských bytostí. :-)
 Ekyelka 10.08.2010, 20:49:10 Odpovědět 
   Zdravím.
Mám jedinou drobounkou výhradu: i přeložená jména si zaslouží velké písmeno. Takže Jitřenka a Naděje nebeského šermíře (tedy tak, jak tom máš v překladu pod čarou).
Ovšem tohle jsou jen ty nejmenší detaily. Text je čtivý, plynule přecházející mezi jednotlivými obrazy, napsaný citlivě. Dobré čtení a dobře napsané.
 ze dne 11.08.2010, 0:08:09  
   Annún: Díky Eky,
příště si na to dám bacha. :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Zakop
JOHN WIKSLECK
Šedý Rabi - VII...
Peter Stumpf
Jiná láska, ÚVO...
Calwen
obr
obr obr obr
obr

KRÁLOVNA SILNIC
DERALTE
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr