|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: I. Nabídka -Trittus ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Trittus
| Tak... tahle kapitola mě docela i překvapila a potěšila, protože mám pocit, že je povedená :) snad budete cítit stejně :) |
| |
|
|
„Vítám vás, dámy a pánové, na dnešní prezentaci pohonného systému DC – 32 Beta, úplnou revolucí v oblasti pohonu našich vesmírných korábů. To, co můžete vidět za mnou, nám otevře přístup do netušených, velice vzdálených planetárních soustav, na nové obyvatelné planety, můžeme objevit prvky, o kterých se nám ani nezdálo, stejně tak zdroje energie, nebo dokonce jinou inteligentní rasu. To vše s naprosto minimální spotřebou paliva. Přitom s maximálním výkonem dosáhneme až čtyřnásobku rychlosti světla. A to mluvíme pouze o jediné trysce, jež je za mnou, pokud se jich však spojí vícero, rychlost je až stonásobná. Nebudu vám vysvětlovat, jak je to možné, protože byste to zcela jistě nepochopili, a proto, abyste nám věřili, zapojíme trysku, uvězníme ji v super silném elektromagnetickém poli a uvidíme, jak silná je. Nemusíme se bát, že nás usmaží, když stojíme tak blízko – veškeré teplo je také svázáno dalším, již zmíněným polem, jež v praxi ještě lépe usměrňuje tah přístroje. Pokud si ale chcete zkusit, jak žhavý tok plazmy je, vhoďte do něj cokoliv vás napadne – neživého samozřejmě – a já vám garantuji, že na druhém konci to nebude,“ vysvětlil a usmál se.
Pak se otočil na asistentku u ovládacího panelu za svými zády, kývl na znamení a ta elegantním pohybem postupně zmáčkla tři malá tlačítka.
I když věděl, že se k němu ani zlomek tryskové energie nedoplazí, měl pocit, že na obličeji cítí žár, když z neveliké trubice vyšlehl modrobílý plamen.
S uspokojením pozoroval jednoho reportéra, jak před kamerou hází do čiré plazmy decikredit a s otevřenými ústy čeká, až mince spadne, jenže ona nikde.
Bylo zajímavé, že naprosto každého, jenž se s tryskou setkal, včetně jeho samotného, ovládlo pokušení a něco do hořáku hodil, aby pak zjistil, že to zmizelo, ani saze nezbyly.
„Je to dvakrát teplejší než naše Slunce,“ poznamenal.
Pohonný systém nové generace nevydával takřka žádný zvuk, a tak mohl slyšet tiché mručení plné uznání.
A úspěchu, doplnil v duchu.
*
Zrovna se díval na zprávy z hlavního kanálu holonetu, které hlásaly příchod zcela nových pohonných jednotek, záběry jeho vlastní osoby, kousky proslovu a toho překvapeného zpravodajce s decikreditem, když do soukromé pracovny přišla osobní asistentka Tender Endonová, aby ho upozornila na několik nových žádostí o interview.
Na to, že mu je přesně třicet dva let a jedenáct měsíců, byla jeho kariéra velice slušně rozjetá. Vlastně byl v tuto chvíli známý po celém světě jako ten, kdo lidstvu otevřel brány vesmíru.
Tyhle rozhovory se budou hodit, abych mohl zvýraznit i ostatní členy týmu, nechci slíznout všechnu smetanu sám… pomyslel si.
Vždy myslel spíš na druhé, než na svoje vlastní dobro a výjimku nehodlal udělat ani teď.
Věděl, že je dobrácký, sice někdy až moc a k nesprávným lidem, ale byl za to na sebe hrdý.
Ukažte mi člověka, který nemyslí z větší části na sebe, a já vám ukážu chlapa, který rád uklízí, stará se zodpovědně o děti a vůbec je dokonalým partnerem, říkával s úsměvem.
Dnešní společnost byla zahnilá, arogantní a egoistická a on patřil k těm několika málo jedincům, co prudce vybočují z davu.
Možná právě díky takové originalitě byl tolik oblíbený u žen, ovšem on se vždycky choval pouze jako společník. Ne, že by ho nepřitahovaly, ale díky několika pokusům cítil, že potřebuje něco jiného, než co mu můžou dát obyčejné ženy. Musel čekat…
Nevěřil na „princeznu na bílém koni“, ale zase neměl zájem o mělké vztahy, jak jim říkal.
Jeho kamarádky ho tak braly a podle toho se i chovaly. Ze strany mužů se nedočkal zatím žádné reakce – neměl totiž zase tolik přátel stejného pohlaví. Nejspíš snad kvůli své absolutní odlišnosti a také titulu „ten divnej vědátor“.
Při vzpomínce na tuhle přezdívku, kterou slyšel od svého kolegy, se musel smát.
Jakmile ho začala bolet bránice a přestal, teprve pak zjistil, že slečna Endonová stále stojí vedle jeho křesla a čeká, až jí odpoví na otázku, kterou předtím položila.
Byla nepřirozeně tichá a nikdy na sebe příliš neupozorňovala. Ovšem už si párkrát zažil, jak neústupná dokáže být. Většinou vůči němu (přiznával bez mučení, že potřebuje někoho, aby ho občas dokopal do nějaké práce), ovšem i ke klientům, když si moc vymýšleli.
„Ehm, promiňte, Tender, úplně jsem zapomněl. Prostě najděte nejbližší termín a zapište je, pokud žádný nebude, tak přesuňte nějakou méně významnou schůzku na jindy. Děkuju.“
Endonová pouze přikývla a rázně odkráčela pryč.
Bývaly chvíle, kdy se jí vyloženě bál.
Přitom byla křehká a drobná, ale tou svojí chladností ho děsila.
I kdyby jí před nosem mávali kulometem, zůstala by klidná, o tom nebylo pochyb.
Vrátil se k práci, kterou odpoledne odložil. Opravdu se do toho zabral, takže se dost divil údaji na hodinách, poté, co konečně odvrátil hlavu od štosu papírů. Bylo půl desáté.
A asi už patnáct minut tichounce pípalo upozornění na zprávu s vysokou prioritou.
To ho zaujalo – málokdo posílal důležité vzkazy okolo deváté večer.
Bezmyšlenkovitě stiskl náležitý knoflík na zabudované klávesnici a v prostoru nad okrajem stolu se rázem promítl modravý text.
Zdravím, pane Dene.
Píšu vám kvůli vašemu úspěchu v oblasti pohonných systémů.
Naše firma chce být první, která jej, samozřejmě tou nejlepší možnou cestou, využije.
Nemůžu vám vyjasnit podrobnosti, protože, jak jistě chápete, nedůvěřuji holonetovým přenosům informací.
Pokud chcete vědět více, odpovězte na tuto zprávu, stačí „mám zájem“ a váš kód z občanského průkazu, my vám přes lépe zabezpečený kanál pošleme adresu, kde se setkáme.
Páni, tak tohle bylo rychlejší, než jsem předpokládal, blesklo mu hlavou.
Každopádně zájem měl, byl moc zvědavý na to, aby nechal uplavat příležitost.
Přinejhorším řekne, že si jejich nabídku, ať už bude jakákoliv, nechá projít hlavou a pokud přijde jiná, což určitě přijde, akorát lepší, tuhle odmítne.
To byl dobrý, jednoduchý plán.
Vyťukal odpověď, ke snímacímu poli přiložil čip s identifikací a data se okamžitě nahrála do zprávy.
Odeslal a šel se podívat, jestli je Tender ve své vedlejší kanceláři.
Mohl si ji přivolat interní sítí, ale takový pecivál, aby nemohl ujít pár metrů, opravdu nebyl.
Nakoukl do temné místnosti.
Mladá sekretářka ho bez náznaku jediné emoce probodla ledovým pohledem. Byla strašidelná o to víc, že jí obličej osvětlovala jediná lampička. Ráda pracovala po tmě.
Děsivé.
„Potřebujete něco, pane Dene?“ zeptala se střídmě.
„Um… ne, ne, jen jsem chtěl zjistit, jestli tu ještě jste…“
„Na to máme přeci interní komunikaci,“ poznamenala chladně.
„Já vím, ale jste vedle a já se radši projdu, však mě znáte.“
„Aha. Chcete ještě něco?“
Byla jak tekutý dusík. Kdyby se jí dotkl, bezpochyby by se přeměnil v sochu z ledu.
„É… vlastně ano. Je možné, že nejspíš už zítra budu nucen odejít na důležitou schůzku a tak bych vás chtěl poprosit, abyste se kdyžtak postarala o klienty.“
Sjela z nějakého dokumentu na adresář přeplněný poznámkami, čemuž se věnovala asi sekundu, a pak ho opět protnula strach nahánějícím pohledem.
„Přesné datum a čas té schůzky?“
„To nevím…“
„Pak nemůžu uvolnit místo.“
„Ale to po vás nechci, je to velice prioritní záležitost, o které toho vím asi tolik co vy. Ale zítra snad dostanu info.“
„Prosím, sedněte si,“ pronesla, jako kdyby vůbec neposlouchala, co předtím říkal.
Poslechl a usedl vedle hologramu, nalevo od ní. Její tyrkysové oči se od něj neodtrhly ani na sekundu. Začal se z toho potit.
„Pane, můžu s vámi mluvit otevřeně, aniž bych se měla bát, že přijdu o místo?“
Tenký potůček potu si nalezl cestu z čela až k bílé košili. Polkl a odkašlal si.
„No… jistě,“ pokusil se o úsměv.
Chvíli mlčela – panebože, snad mně nechce říct, že už týdny mě touží zavraždit, protože jsem úplný blbec, pomyslel si vyděšeně – a pak promluvila o trochu uvolněněji: „Víte, nemůžu vaše schůzky odkládat kvůli nějakému rande.“
Překvapeně otevřel ústa a již se nadechl, aby protestoval, ale ona jen varovně zvedla prst a pokračovala: „Kristova noho, copak si myslíte, že jsem totálně pitomá? Je nad slunce jasné, že jde o rande. Asi naslepo, jak hádám. Nic proti tomu nemám, ale necpěte jej, prosím, do své práce. Záleží mi na ní, a chci, stejně jako vy, abyste byl úspěšný, protože od toho se odvíjí i džob, který mám já a který mám ráda. V opačném případě o něj přijdu. Těžko bych sháněla podobný flek. Chápete, jak to myslím?“
Takhle mluvit ji slyšel poprvé. Byl z toho dost vykolejený a teď už se mu oblečení lepilo ke kůži jako samolepka.
„Ale tak to vůbec není! Víte, dostal jsem nabídku od nějaké společnosti, –“ zarazil se, protože mu došlo, že teď to zní ještě hůř. Pochopil, že ať řekne cokoliv, jen si přihorší.
Civěla na něj ještě chladněji než kdy předtím, jestli to tedy vůbec bylo možné. Měl pocit, že kdyby měla místo očí lasery, už dávno by se proměnil v saze.
„No nic… chápu. Dobrou, a nepracujte do noci, jako minule, když jsem vás tu načapal o půl druhé ráno, připadám si pak jako nic nedělající lenoch.“
Asi to byla jen jeho představivost, ale přišlo mu, že se na její bledé tváři mihl ten nejnenápadnější úsměv, co jde.
To nečekal ani v nejmenším.
Sice ten rozhovor skončil fiaskem, ale alespoň ji viděl usmát se. To nebylo k zahození.
Pokynula lehce hlavou v rozloučení a pak se vrátila zpět ke změti textů a čísel, ve kterých se vyznala jen ona. Dál už mu nevěnovala vůbec žádnou pozornost.
Když se vrátil do své pracovny, uslyšel známé pípání.
Jestli to je to, co si myslím, tak jsou vážně rychlí…
Jeho předpoklad byl správný. Měl ve schránce datum, čas a místo schůzky.
Zvedl se, aby se Tender zeptal, jestli má v tu dobu volno. Jenže ona už tam nebyla, kancelář byla zcela ponořena do tmy.
Byla tak šíleně tichá! Normálně by slyšel, že někdo odchází, ovšem ona se pohybovala jako stín.
Tak co, zeptá se zítra…
Oblékl se a také odešel, ještě zajistil celou budovu – jako vždy byli poslední – a teď už jen stačilo přivolat robotické aerotaxi na jednom z mnoha ovládacích panelů na ulici (aby se ušetřilo místo, taxi vznášedla parkovala asi třicet metrů nad povrchem).
Vmžiku u něj přistála buňka z plastu a ocele se dvěma místy k pohodlnému sezení a malým, ale výkonným repulzním motorem.
Poté, co se ho počítač optal, kam si přeje letět, vyslovil svou adresu, dávaje pozor na výslovnost, a hned, jak systém zpracoval údaje (záležitost několika sekund) se aerotaxi prudce vzneslo a zběsile nabíralo rychlost.
Zase tolik nespěchám, poznamenal, když ho akcelerace zatlačila hlouběji do sedadla.
Míjeli jednu obří budovu za druhou a pak vznášedlo zabočilo prudce doleva do postranní uličky. Nepoznával ji, rozhodně to nebyla cesta k němu domů. To také řekl počítači.
„Veřejně přístupné zpravodajství hlásí dopravní problémy na vzdušném koridoru C – 382, proto jsem podle doporučení zvolil objížďku, abyste se dostal na místo určení rychleji,“ odpověděl strojový hlas z reproduktoru.
„Já ale nikam nespěchám…“ zopakoval předešlou myšlenku.
„Omlouvám se, ale tato jednotka nedokáže rozpoznat váš dotaz.“
„Ach jo, zatracený počítače nižší inteligence,“ postěžoval si nahlas.
„Omlouvám se, ale tato jednotka…“
„Zmlkni!“ přerušil stroj v další úplně stejné, zbytečné omluvě.
Něco se mu na tomhle nezdálo. Ale to byl jen vzdálený pocit nejistoty, instinkt. Nic důležitého.
Aerotaxi dalších dvacet minut brázdilo uličky města, které nikdy předtím neviděl – nebylo divu, dnešní New York byl obrovský; jakmile začal expandovat i na moře, rozloha se ztrojnásobila – ale byl si jistý, že se nachází někde v průmyslové zóně sektoru, kde bydlel a pracoval. Cesta k němu domů ale normálně trvala pár minut.
Opět svou pochybnost sdělil počítači.
„Omlouvám se, ale tato jednotka ned –“
„Tak dost! Okamžitě mě zavez na nejbližší funkční stanoviště aerotaxi, nebo budu nucen nouzově vypnout tvé primární systémy!“
Odpověď přišla tak náhle, že ani nestačil zděšeně vykřiknout.
Vysoce pohyblivá a silná chapadla ho popadla za zápěstí, krk a nohy a přitiskla k sedadlu.
Neslyšel o tom, že by taxi vznášedla měla ve své výbavě takovou technologii sloužící k uvěznění cestujících.
Všiml si, že klimatizací do kabiny pomalu proniká fialový plyn. Nechtěl hádat, k čemu přesně je.
No bezva… nemůžu křičet a nemám šanci se vymanit z toho ocelovýho sevření, natož přinutit taxi, aby přistálo. Už vidím ten titulek ve zprávách: „Nadějný vědec zabit den po svém životním úspěchu“, pomyslel si trpce.
Ke svému překvapení ho to moc neznepokojovalo, cítil se docela klidný. Ani zdaleka neměl na Tender, ovšem aspoň nepropadal panice, ta by byla v tuto chvíli poněkud zbytečná.
Takhle si konec života nepředstavoval, ale měl na výběr? Nikdo si kromě sebevraždy nemohl určit způsob smrti.
A tenhle byl docela i vtipný a takříkajíc v pohodě. S trochou nadhledu, samozřejmě.
Vzpomněl si taky na to přísloví „raději umřít smíchy, než vzteky“, které měl na hrnku od kafe. Teď zjišťoval, že to je docela pravdivé.
Matná oranžová zář pouličního osvětlení se postupně měnila v lehce nahnědlou a pak šedou.
Sbohem, krutý, krutý světe!
Jako by se nad ním uzavíralo víko od studny nebo něčeho podobného (třeba použitého záchodu, zasmál se v duchu), postupně upadal do temnoty. Ještě chvíli a uvidí ten tunel se světlem na konci, jak se to pořád dokola tradovalo.
V posledním záchvěvu vědomí zaregistroval, že aerotaxi klesá a pod ním čeká několik osob.
A pak už jen tma…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
