» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Svolného osud vede, vzpurného vleče."

Seneca

počet přístupů: 2141670

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::

:: SMLOUVA S ĎÁBLEM 6. DÍL ::

Tonyend	publikováno: 11.08.2010, 7:43

Tony měl na konci prázdnin v hlavě zmatek. Poznal zblízka tělo ženy a ...
Odjel z domova na internát, do školy. Pivovarem je očarován. Na vlastní kůži pozná, co je to mazáctví a šikana.
Najde si vlastní způsob obrany, ale jakou cenu za to zaplatí?


	Schoval jsem se do jejich sklepa. Ale Eva také. Zamkla dveře a byli jsme spolu v šeru sklepa. Najednou se ke mně přitiskla a políbila mě. Začal jsem zrychleně dýchat. „Holku jsi ještě nelíbal, co?“ „Ne.“ Líbala mě a pak vzala moji ruku a přitiskla si ji na prsa. Svojí rukou vedla tu mou, začal jsem ošahávat a hladit její prsa pod halenkou. Pak mi šáhla do rozkroku. Oba jsme vzrušením sotva dýchali. Byl jsem z toho zmatený. Doposud jsem takto se žádnou holkou nebyl. Bylo to nesmírně příjemné a vzrušující, takto se Evy dotýkat. Bylo to něco nového, krásného a tejemného. Probudila ve mně sexuální touhu. Přesto se po chvíli ovládla a dala pryč moji ruku ze svého mladého těla. Upravila si vlasy a nevinně se zasmála. „Už musím jít pověsit to prádlo!“ Zůstal jsem stát, neschopný slova. „Tak polez ven, musím zamknout sklep! Líbíš se mi. Co děláš zítra dopoledne? Přijdi k nám. Budu sama doma. A osprchuj se, než za mnou příjdeš.“ Věšela v sušárně prádlo a mě si nevšímala. Když prádlo pověsila, zamkla sušárnu a zmizela na chodbě. Jako omámený jsem naslouchal klapotu jejích bot po schodišti. Nahoře otevřela dveře a pak je tiše zabouchla. Nečekal jsem, jestli mě děcka najdou, nebo nenajdou. Vyběhl jsem ze sklepa a oznámil, že už nehraju, že jdu domů. Ta noc, která přišla, byla nekonečná. Zdálo se mi o ženách, o jejich tělech. Nemohl jsem dospat a dočkat se rána. Co bude, až přijdu k Evě domů? Snídal jsem schválně pozdě, abych za ní přišel, kdy už budou její rodiče v práci a Eva bude sama doma. Máma se divila, že se ráno sprchuji. Udiveně se za mnou dívala, když jsem odešel z domu ven. Spěchal jsem do domu, ve kterém Eva bydlela. Vyběhl jsem nahoru po schodech a zazvonil u jejích dveří. Otevřela a rychle mě vtáhla dovnitř. „Honem, ať tě neuvidí sousedka…“ Zavřela za mnou dveře a zamkla. Byla oblečena do lehkého županu. Vyčnívaly z něho její štíhlé bosé nohy. Pohladila mě po vlasech, které jsem měl ještě vlhké od sprchování. „To je fajn, že jsi osprchovaný.“ Zavedla mě do svého pokoje a řekla, abych nestál a svlékl se. Ukázala na postel. Jako ve snu jsem se pomalu vysvlékl z košile a kalhot. Zůstal jsem před ní stát jen v trenýrkách. „Vidím, že jsi ještě nebyl s holkou v posteli… To je dobře!“ Stáhla ze mne trenky, takže jsem zůstal stát nahý. Zálibně si mě prohlédla. Shodila ze sebe župan a stála přede mnou nahá bez sebemenší známky studu. Lehla si na postel a stáhla mě k sobě. Zašeptala mi do ucha. „Mám zatáhnout roletu?“ „Ne. Chci se na tebe dívat…“ Přitulila se ke mně a začala mě líbat. „Já tě něco naučím, nemusíš se ničeho bát…“ Dělal jsem všechno, co mi řekla, že mám dělat. Poprvé jsem se miloval s ženou. Eva byla mojí první učitelkou sexu. Byla moc dobrá učitelka. Myslel jsem, že spolu budeme chodit. Dala mi ještě dvě lekce další dva dny. Vyvedla mě ale z mého omylu. „Nikomu to nesmíš říct. Slib mi to.“ Tak jsem to slíbil. Od té doby se ke mně neznala. Divná holka, napřed mě chce a pak mě nechá. Toužil jsem se zase pomilovat, ale neměl jsem s kým. Poznal jsem zblízka ženské tělo. Bylo to něco jiného, než se dívat dírkou v převlékací kabince na holky na Zeleném koupališti, jak se svlékají a převlékají do plavek. Poznáním skutečného sexu a ženského těla, vůně ženy, skončilo mé dětství. Nebylo to špatné, spíš naopak, bylo to moc dobré a začalo mé dospívání. Důležité pro mě bylo, že už nejsem panic. Později jsem se od jiných kluků dozvěděl, že Eva byla učitelský talent. Naučila sexu hodně kluků a ráda. Bylo to milování, ale bez skutečné lásky, bez hlubšího citu. Jaké je to, skutečně se zamilovat do holky, jaká je opravdová láska, jak je nádherná, jak člověka změní, jak bolí, o tom jsem se měl zanedlouho přesvědčit. 1. září 1968 jsem šel brzy ráno na vlakové nádraží a s otlučeným hnědým kufrem plným oblečení jsem odjel vlakem do městečka Hradiště, kde jsem se měl nahlásit v internátní škole Středního odborného učiliště. Internát se stal mojí pozdější noční můrou. Ne jeho stará budova, ale díky naším „mazákům“. Hradiště však mělo kouzlo starého města. Nádherné staré domy, podloubí, barokní kostel, náměstí s Morovým sloupem, dva parky, v jednom z nich byla socha Lenina a protékající řeka Morava, dávaly městečku zvláštní klid. Později jsem objevil, že tak malé městečko má dost hospod. Moje škola s internátem byla naproti náměstí a nejbližší hospůdka U Bílého koně, byla hned za rohem. Hned, jakmile jsem vystoupil z vlaku na hradišťském nádraží, jsem ucítil v závanu východního větru, tu nezaměnitelnou vůni pivovaru. Voněla stejně jako v Loučce. Tak umí vonět na dálku varna, sladovna i stáčírna piva. Celý pivovar nádherně voní. Mlátem, chmelem a hlavně pivem. Byl jsem nadšený z toho, že i já budu součástí toho kouzelného prostředí pivovaru. Tak dej Bože štěstí! Prošel jsem se parkem od vlakového nádraží Hradiště, mávnul jsem v něm na pozdrav soudruhovi Leninovi a byl jsem na náměstí. Internátní škola byla stará, majestátní budova, postavená ještě za císaře pána na tři patra. Mohutná dřevěná vrata byla otevřená, postával u nich nějaký starší muž, správce a školník v jedné osobě. Nevšímal jsem si jiných kluků, kteří také přijeli tím samým vlakem a také mířili k internátu. Byli to moji budoucí spolužáci v prvním ročníku. Na můj dotaz, jestli jsem na správné adrese učiliště, odpověděl ten muž, že ano, ať jdu do prvního poschodí a nahlásím se u vychovatele, který mě ubytuje a později nás všechny seznámí s internátem. Popadl jsem svůj kufr a vstoupil do chodby a něco na mne z ní zlověstně dýchlo. Cítil jsem zde jakési skryté zlo kolem sebe. Z domu jsem odejel s kufrem šatstva, nějakým jídlem, pár korunami a vybaven dobrými radami od rodičů. Měj vždy úctu ke starším! Nezapomeň zdravit, slušnost je pozdravit a povinnost odpovědět! Nikdy se s nikým neper! Když budeš ty slušný k druhým, budou slušní i oni k tobě! Ach maminko! Od prvního dne, první noci na internátě, jsem všechny ty tvé dobré rady a všechno, co jsi mi říkala, já to všechno musel v sobě zapřít a začal jsem dávat průchod věcem, které bys jistě nechtěla, abych dělal. Od tohoto okamžiku byl mým jediným přítelem a spojencem Ďábel se svojí smlouvou a já nehleděl doleva doprava, jak velkou cenu mu budu jednou nucen zaplatit za jeho služby. Nabízel mi každý den možnost se napít, možnost opít se. Napít se a opít a nic nevnímat. Byla to výhodná služba a Ďábel za ni nic nechtěl. Přijal jsem ji s radostí. Vrata internátu se za mnou zavřela se skřípěním. Kostky byly vrženy. Vyšel jsem po schodišti do prvního patra, zastavil jsem se u dveří kanceláře s nápisem Vychovatelna a nesměle na ně zaklepal. Dveře se okamžitě otevřely. Objevil se v nich muž, tak čtyřicetiletý, a za ním stála žena stejného věku. Tak to měli být naši „vychovatelé“ na internátě. „Počkej zatím tady, až vás příjde víc tak začneme s ubytováním a zaklepej na nás, ano?" Dveře zase zavřel. Chodba prvního patra se zaplnila kluky s kufry v rukách a s nejistým pohledem v očích, co bude. Znovu jsem zaklepal a ze dveří vyšel ten muž se ženou. „Jmenuji se Hejda a má kolegyně se jmenuje Novotná. Jsme vaši vychovatelé, jsme tu pro vás, tak se kdykoli na nás můžete obrátit, když budete něco potřebovat. A ten pán dole, co vás vítal, to je pan Kopeček. Náš školník i správce budovy. No a teď bych vás požádal, abyste vstupovali do kanceláře po jednom, provedeme formality nutné pro ubytování, až budete všichni na svých pokojích, tak se tu sejdeme a provedu vás budovou, abyste věděli, co kde je a kam máte chodit, ano?" I když se nám představili svými jmény, stejně po čase od nás získali své přezdívky, takže On byl pro nás Hejkal a Ona Marie. Během dopoledne se ubytovalo všech 28 kluků prvního ročníku včetně mě, na své pokoje. Pokoje byly na konci prvního poschodí a já byl přidělený na pokoj č. 5. Říkal jsem si, to je fajn, dobré znamení. Pětka bylo číslo dne, kdy jsem se narodil. Každý pokoj měl čtyři kovové postele, dvě šatní skříně, stůl, čtyři židle a čtyři nočními stolky. Hodil jsem kufr na postel, otevřel jsem jej a začal si vybalovat věci. Dával jsem si je na místo ve společné skříni a do svého nočního stolečku. Postupně přišli na pokoj tři kluci. „Ahoj, jmenuji se Honza a jsem z Grygova.“ „Já jsem Tony z Brodu.“ S Honzíkem jsem si později nejvíce rozumněl, jeho koníčkem bylo vzpírání, malování obrazů a přestože měl svaly jak Herkules, byl to naprostý dobrák a nikdy se nepral, nedělal problémy. Měl ohromnou sílu, a přesto se nechal ponižovat od mazáků. Sotva jsme si podali ruce na přivítanou, vstoupili na pokoj další dva kluci. Aleš pocházel z Ostravy. Druhý kluk, Jarek, byl z Kroměříže. Oba mě ničím nezaujali, byli stejně obyčejní jako já. Jen ten Honzík byl jinačí než my. Když jsem přijel na internát, bylo mi 15 let, měřil jsem 185cm a vážil 65kg. Byl jsem až moc štíhlý, samá ruka samá noha, skoro jako hajzl pavouk. Byl jsem ze všech kluků prváků nejvyšší a tak jsem dostal přezdívku Ajfel. Mé tělesné proporce byly dobré na základce v tělocviku. Na běhání a plavání. Byl jsem fyzicky odolný, ale ne dost silný pro bitky. Odmalička jsem neměl rád násilí. Mně stačilo, co uměl udělat můj otec. Ten mě vycvičil jak snášet bolest, když mne trestal. Ale to bylo něco jiného, než nějaká bitka s pěstmi v obličeji. Nechápal jsem, jaký to má smysl, takto se s někým porvat do krve. Když jsme měli své věci uklizené do skříní a stolečků, mohli jsme jít před vychovatelnu, u které se shromáždili všichni kluci z ostatních pokojů. Někdo zaklepal na dveře. Objevil se v nich Hejkal s Marií. „Tak jsme tu všichni? Pokud ano, tak vás provedeme internátem, abyste věděli, co tu máme, kam a kdy budete chodit. Komu to nebude jasné, může se kdykoli na nás obrátit s čímkoliv, jinak má každý z vás možnost si přečíst Denní řád, který máte na pokojích. Tak a můžeme jít." Kráčeli jsme za ním. Zavedl nás do sklepa. Ukázal na šatny. „Zásadně se budete přezouvat do domácí obuvi ve svém vlastním zájmu, neboť si chodbu budete uklízet sami, uklízečka má jiné úkoly.“ Ze sklepa jsme vyšli do hlavní chodby. Marie ukázala na vstupní velká vrata. „Tak tyto vrata se pro vás každý den zavírají zásadně ve 20 hodin, pokud půjdete na kulturní akci a příjdete později, otevře vám v takovém případě školník Kopeček. Jinak každý pozdní příchod je nucen nám nahlásit, viz Denní řád, prostudujte si jej proto pečlivě! A můžeme pokračovat dále, tady na konci této chodby je kuchyně a jídelna. Zítra ráno vás probudí zvonění na vaší chodbě, provedete osobní hygienu, ustelete si postele, uklidíte si pokoje a v 7 hodin budete všichni v jídelně na snídani, to pokaždé, pokud budete mít v týdnu školu. Pokud budete mít týden odborné praxe, tak o půl osmé, abyste se vystřídali s těmi, co budou mít vyučování, což znamená se žáky druhého ročníku. Školní rok a tedy vyučování zahájíte právě vy, takže tu budete v sedm hodin a po vyučování sem příjdete na oběd ve 13 hodin. Ti z praxe příjdou k obědu v 13.30 hodin. Je v jednání, že by ale chodili na obědy v pivovaru. A večeři tu máte v 17.30 každý den, žáci druhého ročníku v 18 hodin. Ostatní najdete „zásadně“ v Denním řádu.“ Marie ukázala, že máme jít po schodech nahoru. Jako stádečko jsme vyšli po schodech do prvního poschodí a zastavili jsme se. „Tady je vaše patro, na kterém máte své pokoje, vzadu na konci chodby jsou sprchy, WC a také kulturní místnost s rozhlasem, gramofonem a televizí, do které máte přístup "zásadně" ve svém osobním volnu. Sledování televize končí ve 22 hodin. Klíč je k dispozici ve vychovatelně.“ „A nalevo od schodiště je vaše učebna, místnosti pro vyučující a sborovna." To nám řekl Hejkal. Rukou ukázal na schody vedoucí do druhého patra. „Zásadně nahoru nesmíte, to poschodí je výhradně pro žáky druhého ročníku, stejně tak oni nesmí chodit na vaše pokoje. A ve třetím poschodí nalevo je byt našeho pana ředitele, tam je zákaz vstupu pro všechny, napravo jsou pokoje pro žáky 3. ročníku, ale ti se ve škole zdrží jen jeden týden v měsíci." Hejkal pokračoval v naší exkurzi internátem. Už už nás chtěl nechat rozejít se na pokoje, ale ozvala se ještě Marie. „Ještě jsme zapomněli upozornit, že je ve sklepě místnost pro tělocvik, ale kdo bude mít zájem cvičit s čínkami, tak ten může ve svém osobním volnu, no a to by bylo pro dnešek asi všechno, můžete jít na pokoje a oběd dnes bude mimořádně posunutý o půl hodiny, takže vy budete v jídelně o půl druhé a až se dostaví všichni žáci druhého ročníku, tak půjdou na oběd po vás, stejné to bude s večeří. Rozchod!" Všechno bylo „zásadně“ a připadlo mi to poněkud přísné, ale jak se ukázalo, zdání klame všude. Co mělo být tak zásadní, nakonec stejně nebylo. Odpoledne se začali na internátě objevovat další noví kluci. Odcházeli však ihned na své druhé patro a na nás se jen tak zle podívali. Setkali jsme se s nimi, když jsme se střídali v jídelně na oběd. Šli jsme z jídelny pohromadně a tak všichni kluci uslyšeli z jejich strany poznámku. „Tak vás tady vítáme!“ A jejich pohrdavý smích. Až do tohoto okamžiku jsem neměl ponětí, kdo a co je to Mazák. Od první noci na internátě jsem to již věděl a nezapomněl na to. Mazák, to je kluk ve druhém ročníku. Bažik- bažant, je kluk v ročníku prvém. Do smrti nezapomenu na první noc na internátě, ani na ty, které následovaly po ní. Nezapomenu ani na normální dny. Normální? Co je tady ale normální? Bylo před dvaadvacátou hodinou, před večerkou. Jeden z mazáků obcházel v našem patře pokoje a sděloval nám, abychom si to neudělali ještě horším, kdybychom se zamkli a mazáky nepustili dovnitř na pokoj. Prý se nám musí představit. Nechápal jsem, proč se nám nemůžou představit třeba zítra, kdy na to budeme mít dost času přes den. Po večerce seběhli mazáci v tichosti z druhého patra na naše. Nepřišli všichni, to jsem si uvědomil později, že nejsou všichni stejní, jako ti, kteří se „představili“ nejvíce. Nejhorší byli „Orságovci.“ Byla to partička pěti kluků, kterým velel a vládl mazák Orság. Jeho dva přisluhovači, Vaněk a Brůna byli Orságovi oddáni stejně jako zbylí dva, vlastně také jen ze strachu, že by se jeho agrese mohla obrátit i proti nim, pokud by neposlouchali jeho rozkazy. Celá parta ovládala zbylé mazáky a měla ovládnout i nás „Bažiky“. První nájezd na náš pokoj provedl Orság a jeho banda. Když vpadli na pokoj, bylo jejich představení krátké, zato výstižné. „Jestli vám to dnes ještě nikdo nestihl říct, tak vám slavnostně oznamuji, že od teďka jste a budete celý rok naši Bažíci! A my jsme vaši páni Mazáci. My jsme tu pány, proto budete poslouchat a dělat, co vám řekneme, jinak si mě kurva nepřejte, nebo dostanete takový világoš, že se poserete! Jmenuji se Orság. Ale chci od vás slyšet jen oslovení „Šéfe“. Je to jasný všem?“ Řekl Šéf a výhružně si stoupl doprostřed pokoje. Vedle něj oba přisluhovači, Vaněk s Brůnou. Zbylí dva mazáci hlídali u dveří. V tu noc měla službu Marie. Ale po dvaadvacáté hodině se jednoduše zamkla do vychovatelny. Nic neviděla. Nic neslyšela. Byli jsme strachy zalezlí pod prošívanými dekami a ani jsme nedutali. Nevěděli jsme, co dělat, dalo-li se něco vůbec udělat a nevěděli jsme, co mají páni mazáci za úmysly v tuto chvíli. Šéf poručil, abysme všichni vylezli ven z postelí a stoupli si ke skříním. Museli jsme ukázat, jaké máme oblečení, co máme z domu za zásoby jídla, kdo má kolik peněz. Kdo kouří, dal cigarety a sirky na stůl. Šéfova banda posbírala krajíce chleba s řízky, nepohrdli ani čokoládou či sáčkem bonbónů. Nepohrdli ani cigaretami. Na naše peníze tentokrát ještě nešáhli. „Jestli se ale kurva zítra, nebo později dozvím, že to někdo „nabonzuje“, tak to kurevsky odskáče!" zahrozil nám Šéf a šel navštívit další pokoje, spokojený s lupem. To byla jen předehra k jejich dalšímu řádění, které přicházelo o dalších nocích a dnech později. Nechápal jsem, proč chtěl Hejkal s Marií, abysme si dobře nastudovali ten pitomý Domácí řád a všechno to jejich Zásadně!, když hned první večer, první noc, byl Domácí řád takto pošlapán a ztratil smysl. Vypl jsem světlo a rychle vlezl, jako ostatní kluci do své postele. Styděli jsme se jeden před druhým za to ponížení, že jsme jen mlčeli a dělali všechno, co mazáci chtěli. Netušili jsme, co bude ještě následovat, co je to „mazáctví´. Byla to naše prohra bez boje a to jsme dobře věděli. Ovládl nás prostě pouhý strach, který umí udělat z člověka buď hrdinu, nebo zbabělce. Z nás byli zbabělci a o to mazákům šlo. Jejich převaha a síla nad námi spočívala v našem strachu a v jejich převaze. Nikdy nezaútočil jeden, vždy byli ve skupině, to byla ta jejich hlavní síla. Měl jsem z nich opravdový strach. Strach je záležitost ukryta kdesi hluboko v mozku a ten pak ovládá všechno ostatní dění. Fyzická bolest se dá vydržet, ale bolest psychická se nedá slovy popsat. A mazácká agresivita se s dalšími dny jen zvyšovala. Nejhorší období bylo, když byl náš školní týden a mazáci měli týden odborné praxe v pivovaru, ze které se na internát vraceli v podnapilém stavu. Od 1. září nastala doba našeho ponižování, potupy a mlácení.


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 8		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	11.08.2010, 22:50:57

Zdravím! Dočteno napodruhé... Dumám nad tím, co napsat... Vyprávění je autentické, pokud se nejedná o fikci, jeden by řekl, že jde o autobiografii... Životní osudy našeho hrdiny se dost přiostřují, zdá se, že nebude mít na střední škole lehký život, pokud se nějakým způsobem nevzepře. Snad mu pomůže útěcha, že navěky bažantem nebude, otázkou je, jak se tato zkušenost podepíše na jeho charakteru. Při pročítání tohoto dílu jsem myslel na onu "smlouvu s ďáblem", která stále platí a patrně se z ní náš hrdina nevyvleče (s čerty nejsou žerty). Co vytknout? Nedostatek podrobnějších a bližších popisů místa děje a samotných postav. Jejich charakter lze vyčíst z jejich mluvy a jednání. Každý pták se prozradí podle svého peří... Na práci šotků jsem nehleděl a nehledal ji (viz případné překlepy a nedoklepy). Těším se na další díl, přestože půjde určitě o neveselé povídání! Hezký večer přeji! ;-)

čuk	11.08.2010, 7:41:43

Nemohu než s úpravami opakovat můj předchozí koment, vyprávění je ve svých dílech konzistentní. Opět autenticky psané vzpomínky, se zřejmou linkou vývoje a chronologickým dějem. Úsporným stylem, pouze s detaily majícími pro vyprávění význam. Vyprávění má spád a dobře se čte. Přece jenom by názornosti prospěla větší plasticita postav, stačilo by pár charakteristických detailů, takhle dost splývají. Do pokoje přišli tři kluci, ale jmenovaní jsou jen dva?


ze dne 11.08.2010, 16:50:48
Tonyend: Máš pravdu, Tony se Honzovi představil...Ne že nějaký "ten" přišel. Co s tím?


ze dne 11.08.2010, 15:23:47
čuk: Nejdřív přišli tři kluci: Honza + Tony +? Pak další dva kluci: Aleš + Jarek. Muselo tam přijít pět kluků, pojmenováni jsou čtyři. Kdo je to ten ?


ze dne 11.08.2010, 13:23:46
Tonyend: Ahoj, přečetl jsem si to a ti kluci jsou vyjmenováni tři. Honza z Grygova, Jarek z Kroměříže a Aleš z Ostravy. Některé "postavy" ožijí v dalších dílech více.