|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (64. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 11.08.2010, 9:16
|
|
| |
|
|
Když zostudíš oheň
„Vstávat!“ zahřměla Corita, zároveň do mě někdo nešetrně kopl.
Nepřemýšlela jsem, jestli to byla královna nebo některý z jejích vojáků, prostě jsem se ohnala po tom, kdo si to ke mně dovolil. Corita byla připravená, jinou reakci nejspíš ani nečekala. Rozespalá jsem jí nebyla soupeřkou, snadno se mi vyhnula, vzápětí mi šlápla na hrudník a přiložila hrot meče ke krku.
Kaileen byla o cosi pomalejší, potom už nechtěla riskovat, v půlce pohybu se zarazila a rozzlobeně čekala, co bude Její Výsost chtít. Nemusela nic říkat, její oči vyjadřovaly otázku, která byla nasnadě:
„Už jste to pochopily?“
Její vůně mi připomněla společně strávený večer, ale najednou jsem ležela na zádech jak nemotorný brouk a snažila se nahmátnout svoji zbraň. Pojistila se a předem ji odstrčila z mého dosahu, navíc jsme zůstaly samy, stráž možná čekala za dveřmi, ale ti by nám nepomohli, spíš naopak.
Pochopila jsem. Nepočítaje drobné přepadovky ve vesnici Barbarů, překvapila nás už podruhé, podruhé nám mohla ublížit, kdyby se jí zachtělo. Nedejbůh, kdyby byl na jejím místě někdo jiný. Kaileen vedle mě nebyla ostražitá jako obvykle a já jsem znovu selhala. Přemýšlela jsem, čím bych Coritu zabavila, aby Kaileen mohla utéct. Venku byla ještě tma, určitě by se hlídkám ztratila.
Prohlížela si královnu, znovu v ní viděla úhlavního nepřítele a kdyby mě měla ráda jen o trochu míň, rozhodně by po ní skočila. Její prsty se vzteky zaryly do kožešiny, svaly na pažích se napnuly, ale to byl veškerý pohyb, který si dovolila.
„Jak roztomilé,“ usmála se nadřazeně a kochala se tím, do jaké pozice nás bez velké námahy dostala. „Ani jsem nedoufala, že by to mohlo být tak snadné. Zřejmě jsi našla zalíbení v tichém kňučení štěněte. Příjemné usínání, Kaileen?“
„Příjemnější než bručení opelichané medvědice,“ odsekla.
„Tvá drzost opravdu nezná mezí,“ zasyčela Corita. „Čekala jsem, že přijdeš, byla jsem ochotna tě pohostit, ale jak si dovoluješ trávit noc v mém paláci?!“
„Tak jak ty si dovoluješ trávit noci na mém území. Ještě k tomu s bandou vojáků, co mi akorát plaší večeři.“
„Lesy, louky i ostatní polnosti jsou mým majetkem,“ opáčila. „Kamkoliv se hneš, jsi jenom vetřelec, pytlák.“
„Spíš lovec, zabiják,“ vyžívala se, její oči vzrušeně jiskřily.
„Seber se a vypadni!“
Kaileen se ovládla, zatnula zuby, pomalu se zvedla. Zhluboka se nadechla, takže hned vypadala mnohem větší a mohutnější, než ve skutečnosti byla, a beze slov se Coritě dívala do očí.
Trvalo to dlouho, ani jedna nechtěla ustoupit.
„Co teď?“ zeptala se sebejistě Kaileen, ten nadřazený tón se mi vůbec nelíbil.
Byla si dobře vědoma, že Corita dříve či později podlehne vrozenému strachu z Lonshi, a tak se to rozhodla trochu uspíšit.
„Nač tu ztrácíme čas, když stejně nic neuděláš? Potřebuješ mě, potřebuješ Narat.“
„Narat? Proč by měla stát při mně, když ani za tebou už nepřichází?“ Zasáhla přesně to bolavé místo, které zasáhnout chtěla. „Podívej se na sebe, Lonshi, bez ní a bez Lee nejsi nic. Vypadáš jak strhaná stařena, hodíš se tak akorát do kláštera. Ty nejsi soupeřka pro mě, ani milenka pro ni, vždyť se nepostaráš o sebe, natož o družku.“
„Riskuješ,“ naznačila Kaileen.
Corita si dobře všimla, že sáhla po dýce a naopak Kaileen neušlo, že opět přitlačila hrot meče ke mně. Pustila rukojeť a přemýšlela, jak jinak by se královny zbavila.
„Necvičila jsem tě, abys byla tak snadná kořist, na to jsem ti nepředhodila tolik obětí,“ ozvala se Corita. „Ani ve dvou se neubráníte, a to proti vám stojím sama. Neustále hlídám tvoje slabiny a toto je tvůj vděk?“
„A co sis myslela? Že tě budu poslouchat na slovo jak pes?!“
„Doteď ti to nevadilo,“ vysmívala se jí. „Vždycky jsem si tě vodila, jak jsem potřebovala, jenom ty sis myslela, že konáš ze svobodné vůle.“
„Teď bych taky konala, kdyby sis neobstarala rukojmí jak nějaký zbabělec. Pusť ji.“
„Kaileen,“ rozesmála se, „drahoušku, pouze využívám tvé slabosti, nic víc. Jsem ti soupeřkou jako každý jiný, jenže každý jiný by ji dávno zabil a tebe hned po ní. Jenom já jsem tak velkorysá, abych tě nechala přijít, užívat bezpečí paláce a kdo ví, možná i mého majetku.“
„Majetku?“ oči se jí rozšířily.
„Nakonec, proč bychom se nemohly podělit,“ pokrčila rameny, jako by mluvila o něčem bezcenném. „Vzala sis, na co jsi měla právo, v pořádku, ale teď už běž.“
„Nikam nejdu,“ zavrčela rozzlobeně.
„Kaileen,“ oslovila ji nebezpečně tiše.
Nechtěla jsem čekat, kam až zajdou. Hrot meče už se mě přímo nedotýkal, ani tlak na hrudi nebyl tak silný, proto jsem využila situace a praštila Coritu pod koleno. Ztratila rovnováhu, ruka se zbraní vylétla, Kaileen taktak stačila uhnout.
„Běž, Kaileen!“ skočila jsem po královně.
Duchapřítomně mi nastavila loket, trefila se těsně pod klíční kost. Byla bych jí to vrátila, ale něco bylo špatně. Corita se sice postavila do střehu, zato Kaileen zamrzla. Stála, těžce polkla a ten pohled...
Aniž by z ní královna spustila oči, natáhla ke mně ruku a pomohla mi vstát. Kaileen se mlčky shýbla pro svou zbraň, aniž by tasila, nakročila ke mně, ale víc jí Corita nedovolila. Zastoupila jí cestu, Kaileen se podívala na mě, na soupeřku, znovu na mě, otočila se a přes balkon odešla. Byl slyšet šramot, zašumění kamínků, když doskočila na zem, vzdalující se kroky.
Ticho.
„Kaileen,“ chtěla jsem vyběhnout za ní, ale ne a ne se pohnout z místa.
„Brzy bude svítat,“ promluvila Corita, jako by se nic nestalo. „Ještě si odpočiň, čeká tě náročný den.“
„Tys ji vyhodila.“
„Vyhodila,“ odpověděla klidně a měla se k odchodu.
„Neotáčej se ke mně zády!“ strhla jsem ji k sobě.
„Nesahej na mě!“ vysmekla se mi.
„Řekla´s, že jsme spojenci, že nám poskytneš útočiště.“
„Pokud si udržím korunu, do té doby musíte přežít!“ rozčílila se. „Co když ve válce padnu? Hm? Co potom? Myslíš, že vaši nepřátelé budou čekat, až si to rozdáte a vyspinkáte se?“
„Rány a urážky rozdáváš akorát ty.“
„Viděla´s, jak vypadala?!“
„Já jo, tys asi měla oči v ...“ raději jsem zbytek věty spolkla, Corita nevypadala, že by to snesla, „když ji ani nenecháš trochu prospat. Kde jinde než tady měla být v bezpečí?“
„V bezpečí?“ skoro se rozesmála. „Ty myslíš, že brloh vypelichané medvědice je pro vás bezpečný? Vzbuď se, vy nikde nebudete v bezpečí. Nemáte kam jít, nemáte zázemí, nemáte domov ani tichý úkryt. Kromě hromady nepřátel nemáte nic.“
„Právě proto, co teď asi udělá?“
„No co, zabije mi pár vojáků a dá se dohromady,“ pronesla samozřejmě.
„Aby ses nedivila,“ odpověděla jsem stejně klidně, všechny předchozí emoce byly ty tam. „Zvykla si, že existují lidé, na které se může obrátit, i když vždycky tvrdila, že nikoho nepotřebuje. Už nemá kam jít, když i tys ji vyhnala.“
„Přinejhorším se vrátí do Skari.“
„Myslíš? Kaileen radši sama pojede do tvé vesnice, než aby se vrátila do Skari. Ty dva týdny, kdy nikoho nezabila, strávila se Soy.“ A teď to budu muset říct. Nechtěla jsem, přišlo mi, že dokud to nevyslovím, nebude to pravda. „Ukázala jí kraj, v pořádku ji dovezla zpátky do kláštera a nakonec se podívala, jak Raamova nejvyšší kněžka … umírá.“
Slyšet od Kaileen, že Soy umřela, bylo mnohem snazší než to vyslovit nahlas. Připadala jsem si, jako bych ji já přinutila lehnout si na ten zatracený šutr.
„Bože,“ vypadlo z Cority.
Pár chvil trvalo, než jí to došlo, jenže já už jsem ji nechtěla šetřit. Měly jsme být spojenci, sobě rovné partnerky, takže bylo potřeba usadit ženu, která se cítila bohyní a udělat z ní opět pouhou královnu.
„Kaileen byla úplně hotová, když sem přišla. Nestačila jsem jí říct o tom dnešním souboji ani o tom, že se znovu budu nazývat vládkyní Erijců. A ty jí ještě ukážeš, že mě neubrání,“ přinutilo mě to zasmát se, přestože jsem se cítila spíš opačně. „Když ji Redd zachránil před znásilněním, už tehdy si připadala stará a slabá a hledala někoho, kdo by se o mě postaral.“
„To jsem nevěděla,“ pronesla pořád ještě trochu nepřítomně.
„Kdo by se s tím chválil? Modřiny zmizely, ale zapomenout nemohla. Kdybych jí vyhověla, nepřekvapila bys nás ve spánku, ale tu přepadovku jsem nemohla tušit, a tak jsem ji odmítla, aby se mohla prospat.“
Podle výrazu ve tváři ji hned napadlo, co viděla Kaileen. Našla přítelkyni, která se od ní odvrátila, královna se oháněla mečem a nakonec se postavila přede mě, aby si chránila, co považovala za své. Corita si snadno spočítala, že se dopustila velké chyby, na lítost ale bylo pozdě.
Kaileen se vždycky považovala za tu silnější, která musí být ve střehu a první zahajuje souboj. Teď se to otočilo, já jsem chránila ji, a to jsem ještě ani nepoužila titulu. Co až nás lidi uvidí spolu? Co až jim dojde, proč Kaileen není sama? Co když nás moje postavení ochrání, lid se stáhne a přestane nás honit?
Věděla jsem, že něco takového Kaileen nepřijme, ona tím žila a já vlastně taky. Nemyslela jsem na následky, než jsem královně přikývla, že budu zápasit. Najednou se všechny drobné okolnosti spojily, jejich tíha na mě dolehla. Tak bezradná jsem nebyla ani u Kharovy propasti.
„Co teď hodláš dělat?“
Neodpověděla, tiše stála a zřejmě jí hlavou probíhaly stejné počty jako mně. Vyprchala ze mě zlost a dostavil se strach, že se Kaileen něco stane. Výčitky královny nebo Naratin hněv mi byli ukradené. Bála jsem se, že už neucítím to svírající horko v hrudi, když byla blízko.
„Ještě se ukáže,“ promluvila polohlasem.
„Kéž by.“
„Přijde se rozloučit, od tebe jen tak neodejde.“
Neznělo to moc přesvědčivě Když odcházela, trochu nesměle naznačila, abych na sobě nedala znát, že se něco děje:
„Vojáci nepotřebují sliby, že je na bitevním poli povede silný a neústupný vůdce. Pochop, musí to vidět a uvěřit, že jsou pro tebe na prvním místě, aby byli ochotni krvácet.“
„Přetvářce se věřit nedá, takže až vyhraju, budu se oblékat a vyjadřovat tak, jak jsem zvyklá.“
„Aspoň ty ses něco naučila, už jsem se bála, že tě to nenapadne. Ale z Kaileen je teď…“ raději nedořekla, jen mávla rukou.
„To máte za to, že jste ji od takových záležitostí držely stranou.“
„Snažily jsme se, nejspíš se nám to nepovedlo,“ přiznala.
„Kdybyste opravdu chtěly, dávno byste se mě zbavily.“
„O to nejde. Narat dobře chápe, že ty jsi pořád ještě ta lepší, se kterou se Kaileen mohla sblížit. Rozdělit vás není řešení, ona by si našla někoho jiného. Jinou,“ opravila se. „Nemohu být všude a Narat taky ne.“
„Tak, sakra, do se po nás chce?!“
„Lee,“ velmi mírně se pousmála, tón jejího hlasu mě trochu uklidnil, „prospi se, pak zajedeme k věštci, není důvod to déle odkládat. Kdybychom to udělaly hned, jak jsem chtěla, nemuselo to tak bídně dopadnout.“
„Kdybys mi zrovna řekla, co po nás vy dvě chcete… Nakonec, k tomu tvému věštci můžeme taky zajet teď. Já spát určitě nebudu a dost pochybuju, že tobě by se podařilo usnout.“
„Jak chceš.“
Corita si sama dohlédla, aby byly přichystány menší zásoby na cestu. Ana trvala na tom, že nám připraví aspoň skorou snídani. Já jsem v žádném případě nebyla proti, Corita rychle podlehla Aninu vlídnému hlasu a upřímné ochotě pohostit královnu.
„Tak brzy vstáváš vždycky?“ zajímala se.
„Brzy? Vždyť už bude svítat,“ usmála se Ana, vzápětí zvážněla. „Ještě jsem neměla příležitost ti poděkovat, paní.“
„Ano,“ napomenula ji podrážděně, „přece víš, že mi tak nemáš říkat. Nejsi otrokyně. Navíc nechápu, za co bys mi měla děkovat.“
„Můj muž se stal kancléřem, neměla bych trávit čas tady...“
„Jsi tu šťastná?“ skočila jí do řeči.
„Ano,“ odpověděla nechápavě.
„Tak vidíš. Nikdo nevaří líp než ty. Arnovi jsi určitě dobrou manželkou a pokud si pamatuji, na společenských akcích ho vzorně doprovázíš. Co se týká mě, nevidím důvod, proč bys nemohla zbytek svého času trávit tady. Je to sice poněkud neobvyklé, ale nikomu to neubližuje, tak proč ne.
Naopak jsem ráda, žes pomáhala Teodorovi. Než nastoupil místo majordoma, by tu chaos, ty ses ujala nevděčné role a zastala většinu toho, co bylo potřeba.“
„Ty o tom víš?“
„Jistě,“ usmála se Corita. „Kdybych pro tebe nebo pro Arna snad mohla ještě něco udělat,“ nabídla, tak laskavý tón jsem u ní ještě neslyšela. Měla jsem dojem, že mluví s blízkou příbuznou.
„Nikdo pro nás neudělal tolik jako ty.“
„Doufám, že i nadále zůstanu první, na koho se budete obracet, když bude třeba.“
„Rádi přijmeme tvou nabídku.“
„Výborně. Radši už půjdeme,“ zvedla se, následovala jsem ji.
Lákalo mě vzít si na cestu poslední krajíc, co na stole zbyl, ale ze slušnosti jsem ho tam nechala. Nacpala jsem se dost, abych vydržela do oběda.
V tichosti jsme kráčely ke stájím. Nesla jsem přikrývku a brašnu s oblečením, Corita si vzala na starosti zásoby vína, váček s penězi byl samozřejmostí. U vrat jsme našly ležet Sašu, usnula i s mečem na zádech. Letmo jsem se ohlédla po Coritě a všimla jsem si toho podrážděného výrazu, že si někdo dovolil vyhnat malou z „domova“. Naznačila, abych ji nebudila a opatrně vstoupila dovnitř.
Musely jsme projít kus, než jsme v jednom z vyhrazených prostor našly namísto koně spícího chlapa. Rozvaloval se na zemi, v jedné ruce flašku, v druhé děvku. Žádný div, že Saša zůstala venku, nejspíš čekala, až vypadnou.
„V mé stáji?!“ tiše zuřila Corita.
„Čert,“ kývla jsem ke chlapovi.
„No,“ zatvářila se znechuceně, „vidím, že osvojení bude snadnější, než jsem si myslela. Pohlídej ho, vzbudím Sašu a zavedu ji k Aně, ráda se o našeho skřítka postará.“
Pohladila jsem hnědáka naproti spící dvojice, zatímco královna vycházela ven. Uslyšela jsem šramot, a tak jsem se šla podívat, co se zas děje.
„Baf!“ vyskočila Saša. „Lekla ses, co?“ smála se.
„Kde se tu bereš?“ ztlumila jsem hlas a naznačila i jí, aby byla potichu a nebudila čerta. „Královna tě hledá venku.“
„Já vím,“ dostatečně nahlas se pochválila, že jí přesto utekla. „Ale lekla ses, že jo?“
„Běž za ní,“ odmítla jsem její pošťuchování. Copak zrovna já jsem kamarádka na hraní pro takového prcka?
„Jsi zlá,“ utrousila a šinula se ven.
Stejně jako já zaslechla nespokojené mručení a zastavila se u probouzejícího se páru. Čert nebyl zrovna v nejlepší náladě, a tak jediné, co si vysloužila, byly nadávky.
„Kolikrát jsem ti říkal, že tu nemáš co dělat? Tak zmiz! A ty taky,“ strčil do šlapky.
„Vždyť už jdu, to bylo v noci řečí, co?“
„Padej,“ odpověděl nevrle, zřejmě mu bylo špatně. „Nepotřebuju mít na krku ještě tebe.“
„Nemáš to s ním lehký, holka,“ pohladila děvče, vrávoravě odcházela a obírala ze sebe přichycená stébla slámy.
Malá pořád stála, zírala na strýčka, ale jemu se její pozornost nelíbila.
„Co stojíš?! Mazej ven, než tě tu někdo uvidí!“
„Já teď už nemusím,“ odporovala připravená bojovat s dřevěným mečem.
„Já tě naučím!“ zvedl se.
„Myslíš?“ zastoupila jsem mu cestu k Saše.
„Stejně tě to nemine,“ naklonil se, aby na ni lépe viděl. „Na tebe platí jedině pořádný výprask.“
„Jestli ona nebude po tobě.“
„To jo,“ zašklebil se pohrdavě. „Můj laskavý bratříček si vzal ženu s sebou a děcko mi tu nechal.“
„Určitě si mohl vybrat.“
„Neměl se nechat zabít, blbec, a nebýt jí,“ ukázal na Sašu, „mohla žít aspoň jeho žena, ta by mi byla něco platná.“
Malá zmateně zamrkala, ale rozhodně to neslyšela poprvé. Spíš tomu pořád úplně nerozuměla.
„Neposlouchej ho,“ pohladila jsem její střapaté vlasy, ale já a děti...
„Jenom ať si to poslechne. Poflakovat se kolem a nechat se živit, to jo, ale něco dělat, to ji nikdy nemůžu najít.“
„Třeba to bude tím, že ji hned zbiješ.“
„Škoda každé rány, která padne vedle,“ odsekl. „Ať se holka učí. No, jak ti to vždycky říkám?“ vyzval ji, aby něco zopakovala, ale malá se rozhodla vzdorovat:
„Počkej, až přijde kouzelná paní!“
„Jo tak paní?“ zákeřně se na mě usmál. „To je jiná. Jak já to vidím, můžem´ udělat dobrej obchod. Já neřeknu královně, že mi její otrokyně kazí holku a vodí si sem kočičky a ty zapomeneš ... no ... stejně se tě to netýká.“
„Ale týká,“ nakročila jsem.
„Na mě si nepřijdeš,“ chtěl zaútočit, ale oba nás překvapila Saša, když vyběhla, aby mě bránila.
Snadno jí hračku vytrhl, zachytil její drobné zápěstí, malá neváhala a kousla ho do ruky, to ho rozzuřilo. Nedovolila jsem, aby ji praštil. Zkřížila jsem jeho ránu, nakopla ho do břicha, vzápětí do brady a byla bych ho ležícího a bezbranného dorazila, kdyby Corita nezachytila moji ruku s přichystanou zbraní.
„Klid,“ pustila mě.
Viděla jsem, že není potřeba bojovat, on nemohl odporovat, a tak jsem schovala meč. Saša si došla pro svůj, sláma tiše zašustila, pak se postavila vedle královny, jako by byla její nejlepší stráží.
„Já jsem ti říkala, že přijde kouzelná paní,“ namířila na strýčka hrot. Zatímco se zvedal, otočila se na Coritu a bezelstně se zeptala: „Přivedla´s tu hezkou holčičku?“
„Ne,“ dřepla si a položila ruce na její malá ramínka, „ale jednu si odvedu.“
„Dobrej nápad,“ přikývl čert, „měla bys jí vysvětlit, že královně se nezahýbá.“
„Chceš jít se mnou, Sašo?“ přešla jeho poznámku.
„Do toho velkého domu?“
„Ano, ale sem můžeš chodit, kdy budeš chtít.“
„A dáš mi opravdický meč? A pejska? A budou tam ještě další děti?“
„To víš,“ slíbila a určitě litovala, že nebudou její a hlavně na ně nebude mít čas, protože se chystá do války. „Spousta dětí.“
„Tak jo,“ zaradovala se.
„Počkat,“ vložil se do hovoru čert, „ty o ni máš zájem?“
„U mě jí bude líp než tady a ty budeš zřejmě spokojenější bez ní.“
„Čím mladší, tím lepší, chápu, líp se učí. A pak že nemáme nic společnýho,“ zasmál se. „Co mě se týká, můžem´ vyrazit hned, já moc věcí nemám. Dej mi fajn pokoj a něco k pití, zalezu si, ani o mně nebudeš vědět.“
„Ona se stěhuje,“ postavila se, „ty zůstaneš tady.“
„Tak to ne! To je moje holka,“ sáhl po ní, ale Saša uhnula a schovala se za Coritu. „Nejdřív ze mě uděláš mrzáka a nakonec mě obereš ještě o klidné stáří?“
„Lee, odveď Sašu k Aně, buď tak hodná,“ požádala mě.
„Ne!“ bránila se malá, pěkně mě nakopla a dřevem do kolena to taky nebylo moc příjemné. Měla jsem sto chutí se ohnat, ale ovládla jsem se, přece nebudu bít skřítka.
„Je vzpurná,“ zazubil se čert. „Říkal jsem, škoda každé rány...“
„Ta moje nepadne vedle, tak drž hubu,“ uzemnila jsem ho a pustila Sašu, a bych mu to dokázala, ale Corita chtěla vyjednávat.
„Povídám, ta bude pěkně drsná, až povyroste,“ ozval se znova. „Zrovna jako Kaileen, možná i víc. Ty prý máš takové ráda, ale říká se, že jedna tu tvoji vášeň nepřežila a kdoví, jestli byla první.“
Corita by ho dávno složila, ale před Sašou nechtěla. Nemohla si být jistá, co by to s ní udělalo. Lepší, když slyšela, čemu nerozuměla, než aby viděla vraždu. To by určitě pochopila a Corita nechtěla riskovat. Překousla čertovo povýšené chování a chladnokrevně nabídla, aby udělali obchod.
„Dobře, takže co chceš? Pozemky? Stádo koní nebo dobytka? Peníze? Nebo od každého něco?“
„Vypadám snad jako farmář? Byl jsem voják, tvůj voják a teď ujdu sotva pár kroků a hrabu se tu v hnoji. Ne, ty mi budeš dávat rentu, každej měsíc si dojdu pro svůj podíl. Jo a taky by se mi šiknul vlastní domek, nic velkýho, ale aby mi to říkalo pane, chápeš. A nejlíp tady ve městě, ať to nemám daleko.“
„Má Saša ještě nějaké příbuzné?“
„Vím já?“ zasmál se. „Nemůžu znát kdejakou couru. Tak co, dohodneme se?“ upil, co zbylo ve flašce.
„Jsi ostrý chlapík, jak vidím,“ zadržovala zlost, ale on to nepoznal a dál se před ní cítil bezpečný. „Určitě se dohodneme. Lee osedlá koně, já odvedu Sašu a vrátím se s první splátkou, platí?“
„A do té doby zapomeneš, že bys mi měla něco dát, ne?“
„Tu máš,“ hodila mu měšec. „Na to, že se ani nerozbřesklo, je to dobrý výdělek, nebo ne?“
„Jo, slušný,“ potěžkal váček a nejspíš si představil, kolik chlastu a kurev za to může mít.
Nemohla jsem uvěřit, že na něco takového přistoupila. Vždyť byla královna, vládce a zahazuje se s takovým… Nechala se urážet a ponižovat a nakonec za to ještě zaplatila. Snažila jsem se co nejdřív vyvést koně, abych se na toho všiváka nemusela dívat dýl, než bylo nutné.
„Potřebuju pomoc,“ řekla polohlasem, když se vrátila. „Kaileen tě učila lovit lidi, že?“
„Jasně. Co s ním, až ho chytím?“
„Podržíš ho, já zařídím zbytek.“
Smrtelné nehody se stávají, když se ke koni přistoupí zezadu a když se dost poleká, aby na oběť ještě párkrát šlápnul... Nechtěly jsme zakrývat stopy, právě naopak. Jedna rána do ohryzku a zbytek zařídili čtyřnozí přátelé. Ať každý vidí, jaká odměna stihne toho, kdo se znelíbí královně. Peníze si vzala zpět, stejně je chtěla předat věštci, bez výčitek jsme tam čerta nechaly ležet a vydaly se na cestu.
„Co Saša?“ zeptala jsem se, lepší téma mě nenapadlo.
„To víš, jak se jí ukáže jídlo,“ usmála se. „Snad je po tobě.“
„A Kaileen zas po tobě, no. Taky se jí na mně furt cosi nezdá.“
„Vlastně i to oblečení vybírala jako ty,“ naoko se zamyslela. „Dávno bys mohla mít dítě, opravdu není tvoje? Postarám se o ni i tak, ale kdybys chtěla...“
„Že jsem nebyla potichu.“
Ušklíbla se a zbytek cesty mě nechala být, kochala se krajinou, vycházejícím sluncem. Líbila se mi, když položila ruku na hlavici meče a uvolněně se pohybovala v rytmu hnědákovy chůze. Vypadala odhodlaně; beze strachu si jela pro cokoliv, co jí bohové připravili.
Nečekala jsem, že by věštec bydlel jinde než v malé chatrči osamoceně stojící v lese. Střecha potřebovala opravit, ale předzahrádka byla výborně udržovaná. Corita zabušila na dveře a počkala, až muž otevře.
„Dobří duchové se vrátili,“ vítal ji, když se vzpamatoval z překvapení.
Nebyl o moc starší než Alexandr. Jeho oblečení bylo už značně obnošené, ale čisté. Bylo znát, že si potrpí na slušný vzhled.
„Pojďte dál,“ zběžně si mě prohlédl a ustoupil, abychom mohly projít.
Vevnitř bylo také uklizeno a útulno. Na chlapa se mi zdál až moc čistotný, na druhou stranu co jiného by celý den dělal. Předaly jsme mu proviant, při pohledu na měch vína se mu rozzářily oči:
„Hned, jak vyřídíme tvou záležitost, napijeme se spolu,“ pozvedl jej.
„Hned, jak se vrátím do Ishar, pošlu sem pár chlapů, aby opravili tu střechu,“ odpověděla.
„Posaďte se,“ pobídl nás.
Usedli jsme na kožešiny k velmi nízkému kulatému stolku. Muž na něj položil dýku s královským znakem, nejspíš mu ji tady Corita už dříve nechala, a vytáhl zabalený kus látky, ve kterém uchovával pečlivě ořezané kosti.
„Vezmi si jich, kolik chceš, zbytek nechej přítelkyni,“ nabídl.
Zažila jsem leccos, kosti jsem v ruce ještě neměla. Nejdřív hodila Corita, věštec se na to chvilku díval, něco si broukal a kýval hlavou, potom vyzval mě. Většina kostí se zastavila o ty, které hodila Corita, ale jeho spíš zajímaly ty, které se zastavily až o krátkou zbraň.
„Rozlícený oheň v nebezpečí,“ promluvil zamyšleně. „Zostudíš-li oheň, jeho plameny zeslábnou a nakonec pohasnou. Zasáhni dřív, než se to stane, jinak okusíš velkou porážku a s tebou padne celá zem.“
Zkoumavě se zahleděl na královnu. Jeho slova v ní vyvolaly obavy, netrpělivým gestem jej pobídla, aby nezdržoval.
„Zavři oči,“ dirigovala mě. „Až ti předám tu dýku, dáš kostem trochu krve.“
Žádná hrůza. Zavřela jsem oči a čekala, kdy přijdu na řadu. Připadalo mi, že se dlouho nic neděje, soustředila jsem se na zvuky, ale nic jsem neslyšela, jenom tiché dýchání. Jako když se Kaileen plíží ke své oběti, taky není nic slyšet a najednou je na obranu pozdě.
„Neobvyklé,“ naznačil věštec, zřejmě bral do úvahy nejen místo, kam dopadly kapky krve, ale také hloubku a umístění řezu.
„Čeká mě těžký zápas, nemůžu si dovolit zranění na dlani nebo na místě, kterým vykrývám údery,“ naštval mě, protože si myslel, že se bojím bolesti. „Kdybys byl bojovník, nemusela bych ti to vysvětlovat.“
„Ty mi nevěříš, že ne?“ dovtípil se.
„Ne. Věřím jenom tomuto,“ zatnula jsem pěsti, abych mu ukázala, kam patřím.
„Klid,“ Corita zlehka položila ruku na moji paži a obrátila se k muži, „a ty mluv. Co vidíš?“
„Vidím... Je to zvláštní, tolik symbolů duality jsem ještě neviděl, tím spíš, že vaše krev to stvrzuje. Pouze tady,“ ukázal na shluk několika drobných kostí, „u tvých nepřátel je to jiné.“
„Nepřátelská armáda,“ upřesnila jsem, abychom se zbytečně nezdržovali.
„Zřejmě čtu v kostech lépe než ty,“ odpověděl povýšeně. „Toto jsou vůdci, ne řadoví vojáci.“
„O těch už vím,“ ozvala se netrpělivě Corita.
„Víš také, že jsou z jedné linie?“
„Samozřejmě,“ odpověděla trochu pohoršeně. „Pověz mi, co vidíš v krvi, kvůli tomu jsme tady.“
„Nebuď netrpělivá, královno, všechno chce svůj čas.“
„Času nemám nazbyt.“
„Jak jsem říkal, tolik dvojic jsem ještě neviděl. Pouze tyto dva články,“ zakroutil hlavou a rozhodil rukama, jako by ho ty dvojky štvaly, „by se mohly ocitnout v osamění. Kdo to je a zda je máš spojit, na to musíš přijít sama. Co se vás dvou týká, vidím tu mnoho krve. Tolik krve jsi ještě neviděla. Ani zem ji nevsákne, řeka ji odplaví.“
„S tím počítám, dál,“ pobídla ho nespokojeně.
„Vidím tu pouto, kterému se jedna krev brání, ale ono to stejně přijde,“ ukázal na místo, kam zřejmě dopadla rudá kapka z mojí i její rány. „Bylo by dobré, aby k tomu došlo co nejdřív, protože válku, na kterou se připravuješ, ovlivní velká trojice,“ prsem zakroužil nad shlukem tří malých a tří větších kostí. „Ovšem každý z té trojice má na starosti slabšího svěřence. Když nenecháš pohasnout oheň, pak právě spojení těchto tří dvojic rozhodne o vítězství nebo porážce.“
„Jaké dvojice?“ konečně ji něco zaujalo.
„Dva silní muži, jedna silná žena a tři svěřenci, též ženského pohlaví. Jedině vzájemnost těchto šesti bytostí ti zajistí vítězství.“
„Jinak mě čeká porážka?“
„Ano. Pouze za této podmínky,“ opět rukou obkroužil místo kolem kostí, „se dožiješ velké slávy. Víc ti prozradit nesmím.“
„Nesmím, nesmím... K čemu ty řeči, když jsme se nic nedozvěděly?“ přestával mě bavit.
„Chceš vědět víc?“ zeptal se výhrůžně, jako bych měla dostat výprask. „Rozum a zkušenosti jdou správným směrem, ale ty hlídej stín v náruči mocné ženy.“
„Jak to myslíš?“ zpozorněla Corita.
„Už jsem řekl příliš, zodpovídám se Tirdovi a toto se mu nebude líbit. Jděte už.“
Nejen Tird se zlobil, i pán byl uražený. Nejspíš byl zvyklý, že se k němu lidé chovali s úctou, ale já jsem ho považovala za šarlatána. Podle mě byl královně přínosem asi tak, jako byla čarodějka podstatná pro Erijce. Než jsem s ní udělala krátký proces.
„Nezlob se, Parmede,“ otočila se ještě ve dveřích, „ale ty tvé hádanky...“
„Rozluštíš včas,“ dořekl s vlídným úsměvem.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
