|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Říše smrti: Neklidné hranice ::
 Apinby |
publikováno: 20.08.2010, 17:18
|
|
| |
|
|
Byl krásný den. Enebielské louky se barvily rozkvetlým kvítím. Pole právě dozrávala a obilí se zlatilo v poledním slunci. Temné hvozdy na kopcích se halily pod rouškou mlhy. Všude vládl řád a klid.
Na jedné z mnoha louk se právě přetahovala skupinka chlapců o med natočený na klacku.
„Ten med je můj!“ volal jeden z chlapců.
„Já jsem ty včely objevil!“ pravil druhý.
„Já ho chci, já ho chci!“ křičel třetí. Všichni drželi klacek oběma rukama a přetahovali se o něj. Z dálky však uslyšeli dusot koní. Nebylo zvykem, že by někdo projížděl tímto zapadlým koutem království. Přestali se přetahovat o klacek a utíkali k cestě si prohlédnout cizince. Avšak pořád klacek s medem drželi, aspoň jednou rukou.
Od východu se vyřítila desetičlenná skupinka jezdců s královským praporem. Chlapcům se rozsvítili oči. Už zdálky mávali na jezdce.
Ti bez povšimnutí jenom projeli a zmizeli v lese za zatáčkou. Chlapci se ještě chvíli dívali, ale poté se znovu začali přetahovat o klacek.
Jeden z jezdců se oddělil a vrátil se k chlapcům. Ti ho vůbec nezaregistrovali.
„Když si každý dáte kousek, zbude pro všechny,“ oslovil je rytíř ze sedla. Všichni tři chlapci se rychle otočili na cizince. Pohlédli mu do jeho modro šedých očí a rázem se začervenali. Cítili se hloupě a v jejich umíněné tváři se halila i troška strachu.
„Chlapci, jak se se svými muži dostanu do nejbližší vesnice?“ zeptal se je rytíř.
Ti jenom stáli a zdáli se zcela němí. Hleděli na dlouhý meč, který měl cizinec upevněný na sedle. Fascinoval je a pohltil jejich pozornost.
Beatin si toho dobře všiml a v mžiku vytasil svůj meč zděděný po svém otci, rovněž rytířem ve službách krále. Chlapce popadl ohromný údiv nad takovou mocnou zbraní. Ti si sedli na zadek a klacek s medem jim padl do prašné cesty. Jaká to škoda, pomysleli si.
Rytíř v červeno bílém plášti s královským erbem se zasmál: „Nebojte se! Kdo si chce potěžkat meč?“
Všichni tři vyskočili jako zajíci. Beatin podal meč jednomu z chlapců. Ten ho však nemohl udržet vlastní silou a tak mu jeho kumpáni rádi pomohli.
Beatin se na ně podíval, přitom sevřel levé oko. Chlapec, kterému předal meč byl ze všech nejmenší a měl rezavé vlasy. Jeho přítel napravo se pyšnil po tváři malými dolíčky a s údivem prohlížel rukojeť a zdobenou hlavici s rudým kamenem. Třetí klučina byl nejvyšší a nestatnější.
„Pane,“ oslovil ho nejmenší chlapec s nejvíce kuráže, „až budu velký jako vy, stanu se také rytířem?“
Beatin si ho změřil od hlavy po holá chodidla. Na mysl mu přišla jasná odpověď, že dotyčný chlapec a jeho přátelé nikdy nespatří svět dále než za svoji vesnici. Avšak nechtělo se mu zranit tak křehkou bytost. Rozhodl se pro milosrdnou lež, ačkoliv v jeho rytířské etice bylo mluvit vždy pravdu.
„Chlapče, každý může změnit svůj osud. Ty i tvoji přátelé máte osud ve své moci.“
V dětských očích se rozhořel plamínek. Neznámý rytíř se synkům rolníků jevil jako přízrak z jiného světa. Přízrak, který přijel a dal jim naději.
„Pane rytíři,“ řekl druhý s dolíčky, „naše vesnice je za tímto lesem. Místní hospodský se o vás rád postará.“
Beatin poděkoval chlapcům. Vzal si zpět svůj meč a každému z nich dal jeden stříbrný za ten med. Poté se vrátil ke svým mužům. Chlapci nevěřícně hleděli na stříbrný peníz a museli se štípnout do ruky, jestli se jim to jenom nezdálo. Tolik peněz nikdy neviděli.
Jak říkali chlapci, jejich vesnice opravdu ležela za lesem. Byla to rolnická osada na okraji království a cizinců zde projelo pramálo. Chatrče rolníků byly postaveny ze dřeva a z vysušeného bláta. Střechy jim pokrývala suchá sláma. Kolem celé osady se táhla nepříliš členitá palisáda, která měla sloužit jako obrana proti divokým šelmám z lesa. Uprostřed vesnice stála velká budova, podle erbu nad vstupem místní pivnice.
Mezi rytíři se rozlila uvolněná nálada. Několik dní v sedle a nocování v divočině člověka vysílí. Těšili se na odpočinek v krčmě.
Před pivnici vyšel starý, ale na první pohled dobrácký hostinský, aby zjistil, co se děje. Takovou návštěvu už dlouho nepamatoval.
„Buďte vítáni cizinci!“ zvolal na ně. Měl na sobě zástěru a pod nosem se mu pyšnil hustý černý knír.
„Buďte vítán,“ oslovil ho Beatin, „rád bych u vás se svými muži přenocoval a nechal odpočnout koním.“
„Jak ráčíte!“ hostinský se uklonil před rytířem a pravou rukou ukázal svému poskoku, aby se postaral o koně a o výstroj ozbrojenců. Ten se okamžitě chopil práce.
V krčmě bylo přítmí. Na první pohled bylo zjevné, že je to chudá vesnická hospoda. Uprostřed na jednom z nosných trámů vysel lustr pokrytý pěti svíčkami. Dále na každém stole hořela jedna svíčka. Nikdo v hospodě neseděl. Teda až na jednoho žebráka, který usrkával ze dřevěného talíře polévku.
Hostinský doprovodil všechny rytíře až dovnitř a usadil je jednomu ze svých nejlepších stolů. Kusem hadru oprášil stolovou desku a zapálil další dvě svíčky všem na obdiv, že si to může dovolit.
„Co si dáte vážení hosti?“ zeptal se jich krčmář. V jeho tváři se jevila ostýchavost, jako všechny lidi z venkova. Nechtěl před svými hosty vypadat jako hlupák z vesnice.
„To nejlepší, co může hospoda nabídnout!“ zvolal jeden z rytířů. Mezi všemi panovala dobrá nálada, že přijeli do této vzdálené imitace civilizace.
Hostinský vyloudil pod knírem úsměv, který měl zakrýt jeho malou selskou duši. Znovu se uklonil a utíkal do kuchyně, aby něco hostům nachystal. Brzy na to přiběhl s nejlepšími lahvemi vína a talíři obloženými nakrájeným uzeným, sýrem, zeleninou a chlebem, kolik jen hrdlo ráčilo.
Rytíři jedli a pili. Byli přecpaní vojenskými suchary, které neměly žádnou chuť, ačkoliv byly velmi výživné a dokázaly udržet celá vojska v dobré kondici na dlouhé měsíce. Každé sousto uzeného masa, sýra, zeleniny, či obyčejného chleba, chutnalo výborně. Víno se zdálo trochu trpké, ale všem chutnalo.
Do krčmy proudilo denní světlo skrz jediné okénko, které bylo situováno na zlatavá políčka za vsí. Rytíři měli dobrý výhled na všechny ty nebohé rolníky, kteří mravenčí prácí obdělávali svá malá políčka. Mnohdy jen s dřevěnými pluhy brázdili lány pole. Bylo jich jim upřímně líto.
Znenadání však všichni odhazovali své nástroje a utíkali směrem do vesnice. Na polích mezi rolníky zavládla panika. Za nedlouho paniku doprovodil křik žen a dětí ve vesnici. Venku se něco dělo.
Enebielští rytíři vázání kodexem cti, pravdy a světla sebrali své zbraně a vyběhli ven z krčmy, odhodláni zjistit, co se děje.
Většina rolníků prchala z polí se skrýt za improvizovanou palisádu vesnice. Úplně vzadu však zbylo několik opozdilců, kteří nebyli až tak rychlí, nebo už byli staří.
Z lesa se něco přibližovalo k vesnici za ohlušujícího řevu zvířat a rámusu. Statné stromy padaly jeden na druhý a divoká zvěř se hnala před přicházející zkázou. Mezi veverkami, zajíci, jeleny a laněmi uháněli společně i vlci a medvědi. Nad nimi zběsile mávaly křídly hejna malých ptáčků i samotářští vzdušní lovci. Všichni společně prchali před přicházející zkázou. Vzduch se nasytil energií strachu a paniky. Vše živé se klidilo z cesty přicházejícímu zlu.
„Co to je?“ se strachem v hlase se zeptal seržant. Všichni rytíři hleděli směrem k lesu, od kterého se hnala zvěř.
„Seržante,“ oslovil ho Beatin, „s ostatními zachraňte vesničany! Já se zatím postarám o naší návštěvu.“ V Beatinových střevech se ozýval ten nejzákladnější pud pro každého tvora, strach. Ze střev expandoval do žaludku a poté za vystřelující bolesti do mozku. Beatin to cítil jako pochod mravenců jeho tepnami.
Rytíři odvázali své koně ve stáji a vyrazili do pole pro rolníky. Někteří zůstali, aby ochránili děti a ženy ve vesnici.
Beatin tryskem cválal na svém koni skrze lán pole, který odděloval vesnici od lesa. Minul všechny sedláky, kteří zběsile utíkali do vesnice, až dojel sotva pár koňských délek k lesu. Z něj se hrnula ze všech stran zvířata. V jejich očích byl strach. Tam něco z jiného světa je vyděsilo k smrti.
Mladý bojovník s modro šedýma očima se otočil, aby zkontroloval své muže, jak jsou na tom oni. Ti mezi tím zachraňovali poslední vesničany. Aspoň tak, pomyslel si.
Stromy před ním se zachvěly. Byly to stoleté borovice, které ani největší bouře a vichry nezlomily. V okamžiku se rozpůlily jako třísky a obrovské kusy dřeva padly jenom pár metru před Beatina. Treo, Beatinův kůň, se úlekem splašil.
Z lesa se vynořilo monstrum velké jako hradba. Nemělo ústa ani oči a tělo tvořila černá tekutá hmota, která jako by vysávala všechno, čeho se dotkne. Monstrum měnilo tvary a ze všech stran se vytahovaly dlouhé paže a nohy. Chvíli vypadalo jako kráčející obr se čtyřma rukama bez krku a hlavy. Poté se změnilo na šestinohého tvora, který lapal po zvířatech a stahoval je do sebe. Země pod tím netvorem se otřásala a vše živé hynulo. Mladé borovičky, ale i staré borovice se rázem měnily ve vysušené a mrtvé. Zvířata, která nedokázala se skrýt nebo utéct, se měnila pod vlivem té černé hmoty ve běsnící zvěř. Celý les za tekutým démonem se proměnil v jeden velký hřbitov přírody.
Beatin chvíli seděl na koni a s otevřenými ústy sledovat tu podívanou. Nikdy něco takového neviděl. Tohle nemohlo být z našeho světa, vyvstala mu myšlenka kdesi v mozku. Poté se přece jen zorientoval. Otočil koně a chtěl navést tu zrůdu pryč od vesnice. Ta když zaregistrovala jezdce před sebou, zrychlila tempo. Chtěla toho bídného tvora za každou cenu zabít. Do jedné ze svých tekutých končetin si ze země vzala padlý kmen borovice jako obří kyj.
Statečný rytíř tryskem uháněl polem. Vyděšení vesničané a ostatní z družiny sledovali tu hroznou podívanou za palisádou vesnice. Jeden z bojovníků vyšplhal na strážní věž a ze svého luku pálil průbojné šípy do těla tekutého monstra. Avšak ty jen zajely do černé hmoty a ztratili se v útrobách.
„Rozdrtím tě jako červíčka,“ znělo Beatinovi v hlavě, „pěkně z tebe vysaji všechen tvůj odporný život a nakonec si z tebe udělám panenku-rytíře.“ Někdo v jeho hlavě mluvil a za každým slovem se od srdce zasmál. Že by se mu někdo napojil na mozek, problesklo mu.
Další ohlušující smích, který vycházel uvnitř jeho hlavy.
„Kdo jsi nestvůro?“ zeptal se Beatin sám sebe. Jeho mozek se svíjel v křeči. Zdálo se, že jeho lebka je jako skořápka a někdo, nebo něco, se chce proklovat skrze ni.
Chechtavý smích se proměnil ve vřískot, ve kterém bylo slyšet jednotlivé hlasy několika osob. Beatin rozpoznal v tom rychlém sledu jen některé.
„Za každou cenu udržte bránu!“ křičel jeden z hlasů. Byl to mužský hluboký hlas. Nejspíše nějakého vojáka.
„Smilování!“ pořád opakoval jiný ženský.
„Jsme ztraceni, samotné peklo si pro nás přišlo!“
Do toho všeho křičelo dítě, přesněji, několik dětí za ráz, které tvořily dětský chorál smutku.
„Už víš kdo jsem?“ zeptal se děsivý hlas. Opět se zhluboka zasmál.
Beatin se rozhodl nepřemýšlet nad tímto psychickým útokem. Všechen ten démonský smích, vřískot, hlasy lidí odpojil na vedlejší kolej. Jeho prvořadý úkol byl zachránit vesnici.
Treo uháněl nejrychleji jak to dovedl. Ohromné, perleťově černé, monstrum se ohánělo dřevěným kyjem ve snaze zabít jezde jedním obřím máchnutí. Černota z něj odkapávala a kamkoliv dopadla, zahubila vše živé.
Beatin zatáhl za uzdu a stočil věrného koně do lesa. Pronásledovatel po něm ještě několikrát mávl svojí improvizovanou zbraní, ale neměl šanci proti hbitosti a mrštnosti jezdce. Rytíř projel křovisky, vyhnul se nízkým větvím a zajel hluboko do stínu hvozdu. Tam se ztratil. Zastavil a lehl si na zpoceného Trea, který funěl.
„Dobře příteli,“ zašeptal Beatin Treovi do ucha a poplácal ho. Pro každého rytíře má jeho vlastní kůň větší cenu než jeho život.
Uprostřed moře stromů a křovin se táhlo napětí a ticho. Žádný živočich nebyl slyšet ani vidět. Tohle nevěstilo nic dobrého.
Enebielský jezdec vydal rozkaz k postupu. Treo našlapoval opatrně a potichu. Smích a hlasy utichly. Ani nebyly slyšet otřesy nebo kácení stromů. Že by to ten neznámý tvor vzdal, vyvstala otázka.
Beatin byl napnutý. Strach mu proudil všemi žilami. Vystřeloval mračna šípů skrze šíji a ty se zapichovaly do zadní části mozku. Konečky prstů mu pochodovaly armády pomyslných mravenců. Celý se třásl a po obličeji mu stékal studený pot, který odkapával z nosu. Ruka, která svíjela celou dobu uzdu zkameněla. Neměl ani zdaleka vyhráno.
Stromy kolem něj zapraskaly, země zaduněla, kořeny se vytáhly z hlíny. Stín se rozestoupil a na rytíře padl proud světla. Následovalo chapadlo seslané z nebes, které mělo za cíl bojovníka.
Démon se proměnil v děsivě gigantickou nestvůru sahající vysoko do nebe nad lesem. Zakryl všechen prostor pod sebou a mezi moře borovic vysílal desítky chapadel. Ta bezmezná zlost ho živila a dávala mu sílu růst.
„Mě neunikneš!“ zazněl opět ten hlas. Beatinovi se spustila krev z nosu.
Chapadla se vynořovala ze všech stran. Statečný rytíř vytáhl svůj meč a odsekával je za jízdy. Uháněl lesem, kličkoval mezi stromy, vyhýbal se větvím.
Zprava na něj zaútočilo jedno z mnoha chapadel. Mělo tvář vyděšeného člověka, ale rázem se změnilo v nestvůru s obří tlamou a zuby. Beatin neváhal, jedním sekem zpečetil tomu konec. Když znetvořená a odseknutá hlava dopadla na zem, změnila se na louži černoty připomínající tuž.
Beatin si neoddechl. Zleva se vyřítilo další a ze předu další chapadlo. Nebe a slunce nebylo vůbec vidět a všechno nahoře pokryla černá tma. Oháněl se mečem a doufal v zázrak.
Jedno z chapadel se mu omotalo kolem levé ruky. I přes kroužkovou zbroj ucítil nesnesitelnou pálivou bolest, která mu vyhloubila v mozku kráter. Slyšel zřetelně lupnutí kostí, jak jsou drceny silou. Poté se dostavilo i něco mnohem hlubšího než je bolest, strach, vzrušení ze smrti. Na nepatrný okamžik viděl všechny lidské duše, které démon před tím pozřel. Mezi borovicemi se mu zjevily přízraky stovek lidí. Mezi nimi byli i Akmijští vojáci, ženy, starci, děti. Tahle stvůra neměla slitování s nikým. Ničila a zotročovala.
Když meč odťal černý proud hmoty obtočený kolem ruky, všechna ta temnota oddělena od těla démona spadla na zem. Roztříštila se.
Beatin byl na chvíli dezorientovaný. Levá ruka hořela bolestí. Když si stáhl rukavici a povytáhl kroužkovou zbroj, zjistil něco hrozného. Celé levé předloktí a ruka se změnila na ohavný pařát. Už to nebyla jeho ruka.
Démon se v jeho hlavě opět zasmál.
„Teď jsi já!“ za řevu davu lidských duší mu to v hlavě oznámil netvor.
Ze všech stran ho obklíčila temná hmota. Beatin pomyslel na nejhorší. Naposledy se odhodlal k odporu.
Najednou lesem projel bílý paprsek světla. Prodral se skrze koruny stromů a zasáhl do středu torsa démona. Nestvůra sebou začala škubat, zmenšovala se a potácela se na místě. Světlo vypálilo velkou díru v jeho těle a stále se zvětšovalo. Všechno vyvrcholilo mohutnou explozí. Po celém kraji se roznesl jenom šedavý popílek.
Beatina odhodila exploze na kmen stromu a na chvíli ztratil pojem o čase a místě. V myšlenkách byl doma. Zase byl ten malý kluk, který tak rád pobíhal v zahradách rodinného domu. Realita ho avšak dostihla příliš brzy.
Proti němu stála lidská postava v ošuntělém plášti. Viděl ji nejdříve velmi rozmazanou, ale postupně se obraz zaostřil. V neutuchajícím dešti popílku stál žebrák z hostince. Jeho tvář byla zarostlá a velmi zanedbaná. Podal rytíři ruku.
„Já jsem Marug.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
78.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
