obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915495 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39737 příspěvků, 5764 autorů a 391455 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Siréna ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Co život dal, vzal
 autor Lusie publikováno: 18.08.2010, 14:33  
Povídka, která mě napadla, když jsem ležela na lehátku a rozezněla se siréna...
 

Bylo hrozné horko. Seděla jsem na ve stínu na balkónku, který navazoval na můj pokojík. Odpočívala jsem na jediné židli, která na něm byla a jedla zmrzlinový pohár. Zmrzlina se rychle rozpouštěla, ale pomíjivé osvěžení, které mi poskytovala, bylo příjemné.
Skoro jsem usnula, v noci se mi špatně spalo, pořád jsem se budila, převalovala a měla zmatené a nesmyslné sny. Proto jsem usínala skoro i ve stoje, už si ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy pořádně vyspala.
Dveře od balkónu jsem nechala otevřené, bylo to však zbytečné, protože vítr nefoukal a venku bylo možná i větší horko, než uvnitř mého pokoje.
Lehla jsem si na velkou postel, která stála uprostřed jedné ze čtyř stěn. Bílé lehké povlečení příjemně studilo do té doby, než jsem ho zahřála svým horkým tělem.
Moc dlouho to netrvalo a usnula jsem. Zdáli se mi divoké sny, které jsem si po probuzení beztak nepamatovala, alespoň jsem se trošku prospala, stále jsem však byla strašlivě unavená.
Koukla jsem na budík, který stál na nočním stolku po pravé straně postele. Zjistila jsem, že za půl hodinky se vrátí domů maminka. Nebyla jsem ráda sama doma, i když jsem byla sama už mockrát, přesto jsem neměla prázdný dům v lásce. V poslední době jsem to nenáviděla, ale co dělat, když jsou prázdniny, maminka musí chodit do práce a jediná kamarádka, kterou máte, se vám na začátku prázdnin odstěhuje.
Vzpomínka na Olgu mě přinutila, abych si sedla k počítači stojícím na pracovním stole po levé straně postele a zkontrolovat, zda mi neodepsala na mail, který jsem jí před dvěma dny psala.
„Určitě toho má hodně, pomáhá rodičům dodělávat domek, jinak by určitě odepsala,“ uklidňuji sama sebe potichu.
Přesto jí však napíšu krátký mail, stejnak nemám co dělat:
„ Ahoj, vím, že toho máš hodně, ale chci se zeptat, jak se máš. Seznámila ses už s někým, nebo jsi stále nikoho nepotkala? U nás je takové horko, že je to k nevydržení, doufám, že ty se máš líp. Měj se krásně. Kamila“
Nechala jsem počítač počítačem a šla uklidit misku se zbytkem rozpuštěné zmrzliny, kterou jsem už nedojedla.
Byla jsem zrovna v polovině schodiště vedoucího do prvního patra, když v tom se rozezněla siréna naší hasičské zbrojnice. Stála jsem tam jako socha. Ten pronikavý zvuk naplnil celou mou mysl a na nic jiného jsem nedokázala myslet.
„Požární poplach! Požární poplach!“ ohlašoval hlas hned po doznění tohoto příšerného zvuku. Nenávidím ho, vždy mi vadil, ale od toho strašného dne ho přímo nenávidím.
Otočila jsem se a utíkala do svého pokoje. Skočila jsem na postel a začala brečet. Znovu jsem to všechno viděla před sebou. A protože jsem byla vysílená špatným spaním, ztrátou kamarádky a osaměním, neměla jsem sílu bránit se těmto ošklivým myšlenkám a nechala je volně plynout.
Byl krásný jarní, skoro letní, den. Do konce školního roku zbývalo už jen několik dní a tak už jsme se ani moc neučili. Chystala jsem se ráno do školy. Všichni jsme seděli u snídaně. Já, máma a táta. Smáli jsme se, všechno bylo v pohodě. Náš smích přehlušil zvuk sirény. Podívala jsem se na mámu, stejně jako já tento zvuk neměla ráda. Táta se na nás omluvně podíval a utíkal ke vchodovým dveřím. Táta patřil do hasičské výjezdové jednotky, takže pokud se ozvala siréna a táta není rovna v práci nebo něco podobného, tak musí co nejrychleji k hasičské zbrojnici a potom jede například hasit požár. Tak nerady jsme ho s maminkou vždycky pouštěli, strašně jsme se báli, aby se mu něco nestalo.
Stejně tak tomu bylo, když musel odejít při snídani ten krásný slunný den. Jenom jsme se s maminkou na sebe usmáli a raději jsem se vypravila do školy. Dá se říct, že už jsme si na to začali zvykat, stále jsme se o něho však báli.
Ten den byl ale jiný. Rychle jsem na to zapomněla, protože jsem po cestě potkala Olgu a probírali jsme její stěhování. Říkala, že se tam s nikým neskamarádí, že budeme pořád nejlepší kamarádky a musíme si pořád psát a podobně. A je tam skoro měsíc a připadlo mi, že na mě už zapomněla. Její e-maily byli jen kraťounké, oprati těm mým, psala jen, že se má dobře a tím to pomalu končilo.
Škola byla jako vždy v těchto dnech dobrá. Nedělali jsme skoro nic jiného, než že jsme hráli nějaké hry, anebo si povídali. Taky jsme se dívali na filmy.
Když jsem se vrátila domů, něco bylo jinak. Táta i máma měli být v práci, ale byly tu obě auta. Nijak jsem se nad tím nepozastavila, táta býval po požárech dost vyčerpaný a tak si možná vzal volno a máma už se možná vrátila domů.
Jen jsem otevřela domovní dveře, slyšela jsem maminčin pláč. Ještě obutá jsem se rozeběhla za maminkou, co se děje. Najednou jsem měla hrozný pocit, chtělo se mi hrozně brečet, ale nevěděla jsem, proč. Něco se dělo a já nevěděla co, tedy zatím.
„Mami, co se to děje? Proč pláčeš? A kde je táta?“ vychrlila jsem na mámu jen zlomek otázek, které jsem měla.
Máma propukla v ještě větší pláč. Sedla jsem si jí na klín a jen jsem na ni tázavě hleděla. Moje oči se také začaly zalívat slzami. Po chvíli maminka ze sebe přidušeně vydala částečné odpovědi na moje otázky.
„Kami, dozvěděla jsem se strašlivou zprávu. Stalo se něco hrozného. Proto pláču. Nevím kde je táta, jediné co vím, je, že se k nám už nevrátí,“ znovu začal vzlykat.
„Ale co to povídáš, mami, proč by se neměl vrátit?“ nic jsem nechápala. Co se to jenom děje? Co mi to tu máma povídá?
„Víš, jak musel táta ráno odejít, protože byl vyhlášen požární poplach? Houkala siréna a táta odešel. Byl to velký požár a uvnitř byl pravděpodobně nějaký člověk. Táta byl nejblíže a tak se rozhodl, že se tam půjde podívat, nikdo o tom však nevěděl. Nikoho nemohl najít, a když se vracel, tak na něho spadl ohořelý trám, pod kterým zůstal zaklíněný. Porušil pravidlo, nikomu neřekl, že jde dovnitř a nikdo nešel s ním. Myslel, že to zvládne sám,“ máma se znovu odmlčela.
„A co je s ním. Je zraněný? Má nějaké popáleniny? Je v nemocnici?“ znovu jsem se dožadovala dalších informací. Začínala jsem mít pořádný strach. Tušila jsem, že to nebude jen tak, v hlavě se mi rojily ty nejhorší myšlenky.
„Když ho po dlouhé době začali postrádat, tak se rozhodli podívat do toho domu. Když ho našli, byl ještě živý, ale zanedlouho po příjezdu do nemocnice zemřel,“ máma znovu propukla v pláč.
Zemřel, zemřel, zemřel…toto slovo se stále opakovalo v mé mysli. Takže moje nejhorší dohady se potvrdily. Stále jsem tomu ale nemohla uvěřit. Už jsem brečela jako máma. Byli jsme k neutěšení, seděli jsme s objetí na židli alespoň čtvrt hodiny. Poté se máma trochu vzpamatovala a ještě mi dořekla celý příběh.
„Volali mi do práce, jakmile ho našli. Když jsem dojela do nemocnice, ještě žil. Dokonce byl při vědomí, měl ale strašné bolesti, popáleniny a skoro nemohl dýchat. Řekl mi pouze pár slov: „Ty a Kamila jste můj život.“ Poté mě doktoři vyvedli z jeho pokoje. Šla jsem s doktorem, který potřeboval sepsat nějaké papíry. Ani jsme to nedokončili a sestra mi oznámila, že zemřel.
Doktor mi musel dát prášek na uklidnění, domů mě musela odvézt moje kamarádka. Zlatíčko, stále tomu nemůžu uvěřit, ale je to tak. Doktoři už nemohli nic dělat. Jsme teď sami. Ještě že tě mám,“ máma mi vzlykala do vlasů.
Stejně jako máma jsem tomu nemohla uvěřit. To byl celý táta, rád riskoval. A zrovna dneska jsem se o něj nebála a myslela si, že to zvládne hravě a s úsměvem jako vždy.
„Počkej, dáme si něco na posilněnou,“ pokusila se máma o úsměv a vstala.
Přesedla jsem si na vedlejší židli a koukala do prázdna. V hlavě jsem měla zmatek. Nevěděla jsem, co mám dělat.
Máma si znovu sedla na židli a přistrčila mi tabulku čokolády. Sama už si načala druhou a nalámané kousky si dávala do pusy. Jen jsme tak jedli, koukali na sebe ubrečenýma očima a mlčeli. Přesně jsme věděli, jak se ta druhá cítí.
Porce cukru a tuku nám udělala natolik dobře, že jsme vstali, máma šla uklidit obaly od čokolád a poté volala do tátovy práce, aby jim oznámila tu strašnou zprávu, o které neměli ponětí.
Já se šla přezout, vzala batoh a šla do svého pokoje. Pustila si svou oblíbenou písničku na přehrávači a jen tak ležela na posteli. Snažila jsem si udělat v hlavě pořádek a nějak si všechno roztřídit a vrátit, tam kde to mělo být, ale jaksi to nešlo. Nevím, jak dlouho jsem se o to snažila, zaklepání na dveře to však přerušilo. Vypnula jsem hudbu a ve dveřích se objevila máma.
„Můžu, nebo chceš být sama?“ opatrně se zeptala.
„Samozřejmě, pojď za mnou,“ a udělala jsem jí na posteli místo.
Leželi jsme znovu v objetí, chvíli se nic nedělo, až poté začala máma mluvit.
„Bude to pro nás těžké. Ale musíme to spolu zvládnout. Už jsi velká holka a vím, že to zvládneš. Obě však potřebujeme čas, abychom se s tím vyrovnali. Život jde ale dál a nebude na nás čekat. Pár dní si vezmu volno, abych všechno zařídila okolo, okolo…rozloučení s tátou a ty budeš se mnou doma. Do školy za pár dní ale budeš muset jít. Vydrž to těch pár dní, poté už budou prázdniny. Teďka budu muset bývat v práci déle, ale finančně na tom nebudeme špatně, takže si nedělej starosti, už jsem si to zařídila,“ mámin hlas byl velmi tichý. Nedokázala říct slovo pohřeb a já na to raději nemyslela. Rozloučení znělo mnohem lépe.
„Budu ti pomáhat, jak jenom to půjde. Jsem ráda, že tě mám,“ přitiskla jsem se ještě víc k ní. Máma mi dala pusu do vlasů a zase jsme jen tak leželi.
Zanedlouho jakoby se zbláznil telefon. Volalo plno lidí, aby se zeptalo, jak se máme, vyjádřilo upřímnou soustrast. Volalo mnoho tátových kamarádů, máminých kamarádek, které se o tom doslechly, několikrát volaly obě babičky. Volala také Olga. Dozvěděla se to od své mámi. Strávili jsme asi hodinu telefonováním. Když telefon konečně ztichl, znovu jsme si lehli na moji postel a přemýšleli, jak to bude dál.
„Běž si napustit horkou vanu, uvidíš, pomůže to. Já nám mezitím připravím něco lehkého na večeři,“ máma vstala a šla do kuchyně.
Poslechla jsem její radu a šla do koupelny. Koupel měla přímo zázračné účinky. Horká voda postupně uvolnila všechny ztuhlé svaly. Vůně oleje, který jsem si do vody přidala, krásně voněl a uklidňoval.
Asi po hodince jsem vylezla z koupelny. Maminka zase telefonovala. Mírně se na mě usmála, když mě viděla a ukázala na jídelní stůl. Stáli tam dva talířky, na každém sendvič s listem salátu, salámem a sýrem. Mlčky jsem si sedla k jednomu z nich a začala pomalu žvýkat. Maminka byla tak statečná. Tolik telefonátů, které jí stále připomínaly, co se stalo a ona to vždy zvládla bez vzlykání a slz. Muselo to pro ni být tak těžké, znala jsem ji a věděla jsem, že by nejraději plakala.
Svoji večeři jsem už skoro snědla, když maminka položila telefon. Sedla si k té své a potichu žvýkala. Chvíli jsem ji sledovala, byla jsem však tak vyčerpaná z těch všech událostí, že jsem se rozloučila a šla si lehnout. Usnula jsem skoro okamžitě, ale stále jsem se probouzela, měla jsem hrozné sny. Máma si lehla za mnou a tak jsme spali spolu.
Nějak jsme to samy dvě zvládali, další ránou byl pohřeb, znovu mi to všechno připomněl. Opět trvalo několik dní a týdnů, než jsme se s mámou dali zase trochu do pořádku.
Nyní funguje naše domácnost v rámci možností normálně. Po tatínkovi ale zůstala velká díra, která už bude vždycky mou a máminou součástí.
Máma si našla dobrého kamaráda, neměla jsem jí to za zlé, potřebovala si někam vyjít a Milan byl moc hodný. Já ale neměla nikoho. Moje jediná kamarádka se odstěhovala a už mi ani neodepisovala na emaily.
Nejhorší byl ten zvuk sirény, celý den jsem pak smutnila, taktéž tomu bylo i dnes.
Uplynulo několik dní a já už si na nějaký zvuk sirény ani nevzpomněla. Jednou, když jsem se chystala jít se ven projít, tak se zničeho nic rozezněla siréna doprovázena obvyklými slovy: „Požární poplach! Požární poplach!
Koutkem oka jsem zaznamenala pohyb. Rychle jsem se otočila a viděla tátu. Proběhl kolem mě a utíkal ven.
„Ne, počkej, tati, stůj…“volala jsem, ale on se neotočil a běžel dál. Rozběhla jsem se tedy za ním. Utíkala jsem, ale stále jsem ho nemohla dohnat. Celá zadýchaná jsem za tátou doběhla k hasičské zbrojnici. Tam na poslední chvíli naskočil do hasičského auta a to velkou rychlostí odjelo. Stála jsem tam a uvažovala, co to mělo znamenat. Táta je mrtví, tak jak jsem za ním mohla utíkat přes půlku městečka. Musela jsem mít halucinaci. Dala jsem si pořádnou porci zmrzliny. Mámě jsem o ničem neřekla, dokud si nepotvrdím, co jsem viděla.
Dychtivě jsem čekala na zvuk, který jsem dříve tak nenáviděla. Konečně jsem se jedno dopoledne dočkala. Rychle jsem utíkala z kuchyně a viděla jsem ho. Chvíli stál proti mně, usmíval se a pak se rozběhl. Bez zaváhání jsem se znovu rozběhla za ním. Znovu jsme doběhli k hasičské zbrojnici, tentokrát mi však předtím, než naskočil do auta, zamával.
Byla jsem tak šťastná. Netrpělivě jsem vždy čekala na zvuk sirény a stále se to zlepšovalo. Za chvíli se mnou i mluvil. Za běhu se mě ptal jak se mám, jak je na tom máma a tak podobně. Nikdy jsem se ho však nedotkla. Když jsem se o to pokusila, prošla moje ruka jeho tělem, jako nic. Jako kdyby tam vůbec nebyl. Nijak moc jsem nad tím ale neuvažovala.
Máma si na mě všimla určitých změn. Začala jsem se zase víc smát, byla jsem v pohodě, jako už dlouho ne. Maily od Olgy už jsem ani nekontrovala, dlouho mi nenapsala a já jí taky přestala psát. Jedinou útěchou pro mě byl zvuk sirény a chvilky strávené s tátou. Začínalo mi však vadit, že se vidíme jen za běhu a potom mi vždycky zmizí v požárním autě.
Přemýšlela jsem nad tím, jak to změnit. Mě do auta nikdy nevezmou a já nevím, kde hoří nebo něco podobného, takže se tam nemůžu dostat. Spokojila jsem se teda prozatím jenom s krátkými chvilkami, které jsem mohla být s ním.
Nastalo období, kdy už dlouho nebyl žádný poplach. Potřebovala jsem tátu znovu vidět. Byla jsem hrozně nervózní, nedokázala se na nic soustředit, máma si o mě dělala starosti, ale já se vždy na něco vymluvila. Nevím, jestli by mi dovolila „vídat se“ s tátou.
Stále jsem si lámala hlavu nad tím, jak rozeznít sirénu a znovu se vidět s tátou a prohodit s ním pár slov.
Byla jsem už zoufalá. Nepřemýšlela jsem nad ničím jiným. Jednoho mě napadl ten nejhorší nápad. Zapálit něco a počkat, až táta přijede. Potom na mě bude mít dostatek času. Za pár dní jsem svůj bláznivý plán uskutečnila. Nemohla jsem už jinak.
Vybrala jsem si kupu suché trávy, zapálila ji, potom jsem zavolala hasiče a utíkala se schovat. Teď už mi nezbývalo nic jiného, než čekat. Za chvíli jsem už uslyšela zvuk houkačky, který se rychle přibližoval. Táta si mě zpočátku nevšímal, teprve, až byl oheň pod kontrolou, se na mě usmál, přišel za mnou a já mu povídala o všem možném. Když se začalo stmívat, tak mě odvedl domů.
Divné ale bylo, že stál kousek za mnou a máma si ho nevšimla, když mi šla otevřít dveře. Ještě jsem se ohlédla, zda tam táta stojí, ano, stál tam a usmíval se. Podívala jsem se na mámu, nerozuměla jsem slovům, která říkala, ale podle tónu jejího hlasu jsem usoudila, že se zlobí. I když se dívala přesně na tátu, nic o něm neříkala, jako by ho neviděla. Dlouho jsem nad tím neuvažovala a šla si hned lehnout. Byla jsem tak vyčerpaná.
Už mě nebavilo čekat na sirénu a utíkat kousek s tátou. Když jsem měla chuť tátu vidět, prostě jsem na nějakém poli zapálila nějakou trávu nebo stoh. Postupem času jsem ztrácela opatrnost a neuvažovala jsem nad tím, co dělám. Bylo mi to jedno, hlavně, že můžu být s tátou.
S mámou jsem se teď skoro pořád hádala. Už jsem si s ní nerozuměla jako dřív. Zazlívala jsem jí, že chodí ven s Milanem, kterého jsem měla dřív tak ráda. Chtěla mě stále posílat k nějakému doktorovi, tvrdila, že už si se mnou neví rady. Nikdy jsem ale nikam nešla.
Jednoho dne jsem se s mámou opravdu ošklivě pohádala. Byla to nejhorší hádka s ní, jakou jsem kdy zažila. Málem jsem od ní dostala facku, což bylo úplně něco nového. Chtěla mě poslat k nějakému psychologovi, prý nevnímám svoje okolí, když se mně na něco zeptá, skoro neodpovím a tak podobně.
Potřebovala jsem znovu vidět tátu. Ta myšlenka na něj mi úplně zatemnila mozek. Rychle jsem vzala ze své skrýše sirky a podpalovač pepo a utíkala pryč. Nemohla jsem najít nic, co by bylo k zapálení.
V novinách jsem byla označená za žháře, mě to tak ale nepřipadlo. Nebylo toho tolik, co jsem zapálila a navíc vždycky něco, co nikomu neublížilo.
Konečně jsem spatřila, to co jsem hledala. Starou stodolu.
„Něco tak velkýho jsem ještě nezapálila, uvidím, jaký to bude,“ usmívala jsem se. Dělalo mi to radost, hlavně jsem se těšila na tatínka, kterého za chvilku uvidím.
Chytlo to fakt rychle a hasiči tu byli během chvilky.
„Nikdo tam není? Kontrolovali jste to?“ ozývalo se ze všech stran.
Můj táta se znenadání rozběhl k plamenům a vběhl do stodoly. Nikdo si ho nevšímal. Netrpělivě jsem čekala, až táta vyběhne, popoháněla jsem ho v myšlenkách.
Ozval se skřípavý zvuk a celá střecha se zřítila dolů.
„Nebyl tam nikdo, že?“ ptal se nějaký hasič.
„Ne nebyl, teď už by bylo stejně asi pozdě,“ odpověděl mu jiný.
Jak tam nikdo nebyl. Byl tam můj táta. Tak běžte pro něj. Hleděla jsem do plamenů a čekala, až táta vyběhne, pořád ale nic.
Při tom hrozném čekání jsem si uvědomila něco strašného.
„To já jsem tátu zabila. Jako ten předtím,“ opakovala jsem si stále dokola.
Nevydržela jsem čelit tomuto zjištění. Vyběhla jsem ze své skrýše a s hlasitým voláním jsem běžela za tátou.
„Je tam můj táta. To já ho zabila,“ a vběhla jsem do plamenů.
Rozhlížela jsme se kolem sebe a v tom jsem ho uviděla. Ležel tam zaklíněný pod trámem. Utíkala jsem mu na pomoc, nic víc si ale nepamatuji, jen to, že mě chytily nějaké ruce, pomoct mi však už nikdo nedokázal.


 celkové hodnocení autora: 82.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 18.08.2010, 14:32:39 Odpovědět 
   Příběh citlivý, byť zpočátku předvídatelný. Psychické poznamenání Kamily je zajímavé opakováním osudovosti.
Smutné a dojemné, jako ze života (i když mnohé děje v pozadí života se nikdo nedozví).
Dobře se četlo, dobrá práce s detaily. Někde by to možná chtělo ještě rozpracovat (vztah s mámou, poselství otce, dostalo by se tam víc dramatičnosti), ale až na pár chybek a neobratností se dobře čte,
usmáli atd - dvě ženského rodu-? maily přišli? od své mámi? táta je mrtví?Pár překlepů tam je. I pár neobratností- ze sebe vydala odpovědi? vůně oleje...krásně voněl? lehla za mnou?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VII...
Lukaskon
Tygře
Lišák
Z mládí
Destrato
obr
obr obr obr
obr

Společenstvo Elementálů:Posled...
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr