» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."

Caesar

počet přístupů: 2141671

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Cena lidského života ::

Lizz	publikováno: 20.08.2010, 8:05

Takžeee...xD Ehm, další jednorázovka... :) Původně to bylo sepsané za účelem soutěže... :) No, jenže s mým stylem psaní je to jako už tradičně dělané na poslední chvíli, možná to podle toho i trochu vypadá, nevím... :) Nebudu to víc okecávat... Snad jenom, dopředu se omlouvám za chyby... :) (Ano, četla jsem to po sobě, ale nikdy není šance najít všechy ;) )


	Jakou cenu má v naší společnosti lidský život? Umíme ve správný čas ocenit lidi, kteří denně riskují své životy a nabízejí své služby ostatním, slabším, ohroženým, potřebným, zoufalým, prostě lidem v nouzi? Všichni víme, že hasiči nehasí pouze oheň, vždyť i v samotném názvu mají Hasičský záchranný sbor. Asistují u dopravních nehod, poskytnou první pomoc, dopraví postižené k lékařskému ošetření, hlavní slovo mají při povodních, pomohou u vážných pracovních úrazů, zlikvidují ropné havárie, pomáhají při likvidaci přírodních kalamit, pracují ve výškách, zajistí prostor, likvidují nebezpečný bodavý hmyz, zajišťují požární dohledy na kulturních akcích, pořádají besedy a proškolují mládež, poradí obyvatelstvu... A jak jsou na tom dobrovolné sbory? Mají na takové zásahy vybavení? Je jistě pochopitelné, že vybavení, výstroj a výzbroj dobrovolných sborů nelze srovnávat s profesionálními jednotkami. Ale i přes tyto materiální nedostatky dokážou držet krok se svými "profi" protějšky a poskytují spoluobčanům včasný a účinný zásah. Oheň.… Jen těžko by se nám bez něj žilo. Ale každá mince má dvě strany. * Oranžové plameny olizovaly stěny menšího rodinného domku, kouř spolu s jiskrami stoupal vzhůru. Tančící jiskry poskytovaly náhodným divákům úchvatný pohled. Úchvatný, kdyby ovšem hořelo něco jiného, někde jinde, v jiný čas… Kdyby dům chytil během dopoledne, prakticky by se nestalo vůbec nic. Nikdo by totiž nebyl uvnitř. Jenže tentokrát požár vypukl zákeřně v době, kdy lidé po celém dnu odpočívají, v noci. Na nebi si dál vesele svítily hvězdy, i když některé byly stěží viditelné, to jak bylo okolo příliš světla. Jednak od mihotavé záře ohně a také od blikajícího hasičského auta. Kolem pobíhali lidé v uniformách a snažili se oheň uhasit nebo ho alespoň dostat pod kontrolu. Tři naprosto zoufalí lidé stáli o kus dál a vyděšeně požár rentgenovali pohledem. Očima doslova hypnotizovali dveře a napjatě čekali, kdy už konečně ze dveří vyjdou dva z těch uniformovaných lidí a vrátí jim jejich malého syna, který zůstal v domě. Jeho sestra - dvojče křečovitě svírala plyšovou hračku. "Zachrání ho, že?" ozvala se strachem bílá rusovlasá dívenka. "Samozřejmě!" přitiskla dcerku do své náruče uplakaná matka. Snažila se neznít vyděšeně, ale ve skutečnosti si nebyla jistá vůbec ničím. Ostatně, jak by mohla? Dům vypadal, že se každou chvílí zřítí a vůbec ho nebude zajímat, že v jeho útrobách jsou tři lidé. Malý chlapec a dva dospělí muži. Stejně, jako mu bude upřímně jedno, že všichni dotyční mají rodiny, přátele nebo jiné osoby, kterým by dozajista chyběli... * Mezitím se uvnitř domu s kyslíkovými maskami na obličejích pohybovaly dvě postavy. Jeden z hasičů se nejistě podíval nejdříve na strop. Rozhodně nebyl nijak nadšený z představy, že by mu měl spadnout na hlavu. A že k tomu neměl daleko. Nebo se tak aspoň tvářil. Jenže to v tu chvíli bylo vedlejší. Nemá čas zaobírat se zlověstným stropem, dokud je někde v tomhle ohnivém pekle malé dítě. Jeho kamarád a spolupracovník v jednom mu mlčky naznačil, že se půjde podívat do vedlejšího pokoje. Nebylo jisté, že chlapec bude ještě při vědomí, a tak spoléhat na chlapcovo volání o pomoc nemělo cenu. Dům už nějakou dobu hořel, a toho štiplavého a protivného kouře kolem bylo víc než dost. Jedním koutkem oka zaregistroval, jak jeho kolega zašel do místnosti vlevo od schodiště a sám zkusil systematicky nahlédnout hned do další. Vypadalo to na dětský pokojíček. Nebo aspoň tomu nasvědčovaly dvě postele a pár hraček, co se povalovaly na zemi. Trochu se pousmál při pohledu na malé natahovací autíčko. Jeho syn měl doma podobné. Vzápětí mu ale úsměv ztuhnul na rtech. To při představě, že by se něco podobného mohlo stát i u nich doma. Zavrtěl hlavou, aby odehnal nepotřebné a v tuhle chvíli značně rušivé myšlenky a vyšel zase na chodbu. Druhý uniformovaný muž už na něj čekal a zavrtěl hlavou na sice nevyřčenou, ale přesto celkem jasnou otázku. Zase nic. Prohlédli ještě i další pokoj, který tipovali nejspíš na obývák, ale nic nenašli. Nebo spíše nikoho. Začínalo jim být neúnosné vedro… Žár od té doby, co začali prohledávat dům značně zesílil. Pomalu, ale jistě se to tam doopravdy začínalo podobat peklu. Ne, že by někdo z nich věděl, jak peklo vypadá a jestli vůbec existuje. Ale otřesné a bolestné chvíle mají lidé potřebu k něčemu přirovnat. V přízemí už zbývaly jenom jedny dveře a muži doufali, že chlapec bude za nimi. Nijak totiž netoužili po procházce do prvního patra, vzhledem ke stavu schodů. Jistě, kdyby to bylo nutné šli by, ale byli by raději, pokud by se jim to vyhnulo. Otevřeli dveře a opravdu! V rohu místnosti seděl skrčený chlapec. No, vlastně spíš napůl ležel. Ve skutečnosti jediné, co ho udržovalo v jakémsi sedu, byl právě ten roh stěn. Chlapec už nějakou chvíli nevnímal svoje okolí. Tvář měl ušmudlanou. Částečně od toho, jak brečel, částečně od kouře. Jeden z hasičů zvedl chlapcovo bezvládné tělo z podlahy a vydal se rychlým krokem z budovy ven. Z prostoru nad jejich hlavami se ozývaly zlověstné zvuky, které dozajista nevěstily nic dobrého. Rychle mířil skrz chodbu přímo ke dveřím. Nelíbilo se mu, že téměř nevidí náznak toho, že by chlapec dýchal. Až teď si uvědomil, že mu mohl dát svoji kyslíkovou masku. Tu chvíli by to bez ní jistě vydržel. Jenže nebyl čas. Teď, když chlapce drží oběma rukama to zvládne jenom těžko. Nezbývá, než doufat, že se ke dveřím dostane včas. Že to všichni zvládnou a celé to dobře dopadne. Shora se opět ozval ten nepříjemný zvuk a muž zkusil přidat trochu do kroku. Obrovský žár vysiloval hasiče s každým metrem a chlapec v jeho náručí také nebyl zrovna nejlehčí. Dveře se mu najednou zdály příšerně daleko, ačkoliv nebyly dál než pár metrů. Konečně se dostali ven. On i chlapec. Ušel sotva pár kroků a ozval se hluk, který mohl znamenat jenom jedno jediné. Strop se s konečnou platností propadl. Muž se i s chlapcem v náručí zastavil a otočil se po zvuku. Věděl, že to stihli, jen se chtěl pohledem spojit se svým kolegou a dobrým kamarádem. Aniž by si to uvědomoval, zarazil se a nějakou dobu jen zíral na napolo zborcený dům. Pocit, že to stihli, byl mylný, realita byla poněkud jiná. Druhý z hasičů se nestihl dostat ven včas a tato akce, která se zdála být jako každá jiná, se mu stala osudnou. Jenže tak to většinou bývá. Věci, co se na první pohled zdají jednoduché, se mohou až příliš jednoduše zvrhnout v katastrofu končící něčí smrtí. A nikdo neví, kdy přijde řada právě na něj… *** Prudce se posadil na posteli a chvíli mu trvalo, než se zorientoval a došlo mu, že je v pokoji. Zase se mu zdál ten sen. Ačkoliv od smrti jeho kolegy uteklo už pár týdnů, jeho pořád trápil ve snech pocit viny. Nemohl si odpustit, že pro přítele nic neudělal. V podstatě ani nemohl. Sice od svého okolí v jednom kuse slýchával, že to není jeho vina, že se opravdu nedalo dělat nic. Nazývali ho hrdinou, protože zachránil toho chlapce… Úkol byl úspěšně splněn. Ačkoliv. Dá se nazvat slovem "úspěšně" nazvat něco, co skončilo smrtí? Jen těžko. Znovu se položil do postele, chvíli jen tak tupě zíral do stropu, přemýšlel o všem možném i nemožném, až nakonec znovu usnul. Riskují denně za nás za všechny, profi hasiči, i ti dobrovolní. Společnost by proto měla poděkování těmto lidem myslet upřímně a bez výhrad. Ocenit tyto muže a ženy... a nejen in memoriam.


celkové hodnocení autora: 91.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 12		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Amater	24.08.2010, 9:10:05

Ahoj, bohužel literárně je to opravdu průměrně a tváří se to jako všechny žánry. Chtělo by to z toho udělat spíš fejeton, sama nevím. nebo čistě povídku, představit víc aktéry povídky. takhle dvojka a spíš jen proto, že je to o hasičích, kterých si velmi vážím.


ze dne 24.08.2010, 18:29:17
Lizz: Ahoj... :) Díky...x) Dobře, pro příště s tím zkusím něco víc vyvést... :)

Akiko	20.08.2010, 21:03:24

Jooo... Tohle je ta suprová povídka, která se ti moc povedla... myslím, že jinak můj názor znáš, už jsem ti to říkala, ne? xDDD


ze dne 20.08.2010, 22:39:32
Lizz: xDD No až tak suprová zase nebude, ale díky :D Jj říkala a já mám dojem, že já taky, ne? :D

Šíma	20.08.2010, 13:37:25

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 20.08.2010, 13:23:12* Jo, jo, tak nějak, když oni ti prevíti (šotci) na tu dovolenou jít nechtějí! :-((( Co pomůže? Možná koště, smeták, nebo metla! ;-) Nebo větší péče o své texty, jenže ty růžové brýle mám na očích také mnohdy i já, když si ani po X-tém přečtení nemůžu být jistý, jestli jsem vychytal svému textu všechny blechy!!! ;-)))


ze dne 20.08.2010, 13:45:51
Lizz: Nechtějí no... Asi se bojí, že by tam zlenivěli či co :) (Nebo neměli peníze na cestu zpátky? :D) Přesně... Jeden si to po sobě může přečíst kolikrát chce, ale stejně si nikdy nemůže s jistotou říct, že je to úplně bez chyby... Aneb když někdo chce, vždycky si něco najde :)

Šíma	20.08.2010, 13:23:12

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 20.08.2010, 13:09:54* Ne, ne, tykání nevadí! Také mnohdy nevím, zda mám TYkat, VYkat, nebo jen TIkat (jako časovaná bomba)! Hezký den a psaní zdar! ;-)


ze dne 20.08.2010, 13:29:35
Lizz: Tak to jsem ráda :) (Bomba? Boom! Ehm pardon, klidním se :D) Jj psaní zdar a Šotkům zmar :) (Nebo možná ne zmar, ale vydatnou dovolenou :D)

Šíma	20.08.2010, 13:09:54

Zdravím! ;-) Text jsem oznámkoval průměrnou známkou (ne že by na tom záleželo) a snad se autor(ka) neurazí. Chodil jsem kolem tohoto dílka jako kocour kolem horké kaše (a že tento text o horku hovoří) a nevěděl jsem, z které strany začít. Jak už uvedl čuk, jako připomínka záslužné a obětavé práci nejen dobrovolných hasičů není tento text špatný, ale jako literární práce nemá valnou hodnotu. Žánrově a co do formy si nejsem jistý, zda jde o povídku, zamyšlení, nebo fejeton. Je to takový "mišmaš", který je víceméně nemastný a neslaný... Tož tak. Chybí tomu větší hloubka, vždyť oni pánové dávají všanc každý den své životy (v nejlepším případě zdraví), aby zachránili majetek a životy jiných lidí... Jo, jo! Takže takový dobrý průměr! Hezký den přeju!


ze dne 20.08.2010, 13:18:25
Lizz: Ahoj :) Děkuju za známku a komentář :) Autorka se neurazí v žádném případě. Naopak jsem ráda :) Takže ještě jednou díky a pěkný den i tobě :) P.S.: Upřímně doufám, že tykání nevadí, ale na vykání mám v důsledku několika posledních dní téměř alergii :) :D

čuk	20.08.2010, 8:04:17

Účelově zaměřená próza, abychom si uvědomili bezejmené životu nebezpečné hrdinství těchto mužů. Nehledě na to, že se jedná o až neliterární apel, připomíná text záběry četných katastrofických filmů. S psychologií volby v kritickém okamžiku. Připomínka ano, ale literatura moc ne - i když líčení je konkretní a barvité. Pointa tak jak ji očekáváme.


ze dne 20.08.2010, 13:16:27
Lizz: Zdravím, děkuju za zveřejnění a komentář... :) Jako vždy budu souhlasitl...xD Možná že to není ani tak docela povídka jako spíš... nevím, ale to je jedno... Prostě děkuju :)