obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2141671 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: SMLOUVA S ĎÁBLEM 7. DÍL ::

 autor Tonyend publikováno: 14.08.2010, 9:54  
Tony se brání šikaně pitím. Potká Mirka, který chodí do oddílu boxu a tajně se také přihlásí. Chce se naučit bít. Překoná svůj strach a Orságovi se postaví tváří v tvář.
 

Jednou mi jeden z mazáků, který se šikanování nijak zvlášť nezúčastňoval, řekl, že to máme vydržet.
„Za rok z vás budou také mazáci, a můžete to vaším bažantům pak také oplatit. Oni už budou „supráci“ tak si nikoho nebudou všímat. Tak že to prostě na internátě chodí a nic se na tom nedá změnit.“
Řekl jsem to klukům z pokoje a bylo nám z toho divně.
Řekl jsem jim také to, že teda, až já budu mazákem, tak se k bažantům přesto nebudu chovat tak, jak se chovají ti naši mazáci nyní k nám. V jejich očích jsem viděl jen záblesky vzteku a odhodlání, že oni budou v šikaně pokračovat, že se pomstí, jenže to by pak šikana neměla nikdy konec a já byl proti ní.

Do prvního pololetí jsem byl snadnou kořistí Šéfa a jeho přisluhovačů, stejně jako ostatní prváci. Ale byl cítit po čase jistý rozdíl, přístup k nám.
Šéf a většina mazáků byla z ostravska a bažíci také, k nim byl milosrdnější než k nám, kteří jsme byli odjinud.
Důvod byl ale prostý.
Nedovolovali si tolik jen proto, že by se mohlo stát, že si je doma „podají“ kamarádi bažantů a z toho měli obavy i oni, velcí mazáci.
Tak začala škola.
Týden školy, se střídal s týdnem praxe v pivovaru a tak pořád dokola.
Mezi tím jsem přišel na to, že když se vrátím z praxe na internát opilý, nemají mazáci pražádnou radost z mého stavu, protože v tu chvíli mně bylo všechno jedno a jejich šikanování ztrácelo smysl.
Tak byl Ďábel zase nablízku a vykupoval mne z rukou mazáků, na straně druhé mě svíral o to více ve svých spárech, ze kterých už nebylo úniku. Mnohokrát jsem se při pohledu do zrcadla nevěřícně na sebe díval, připadal jsem si, jako bych byl dvě osoby v jednom těle. Jedna dobrá, druhá zlá a špatná. Tak ovlivnil alkohol v krátké době moji psychiku.

Toho půl roku jsem byl na sebe pořádně naštvaný. Šikana mi už lezla krkem a na mozek. Nemohl jsem se nijak smířit s tím, co se děje na internátu.
Až jednou, když jsem byl na víkend doma, tak jsem potkal Mirka, jak jde na trénink do boxerského klubu. Smutně jsem pokýval hlavou a řekl mu, že teď bych potřeboval umět boxovat, že to naše praní se s kluky bylo o ničem, dostat někoho na lopatky, tak byl vítěz, ale tady mě jde o hubu doopravdy.
Pověděl jsem mu o „mazáctví“ a že si už nevím rady, co s tím. Ale kdybych uměl dát pořádnou ránu zpět tomu, kdo udeří mě, to by byla jiná písnička.
Mirek se zamyslel a řekl, že jestli chci a mám čas, abych šel s ním do klubu na trénink. Tak jsem šel.
Jeho trenér byl mladý chlap s přeraženým nosem a Mirek mu řekl, že bych chtěl zkusit, jestli bych měl na boxování.
Trenér se na mě podíval a zasmál.
„Tak boxovat se ti zachtělo! Běž se vysvléct do trička a trenýrek, Mirda ti ukáže šatnu. Pak přijdi sem!“

Bylo to zvláštní, ale tady jsem neměl strach, jen respekt a na internátě stačil pohled na mazáka a strach byl okamžitě velký jako kolo od vozu.
Svlékl jsem se na šatně, věci dal k Mirkovi do skříňky a naboso přišel za trenérem.
Dal mi staré hnědé boxerské rukavice, pomohl je zavázat a poslal mě ke koženému pytli uvázenému na provaze pod stropem tělocvičny.
„A můžeš se pustit do toho pytle, jak umíš. Podívám se na tebe, jak na tom jsi.“
Byli tam u jiných pytlů další kluci a mlátili do nich hlava nehlava.
Snažil jsem se je po očku napodobit, dělat údery jako oni.
Trenér mi mezi řečí naznačil, abych si nemyslel, že ten pytel je „někdo“, do koho se strefuji, že box je sport a není tu místo pro rváče z ulice.
Já mu nemohl říct, že pod pytlem vidím někoho konkrétního, pana mazáka Orsága, jinak by mne asi vyhodil a to jsem nechtěl.

Po několika minutách jsem byl zcela vysílený, ochablé ruce mi visely dolů jak hadrovému paňácovi a nebyl jsem schopen je pořádně pozvednout. Tekl ze mne pot a ztěžka jsem se nadechoval. A kluci vedle mne dál bušili a mlátili do svých pytlů. Nechápal jsem to, jak je to možné, že mají pořád tolik síly. Sedl jsem na žíněnku a pozoroval jsem dění kolem mne. Všiml si mě trenér a mával rukou, abych šel za ním. Vstal jsem a šel k němu.
„Koukám na tebe, jak jsi rychle odpadl, máš toho jistě dost, co?"
„Já to nikdy nedělal, to je asi tím", povídám.
„Tak to jsi na omylu mladý. Nemáš jen potřebnou sílu, fyzičku, také jsi moc velký a nemáš odpovídající váhu ke svému tělu. Ale máš jistou rychlost a dobré rychlé nohy, jestli chceš, tak sem můžeš s Mirdou chodit a trénovat. V ringu ale ne! Jen v tělocvičně.
Napřed musíš dobře a hodně jíst, abys nabral kila na váze, pak hodně trénovat sílu, to jest začít s čínkami a přitom se postupně učit boxerské technice."
„Kolik mám přibrat, abych se mohl postavit do ringu?"
Trenéra jsem rozesmál.
„Hochu zlatý, máš skoro dva metry, vážíš ale jak pytel cementu, tak to musíš hodně, ale opravdu hodně jíst, abys přibral nejméně dvacet kilo a tvá váha by odpovídala tvé výšce. Ale líbí se mi tvé odhodlání, tak jak jsem ti řekl, můžeš sem chodit a cvičit!"
To byla jeho rada a odešel se věnovat dalším klukům.
Šel jsem se obléknout a vrátil jsem se, abych řekl Mirkovi, že s ním budu chodit do klubu pokaždé, co přijedu domů ze školy. Domů jsem šel s nezlomnou vírou, že to dokáži.
Tak jsem se od září do Vánoc trápil. Jak pobytem na internátu, tak s tréninkem boxu, o kterém jsem nikomu neřekl. Ani doma mámě.
Řídil jsem se radou trenéra a začal jsem více jíst. Spíš hodně jíst.
Klidně jsem si řekl u oběda spolužákovi, který jídlo nedojedl, že si je vezmu.
Jedl jsem jak Otesánek a kluci jen nechápavě kroutili hlavou.
Za ty čtyři měsíce jsem dokázal přibrat na váze pomalu dvacet kilogramů. Nastal mi problém s oblékáním, všechno mně bylo malé. Máma musela dát hodně peněz za mé nové oblečení a jen vzdychala, jak najednou rychle rostu a dospívám. Výsledek mého snažení se dostavil. Měřil jsem 185cm a vážil pomalu 90 kilogramů. Pravidelné cvičení s čínkami udělalo také své. Najednou jsem si uvědomoval, že mám svaly, značnou sílu a výdrž.
V pivovaru jsem se záměrně při praxi hlásil dobrovolně k té nejtěžší možné práci, jen abych mohl zatěžovat své nohy a ruce, aby mi svaly neochabovaly.
Spolužáci to jen vítali, kdo by se chtěl denně dřít s nakulováním dřevěných sudů na stáčírně, nebo při požahování, nebo nakládce sudů na auta?
Dřevěné sudy, ať „půlky“, nebo „hekťáky“, byly těžké prázdné, natož pak plné piva. Cítil jsem se skvěle, nemyslel jsem na únavu, cítil jsem, jak mé svaly rostou, jak se měním fyzicky i psychicky.
Stal se ze mě někdo jiný.
Už jsem to nebyl já, který přišel 1. září s otřískaným kufrem a dobrými radami od mámy, na internát.
Kdybych byl takový tehdy a uměl to, co jsem se stihl naučit v boxu doposud, už tehdy v září, tak to by měli naši páni mazáci se mnou velký problém.
Ten ale měli mít až po Vánocích, kdy jsme se vraceli na internát v lednu, po vánočních prázdninách.
Přicházel můj čas, čas na revoltu, která měla stát za to.
Prozatím jsem ji měl jen ve své hlavě a ani klukům z pokoje jsem se raději nesvěřoval. Nevěřili jsme jeden druhému, jestli nedonášíme pro mazáky.

Do boxu jsem tak docházel do prosince.
Trenér jen žasl, jak jsem se vykrmil, pochválil mě za vzpírání a celková cvičení. Viděl na mně, že bych strašně rád vstoupil do ringu a vyzval někoho ze sobě rovných k souboji mezi provazy. Naučil jsem se základům boxerské techniky, jak se pohybovat, jak koordinovat tělo s nohama, jednotlivým úderům a výpadům, ale také, jak se správně krýt před údery protivníka, jak odrážet útok. Ale hlavně tomu, nebát se dát protivníkovi prostě ránu! Levou, pravou, to je jedno, jen v klidu a s rozvahou vypálit v pravou chvíli pecku na jeho tvář a také se nebát, že schytám spoustu ran od něj. To bylo při tréninku.
Ono se to lehce řekne, boxuj!
Nechtěl jsem být nějakým bombarďákem, uvědomoval jsem si, že to nemám prostě v krvi, být dobrým rváčem.
Navíc, jak může být někdo rváč a přitom být dobrým člověkem?
Nemohl jsem přiznat, že všechno to úsilí bylo cílené na moji pomstu mazákům.
Týden před vánocemi se mě trenér zeptal, jestli se cítím nastoupit k přátelskému utkání s klukem, který chodil do oddílu o něco déle než já.
Řekl jsem ano, budu boxovat. Na Vánočním turnaji nadějí.
Vstoupil jsem do ringu a sedl si do červeného koutu a vyslechl si poslední rady svého trenéra.
Poočku jsem sledoval svého protivníka.
Byl starý asi jako já, stejné výšky a váhy, jen jeho tělo byla hromada vykreslených svalů.
V mé hlavě byl zničeho nic najednou Strach, strach stejný, jako když na mě vyjeli mazáci poprvé a já nevěděl, jak se mu ubránit, už dopředu mě ten strach ochromoval.
A přitom donedávna jsem se na tento souboj těšil. Nechápal jsem to.
Zazněl gong oznamující první kolo.
Postavil jsem se a od prvních vteřin zápasu jsem se jen kryl a bránil, zmohl jsem se na pár nevydařených výpadů, ran, které jej míjely.
Měl očividnou převahu po celé kolo. Gong ukončil kolo první.
Seděl jsem na židli a kouč otíral z mé hlavy pot a opět radil, jak na něj.
Hlava mě brněla z obdržených úderů a docela bolela.
Ozval se gong. Začalo kolo druhé.
Nastoupil jsem s odhodláním více útočit, cítil jsem, že i já mám dost velkou sílu. A po pár tanečních krocích se mi náhle silně zablesklo v hlavě, uviděl jsem spoustu andělíčků a všechny svaté tak, že bych je mohl v tu chvíli i zarámovat a skácel jsem se k zemi.
Z dálky jsem jen slyšel, jak někdo najednou nade mnou stojí a nahlas počítá.
„Jedna, dvě… Tři… Devět a deset!"
To odpočítával ringový rozhodčí a já se tak možná při „dvaceti“, kdyby počítal dál, pomalu zvedal ze země a nechápavě jsem hleděl kolem sebe, cože se to stalo. Otřepal jsem se a malátně jsem stál na nohách, vedle svého soupeře.
Rozhodčí zvedl jeho pravačku vzhůru na znamení vítězství. Slezl jsem dolů a šel do šatny. Trenér přišel za mnou.
„Tak to bylo ukázkové K. O!
Člověče, od prvního okamžiku bylo na tobě vidět, že máš sakra strach, ale skutečný strach do něj pořádně praštit a on toho jednoduše využil, chápeš to?“
„Já se ještě s nikým doopravdy nebil, a mám doopravdický strach někoho udeřit do tváře, co když mu ublížím?"
„Panebože, to snad není pravda, tak co tady chceš, já se v tobě spletl, z tebe boxer nikdy s takovou nemůže být, uvědomuješ si to vůbec, co ti říkám, nebo ještě nejsi po té ráně při smyslech?"
„ Ale ano, už jsem při smyslech, ale s boxem skončím, stačila mi ta dvě kola v ringu. Jedna nula pro mne, že jsem měl odvahu tam vůbec vlézt!"
Osprchoval jsem se a odešel jako zpráskaný pes domů. Mámě jsem se konečně přiznal, kam chodím. Do boxu. Ale že s boxem končím, že jsem tam chodil stejně tajně, že to není pro mne, že jsem měl raději chodit do střeleckého kroužku jako Standa z vedlejší třídy. Zašel jsem do klubovny boxu a řekl, že končím, že na to nemám.
Trenér to přijal s klidem.
„Je to tvé rozhodnutí.“
Ale přidal mi radu. Začal jsem sbírat moudra jiných a zapisoval jsem si je za uši. Ta jeho rada byla poslední a byla k nezaplacení. Abych zapomněl v jistou chvíli na strach, který nás zbytečně svazuje, ochromuje a nebál se, nebál se ničeho, nikoho a tedy ani udeřit, když to bude nutné.
“ Když to bude nutné, tak pořádně udeř!“
Tu radu jsem si vzal k srdci a dobře zapsal za uši.

Vánoční prázdniny utekly jako voda, byl čas návratu na internát. Po celou dobu, co jsem byl doma, jsem se psychicky připravoval k tomu, že budu mazákům odporovat a začnu se bránit sám, když ostatní chtějí vydržet mazáctví až do konce roku. Ať mě to stojí, co chce a to mne posilovalo.
A byl jsem odhodlán dát také ránu pěstí do obličeje tomu, kdo ji dá mně, kdo mě udeří. Musí to jít, oplatit útočníkovi stejně!

V lednu jsme se vraceli na internát.
Cítil jsem v sobě, že ten nahromaděný stres, vztek na sebe sama z té ustavičné potupy mazáků, musí jednou z těla ven.
Jezdil jsem vlakem z Brodu a musel jsem v Přerově přesedat do vlaku, který přijížděl od Ostravy a mířil do Hradiště. V tomto vlaku cestovalo nejvíc mazáků a než dojel do Hradiště, tak se procházeli vagóny a hledali nás. Aby si nás rozebrali a zajistili si „dárky“, které si brali hned, když jsme byli v kupé, nebo si je jednoduše rezervovali až na internát. Schválně jsem vyhledával vagon, který neměl kupé a byl jsem tak pod jistou ochranou dalších cestujících, před kterými mazáci nebyli tak neomalení.
Máma mně chtěla nabalit po vánocích co nejvíce dobrot, jako dříve, ale nevěděla, že je stejně odevzávám mazákům a sám z toho nemám skoro nic, tentokrát jsem s díky všechno odmítal. Do snídaně to prostě vydržím a mazáci si můžou trhnout a jít obrat někoho jiného.
Loudal jsem se s příchodem na internát.
Strach, strach je jako nemoc v nás a já se cítil nemocný, ale toužil jsem se uzdravit. Jen jsem musel pro své uzdravení něco udělat.
Na pokoji jsme se s kluky pozdravili a čekali, co příjde zase večer.
Po večerce se tiše otevřely dveře. Aha, tak jsou tu mazáci!
Dveře se zavřely s rozsvícením světla.
Na pokoj zavítal Šéf Orság se svými nohsledy, supy, kteří si směli urvat něco z jeho kořisti. Kluci pokorně ukázali, čím byli z domu napakováni. Tentokrát si vybrali řízky s chlebem, pomeranče a sladkosti.
Otevřel jsem noční stolek. Byl prázdný. Šéf poručil Daňkovi, aby prohledal moji část skříně. Nenašel nic. Chtěl cigarety.
„Cigarety, naval sem cigarety!“
Podal jsem mu krabičku startek, bylo v ní pár cigaret.
To jej dočista vytočilo.
Otočil se ke mně bokem a ukazoval krabičku supům.
„Tak on kurva nic nemá!“
Věděl jsem, že tento postoj pro mě znamená nebezpečí, věděl jsem to a strachy jsem zůstal přesto stát v pozoru před Šéfem.
Tak to měl rád. Miloval náš strach a zničeho nic se dokázal otočit a udeřit pěstí do obličeje, jednou dvakrát, podle nálady.
Nohsledi si mohli do nás kopnout.
Dopad jeho pravačky a levačky na tváři jsem jen zaregistroval a zakymácel jsem se. Sanice mě bolela, ale nezasténal jsem bolestí, z boxu jsem byl natrénovaný na bolest, z domu od výprasků otce také, ale je to něco jiného, dostat přímý úder rukavicí, nebo holou pěstí. Holou pěstí to bolí víc.
Všichni mazáci se zasmáli, posbírali svůj lup a odešli na další pokoj.
Zahanbený jsem šel zhasnout světlo a lehl jsem si. Kluci si oddechli, dnes nedostali nakládačku, vykoupili se „dárky“. Nemluvili jsme na sebe, všichni jsme se snažili usnout a nemyslet na to, co ještě si zakusíme v další dny. Styděli jsme se jeden před druhým, za náš strach.

Začal nám následující den školní týden, mazáci chodili na praxi do pivovaru. Bylo nám všem jasné, že se většina z nich vrátí na internát v podnapilém stavu, včetně Šéfa a jeho bandy.
Bylo pondělí, leželi jsme po večeři na postelích a vyprávěli jsme si vtipy. Otevřely se dveře a nějaký mazák přišel se vzkazem pro mne, že se mám ihned dostavit na mazácké sprchy, předvolal si mě Šéf.
Tušil jsem, že si mě chce podat za včerejšek, že jsem nic neměl, kromě několika cigaret.
Orság byl Šéf, jednička mezi mazáky. Možná byl silnější než jiní, ale hlavně se nebál udeřit a kdo to dokáže, překonat tento strach dát jinému ránu pěstí do obličeje, ten má navrch, ostatní dostanou strach, strach ze silnějšího. Tak je to v přírodě a asi zakódováno v nás.
Tak strach, který uměl vytvořit kolem sebe, tak ten strach ovládal i mazáky a o nás bažantech nemluvě.
Orság. Tupec, surovec a bijec z Opavy. Byl pyšný sám na sebe, že je Šéf, že nás ovládá.
S pocitem strachu a obav, co bude, jsem odcházel sklíčený na mazácké poschodí, do jejich sprch za Šéfem.
Otevřel jsem dveře a slyšel jsem, jak se sprchuje.
„ Kurva bažik, zavři ty zkurvené dveře a hlas se!“
Zařval Šéf, přiopilým hlasem.
Jistě očekával, že jako jindy uslyší bažantovo hlášení.
„Bažík Wolf se hlásí na rozkaz Šéfa!“
Zavřel jsem dveře a podíval jsem se do sprch. Byl tam tentokrát sám, bez svých nohsledů a bylo na něm vidět, že pil.
Ucítil jsem příležitost, jsme tu sami, přišlo na mě pokušení, jsme tu sami, bude to fér, jeden na jednoho, žádné příjdi na férovku, sotva otevřeš dveře, zmlátí tě dva či tři mazáci. Hlavou se mi honily myšlenky na následující bitku.
Co když mu ale někdo příjde na pomoc, to budu v prdeli.
Najednou s tímto přemýšlením se strach v mé hlavě začal vytrácet.
Čekal jsem, co zase bude chtít. V klidu se mydlil a rochnil pod tekoucí vodou. Dělal se, že přeslechl fakt, že jsem se nenahlásil.
„Zajdeš mi koupit jedny sparty a půl litra vodky!"
Jenže „zajít“ by znamenalo odejít na bažantské poschodí, otevřít si okno na záchodě, vylézt na parapetní desku a chytit se ocelového lanka, které drželo hromosvod na zdi a po něm slézt dolů na zem.
Jak?
Moje starost, abych nespadl při tomto krkolomném sestupu a nezlámal si vaz!
Za co?
No přece za svoje peníze! Když by mi pochybělo, musel bych si vybrat zbytek od kluků na pokoji.
Pak jít k do hospody U Bílého koníčka, tam nakoupit a jít zazvonit na školníka, aby mi otevřel vrata a prosit jej, aby mě nenapsal do hlášení, jako pozdní příchod na internát, což by mohlo mít vliv na snížení kapesného, už tak ubohého.
Potom přijít za pánem mazákem, odevzdat nákup a s hlavou skloněnou čekat pár ran pěstí místo poděkování.
Nadechl jsem se a postavil jsem se do bojového postoje.
„Ne!“
Řekl jsem to nahlas a důrazně.
Poprvé jsem se rozhodl Šéfovi vzdorovat!
Uslyšel to velmi dobře, jen se dělal, že to neslyšel.
Opláchl se z mydlin, vodu nechal téct, pomalu vylezl mokrý ze sprchy a pootočil se ke mně bokem.
Tak tohle už znám!
Bleskově se otočil a zaútočil pravým hákem na mou bradu.
Měl smůlu.
Byl jednak popitý, neodhadl správnou vzdálenost svého úderu, neodhadl, že se pohnu, nepočítal s tím, že jednoduše jeho ráně uhnu, že nebudu stát, jako fackovací panák, do kterého bude tlouct jako dříve.
Uhnul jsem jeho ráně, Orság se prohnul, znovu jsem se rychle postavil, byl jsem připravený bojovat.
Orság promáchl svoji ránu těsně vedle mé brady a v okamžiku, kdy se jeho tělo protáhlo ve směru úderu, tak jsem zaútočil pro změnu já.
Adrenalin se mi spustil a s ním i má zábrana praštit někoho pořádně do nekrytého obličeje.
Nečekal to, ještě se mu nikdy nestalo, aby se nějaký „bažik zasraty“ postavil na vzdor, na odpor, aby se dokonce chtěl s ním porvat tváří v tvář, ne na férovku, kterou tak miloval. Ta spočívala v tom, že ten, kdo na ni byl pozván, sotva zavřel dveře sprch, dostal od několika mazáků nakládačku.
Moje první údery, které dostal, byly nasměrovány na jeho nechráněná žebra, přesně tak, jak mě to učil trenér v oddíle boxu.
Nemohl po nich dost dobře dýchat, dostat se do tempa, když se bolestí předklonil k nádechu, aby si mohl posílit své tělo kyslíkem, dal jsem mu dvě rány na solar. Levou i pravou rukou.
Vůbec to nechápal, nemohl pochopit, co se to děje.
Bolestí se ještě více předkláněl, už už šel málem do kolen, s očima vytřeštěnýma na mne.
Mohl jsem mu dát několik ran do ledvin, to by byl hotový v ten šup, ale ovládl jsem se. I v ringu je zakázáno bít soupeře zbytečně do ledvin a podbříšku, nebylo by to fér, ale co on, on byl fér?
Hajzl jeden!
Nás mlátil, kam se mu zalíbilo, a neptal se Je to fér?
Promítl jsem si celou dosavadní mazáckou šikanu.
To naše ponižování a vydírání, nejen mé, ale všech bažantů, jak jsme z nich, mazáků, zasraní strachy.
Jak byl sehnutý, zasadil jsem mu sevřenýma rukama zvedák na bradu.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 14.08.2010, 12:51:42 Odpovědět 
   Dobře napsáno a dobře se to četlo! ;-)
 čuk 14.08.2010, 9:53:41 Odpovědět 
   Dobře napsáno, autor ví o čem píše, psychologie strachu je dobře vystižena. Zapadá do kontextu vyprávění. Toto téma (jak idea donutí slabého k hrdinému boji) již bylo několikrát zpracováno (na př: jedna povídka J. Londona o Mexičanovi bojujícímu o výhr pro svůj národ), ale toto je dobrá varianta a aktuální.
 ze dne 14.08.2010, 17:58:03  
   Tonyend: Díky za publik a koment.Jsem rád, že čtete a mé téma není jen výkřikem do tmy.Ale že čtenáře svým způsobem osloví a vtáhne do děje.
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Blog o hypotékách, Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
OprsklinaPlott
(24.5.2012, 18:02)
Jay
(23.5.2012, 16:28)
Kostka
(22.5.2012, 19:55)
mikhal
(22.5.2012, 18:14)
obr
obr obr obr
obr
Moje štěstí
vrama
Piková dáma (15...
Jackie Decker
Je to v nás
fossil
obr
obr obr obr
obr

Staré tradice III. - Cena přát...
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr
obr
Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci?
obr
obr obr obr