|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Zři a zhyň, kolikrát chci. ::
 Pelion |
publikováno: 20.08.2010, 14:22
|
|
| |
|
|
„Tím je, vážení, evoluční teorie vědecky prokázána a kreacionisty tolik opěvovaná celosvětová potopa odeslána do říše pohádek. Žádná katastrofa globálních rozměrů, před několika tisíci lety, nebyla. Nemohla být. Věda to vyvrací. Děkuji za pozornost.“
Potlesk. Chvíle na kterou profesor Kupka čekal. Zvuky, které vydávaly potící se ruce vědychtivých posluchačů, mu hladily ušní bubínky. Kýval hlavou jako nemocný osel a spokojeně si prohlížel přítomné. První přednáška, v předvečer vydání jeho odborné publikace „Evoluce versus pohádka o Potopě“, nemohla dopadnout lépe. Dvanáct let práce. Konzultace s předními odborníky, bádání v knihovnách, shromažďování dokumentace…
V předsálí Císařského sálu Univerzity Karlovy bylo živo. Profesor Kupka přijímal gratulace a rozdával úsměvy na všechny světové strany. Ve chvíli, kdy hovořil se svým asistentem, mu kdosi poklepal na rameno. Ozval se přívětivý hlas:
„A co když je všechno jinak, profesore?“
Kupka se otočil. Stál tu vysoký muž, středního věku, s oválným obličejem. Oči měl blankytné a vlasy černé jako uhel. Oděn byl do elegantního bílého obleku a příjemně se na profesora usmíval.
„Co máte na mysli, příteli?“ odpověděl profesor otázkou.
„Globální katastrofu,“ odvětil muž a hleděl upřeně profesorovi do očí. „Člověka, kterého jsem učinil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“
„Zřejmě jste nedával pozor,“ zasmál se profesor. „Přečtěte si mou knihu a Bibli hoďte do koše,“ odbyl neznámého a otočil se zpátky k asistentovi. „Zase jeden pomatenej blázen.“
„Oči máš zdravé a přesto jsi slepý.“
Profesor se podrážděně otočil za provokativním hlasem:
„Vy nedáte pokoj?“
Nejbližší skupinka diskutujících byla ve vzdálenosti pěti metrů a po neznámém muži jako by se zem slehla. Asistent, který do téhle chvíle nechápavě sledoval, kterak profesor mluví sám se sebou a chová se velmi podivně, se opatrně rozhlédl kolem sebe, odkašlal si a zatahal svého šéfa za rukáv:
„Je vám dobře, profesore?“
V bavlněném pyžamu a s bačkorami na nohách vešel profesor Kupka do koupelny. Svlékl vrchní díl spacího úboru a odložil ho na pračku. Ze závěsné skříňky vyndal tekuté mýdlo, kelímek, tubu a kartáček na zuby. Zavřel dvířka a zadíval se do zrcadla. Ve svém podvědomí zaslechl hlas:
„Co když je všechno jinak?“
Vzpomněl si na neznámého muže. Či vidinu? Přelud? Hlas se ozval znovu. A opět. Zřetelněji. Byl tak skutečný.
„Pojď a zři!“
Profesor se leknutím otočil a těkavým pohledem zkoumal prostor koupelny. Prudce otevřel dveře a zkontroloval předsíň. Nikde nikdo. Uklidnil se. Gumovým špuntem utěsnil otvor v umyvadle a začal napouštět vodu. Pohlédl do zrcadla. Začala se mu točit hlava, nohy vypověděly poslušnost, ztratil stabilitu a sesunul se na studenou dlažbu. V tom okamžiku ho pohltila záře tisíce Sluncí.
„Hleď!“
Nabýval vědomí. Tajuplné pološero. Ohýbající se stébla vysoké trávy bičovala jeho obnaženou hruď. Cítil nepříjemný zápach zkažených vajec a kouř. Otevřel oči, otočil se na bok a snažil se postavit. Proudění vzduchu bylo však natolik silné, že se mu to nepodařilo. Pomůckou se mu stal mladý jehličnan.
Stál, s očima vytřeštěnýma, neschopný slova, držel se křečovitě kmene a odolával náporům silného větru. Pohlédl dolů. Na sobě měl pyžamové kalhoty a bačkory. Nechápal. Jen krátce krmil naději, že to vše je pouhým snem. Tělo velikého mrtvého ptáka prolétlo kolem jeho obličeje a mokré křídlo zavadilo o jeho tvář. Políček na procitnutí? Zděšeně pohlédl před sebe. Nemohl uvěřit tomu, co spatřil.
Stádo splašených neosrstěných mamutů, které v prvním okamžiku pokládal za slony, proběhlo asi deset metrů od něho. Krátká troubení, změť obrovských šedohnědých těl, dlouhých, zahnutých, bílých klů a uši rvoucí hukot. Mračna prachu a stébla travin byla hnána větrnými víry. Podivná zvířata, která profesor nikdy před tím neviděl, několik druhů antilop, zebry, dva obrovští lvi a jeden, nosorožci velmi podobný tvor. To vše zběsile utíkalo a vytvářelo před očima ohromeného profesora podivuhodně neuvěřitelnou scenérii.
Praskot nad hlavou, hustý kouř s částicemi popela a stupňující se horko stávaly se pro profesorovy smysly nesnesitelnými. Stěží dýchal. Travnatý porost začal hořet a z oblohy se spustil horký déšť. Kyselé kapky začaly nemilosrdně rozleptávat kůži na rukou bezmocného profesora. Bolestí mu vytryskly slzy a z úst se vydralo zoufalé zasípání. Ozval se zvuk, připomínající třicet startujících Boeingů. Země se otevřela. Nedaleko vytryskly dva gejzíry roztavené horniny. Jako dvě krvavě rudé fontány. Na obzoru se objevila děsivá ohnivá hradba. Rychle postupující proud lávy pohřbíval veškerý život.
Zazněla silná detonace. Profesor se pustil kmene a tlaková vlna ho srazila do hustého křoví. Trny, ostré jako břitva, mu řezaly kůži a z ranek se řinula rudá krev. Bolestí ztrácel vědomí a v duchu si přál, aby jeho utrpení skončilo. Stalo se. Žhnoucí lavina pohltila vyčerpané tělo.
„Hleď!“
Patrové budovy, dlážděné ulice, parky, sochy, kašny a umělá jezírka. Řev, křik, pláč, bezmocnost a hrůza. Rozžhavené kameny bombardovaly město. Ničily budovy, parky. Zabíjely v panice pobíhající lidi.
„Člověka, kterého jsem učinil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo…“
Zase ten hlas! Profesor přicházel k sobě. Otevřel oči. Hrůzostrašné šero vytvořené popílkem a černým kouřem. Nepředstavitelný rachot. Jako by se hlasy deseti Niagarských vodopádů spojily v jeden. Opět ten sirný zápach. Pohnul se a upadl z žulového kvádru do bláta. Teprve nyní zaregistroval chaos. Velmi vysocí lidé, podivně oblečeni, zmateně běhali sem tam. Připomínali mravence, kterým někdo rozkopl mraveniště. V kašovité břečce klouzali, padali jeden přes druhého, ječeli a křičeli v řeči, která se nepodobala žádnému jazyku, co kdy profesor zaslechl.
Chtěl vstát, ale nějaký mladík mu přeběhl po zádech. Profesorův obličej se zabořil do bláta. Teplé, páchnoucí a lepkavé hmoty. Žena, nesoucí dítě, mu nechtěně přišlápla pravou ruku. Plival bláto a rukou otíral tváře. Žhavý projektil proletěl několik metrů nad jeho hlavou a pustošil nedaleký park. Jiný srážel prchající ubožáky jako kuželky. Další zasáhl blízkou budovu. Kusy zdiva se zřítily a způsobily profesorovi příšernou bolest. Kosti křupaly, kůže se roztrhla a odhalila svalovinu. Fragment velikosti nočního stolku mu rozdrtil obě nohy. Svíjel se v krutých bolestech, třásl se hrůzou a nemohl popadnout dech. Země se chvěla, hory se třásly a skály pukaly. Změť mrtvých těl. Vyhřezlá střeva a utržené končetiny. Neznámá nešťastnice, se zakrvácenou tváří a ožehlými vlasy, se snažila profesora chytnout. Jen bolestivé šrámy zůstaly na jeho pažích, neboť dav strhl ženu do marastu a tam ji ušlapal.
Malý, kudrnatý, černovlasý chlapec spadl profesorovi do klína. Jeho modré oči střetly se s hnědými, profesorovými, a dlouho mlčky o něčem diskutovaly. Bolest, jakoby zázrakem na několik vteřin ustoupila. Klučina vykouzlil úsměv a pohladil profesora po tváři. Ze svého potrhaného a umazaného oděvu, který připomínal antickou tuniku, vytáhl oranžovou kuličku a vložil ji profesorovi do pusy. Ten ji stiskl zuby a špičkou jazyka prozkoumával. Zaregistroval její nasládlou chuť.
„Ne, tohle není sen!“ uvědomil si profesor a dříve, nežli omdlel nesnesitelnou bolestí, spatřil gigantickou vodní stěnu, sahající od obzoru k obzoru, která se valila na kamenné město.
Větrná smršť byla k lidem, zvířatům, ke stromům i k věcem nemilosrdná. Srážela je k zemi, odhazovala proti kamenným hradbám a unášela je vstříc děsivé smrti. A obrovská přílivová vlna dílo zkázy dokonala.
„Co když je všechno jinak?“
Profesor prudce zalapal po vzduchu a vdechl vodu. Zakuckal se a vyplivl kus blátivé hmoty. Byl doma, ve své koupelně. Ležel na podlaze v louži vody. Keramické umyvadlo přetékalo. Zmateně si ohmatával dolní končetiny a marně hledal na pažích krvavé šrámy. S námahou vstal a zastavil kohoutky. Posadil se na okraj vany. Nevěřícně hleděl pod sebe. Z oranžové kuličky opadávalo bláto…
Univerzita Palackého v Olomouci.
Profesor Kupka mlčky chodil sem a tam. Jeho asistent kolem něj poskakoval jako malé štěně a neustále mu něco vzrušeně šeptal. Přiblížila se k nim dvojice mužů. Ten menší, starší a podsaditý, se s Kupkou přátelsky objal a zvolal:
„Včera Praha, dnes Olomouc a zítra Oxford!“
Profesor Kupka se na něj pouze tajemně usmál, poodešel k oknu a dobré tři minuty stál jako bronzová socha. Poté se otočil, udělal pár rychlých kroků, zhluboka se nadechl a vešel do zaplněného sálu. Jeho rozvážné kroky k řečnickému pultu doprovázel bouřlivý potlesk.
Pravicí přivítal posluchače, poprosil o ticho a začal svou hodinovou přednášku. Jak to stálo černé na bílém. Posluchači hltali každé slovo.
„…evoluce je vědecky prokázána a, jistými živly propagovanou, celosvětovou potopu můžeme s klidným svědomím odeslat do říše pohádek. Žádná katastrofa globálních rozměrů na Zemi nikdy nebyla. Nemohla být. Věda to vyvrací…“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
