|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Zvratky ::
 Apinby |
publikováno: 26.08.2010, 11:49
|
|
| |
|
|
První paprsky světla se vloudily do oken a já hleděl skrze záclony do rozednívajícího se nebe.
Srpek měsíce odporoval ze všech sil východu slunce, které zahánělo poslední střípky noci. Nakonec se měsíc v podobě rohlíku rozplynul a s ním i hrůzy temnot.
Nechtělo se mi vyhrabat z postele a vidět tu hroznou spoušť. Chtěl jsem jen tak ležet, zastavit krev v tepnách, civět na prasklinu na stropě a poslouchat zpěv ptáků venku.
Realita byla ovšem až příliš krutá a syrová na to, aby mě jen tak nechala ležet.
Do zpěvu skřivanů a jiných slavíků zaznělo prásknutí dveří a já si uvědomil, že démon včerejšího večera odešel. Kéž by se nikdy nevrátil, řekl jsem si v duchu.
Vstal jsem, oblékl jsem si šaty, došel si na záchod a do koupelny se trochu zcivilizovat. Zrcadlo mi podalo nezkreslenou zprávu o mých kruhách pod očima a krvavých očí z nevyspání.
Když jsem byl hotov a dostatečně zmotivován k tomu, abych sešel po schodech do přízemí, šel jsem.
Moje kroky byly jiné než obvykle. Pomalé, šouravé, bez života. Těch šestnáct schodů se jevilo jako sestup z Ká Dvojky. Jako kdybych právě stanul na vrcholu hory a hleděl na svět pod sebou. Na všechny ty problémy, nešváry a žabomyší války. A teď po opojení ze střechy světa se musím vrátit zpět dolů, do bažiny reality.
Klíč zajel do zámku a ozvalo se klasické zacvaknutí. Dveře se otevřely. Naposledy jsem se nadechl čerstvého vzduchu. Vstoupil jsem.
Okamžitě mě přerazil přes nos odpudivý pach hospody, výparů a smradlavých ponožek.
Přešel jsem chodbou do kuchyně, abych zjistil, co se tu stalo. Abych se upřímně přiznal, měl jsem strach. Ta trpká pachuť mi vystřelovala po zadní straně šíje rovnou do mozku. Cítil jsem pochodovat pavouky, stonožky a jinou havěť po mých nervových obvodech rovnou do centra mé mysli. A oprávněně.
Na jídelním stole ležel kastrol od čočky, kterou jsem včerá uvařil, abych neumřel hlady. Uprostřed kastrolu byla v čočkové kaši zapíchnutá lžíce a ohryzaná kůrka od chleba. Vedle se povalovala napůl plná láhev od piva.
Můj pohled padnul na sporák, který byl skoro celý od čočky. Oddychl jsem si, nebylo to až tak hrozné jako minule. Mohl jsem přejít do pokoje.
Avšak zdání poklidné kuchyně klamalo. Pokoj byl jako po zemětřesení. Skoro jsem ho nepoznal.
Televize ležela na zemi s obří prasklinou přes celou obrazovku. Na stolku byl vysypaný popelník, jehož popel zničil nadobro okrasný ubrus, který tu ležel, kam mi paměť sahala. Opět tu stála láhev od piva a krabička od vykouřených cigaret se zapalovačem uvnitř.
Z gauče se stala historie sama o sobě. Jedna půlka sofa byla pozvracená hnědou tekutinou, která přecházela místy do oranžové nebo červené. Byly zřetelné zbytky nestrávené potravy.
Když jsem to viděl, navalilo se mi. K tomu ještě ten otřesný zápach žluči, který rozleptával mojí mysl. Musel jsem urychleně na záchod a dát se do pořádku.Ten puch mi vrazil slzy do očí.
Uvnitř záchodové mísy leželo nespláchnuté lejno v kaluži zvratků. Na zemi ležel modro bílý ručník použitý jako toaletní papír. Z jedné strany od výkalů, z druhé od zvratků.
Rychle jsem vycouval z toalety a zabouchl dveře.
Představil jsem si dostihový závod. Avšak bez šlechtěných plnokrevníků, žokejů a dam v kloboukách. Ne dámy a pánové, tohle je jiný závod. Zde jsou jenom čtyři koně. Strach. Znechucení. Vztek. Beznaděj.
V první půlce dostihu Velké ceny alkoholiků vyhrával plnokrevník Strach a divoký hřebec Znechucení. Teď se o čelní místa rvou Vztek a Beznaděj. Kdo vyhraje tenhle závod? „Vážení diváci, bude to souboj až dokonce!“ znělo mi v hlavě. S odporem na tváři jsem se ušklebil.
Zbyla poslední místnost na prozkoumání. Ložnice.
Vydal jsem se chodbou s kamennýma nohama a se slzami v očích. Srdce mi bušilo a krev vařila. Každý stah srdečního svalu se jevil jako úder kladiva o kovadlinu. Hučelo mi v uších.
Dveře od ložnice byly pootevřené a já ucítil dávnou vůni. Vůni mé matky. Byla až příliš typická na to, abych jí uměl popsat. Uklidnilo mě to. Šel jsem dál.
Otevřel jsem dveře a zatajil se mi dech, kladivo srdce přestalo bušit. Na posteli seděla moje matka, přesně tak jak jsem si jí pamatoval. Na krátkou chvíli se usmála a poté zmizela jako rosa na trávě, jako obláček na nebi, jako pomíjivost západu slunce. Udeřila mě tvrdá a nekompromisní realita.
Povlečení postele bylo pomočené a zakrvácené. Skříně byly rozvalené a všechno oblečení poházené na zemi. Z okna do zahrady zbyla myriáda střepů.
Obrázek mé matky ležel jen tak na zemi přímo přede mnou. Zvedl jsem ho. Smála se úplně přesně jako v mé halucinaci. Byla šťastná a bezstarostná. Připadla mi jako ptáček, který zná jen svět z ptačího pohledu. Seděla na houpačce ve svém nejoblíbenějším svetru. Zadíval jsem se jí do očí. A to jsem neměl dělat.
Najednou mě popadla krutá síla, démon hněvu a zuřivosti. Svět zrudl a já nedokázal rozpoznat, co je skutečné a co jen fikce.
Po pokoji si to pochodovaly armády mravenců, kteří se řítili jako v nějaké epické bitvě proti řadám termitů. Ze stropu se spouštěli pavouci a po posteli si to mašírovaly stonožky. Přímo před mýma nohama se zformovala postava z výkalů, zvratků a moči. Uvědomil jsem si, že je to můj dvojník. Podíval se mi do očí. Mé nervové dráhy byly krájený rezavým ostřím nože. Utekl jsem z ložnice a zanechal za sebou všechnu tu hrůzu.
Na chodbě jsem se složil na zem.Rudě zakalený horor se rozplynul a já se opět ocitnul v našem domě na koberci. Rozbrečel jsem se a vzlykal. Chtěl jsem umřít teď a tady.
Vstal jsem, otřel si slzy a vyrazil zpátky do kuchyně najít něco, co by mě ukončilo trápení. V hlavě mi vyrostlo několik sebevražedných plánů. Napsat poslední vzkaz, dát si poslední jídlo, prostě udělat něco typického, co dělají sebevrazi.
Nasrat, ozvalo se mi v hlavě. Nasrat se všema sebevrahama, se vzkazy a posledními přáními. Tohle je moje smrt!
V kuchyni jsem přesně věděl, co hledám. Otevřel jsem přihrádku s léky a vzal krabičku s prášky na spaní. Bezbolestné a tiché,pomyslel jsem si.
Ruce se mi třásly a srdce bušilo jako kdyby vědělo, že přijde konec. Po zádech mi sjel chlad. To byla smrt, dýchala na mě.
Když se mi jakžtakž podařilo vyloupnout deset bílých andělů smrti, uslyšel jsem notorické cvaknutí zámku a zavrzání dveří. Démon se vrátil.
Zpanikařil jsem. Několik prášků mi popadalo na zem a sklenice vody se rozlila po kredenci. Nemohl jsem zastavit třesot rukou.
Přízrak temnoty prošel chodbou rovnou do pokoje. Uslyšel jsem jak dává zpět na své místo televizi a zapíná jí. Kupodivu se ozývá hlas známé moderátorky počasí, která hlásí jasnou oblohu a srážky jenom místy. Aspoň, že tak, řekl jsem si v duchu.
Vykoukl jsem z kuchyně, abych zjistil situaci. Nevěřil jsem svým zeleným očím, to zvíře, ten odporný polotvor si sedl vedle zvratků rovnou na gauč. Do své vyblitě červené hlavy, kterou měl od chlastu, si lil pivo. Připadal mi jako bluesový hráč na trumpetu.
Existuje několik stupňů alkoholismu. Pít a nikdy nebýt opilý. Pít a občas se opít. Pít a chtít být opilý. Pít, protože musíš. Tohle byla jasná čtverka.
Myslel jsem, že se mi rozerve hlava. Vztek, hřebec s černou hřívou, právě projel cílovou páskou s náskokem dvou koňských délek. Diváci vstávají a aplaudují. Pleskají rukama a křičí z plných plic. A já? Já křičím taky.
Vrhl jsem pohled na kuchyňský nůž. V té chvíli se zdál jako nejlepší přítel, jeho rukojeť jako pomocná ruka, která mi dodá kuráž a sílu.
Vzal jsem ho do ruky pomalu a opatrně. Podíval se na lesklé ostří noře, ve které se zjevila má odrazem rozteklá tvář. Divný pocit. Řekl jsem si, teď nebo nikdy.
Vyšel jsem z kuchyně do pokoje s nožem v ruce a bez jakéhokoliv rozmyslu jsem bodl toho démona do zad. Ten zasténal. Vytáhl jsem nůž a bodl zase a ještě jednou. Démon se svalil tváří do svých zvratků a vydechl naposledy.
Stál jsem tam a jen pozoroval vytékající krev z rán. V televizi hrály od Rolling Stones písničku Start Me Up a mě se podlomily kolena. Padnul jsem na koberec a brečel. Slzy mi ztékaly ve velkých vodopádech rovnou k zemi. Žaludek mi uvízl v krku. Všechny hrůzy pominuly a mě se ulevilo. Necítil jsem žádnou lítost. Necítil jsem vůbec nic.
V televizi skončili Stouni a začala hrát patetická písnička o zdi od Pink Floydů. Nemohl jsem to poslouchat. Z posledních sil jsem se sebral a vrátil se do kuchyně. Tam na mě stále čekali bílí andělé smrti. Vzal jsem je do ruky a podíval se na ně. Byli bělejší než první sníh.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
78.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 32 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
