|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Smím prosit? ::
| Když je tanec láskou a láska tancem celým svým srdcem. |
| |
|
|
Šeřilo se. Pod vysokou lípou přešlapoval stín. Nedaleký vchod do budovy byl ozářen jemným bílým světlem. Jako by ho zvalo, aby už vstoupil.
Vzpomínal na chvíli, kdy zjistil, že mu hudba dává něco navíc, co nikdy před tím nepociťoval. Vzpomínal, jaké to bylo poprvé.
Snad by se to dalo přirovnat i k lásce samé. Když ji měl, byl šťastný. A co víc, k opětování stačilo jen zavřít oči a roztančit se.
Věděl, že ostatní sotva tuší, kudy vedly jeho cesty po mnoho dní, kdy oni sami porcovali svoji nudu na dělitelné kousky stravitelnějších soust. Nešlo však jenom o to, ukázat ostatním svou skutečnou tvář. Říci jim, beze slov, co skutečně cítí, jen řečí těla.
Ponořit se do průzračného toku mírně plynoucí bystřiny v zákrutech namodralého kamení, pozvolna, ale s jistotou rozvlnit zástupy zelených lopuchů mávajících vlnkám na rozloučenou. Poté v zákrutech zrychlit a nechat za sebou úzké boky horských úbočí, aby mohl vzápětí mohutným tokem naplnit všechna dosud prázdná srdce těch, kterým nebylo dopřáno tento pocit v celém jejich životě poznat.
Jeden krok, druhý, třetí. Taneční mistr jako v rostříhaném filmovém plátně posouval srozumitelně své tělo po parketu tak, aby si všichni nemohli nevšímat jakým způsobem
ovládá to, co má v úmyslu je naučit. Opakování po něm, zdálo se zpočátku některým
docela zábavným počinem. Zato jiní s tváří vážnější, od samého začátku postupovali jako
při matematické úloze. Šoupání bot přerušovalo občasné hihotání, nebo tlumené zaklení, podle nátury budoucího tanečníka. Řeč těla převzala otěže smyslů na příští dlouhé minuty tak nenápadně, až to bralo dech. Všichni se nyní mohli soustředit jen na to jediné.
Snažil se nejdříve takříkajíc nenápadně "držet krok", s ostatními začátečníky, aby je snad proboha nevyplašil. Měl pocit, že se mu to i daří a tak se po nějaké chvíli objevil na jeho tváři úsměv. Opět zabloudil do minulosti. Dříve psával verše. Nebyly z nepovedenějších. To však kdysi ani netušil. Tak jako tak, vypadalo to, že ony samotné nestačí na všechno, co by tak rád pověděl celému světu. Změnil se rytmus. Vrátil se zpátky. Nad svými kroky už přemýšlet nemusel.
Občas se mu zdálo, že si taneční mistr všímá jeho samého. Bylo mu jasné, proč. Dokud se ale nezeptá, není třeba odpovídat.
Tak uběhly hodiny tanečního kursu jedna za druhou. Přišel závěr a s ním chvíle, kdy by měli ukázat, co v nich zůstalo. Pro většinu to bude zřejmě další uzavřená kapitola v životě. Vlastně, nakonec i pro něj. Teď už si před nimi nebude hrát na schovávanou. Ne proto, že by se něčeho snad obával, jen proto, že čekal na příhodnou chvíli, pro nic víc. Čekat se vyplatí. Člověk jen nesmí zapomínat na čas. Neúprosný, tichý přítel smířených a hlasitý nepřítel věčně nespokojených.
"Martine!" ozvalo se z protilehlé strany při dámské volence. Snil a neslyšel. Přesto k němu mířila docela milá, tmavovlasá Kateřina.
"Zdálo se mi, jako by jsi celé taneční byl někde jinde, jen ne s námi na parketu!"
Podíval se jí do očí. "Skutečně? Řekl bych, že ti to šlo výborně."
"Nepovídej. Sotva jsi mě vnímal. Vždycky jsi byl takový tajemný. Ani s námi moc nechodíš."
"Hm. To skutečně nechodím," odtušil Martin.
"Myslela jsem si, že je to proto, že se ti nechce."
Začala hrát hudba. Jejich konverzace byla na okamžik přerušena.
Jejich ruce se propletly. Jejich těla se spojily v těsném objetí. Kateřina upřeně pozorovala Martinovy oči.
Dívaly se jen na ni. Tak, jako nikdy před tím.
Dech se zrychloval a tóny v sále rozvlnily nejen šaty přítomných.
Kateřina se už jen nechávala strhnout jeho tak přirozenými pohyby, až chvílemi zapomínala,
že by se toho chtěla ještě tolik dozvědět. Její ústa však byla jako zamknutá.
Následovaly další tance. Oni dva se však už neodlučovali.
Slyšela jeho slova znít uších, aniž by je vyslovoval. Slyšela bít jeho srdce. Pro tanec. Pro hudbu. Pro tu energii, jenž vyzařovala v každém svém okamžiku, cestou pochopení svého vlastního těla, svých myšlenek na myšlenky, které ještě mají přijít.
Hudba už nějakou chvíli nehrála. Jejich těla však byla v tuto chvíli nerozlučně spojená v jedinném souznění světla a stínu, bez emocí všedního dne, čistých, přirozených,
láskyplných. Pro tento tanec již ničeho navíc nebylo zapotřebí. Zavřené oči. Spokojenost ve tváři sloučená s příjemným vyčerpáním.
Nikdo ani nehlesl. Taneční mistr stojící opodál, který tuto skupinu vedl, jen pokýval hlavou a dopil svou sklenici, aby ji vzápětí s jemným cinknutím postavil na stůl.
Aniž by to ostatní tušili, tohle mělo být poselstvím pro ně samé. Třeba se zítra někteří z nich probudí do zcela jiného snu, než jaký žili dosud. Tento ovšem, nabízí něco,
co nelze popsat pouhými slovy. Co však tolik dává, aniž by bral. Plnými doušky, po hrstech.
Navždy.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.4 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 52 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
