obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Probuzení ::

 autor Leontius publikováno: 28.08.2010, 15:37  
Trocha snovosti a filosofie...
 

Probouzení. Chvíle, kdy lidská mysl opouští pokřivenou říši spánku a vrací se do světa, jenž považuje za svůj domov a svůj osud. Vlahá záře ranního slunce prostupuje naším vědomím, odhaluje nám stezku a vede nás k naplnění těch bdělých a trvalých snů. Nebo je probuzení jen návratem do vězení? Skřípějící vrata podzemní kobky, hlídané šklebícím se bachařem s těžkým dubovým obuškem. Jednu zeď cely tvoří narození a druhou smrt.
Prožil jsem si obojí, ale vím, že existuje i spousta jiných procitnutí. Pozvolný návrat ze snu nebo naopak úlek a probuzení s hrůzou v očích. Probuzení pozvolné a nechtěné, stejně jako energické a uspěchané. Lze vstávat s úsměvem na rtech, stejně jako se slzami na tváři. Ale jedno probuzení je svým příslibem obzvláště nepříjemné. Temné bušení v útrobách lebky, nepříjemná pachuť v ústech a skotačící opička na krku.
Dnes si ta chlupatá mrška našla obzvláště tvrdou palici. Spolu s pravidelnými údery opanoval mou mysl pocit chladu a bolesti v zádech. Žaludek udělal kotrmelec a já se zachvěl. Zhluboka jsem se nadechl a ucítil podmanivou vůni jehličí.
Rozlepil jsem víčka a zarudlýma očima dešifroval kaleidoskop míhajících se větviček před svým obličejem. Vše se vlnilo a jen stěží jsem pronikal závojem mlhy. Kde to jsem? Co se stalo?
Pokusil jsem se protáhnout a narovnat pokřivenou páteř. Neleželo se mi zrovna pohodlně. Náhle jsem pocítil ztrátu rovnováhy a reflexivně jsem se zachytil blízké větve. Ostré jehličky se mi zaryly do dlaně, ale šok překryl veškerou bolest. Uvědomil jsem si, že sedím na větvi vysokého stromu a opírám se o široký, drsný kmen. Od sněhem pokryté země mě dělilo asi pět metrů.
Polilo mě horko a před očima se mi roztančily bludičky. Strnul jsem a pokoušel se uklidnit. Hezky nádech… výdech. Pozvolna se probouzející racionalita pomalu střídala panický strach a s ironickým úsměvem na rtech jsem si již snad po sté odřekl alkohol.
Na krku mne tísnilo a dřelo cosi nepříjemného. Šála? Jedna ruka se konečně odvážila pustit se větve a začala zkoumat onu tajemnou věc. Tentokrát byl nával strachu mnohem skutečnější a opodstatněnější. Hrdlo mi objímala těsná smyčka z hrubého, konopného lana. Suše jsem polkl a pohlédl nahoru. Lano se nad mou hlavou klikatilo a mizelo mezi větvičkami. Kdybych teď spadl, bezpochyby by mi zlomilo vaz.
Na čele mi vyrazil pot a klepající se ruce jen s obtížemi nahmataly složitý uzel. Nevím, jak dlouho jsem s onou záludností zápolil, ale zdálo se to být celou věčností. Konečně se mi povedlo spletenec uvolnit a smyčku stáhnout ze svého krku. S odporem jsem lano odhodil a oko na jeho konci se líně pohupovalo asi dva metry nad zasněženou zemí. Ať už jsem svou šibenici projektoval v jakémkoliv stavu, důmysl mi nechyběl.
Smyčka se mihotala ze strany na stranu a připomínala kyvadlo hodin. Bylo to příhodné, kyvadlo měří čas a konec našeho vyměřeného času je smrt. Smyčka, nůž, pistole, nemoc, nehoda či stáří? Tak vypadá závaží na konci tenkého vlasce našeho života, kmitá ze strany na stranu a zvolna, zlehka ustává.
Odvrátil zrak od hypnotizujícího výjevu. Opatrně jsem zkontroloval, zda mi toto ráno nechystá i jiné překvapení. V kapse tenké mikiny, která jen stěží zadržovala palčivý mráz, jsem našel malý papírek s výmluvným nápisem: „Sbohem.“
Dlaň se mi sevřela v křeči a bezmyšlenkovitě jsem papírek zahodil. Popadl jsem se za hlavu a horečnatě přemýšlel. Jenže má minulost jakoby neexistovala. A kdo je osamělejší než člověk bez minulosti?
Nebylo času nazbyt. Ruce jsem měl zarudlé a opovážlivě jsem se klepal zimou. Začal jsem zkoumat kudy slézt ze stromu, ale pode mnou byl jen holý, zvrásněný kmen. Jak jsem se tu k čertu dostal? Z takové výšky skočit nemůžu! Dole je sice sníh, ale jeho hloubku jsem neznal.
Očima jsem zabloudil k lanu. Snad mi prostředek k vlastní popravě může nějak pomoci k přežití? O svých lezeckých schopnostech jsem z hloubi duše pochyboval, ale jinou možnost jsem neviděl. Přilepený ke kmeni stromu jsem se vyškrábal na nohy. Kolena se mi klepala, přesto jsem dokázal natáhnout levačku a přitáhl provaz k sobě. Chvíli jsem váhal, pak zavřel oči, rukama sevřel lano a odevzdaně na něj skočil.
Očekávání se splnilo. Má vlastní váha byla nad mé síly a po laně jsem rychle sjel. Hrubý provaz mi rozedřel dlaně do krve a ozvěna bolestného výkřiku se nesla vzduchem ještě dlouho poté, co jsem dopadl do hluboké závěje u kořenů stromu.
Se zatnutými zuby jsem stanul a, osvobozen z neprostupného obklíčení jehličnatých větví, jsem konečně měl výhled na krajinu kolem. Můj strom byl v nejbližším okolí naprosto osamocený. Lépe řečeno – byl jedinou dominantou pustiny táhnoucí se široko daleko.
Už jsem nebyl schopen úleku. Apatický jsem postával a hleděl na to hrůzné peklo, jako vystřižené z Danteho Božské komedie. Sledoval jsem sotva patrné krystalky sněhu a duhové odlesky světla tančícího v jejich středu. Krajina přímo vířila ve svém neživém tanci.
Přede mnou ležel zmuchlaný lístek, který jsem zahodil. Ohnul jsem se pro něj a potřísnil ho krví. Na druhé straně bylo napsáno: „Ještě je brzo.“
Hezky řečeno. A co mám tedy dělat? Bloudil jsem pohledem po okolí a hledal jakékoliv znamení, jakoukoliv… stopu.
Stopy. Ty tu chyběly. Jakou vzácností dovede dnes být neporušená sněhová pokrývka. Rovná, nehybná hladina, bílé duny, načechrané peřiny. Obraz dokonalosti, klidu a míru. Jak jen lidská mysl touží takovou dokonalost poničit, zanechat v ní svou pečeť. Ne. Ne, lidská mysl. Dětská mysl. Přirozeně hravá, nedotčená, ale zároveň stižená záchvaty destrukce. Vždyť právě zánik je potvrzením krásy, z části kontrast, z části jednota.
V dospělosti je těžké vnímat krásu. Spěch, zklamání a znechucení. Zamlžuje naše vidění, krade vitalitu, ničí přirozenou hravost a přestřihává pouto s tím skutečným, jedinečným světem. Sníh už není krásný sám o sobě. Je to jen zmrzlá voda, protivný průvodce mrzké zimy.
Pocítil jsem nával vzteku. Krajina byla krásná, půvabná. Jenže pěla také smutnou píseň o nedostatku životní síly, o poražené a zlomené duši. Byla to krajina, kterou nevedla žádná cesta, pozbyla svého osudu. Byla dokonalá, přesto prázdná.
Rozběhl jsem se. Pln touhy něco dokázat. Popsat ten čistý list. Ne jen vtisknout sněhu své stopy, ale splynout s ním a dát mu význam. Nezastavoval jsem a s ulehčením sledoval prohlubně, které zanechávaly mé nohy. Začal jsem se smát. Rychlý pohyb mě zahřál a přestal jsem cítit zimu. Prašan pod mými nohami už tolik nestudil, jakoby tál, než jsem se ho vůbec dotkl a náhle jsem neběžel ve sněhu, ale v hebkém mechu.
Zůstal jsem stát, oddechoval a překvapeně si prohlížel drobné, zelené nitky. Co se to stalo? Pryč byla pustina a závěje, kolem dokola se rozkládal hustý, šerý les. Slunce jakoby zapadlo před několika okamžiky a jen rychle blednoucí obzor dával tušit, kterým směrem je západ.
Nad vlhkým mechovým polštářem povstala jemná mlha a začala rozplývat všemi směry. Drobné kapičky na listech stromů se třpytily jakoby po nedávném deštíku. Pocítil jsem silnou vůni hub.
To vše za hrobového ticha, ve kterém se nehnula ani ta nejtenčí větévka stromu. Les byl podivně strnulý a škrobený, jako sváteční obecenstvo v hledišti luxusního divadla, které čeká na příchod kouzelníka. Z všeobjímající prázdnoty na mě hledělo plno zvědavých očí.
Pryč bylo nutkání běžet. Našlapoval jsem jako trestanec jdoucí na popravu. Mezi stromy se táhlá jakási cestička, dalo-li by se to tak nazvat. Nedalo se z ní sejít, neboť stromy tvořily neprostupnou hradbu. Zároveň se pěšinky zřejmě nikdy nedotkla lidská, ani zvířecí noha.
S každým dalším krokem se les stával temnější a strach půvabnější. Jako bych podléhal kouzlu neviditelné bludičky a zanechával za veškerý svůj dosavadní život, který pozbyl smyslu. Snad jsem doufal, že ho naleznu na konci pěšinky.
Hnalo mě něco lesem? Nebo mě něco naopak přitahovalo? Jisté je jen to, že cestička vyústila na nevelkém prostranství s jezírkem ve svém středu. Hladina byla nehybná jako povrch zrcadla, ani jediná vlnka ho nezvrásnila.
Zdálo se, že hvězdy sestoupily na zem a čekaly, až je nějaký opovážlivec sesbírá. Okouzlen tím výjevem, sestoupil jsem po drobném svahu a stanul na úrovni hladiny. Bál jsem se pohnout, nechtěl jsem rozbít ten magický obraz. Přede mnou nebylo jezero, ale brána do kosmického prostoru.
Poklesl jsem v kolenou a nahnul se nad hladinou. Místo mého odrazu se v třpytivé pavučině hvězd kymácela jen temná, záhrobní silueta. Zamrazilo mě v zádech a já na sobě poprvé pocítil pohled cizích očí.
Hladina se ani nezavlnila. Spíše se rozestoupila jako tekuté stříbro a z jeho tajemných hlubin se vynořila postava. Na útlém dívčím těle se blýskalo pár kapek průzračné vody, v každé se zrcadlily celé galaxie hvězd nad námi. Barva neposedných vlasů byla ve tmě těžce rozpoznatelná, ale dokonale splývala se stromy v pozadí. Zelená? Vlasy splývaly až na nahá, drobná ramena a jejich konečky decentně zakrývaly hrudník, zvedající a klesající v pravidelném rytmu.
Blankytné oči pobaveně jiskřily a plné rty byly roztaženy v široký, přívětivý úsměv. Zdálo se mi, že se nehýbe. Spíše rostla a vyplňovala prostor. Nebo vše kolem vyplňovalo ji? Cítil jsem, že se taky propadám, stávám se něčím bezobsažným a podřadným. Toužil jsem nasát to sálající živočišné teplo, které bylo v takovém kontrastu k chladnému, neživému lesu.
Uvědomil jsem si, že nedýchám. Zaklonil jsem hlavu a zalapal po dechu, vše najednou bylo tak zřejmé a průhledné. Ta bytost se chovala jako vampýr. Soustředila do sebe veškerou životní sílu lesa, byla jeho tlukoucím a toužícím srdcem.
S nadlidským úsilím jsem odlepil jednu nohu od země a ustoupil o krok vzad, když v tom jsem ucítil dotyk na paži. Něco, co se podobalo statické elektřině, mnou trhlo a vládu nad mým tělem převzalo jakési šimravé mravenčení.
Najáda roztáhla prsty a pustila mne. Přesto jsem ji následoval jako loutka loutkaře. Pouze jsem viděl, jak mé necitlivé nohy mizí pod hladinou. Oslepil mě ostrý, stříbřitý záblesk světla.

Zmražen strachem jsem ztratil vědomí. Teprve po několika těžkých a osamocených úderech srdce jsem získal nadvládu nad hlasivkami. Otevřel jsem ústa k bezděčnému výkřiku a očekával příval ledové vody do mých útrob.
Místo toho jsem si uvědomil, že zděšeně křičím a bezmocně lapám po dechu. Na suchu. Rozlepil jsem oči a našel sám sebe sedícího na pohodlné polstrované židli ve velkém tanečním sálu. Na sobě jsem měl světle šedivý oblek a černou kravatu. Pouze na nohy mi stále byla zima. Opatrně jsem nakoukl pod stůl a zjistil, že mi nejen chybí patřičná obuv, ale také jsem měl ráno nešťastnou ruku při výběru ponožek. Jedna byla ostře bílá, druhá dokonale černá. Zároveň byly mokré, stejně jako nohavice kalhot.
Rychle jsem zvedl hlavu a spatřil ve své blízkosti spoustu malých skleniček, plných čirého alkoholu. Jeho omamná vůně mě nejspíše opíjela sama o sobě. Bez rozpaků jsem do každé ruky chytil jednu půlku a hodil je do sebe. Cítil jsem, jak mi palčivý alkohol stéká útrobami, a otřásl jsem se. Takhle nalačno. Kdy jsem naposledy vlastně něco jedl?
Propátral jsem stůl a krom třpytivých a vábivých skleniček jsem našel akorát černou škrabošku. Vzal jsem ji do rukou a zamyšleně ji převracel v rukou. Asi se po něčem na zub budu muset poohlédnout v sále.
Poprvé jsem začal vnímat nejbližší okolí. Sál byl skutečně velký a zdobený. Pod košatým křišťálovým lustrem se procházely stovky vybraně oblečených hostů a vyměňovaly si zdvořilé úsměvy a vtipné bonmoty. V dálce jsem slyšel líbivý orchestr, jehož tóny mou mysl uchvacovaly jako chapadla nějaké jedovaté chobotnice.
Viděl jsem usměvavé mladé dámy a jejich starostlivé matky. Viděl jsem módně oblečené mladé muže a zámožné otce. Korpulentní obchodník s nezbytnou naleštěnou pleší a pravačkou položenou na svém majestátním pupku vesele rozprávěl s vysokým důstojníkem s ostře řezanými rysy a hustým knírem.
Drobnější mužík se zlatými brejličkami a neutuchajícím úsměvem stál poblíž a křečovitě svíral věčně nedopitou skleničku. Jeho drobná očka neustále těkala po mladé servírce, která se zkušeně proplétala mezi stoly a hosty.
Doufaje v kousek žvance jsem jako hladový pes vyrazil za ní. Nikde jsem neviděl nikoho v masce, tak jsem s klidem škrabošku zastrčil do náprsní kapsy. Nezbývalo mi než doufat, že mé netradiční obutí nepřiláká přílišnou pozornost.
Následoval jsem servírku až téměř k samotnému východu k sálu. Zdobené dveře byly pootevřené, ale za nimi panoval nepřirozený chlad, který pronikal až do morku kostí. Mou pozornost si však získaly obrovské keramické talíře přiklopené zdobenými víky, aby potrava v nich nezvětrala.
Zamířil jsem si to k tomu největšímu a nejkrásnějšímu a bezostyšně uchopil držadlo na kopuli. Zdvihl jsem ho, ale v tom se ozval hromový gong a veškerý život v sále utichl. Ztuhl jsem, neboť jsem se bál, že je to mým přičiněním.
Sotva dunivá ozvěna utichla, ozval se čísi hluboký hlas. Bylo v něm cosi děsivého, dokonalé zosobnění cynismu, nadneseného sarkasmu a skrytá ironie. Byl to hlas pekelného principála nemrtvého cirkusu, sadistického ředitele koncentračního tábora a bezcitného operátora gilotiny.
„Půlnoc! Odmaskujte se!“
Toporně jsem se otočil, abych pochopil, o co ten hlas žádal. Všechny tváře byly otočeny ke mně a jejich oči byly podivně skelné a zvířecí. Tukové záhyby na jejich tvářích se zavlnily a popraskaly. Vyvalila se z nich hustá náplň hnisu a volně stékala po drahých oděvech a vsakovala do nich. Dokonalé masky lehce sklouzly a snášeli se k zemi jako spadané listí.
Místo hrdých a vznešených lidí přede mnou stáli děsivé zrůdy, Ani lidé, ani zvířata. Pololidé s hlavami dobytka a dravců. Chyběla jim však ona vnitřní moudrost egyptských božstev.
Pod maskou silného obchodníka se skrývalo tlusté nenažrané prase, z jehož pórů bez ustání vytékal tuk tak smrdutý, že jsem ho cítil i na oparné straně místnosti. Vysoký důstojník byl ve skutečnosti sup s krví podlitýma očima a cáry krvavého masa v zobáku. Mužík s brejličkami byl číhající lasičkou, která se skrývala pod bezbrannou maskou a mladá servírka byla samotným ztělesněním ďábla, který takovou společnost udržoval při životě, ač se měla sama navzájem už dávno zničit.
Nemohl jsem ten pohled vydržet a odvrátil jsem se. V uších mi stále znělo:
„Odmaskujte se!“
„Ne!“ vykřikl jsem a konečně pohlédl do velké keramické mísy. Bylo v ní stočené dlouhé konopné lano. Dostal jsem tedy na vybranou. Ale kterou cestou se teď vydat? Ani jsem se nemusel dlouho rozmýšlet. Uchopil jsem hrubý provaz, rozrazil dveře vedoucí do mrazivé pustiny a zamířil ke svému stromu.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 39 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 salvator 29.08.2010, 21:51:44 Odpovědět 
   Výborný příběh uchvacující svým svébytným, vnitřním hlasem, provázející čtenáře na každém kroku reálnou iluzí člověka, taženého osidly nevůle až k sebezničení. Jiné volby, v tomto případě snad ani není.
Buď pozdraven, Leontie.
 ze dne 02.09.2010, 21:30:19  
   Leontius: Díky za zastavení a komentář :-)
 chris ONNE 29.08.2010, 13:51:12 Odpovědět 
   Zdravím!

Co se týče chyb, tak jsem postřehl jednu ke konci: …že jsem ho cítil i na oparné straně místnosti… - nemělo by tam být opačné?
Jinak jsem nic nezaznamenal. Děj mě totiž hodně pohltil... ;-)

Příběh jako takový je na opravdu velmi slušné úrovni. Atmosféra je místy až mrazivá (což mám rád! ;-)), ale hlavně dokáže upoutat čtenářovu pozornost. Pro mě byla ale chvílemi “zeslabována“ až moc podrobnými detaily. Možná bych to krapánek proškrtal.
Styl psaní se mi také líbil.
Dávám malinko horší jedničku.

Přeji hezký den a ať múzy slouží nadále!

Chris
 ze dne 02.09.2010, 21:29:33  
   Leontius: Díky za zastavení a komentář :-) Proškrtávat... to by musel dělat někdo za mě! Nemám na to srdce :-D
 Vašek Hejna 28.08.2010, 18:34:12 Odpovědět 
   Já osobně nerad píši komentáře, ale pokusím se zde vniknout do komunity, byť se trošku bojím začít. Toto dílo je pro mě příliš zdlouhavé, musel jsem přeskakovat, abych se dočkal konce. Možná je to účel, styl autora, jako máme každý z nás. I filozofické náhledy na tuto situaci nemusí byt až "jiráskovsky" dlouhé. Osobní názor je, že skutečná realita této situace je zcela jiná, než když v literatuře realitu jako autor tvoříme. Buď pro sebe, protože to chápeme a nebo pro čtenáře. Mezi námi, i já napsal jednou dlouhou povídku, která měla zbytečně dlouhý úvod, nejasný střed a závěr? Už chápu, proč mi dala profesorka trojku. :-) Ale, je tu to ale, psát dál. To je jasné.
 ze dne 02.09.2010, 21:26:10  
   Leontius: Inu tohle bylo zrovna dílko, které ani na žádném úderném konci nestálo. Šlo o zachycení dojmů, nic moc více. Kdyžtak zkus jiné :-) Díky za zastavení
 Alasea 28.08.2010, 18:23:56 Odpovědět 
   Kam se člověk probudí? A měl by vůbec?
Vždycky jak by zůstávala možnost volby. Ale možná jen tak pro pořádek, ve skutečnosti už víme, kterou cestou se vydáme.
 ze dne 02.09.2010, 21:21:37  
   Leontius: Snad by se to tak taky dalo říci. Děkuji za zastavení :-)
 Tlouie 28.08.2010, 17:14:00 Odpovědět 
   Delší prózu na internetu dočtu, když mě doopravdy zaujme - tady se tak stalo.
Nenásilné, přehledné, jasné, s vnitřkem - to jsou tak charakteristiky, které mě napadají. Hodně se mi líbí obraznost a opravdu, ta nevtíravost, významy plynou lehce a přitom stále přehledně - to je pro mě největší plus. Hlavně v první polovině textu(v lese) se mi líbí ta snovost, příjemný nádech.
U odmaskování mi přišla přirovnání (prase,sup,lasička) trochu jednodušší, ovšem naprosto výstižná (já abych taky všude hned něco nenašla :)
Konec je ale, pokud jsem ho dobře pochopila, smutný - útěk před ošklivou realitou pryč (smrt, sen, opojení?)
Zkrátka, pro mě velmi zajímavý text, jak jsem řekla, obrazný, srozumitelný, k zamyšlení - buf a podtrženo :)
 ze dne 02.09.2010, 21:20:17  
   Leontius: Jsem rád, že jse, svým rozvláčným slohem dokázal zaujmout náročné čtenářstvo :-) Díky. Ale výklad po mě nechtěj :-D
 Šíma 28.08.2010, 15:53:10 Odpovědět 
   Text je plný obrazů (skoro jako v "zemi za zrcadlem") a náš hrdina si nemohl být ničím jistý! Co bylo jeho vězením a co svobodou? Byla skutečnost opravdovou realitou, nebo jen mámením? Líbilo a zaujalo! Prostě se nezapřeš! ;-)))
 ze dne 02.09.2010, 21:19:27  
   Leontius: Díky Šímo! :-)
 čuk 28.08.2010, 15:36:46 Odpovědět 
   Text mě velmi zaujal a četl jsem ho nejen s chutí, ale i požitkem. Dovedeš příhodně prokombinovat realistickou kresbu s obraznou a srozumitelnou poetickou metaforikou, a vytvořit napětí koktejlem absurdnosti, fantasy a hororu. Celek je jednotný. Někdo by řekl: těžký sen, já spíš vidím alegorii s vězením alkoholického delíria a filozofií: nemůžeš uniknout z rukou ďábla alkoholu", už máš nasměrovanou fantazii i přemýšlení jen tím směrem po srázu. Filozofie alternativ je výstižná a podaná přesvědčivě a nevtíravě. Vlastně poskytuje klíč k próze. Soofistikovaně navádí: je to sen alkoholiak, aby vzápětí vytvořila dojem, že je to probuzení a realita, kterou lze chápat z hlediska vnějšího hororového ohrožení (a ono je vlastně vnitřní). Próza má nenásilnou etiku a bohatou podtextovou strukturu. Smutný hrdina má pouze hypotetickou volbu, nemá vlastní vůli. Lze si domýšlet: jak by dopadla jiná volba, co se stane zvolením volby s provazem: stálé opakování nebo přeměny v ony maskované? A kdo byl- jakou by měl masku náš hrdina. Vlastně ta volba byla už naznačena v úvodním výčtu mořžností. Psáno výborně, působivě, nepřetaženě, velmi plasticky, vede k představám i myšlení. Chvíli těší, chvíli polévá hrůzou (Trochu mi text připomíná sekvenci z vysoce kvalitní literární počítačové hry- kterou by nebylo možno hrát bez mrazení v páteři).Text považuji za perfektní

masky snášeli?
 ze dne 02.09.2010, 21:19:01  
   Leontius: Díky za vydání a komentář. Jenom bych rád řekl, že onen alkohol určitě jako ústřední motiv nebyl zamýšlen. Ale psal jsem to celkem spontánně, tak nevím.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
***
Betwithell
Bolesti
M. Daněk
Šťastný den...
Droom
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr