|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Příběh XVI. Těstovinový ::
|
| |
|
|
V míse zbyly poslední dva brambůrky. Nikdo z přítomných si je však nechtěl vzít, dalo by se vlastně říct, že se jich štítili. To všechno poté, co se přiřítil On.
Nedalo by se říct, že to byl nějaký šampión, průměrně svalnatý, středně chlupatý a vůbec ne obrovský, tak vypadal Tadeáš. Měl vždy – a to velmi bavilo všechny okolní s květináči na hlavě – úplně normální účes. Vlastně za to nemohl. Jeho kadeřnice Máňa byla po smrti dvanáct let, a tudíž nutně shledával obtížnějším nechávat si u ní upravovat frizúru. Ne nemožné, ale obtížné!
Vždy se snažil vypadat dobře, proto nosil na očích zavěšené deštníky, jak to bylo ve zvyku, zcela tedy pohrdal lidmi, co měli brýle. Byl to vlastně takový malý Ted – fašista (ale jen do doby, do které se mu to hodilo).
Toho pověstného dne se Ted zrovna vydával na každodenní nákup. Vše vypadalo jako zcela příjemný den, slunce podpalovalo ulici a stromy se kroutily v tom žáru. Tadeáš roztáhl své deštníky, aby zabránil té kruté a neutuchající záři dopadat na jeho něžný, andělský obličej – plný zloby. Ano, zlobil se, protože doma nechal svou oblíbenou kabelku z hadí kůže. Chyběl mu ten pohyb u pasu, kde by se laxně houpala, zcela nevědomá okolní situace.
Ted věděl, že je na čase, aby se usadil, zasadil syna, postavil strom a zplodil dům, avšak byla zde vždy jedna překážka, kterou nedokázal v komunikaci s ženami odstranit. Sám to věděl. Byla to jedna z jeho nejhorších, záludných vlastností.
Naveskrz prolezlý,a možná také prorezlý, Tadeáš byl nucen zrychlit krok, aby unikl vtíravým myšlenkám na kabelku a jal se otevřít dveře každodenně navštěvovaného stánku s potravinami. Pravda byla, že to tržiště nebylo moc velké, nezabíralo vskutku moc prostoru na tomto náměstí rozpáleném do běla. Vlastně to ani nebylo tržiště. Byl to jeden jediný krámek bez oken a bez dveří – tedy vlastně stánek, jak bylo již avizováno.
„Dejte mi patnáct gramů těchto spektakulárně zabalených nudlí oválného tvaru a zelenožluté barvy.“ pravil Tadeáš v lehkém opojení slunečním žárem, avšak na jeho výraze bylo patrno, že ví přesně co chce. „Tak přesně ty nemáme.“ ohradil se sprostě prodavač a svlékl si blůzku s žlutými knoflíky uvědomujíc si spalující horko. „Vždyť jsou tady, je jich tu patnáct kilo, na samém kraji stánku!“ zvolal do okolí rozhořčeně Ted.
Zničehonic se však odkudsi z nudlí vynořila prodavačka. Byla to svůdná žena. Svůj rudý, latexový korzet měla vypasovaný tak, aby odhaloval jednu pětašedesátinu bradavek– neobrostlých chloupky. Nazlátlé vlasy, sepnuté v ohromně vzrušujícím drdůlku s absolutně konsternující sponou ve tvaru těstoviny, byly tak vyzývavě rozkošné, že Ted hned pookřál a úplně zapomněl na svou kabelku. Oči měla zahalené tenkými brýlemi s širší rudou obroučkou, takže její ostříží zrak vypadal poněkud přísně, zcela však vystihoval charakter této dámičky. Ted sjel pohledem níž. Na sukni se lesklo odpolední sluníčko a smálo se Tadeáškovi do obličejíčku. Přes spodní okraj tohoto malého pruhu látky však vyčuhovalo něco. Toto něco vůbec nebylo příhodné pro prodavačku ve stánku. Byla to dlouhá špageta. Ted imitoval přehlédnutí této anomálie a snažil se neuvažovat nad tím, k čemu tato nudle slouží, a doufal, že to není kladélko. Znamenalo by to totiž jediné.
Ted promluvil jako první nevšímajíc si prodavače: „Ňho…“ Slečna byla natolik duchapřítomná, že se představila: „Brýtro pane, já su Žofie Bukanýr-Žužu-Hlenová, mým jménem se nedejte znervóznit. Su z inspektorátu ČIČI a sleduji vaše počínání už patnáct kapitol této knihy. Myslím, že nejste zrovna vhodně oblečen na slavnostní zahájení vašeho posledního soudu. Ale aby všecko nevypadalo… tuž, tak nějak absúrdně, budu vám tykat. Jste Tadeáš Vydřiduch? Doufám, že se na institutu nespletli, protože kdyby ano, musela bych se přesvědčit, že su správně odevzdala zelený formulář C 19 na oddělení Č 10/§98,5 plus mínus odmocnina z šesti krát závorka dvanáct plus mínus i, a tam su zašla za panem úředníkem Úředníkem a spravila jsem ho dostatečně o stavu svého převyšujícího intelektu, abych se mohla ucházet o místo hrozně ukecané mrchy, přerušující příběhy a vystupující z pytle nudlí, právě ve chvíli, kdy to kdokoli nejméně čeká. Tudíž se cítím velice poctěna, že souhlasně takáte. To abych se nechala unést také. Su ráda, že nemusím hned rozhazovat nohami, případně zuřivě gestikulovat, nebo se snažit vypadat sexy. Tož to víte, ono to není jen tak, neustále přerušovat někoho, kdo se snaží psát alespoň s trochu logickou souvislostí. Nehledě na fakt, že okázalé řečnění se mi již okoukalo a tak su velice šťastná, že nemusím sedět támhle v rohu na bobku a pozorovat vše z povzdálí jako nějaký Ahmed, ale můžu se vyloženě zúčastnit této, na první pohled postmoderní, bajky. Avšak možná se pletu, protože su nikdy nebyla vzdělávaná v literatuře a tak nepoznám V od v. Hm, ale nechme toho, majuskula sem, miniskula tam, kdo se v tom má vyznat. Genitiv adverbia. Pche! No nic, co jsem to vlastně chtěla?“
Rána. Skrze tělo Žofky proletěla úzká, ale přesto silná nudle vystřelená odkudsi z okna, když ji někdo neuvědoměle přimíchal do popcornu. Žofčin drdol padl spolu s její hlavou do těstovin, a tato slečna již nikdy nepromluvila.
Ted zíral chvíli poněkud konsternovaně, ale následně uzmul oněch patnáct gramů těstovin a hrdě odkráčel od stánku.
Cestou domů se vlastně Tadeáš vůbec nezabýval svým okolím, ale introspektivně hleděl do sebe, k čemuž také zcela jistě napomáhaly ony deštníky zavěšené na očích. Kupodivu ho rychle jedoucí modrozelený kabriolet nezabil. Nezabila ho ani borovice vejmutovka, pod níž byla lavička.
Tadeáš shledal tuto sedací lavici velmi pohodlnou a tudíž se na ni umístil, leč nebylo to zcela tak úplně dokonalé posezení. Vedle něj totiž seděl někdo. Ted se rozhodl hrát na balalajku, jenže pak mu došlo, že nemá kabelku. Rozplakal se.
Osoba vedle něj byl kouzelný dědeček, tak trochu halenkář, jeho oči spočinuly na plačícím muži a děda pravil: „Co ty, Hamlete, synovče a synu, stalo se něco? Umíráš? Už?“
Zmatený Ted oponoval: „Ach! Kde jest mé roucho, drahý strýci? Musím již jít, neb doma zapomněl jsem svou kabelu plnou těstovin a hle! Toto je dnešní dávka!“
Dědeček se zatvářil konsternovaně, načež celý tento pocit přešel v iritovaný jek, a děda s hrůzou v očích odskákal močit do křoví. Ted jen zakroutil hlavou, odplivl a vyrobil si balalajku z těstovin – když začal hrát tklivou a tesknou melodii, plnou mrtvých ptáčků, italských šéfkuchařů a milenců, chudák děda přiskákal zpět a omlátil Tadeášovi balalajku o hlavu, poslal ho domů a opět se uvelebil na lavičce.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
