|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Poslední neúplatný 2.kapitola ::
 soror |
publikováno: 31.08.2010, 21:43
|
| Druhý díl historického biografického románu. Děkuji za komentáře. |
| |
|
|
II. kapitola
Byla neděle. Sváteční den. A pro děti advokáta de Robespierra více než pro kohokoliv jiného. Vždyť alespoň na to jedno nedělní odpoledne mohou být všichni zase spolu.
Po odchodu otce se děti přestěhovaly k babičce a dědečkovi, ale iluze znovu nabitého spokojeného života neměla dlouhého trvání. Babička Carreau těžce onemocněla a přítomnost čtyř dětí ji velice vyčerpávala. Neměla na vybranou, a tak požádala o pomoc sestry svého ztraceného zetě, i když věděla, že bude nutné děti rozdělit. Maximilien už byl dost velký, s lecčím prarodičům pomohl a o bratra se dokázal postarat prakticky sám, čímž babičce ušetřil mnoho práce, a tak bylo rozhodnuto, že oba bratři zůstanou u nich. Děvčata se tedy odstěhovala k tetám, které bydlely samy v malém městečku nedaleko Arrasu. Jedna z tetiček byla bezdětná vdova a druhá se nikdy neprovdala, takže se dle babičky o Charlottu a Henriettu mohly bez větších potíží postarat. Maximilien je příliš neznal, ale prý to byly příjemné, vzdělané dámy, sice poněkud asketické, ale děvčatům zcela jistě zajistí vše, co budou potřebovat.
Na rodinu se však brzy snesly další rány, které odsunuly do pozadí i smutek a nelibost z odloučení. Babička zemřela a záhy po ní i dědeček, jenž se až do poslední chvíle všemožně snažil pečovat o své vnuky a dát jim všechnu lásku, která ještě zůstala v jeho zkroušeném srdci. Stesk po jeho ženě byl však silnější a nakonec ho přeci jen udolal a zahubil.
Chlapci se tak den ze dne ocitli bez prostředků. Skromné příjmy tetiček by ani zdaleka nemohly pokrýt náklady na výchovu všech sourozenců.
„Maximiliene,“ vyrušil mladíka ze zamyšlení jemný hlas. „Musíme už začít.“
Chlapec se otočil. Pan de Conzie, arraský biskup, ho upřeně pozoroval.
Po smrti svého dlouholetého přítele pana Carreau přišel za oběma bratry a nabídl jim finanční pomoc. Sám ani nevěděl, proč to tenkrát udělal. Vždy rád navštěvoval rodinu svého přítele a bystrého Maximiliena si velmi oblíbil, proto se také nyní stal jeho opatrovníkem. Brával ho s sebou do katedrály, aby mu pomáhal při bohoslužbách jako ministrant a vštěpoval mu tak první základy vzdělávání. A Maximilien byl student věru horlivý. Ve škole patřil mezi nejnadanější žáky; jeho píle byla nezměrná. Co ale biskup netušil, že mladíka nežene vpřed jen touha po poznání, ale především trpký pocit, který v něm vyvolávalo jařmo dobrodiní. Nechtěl být nikomu zavázán, prahl po samostatnosti a nezávislosti. Proto studoval usilovněji než jeho vrstevníci; jen ve vzdělání viděl svou naději.
Maximilien již déle neotálel a prošel za druhým ministrantem nízkými dveřmi do presbytáře. Uvítalo ho vzrušené zašumění desítek lidí, kteří už netrpělivě očekávali začátek nedělní bohoslužby.
Zaujal své místo v blízkosti oltáře a rozhlédl se po ohromujícím prostoru hlavní lodi katedrály Saint-Waast. Miloval tu nebetyčnou nádheru, ale nikdy si při tom pohledu nevzpomněl na Boha. Myslel jen na ty stovky prostých lidí, kteří v potu a krvi skládali kámen ke kameni, dokud nevystavěli tuto monumentální stavbu. A jako vždy i teď měl chuť přejet rukou po opracovaném kameni, po těch hmatatelných stopách dávno zemřelých dělníků.
Ke klenutému stropu se vznesl melodický hlas. Maximilien se rychle probral ze zasnění. Musí dávat pozor. Biskup již položil na oltář kalich a misál a nyní stojí na stupních. Vzývá Boha, vyznává se z hříchů, prosí za odpuštění a Maximilien jako zástupce přítomného lidu mu začíná tiše odpovídat.
Dnes je však roztržitý. Nedokáže se soustředit, jeho mysl je neustále atakována vzpomínkami na blízké, které tak nečekaně a brzy po sobě ztratil. Je mu úzko, ale čím více se snaží otevřít své srdce Bohu, tím více ho zaplavuje palčivá trpkost.
Maximilien rychle vyšel z katedrály. Konečně byl sám, lidé už se po mši rozešli do svých domovů. Sešel malátně po několika schodech, ale pak si na chladné, kamenné schodiště ztěžka sedl. Nad ním se jako hrozící ukazovák tyčilo masivní průčelí hlavní chrámové lodi s hrubým křížem na vrcholu, jako by chtělo všem připomenout, že pochybování o víře Církev Svatá neodpouští. Maximilien pozoroval osm vysokých korintských sloupů, které podpíraly zručně vytesanou římsu obkružující celou katedrálu a tvořící předěl mezi dvěma patry. V mysli mu ještě doznívala slova Gloria in excelsis Deo et in terra pax hominibus bonae voluntatis. Copak on také není člověk dobré vůle? Proč i jemu Bůh nedopřeje pokoje? Matka mu vždycky říkala, že skrz modlitby a písně k nim Bůh promlouvá a v kostele je cítit jeho přítomnost. Maximilien však necítil nic, jen zmatenou bolest.
Unaveně složil hlavu do dlaní.
„Cesty boží jsou nevyzpytatelné, chlapče,“ ozval se nad ním hlas biskupa de Conzie. Jakoby mu četl myšlenky.
V mladíkovi se však místo odevzdané pokory vzedmula vlna odporu. Kolikrát již tuhle větu slyšel? Na všechna trápení, na všechny otázky stále stejná odpověď! Tohle je ta víra? Několik naučených frází použitých ve správný okamžik a lidé jsou spokojení. To jim tak málo stačí ke štěstí?
Na rameni ucítil jemný dotyk. Zastyděl se. Ten starý pán to s ním myslí dobře, udělal pro něj i bratra tolik dobrého. Copak by mu mohl říct, na co myslí? To by se mu pěkně odvděčil.
„Ano, otče,“ odvětil tiše a poslušně vstal.
„Maximiliene, nebuď smutný. Dnes přijedou tvoje sestry, přeci je takhle neuvítáš,“ promluvil opět biskup chlácholivě.
„Ano, otče,“ přikývl znovu Maximilien. „Odpusťte, ale musím už jít.“
Vymanil se z biskupova sevření a rozběhl se po dlouhém schodišti dolů.
„Večer se za vámi zastavím. Mám pro tebe radostnou novinu,“ zavolal ještě pan de Conzie za vzdalující se postavou. Pak s mírným, chápavým úsměvem pokýval šedivou hlavou. Časem se všechny rány zahojí, chce to jen trpělivost, pomyslel si a naplněn dobrým pocitem se vrátil zpět do katedrály ke svým zbožným povinnostem.
Letní soumrak se tiše plížil za okny Robespierrova domu. Velká zahrada byla pustá a prodlužující se pitoreskní stíny jí dodávaly děsivou atmosféru. Obyvatelé domu však o temnou zahradu nejevili zájem. Všichni seděli v příjemně osvětleném salónku a po výborné večeři, kterou připravily samy tety, se cítili nadmíru spokojeni. Pan de Conzie dokonce začal ve svém křesle klimbat. Snažil se sice spánku vzdorovat, ale výborná pečeně, která mu nyní ležela v žaludku, jeho tělo zaměstnávala mnohem víc než hlavní důvod jeho návštěvy.
Tety spatřivše, že jejich vzácný host zcela nepokrytě usíná, okamžitě začaly s lehkou konverzací. Pan de Conzie zpočátku reagoval jen s jakousi otupělou slušností, ale nakonec se přeci jen probral, takže rozhovor nadále plynul jemně a nenuceně.
Děti se mezitím semkly do vzdálenějšího koutku kolem Maximiliena. Nemohly se už dočkat, a Charlotta obzvlášť, až jim ukáže jaké nové obrázky přibyly v jeho sbírce. Měl jich spousty, hlavně s přírodními motivy. Překrásně vymalované zelené louky protnuté stříbřitými říčkami, husté lesy a vysoké kopce, mezi nimiž se krčily prosté vesničky s červenými střechami a roztomilými kostelíky. Ale měl i obrázky se svatými. Takové maličké v pozlacených rámečcích, ty měla Charlotta nejraději a prohlížela by si je od rána do večera.
Maximilien jim ochotně ukázal své nové přírůstky. Některé dostal od pana de Conzie, některé od učitelů ze školy. Charlotta se nemohla vynadívat na obrázek svatého Diviše. Nedokázala spustit oči z jeho useknuté hlavy, kterou držel v rukou jakoby to bylo zcela přirozené. Maximilien jí vysvětlil, že svatý Diviš byl pařížský biskup, který žil ve 3. století a zemřel jako mučedník. Pro svojí víru byl sťat a legenda vypráví, že neskonal na místě popravy, ale vstal, vzal svoji hlavu do rukou a ušel ještě několik mil a tam, kde nakonec padl mrtev, byla později postavena katedrála, Saint-Denis, která je mu zasvěcena.
Augustin hltal každé slovo, zato Henrietta byla jako na trní. Maximilien moc dobře věděl proč. Jeho malá sestřička se vždy ze všeho nejvíc těšila na holoubky a dnes nebylo moc času, aby se na ně podívala. V duchu se usmál. Dostal několik holubů a nějaké vrabce ještě od dědečka a i on je měl velice rád. Každý den jim pečlivě čistil velkou voliéru, dával jim zrní a vodu a dokázal prosedět hodiny, které nevěnoval učení, u jejich klece v tichém rozjímání a souznění s těmito nádhernými tvory. Nic ho nedokázalo tak uklidnit jako jemné šustění křídel s hladkými pírky, pohled těch bystrých korálkových očí a tichounké vrkání.
„Maximiliene, pojď sem k nám, buď tak laskav,“ zazněl najednou od skupinky dospělých biskupův hlas.
Maximilien se okamžitě zvedl a přešel místnost ke stolu, kde společnost seděla. Byl opravdu zvědavý, co mu pan de Conzie chtěl povědět za zprávu.
„Maximiliene,“ řekl biskup, povstal a slavnostním gestem pozvedl sklenku vína. „Je mi potěšením oznámit ti, že jsi získal stipendium na Collége Louis-le-Grand v Paříži.“
Mladík zůstal stát jako opařený. Nebyl schopen slova. Stipendium? Bude studovat práva v Paříži? Nemohl tomu uvěřit, ale zároveň cítil, jak se mu v srdci rozlévá pocit blaženosti. Tolik si přál dostat se na některou ze slavných univerzit v hlavním městě, prahnul po nových vědomostech, nezávislosti a svobodě. A kde jinde by to vše měl získat než v Paříži?
„Děkuji vám, pane biskupe. Je to pro mě velká čest,“ dostal ze sebe, jakmile se trochu vzpamatoval a lehce se uklonil.
„Povězte nám, drahý příteli,“ ozvala se teta zvědavě. „Jak se vám podařilo stipendium získat?“
„Ach, to nebylo těžké,“ usmál se biskup a usrkl vína. „Jak jistě víte, opat ze Saint-Waast je mým velmi dobrým přítelem. Věděl jsem, že disponuje několika stipendii na této koleji, a tak jsem ho o jedno požádal. Vyhověl mi ihned, protože i k němu se donesly zprávy o vynikajících studijních výsledcích našeho Maximiliena.“
„To jsem ani netušila, že je Maximilien ve škole tak dobrý,“ opáčila druhá teta. „Ano, je chytrý a nadaný…“
„Nejen to, madame,“ dokončil biskup za ní. „Stipendium na Collége Louis-le-Grand dostávají jen ti nejlepší.“
Maximilien cítil, jak mu stoupá horkost do tváří. Samozřejmě byl hrdý na svůj úspěch, ale poslouchat tolik chvály mu příjemné nebylo. Proto se raději omluvil a vrátil se zpátky k sourozencům. Ti se smáli a jeden přes druhého mu gratulovali, důležitě a důstojně, jako by byli dospělí. Všichni měli radost, že Maximilien pojede studovat do Paříže a ani jeden z nich si neuvědomoval, co to pro ně znamená. Nikoho ani nenapadlo, že Maximiliena uvidí nanejvýš jednou za rok v létě, když nebude škola. Nikdo se tím teď ale netrápil, těšili z bratrova úspěchu a moc mu ho přáli. Však kdo jiný by si to zasloužil víc?
Maximilien měl v očích slzy dojetí z těch projevů sourozenecké lásky. Byl tak šťastný, že překypoval touhou udělat také radost jim. Augustinovi daroval obrázek, který se mu nejvíc líbil, Charlottě věnoval svatého Diviše, jehož hlava ji tak zaujala a Henriettku pohladil po vlasech a pošeptal jí: „Zítra než odjedete, přijďte se Charlottou dozadu k voliéře.“
Henriettka vypískla radostí. Že by jim chtěl bratr půjčit jednoho ptáčka domů? Tak dlouho si to už přála, ale on byl na ně tak opatrný. Vždy si ho mohla jen pohladit a hned ho vracel zpátky do klece. Bál se, že by se o něj nedokázala řádně postarat. Ale přeci to nemůže být tak těžké, a když jí Charlotta pomůže, společně to jistě zvládnou.
Ráno se v ulicích valila líná mlha. Město se teprve začínalo probouzet, ale u Robespierrů už bylo živo. Vše bylo připravené k odjezdu. Každý měl v pondělí své povinnosti, proto tety s dívkami odjížděly vždy velmi časně.
Henriettka a Charlotte nedočkavě oběhly dům a našly bratra u velké voliéry. V ruce měl malou přenosnou klícku a v ní svého nejkrásnějšího holuba. Obě zůstaly stát v němém úžasu, do poslední chvíle nevěřily, že by jim bratr holuba opravdu půjčil. A nebyly daleko od pravdy.
Maximilien dívkám klec podával poněkud váhavě. Radostná euforie z včerejšího večera už vyprchala a nastoupily znovu obavy o blaho jeho opeřeného svěřence. Avšak co slíbil, už zpátky vzít nemohl.
„Každý den čistěte klec. Tady máte zrní, každé ráno mu nasypte. A nezapomeňte mu často měnit vodu, aby měl co pít. Přes den ho můžete nechat venku, ale v noci ho vezměte do domu. Hlavně na něj dávejte pozor. Rozumíte? Musíte mi přísahat, že se o něj budete dobře starat.“
„Ano, ano, přísaháme,“ pištěly jedna přes druhou, vykulené oči upřené na ptáka v klícce.
Maximilien tedy vyprovodil děvčata ke kočáru, kde se ještě se všemi rozloučil a společně s Augustinem se vrátil do domu, aby se připravil na odchod do školy.
Kola zarachotila na dláždění a Maximilien, který z okna pozoroval odjíždějící kočár, se ptal sám sebe, zda svého oblíbeného holuba ještě někdy uvidí.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
