|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Setkání 19/1/6 ::
 Amater |
publikováno: 31.08.2010, 7:20
|
| Ignácius po setkání s tajemným mužem odjíždí domu na hrad, kde ho čeká jeho nevlastní otec a zároveň představený Řádu. Přizná se k svému hříchu a dozví se neuvěřitelné věci. |
| |
|
|
„Tak vyprávěj, Ignacie. Nikdo sem teď nepřijde a mám pocit, že tady se cítíš lépe.“ Vezme si kousek pečiva a rozlomí ho.
„Víš…,“ začne váhavě Ignacius. „Nevím, jestli ti to mám říct jako otci nebo jako představenému řádu. Stala se mi divná věc, kterou neumím pochopit. Utekl jsem. Jsem prachsprostý zbabělec.“ Schoulí se na stoličce a pozoruje plameny, jak olizují polena. Je krásně teplo a plamínky ho i přes starosti uspávají. Austin se zamyslí. Musí to být něco zvláštního, protože tak zdeptaného ho nikdy neviděl. Vždy byl rozhodný, vždy věděl co dělat, co je správné a nesprávné. Pozoruje Ignacia. Muselo se mu přihodit něco buď strašného, nebo naopak velkolepého.
Ignacius se narovná.
Tak je to tady. Teď mi řekne, co se stalo? Ale je divné, že kámen je čistý, když spáchal hřích. Spáchal ho vůbec nebo je to jeho domněnka?
„Já jsem se asi zamiloval. Líbal jsem se!“ vyhrkne a zčervená. Austin si oddechne. Konečně. Už si myslel, že to bude horší. Pak si vzpomene na jejich přísahu. Čistota a sloužit jen bohu. Chudák malý. Ostatní poznali lásku. Většina bratrů přišla do řádu, když už něco měli za sebou, ale Ignacius byl odjakživa jen v jejich prostředí. Nikdy neměl příležitost poznat milování a tyhle příjemné věci. I on se kdysi zamiloval, ale zemřela nebo spíš mu ji vzala horečka a on zůstal sám. Byla krásná. Havraní vlasy, modré oči, bělostná pokožka. Smála se, že zvonky se rozezpívaly a všichni ztichli. Byla veselá, ale i moudrá. Jediné dítě obchodníka a on měl to štěstí, že ji získal. Ale teď není čas na vzpomínky. Musí nějak vyřešit ten jeho problém. Nemůže říct, že je to normální. Odkašle si.
„A jak se jmenuje?“ vyhrkne a nejraději by si nafackoval, když vidí jeho nechápavý pohled. Měl připravenou dlouhou řeč o povinnosti a on řekne tohle.
„Neznám jméno.“ Zrudne ještě víc. Odvrátí pohled.
„Aha a jak k tomu došlo?“ On je snad ještě menší než před chvílí, kdy se do té stoličky málem vmáčkl. Má pocit, že je menší než trpaslík. Ještě trochu a vleze si do krbu. Chce se mu smát, ale zároveň je mu ho líto. Neumí si představit, jak se trápil celou dobu. Je div, že sem dojel. Zamrazí ho z myšlenky na smrt. Ne, nikdy by si nevzal život. Ne sám, opraví se. Jsou možností…
„Dovedl jsem karavanu do poutního místa a dal jsem si koupel.“ Vidí souhlasné přikývnutí Austina. Ignacius polkne. „Horkou koupel.“ Austin se zamračí.
„Víš dobře, že nejlepší je studená. Musíš být zdravý, otužovat se. Pak vydržíš…“ Mračí se čím dál víc. Tohle je vážné. Ale je konec zimy, no snad by mu to mohl pro jednou prominout.
„Dobře pro tentokrát ti to promíjím, ale padesát otčenášů tě za to nemine.“ Ignacius nešťastně přikývne. „Já nerad studenou koupel.“ Austin to dobře ví. Tak a teď je to vyřešeno.
„No vidíš, že zas to tak hrozné nebylo.“ Spokojeně dodá Austin. „Nemusel jsi kvůli tomu sem jezdit.“ Ignacius nechápavě vytřeští oči. On přece sem kvůli tomu nejezdil.
„Otče, já myslím ten polibek.“
Tentokrát se zardí Austin. Zapomněl na to jak na smrt. Co teď? Poposedne si. „No víš, celkem zákonitě to muselo přijít…,“ začne a horečnatě přemýšlí co říct. Něco takového za své působností nemusel řešit. Ani se na to nijak nepřipravil.
„Když já…,“ nevychovaně vpadne do jeho odmlky. „Kudy chodím na to neustále myslím. Zdají se mi sny, kdy toužím po tom.“ Cítí, že se červená. „ Chci se milovat a…“
Austin si vzpomene, jak se on cítil. Bylo to tak skvělé. V duchu je nadšený, že si Ignacius našel lásku. Konečně pozná, to co on zažil a mnozí z bratří.
„A jak vypadá?“ přeruší ho. Je zvědavý. Moc zvědavý na tu krásku. Musí být nádherná, když dovedla Ignacia do tohoto stavu.
„Dlouhé blond vlasy a oči modré se zelenými skvrnkami a řasy krásné černé a pleť hebkou a bílou a urostlá postava…,“ popisuje muže z chrámu.
Austin poslouchá ten výlev lásky. Jen ho cosi zaráží a neví co. Něco mu v tom popise chybí. Jen nemůže přijít na to, co to je.
„A pak mě chtěl zabít, ale utekl.“ Austin se zakucká a málem vyprskne víno. Kruci zakleje a hned si uloží sto otčenášů každý večer celý týden.
„On je to muž?“ Pro jistotu se optá a přeruší jeho líčení, jak se setkali.
„Ano.“ Ignacius je opět červený. „Já nevím co dělat. Je to tak zvláštní. Je to hříšné, špatné!“ Běduje a skryje tvář v dlaních. Austin mlčky sedí a přemýšlí co dělat. Není to neobvyklé, že muž má raději muže, ale samozřejmě nikde se to nepovídá. Někdy je přitažlivější… Jistě on má rád ženy a co ví tak většina taky. Teď už ví, proč přijel v takovém stavu. Jako by ho honili všichni démoni světa. Jeho svědomí a slib mu musely dát pořádně zabrat. Jak říct, že možná bude nejlepší to udělat přes kříž, ale nejdřív se zeptá na jednu věc .
„Chceš opustit Řád?“ optá se opatrně, ale srdce má stažené napětím. Nechce, aby Ignacius odešel, ale pokud ano, propustí ho, jak se sluší a patří. Za celou dobu z Řádu ještě nikdo nikdy neodešel. Ignacius zvedne oči. Jsou tak zmučené, ale odhodlané, pomyslí Austin a je mu těžko z toho co musel od toho setkání prožít. Měl už dávno, ještě dřív než složil slib, zařídit, aby poznal ženu nebo muže v jeho případě. Proč to neudělal? Byl špatným otcem i představeným.
„Ne, nechci. Už jsem o tom přemýšlel. Jestli mi dovolíš, zůstanu zde. Budu se kát až do konce svého života za ten neodpustitelný hřích.“
Hezké moc hezké, pomyslí si Austin, ale nepraktické. Kát se? Za co? Za lásku, touhu milovat? Ty výmysly církve jsou… nebezpečné.
„Zůstanu a budu se bičovat každý den a chtěl bych cvičit nováčky. Budu držet půst a modlit se za odčinění mých hříchů.“ Ignacius se rozhorlí s vidinou svého příštího života. „Jestli mu nebudu nablízku, časem zapomenu, pomine to. Zbude jen vzpomínka. Nic víc,“ dořekne o hodně tišeji.
„Jsi si jistý? Ale pravdu.“ Austin ví, jak je něco takového nemožné dodržet. Ignacius mlčí. Dívá se do plamenů, v kterých vidí tvář, rty pootevřené k polibku a modrozelené oči zářící touhou. I jeho určitě tak vypadaly.
„Ne, nejsem.“ Ignacius odpoví popravdě. Nemůže ještě k tomu hříchu přidat lež. Austin si oddechne.
„Nezůstaneš tady. Ten čas ještě nepřišel a dobře víš. Odjedeš k němu. Zjisti, jestli ho miluješ nebo je to jen chtíč a přechodná slabost těla. Pokud ano, pokračuj ve své cestě za poznáním. Pokud ne… budeš vědět co dělat. Jinou radu ti nedám, Ignacie.“
Ignacius zalapá po dechu. „Ale…,“ zarazí ho vztyčená pravice a výraz v Austinově tváři.
„Ten slib je původní, když se založil řád. Máme bulu, ale co víc máme a čeho si ceníme velice, je kříž, který každý z nás nosí. Dokonce ani ne všichni bratří to vědí, ale on je zvláštní.“ Vstane a přechází. Trochu váhá, jestli mu to má říct, ale nechce, aby se trápil. „Víš, proč jsem chtěl vidět tvůj kříž?“ Postaví se k němu. Shlíží na něj. Ignacius k němu vzhlíží. Zavrtí hlavou.
„Nevím. Čím je tak zvláštní, otče?“ Otáže se napjatě Ignacius. Cítí, že se dozví jedno z největších tajemství Řádu.
„Má několik zvláštních vlastnosti. První je, že kromě bratří ho nikdo nemůže nosit. Může vlastnit, ale řekněme, že to pro dotyčného není rozumné. Kříž se sem sám vrátí. Za druhé všechny kříže jsou propojeny. Jestliže jeden z bratří zemře, víme to všichni. Tobě se to ještě nestalo, ale mně ano. Kříže nás vedou, ne bula světské či církevní přikázání.“ Ignacius s úžasem poslouchá vyprávění. Austin mu položí ruku na rameno. Jemně je svírá.
„Ale to je magie. To není z tohoto světa. Ale ta přikázání, k čemu potom jsou?“
„Nevím, co to je. Jestli je to boží dílo nebo dílo padlého anděla, ale je pravda, že slouží jen řádu. Každý kříž je pohřbený s majitelem a časem zmizí. Kam nevíme. Kříž zůstane, ale kámen se ztratí. Proto předpokládáme, že právě on má tu sílu a ještě něco. Jakmile rytíř zhřeší nebo udělá něco proti řádu, kříž tmavne. Čím víc dělá špatných věcí, tím je tmavší až je zčerná. Vypráví se, já to nikdy nezažil, že pak kámen sám zabije nositele. Bratr Taurinus povídá, že byly jen dva takové případy v celé historii Řádu.“ Odmlčí se a dívá se na Ignacia. Ten vytáhne kříž a dívá se na jasně červený drahokam.
„Ostatní…,“ Austin ví, na co se ptá.
„Nevím. Proto tady se nosí kříž navrchu. Vidíme je, a jelikož všichni mají čistě červený… Nevím, co dělají mimo náš dům, ale jakmile by něco udělali proti Řádu, kámen by ztmavl. Neporadím ti, co máš dělat. Je to věc tvého svědomí. I já jsem miloval jednu dívku. Dokonce jsem si ji vzal, i když jsem byl v Řádu. Byla ohnivá a temperamentní Italka. Zemřela. Co se týče přikázání, je to těžké.“ Natáhne ruce k ohni a drží je blízko tepla. Zamne jimi. „Učíme to, jak církev žádá, ale mnoho bratří poznalo světský život, než sem přišli. Popravdě,“ usměje se vlídně „neřídíme se tím. Důležité je chránit poutníky k svatým místům. To je naše práce. Zbytek je věc tvého svědomí a kříže.“
Ignacius svírá kříž a přemýšlí, co z toho pro něj plyne. A přece jen se mu příčí. Muž. Milovat se s ním. Jak vůbec? Neví, jak s ženou natož s mužem. Austin ho s úsměvem pozoruje, jak usilovně přemýšlí o tom, co se dozvěděl.
„Rozhodně nikdo nic neví o kříži natož o bratřích. V tajemství je velká síla. Dnes budeš muset všem vyprávět příběh. Víš, já tě odsuzovat nebudu a přijmu tvé rozhodnutí, ale přece jen diskrétnost, je asi v tvém případě na místě. A co ten druhý?“ optá se zvědavě. V jisté formě je to pro něj fascinující. Za život tolik toho poznal. Někoho odsuzovat už mu na to nezbývá síla, ale ani nechce. Spíš lační po poznání.
„Já nevím. Nevím jeho jméno. Otče, na lásce přece není nic špatného, že? Bůh přikazuje milovat všechno živé, tak proč ne někoho víc? Je to špatné?“ Austin si oddechne. Nečekal, že na tu pravdu přijde tak rychle. Ale byl chytrý, i když bratr Taurinus nad ním pořád hořekoval. Ví, dobře, že chtěl Ignacia za nástupce, ale vybral si cestování, poznání, boj.
„Ne, v lásce nic není špatného. Každý z nás někoho miloval. Více nebo méně. Jedině svatí milují všechny stejně, ale my jsme lidé. Nevím, co na to říct, ale co se týče, tak teď mluvím jako tvůj otec. Zjisti, zda ten druhý tvé city opětuje. Vrať se, i když mám pocit, že se stane nějaké neštěstí.“ Sedne si nazpět ke krbu. Neví, jestli udělal dobře nebo ne. I on ji potkal, když už byl členem řádu. I on porušil zákon církve, ale ne Řádu.
„Proč tedy církev to přikazuje a sama porušuje?“ Vzpomene si, co viděl na cestách.
„Nevím proč a popravdě mě osobně to moc nezajímá. Chovají se k nám jako k…“
„Malomocným,“ tiše dodá Ignacius. Austin přikývne. Ano jsou stále čím dál víc odsuzování a bojí se, že Řád zanikne, i když nezanikne, dokud budou muži, pro které čest a chránit jsou důležitější než cokoliv jiného. Oba sedí tiše u ohně a dívají se do jiskřivých plamenů.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
