» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."

Gandalf

počet přístupů: 2141671

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Intermezzo - 3. část ::

Shanti	publikováno: 31.08.2010, 7:44

Odvažuji se tedy poslat další díl příběhu a doufám, že mne šotci příliš neumoří...


	III. Střípky minulosti „Hloupá škola, hloupá učitelka, všichni jsou hloupí!“ S těmito slovy se Nick vřítil do kuchyně, na chvíli se zarazil, pak odběhl do svého pokoje a hlasitě bouchl dveřmi. Jane se za ním s údivem obrátila od sporáku. Pořád to bylo stejné, jako když jej sem před půl rokem přivezla. Když jí ho v nemocnici předávali, netušila, že to všechno bude tak těžké. Sama děti nemohla mít a i když byla učitelkou a měla jich na starosti spoustu, neměla vůbec představu, co si s ním počne. Stále se snažila najít ten nejlepší způsob jak pofoukat jeho bolavou dětskou duši. „Tak, tady ho máte, kluka tvrdohlavého. Nemluví s námi a nechce vůbec jíst. Možná bych vám mohl doporučit nějakého dětského psychologa. To víte, ztráta rodiny v tak raném věku bývá dost traumatizující,“ podotkl tenkrát lékař. Ihned tuto myšlenku zavrhla, protože byli s Bobem přesvědčeni, že to všechno zvládnou sami. Jackův dům v Minneapolis zatím pronajali, než bude chlapec plnoletý. A protože byl její bratr velmi úspěšným právníkem, součástí dědictví se stal i dosti velký obnos peněz, které byly prozatím uloženy v bance. Jane povzdechla a zamířila za synovcem do pokoje. Seděl na posteli a zarputile se díval před sebe. Přisedla si k němu a konějšivě na něj promluvila: „Nicku, zlato, prozradíš mi, co se stalo?“ Pohrdavě trhnul rameny, utřel si hřbetem ruky nos a řekl zlostně: „Všichni se mi smějí, říkají mi Frankenstein, Frankie, co hraje na housle! Už tam nechci jít, housle jsou hloupé a stejně už žádné nemám, rozbili mi je. A do školy už taky nepůjdu!“ Pohladila jej a zadívala se na jeho velkou jizvu, na níž ještě byly dosti patrné pozůstatky po šití. Zvedla se a z Bobovy skříně přinesla tmavě modrou kšiltovku, kterou kdysi vyhrál na nějakých automobilových závodech. „Na, tady máš a nasaď si ji. Když to schováš, nebudou se ti smát. Máš pravdu, všichni kdo se ti posmívají, jsou opravdu hloupí. Bude to dobré, uvidíš. Pokud budeš chtít, v mé třídě se uvolnilo místo a můžeš znovu začít hrát na klavír, ten s sebou nikam nosit nemusíš…“ Byla nadmíru spokojená, protože se poprvé po tak dlouhé době usmál. Upravil si čepici, kšilt obrátil dozadu a zadíval se na ni těma nádhernýma velkýma šedozelenýma očima, lemovanýma dlouhými tmavými řasami, jaké měl i její bratr. „Teto? A když to budu mít schované, bude mě pak chtít nějaká holka?“ Překvapeně zvedla obočí, ale pak se pobaveně rozesmála. „Cože? A není to nějak příliš brzy, mladý muži? Ale to víš, že bude, někdy na vzhledu nezáleží, ale na tom, jaký člověk ve skutečnosti je a co umí. A mimochodem, jsi kluk jako cumel, takže co nám je po nějaké hloupé jizvě, hm? A teď už utíkej umýt si ruce, za chvíli budeme večeřet!“ ***** Čas běžel dál, Nick bydlel v Richmondu skoro tři roky a hraní na klavír mu docela šlo. Sice ne nějak zázračně, i když jej to už odmalička učila jeho máma, ale bavilo ho to. Ve škole si už všichni na něj docela zvykli, bez čepice ale vůbec nevykoukl na ulici, stala se jeho neodmyslitelnou součástí. Ke svým vrstevníkům se ale díky svým předešlým zkušenostem choval odměřeně, i když už dávno změnili svůj názor a spíše bojovali o jeho přízeň. Nade všemi ale zvítězil černošský chlapec Jimmy Hawkins. Vypadalo to, že se Nickův život konečně stal navzdory hořkému osudu docela přijatelným. A tenkrát v noci se mu poprvé o ní zdálo…nebo to snad nebyl sen? Otevřeným oknem tehdy vnikl do pokoje svěží vánek a měsíc právě vyšel z mraků. Nicka konečně začala přemáhat dřímota a najednou se u jeho postele objevila krásná průsvitná dívka s dlouhými medovými vlasy a oříškovýma očima, oblečená v těch divných starých šatech a usmívala se na něj. Když k ní vztáhl ruku, rty se jí pohnuly jako by mu chtěla něco říct, ale pak zklamaně pokývla rameny, smutně povzdechla a vždy se rozplynula jako ranní mlha nad jezerem. Nikomu to nikdy neřekl a tak se to opakovalo po celý měsíc. Jednou ale čekal marně. Už se neobjevila. Pár týdnů mu to vrtalo hlavou, ale nakonec na to zapomněl. Až po dvou letech, přesně dvacátého dubna, se v noci stalo něco podivného. Toho dne mu bylo sedmnáct let. Zrovna se vrátil z oslavy od kamaráda, svalil se unaveně na postel a přemýšlel o prožitém večeru. Bylo tam i pár docela hezkých dívek. Teta Jane měla tenkrát pravdu, kroužily kolem něj jako vosy. Protože uměl zahrát skoro všechny současné hity, neustále byl v jejich obležení. Stály zasněně opřené o klavír a stačilo si jen vybrat, ale nějak zatím mezi nimi nenašel tu pravou. Vždy jej odradila myšlenka na to, jak by asi zareagovaly, kdyby si před nimi sundal čepici… Všiml si, že se záclona na okně mírně nadzvedla jako by se venku rozfoukal vítr. Najednou to uslyšel, ty divné rozladěné tóny. Hrály známý „old time“, který občas slyšel v rádiu u strejdy Boba v garáži - Moon river. Nejdříve si myslel, že je to teta Jane, ale bylo již dost pozdě a znělo to odněkud shora, z půdy. Vzal si baterku a tiše vyklouzl z pokoje. Když zjistil, že teta se strýcem už spí, za chvíli už nedočkavě stoupal po schodech nahoru. Opatrně vzal za kliku u dveří, vedoucích na půdu a vešel dovnitř. Dřevěná podlaha pod jeho nohama trochu zavrzala a najednou hudba utichla. Rozhlédl se nejistě kolem sebe, posvítil si baterkou a pak ho uviděl. Nikdy zde nechodil, vždy zde bývalo zamčeno a vůbec netušil, že se zde ukrývá něco takového. V přítmí stál starý klavír, krásně vyřezávaný a hodně zaprášený. Řezby na něm znázorňovaly motivy z řecké mytologie. Na průčelí byl úžasný reliéf Orfea a Euridiky, jejichž smutný příběh znal z knížky. Na horní desce ležely dosti zažloutlé noty. Vzal je do ruky a udivilo jej, že jsou celé postříkané podivnými tmavými skvrnami. Někde uprostřed z nich vykukoval kousek papíru. Rozevřel je a všiml si názvu skladby, která jím byla založená - Intermezzo - a pak jej obrátil. Oči se mu náhle rozšířily překvapením a s úžasem se zadíval na tuší malovaný obrázek někoho, koho již dobře znal! Chvilku stál jako omráčený, nemohl od toho obrázku odtrhnout oči. Pak ucítil kolem své hlavy slabý chladivý průvan a jako by blízko něj zavoněly růže. Možná se někde otevřelo okno, ale uvědomil si, že tady na půdě vlastně žádná nejsou. Trochu znervózněl a obrázek si schoval za tričko. Když chtěl noty položit zpátky na desku klavíru, vypadly mu z rukou a na podlaze se opět rozevřely na té skladbě. Chtěl se pro ně znovu sehnout, ale v rohu půdy najednou zaregistroval nějaký podezřelý pohyb. Když se do těch míst pozorněji zadíval, ustrnul a sotva popadl dech. Najednou se tam objevila ta dívka, kterou kdysi vídal ve svých snech a skrze její tělo byly vidět dřevěné trámy. Trochu se zachvěl hrůzou, protože tohle bylo něco úplně jiného, než tenkrát. Teď nebyl ve své posteli, zachumlaný v peřině a zcela určitě nespal. Čelo se mu mírně orosilo a protřel si oči. Její postava se vznášela nad zemí, přiblížila se k němu a usmála se. Začal vnímat podivné elektrizující jiskření ve vzduchu a omámeně se díval do těch nádherných oříškových očí. Srdce mu tlouklo až někde v krku, protože takový děsivý pocit ještě nikdy nezažil. Po chvilce zpanikařil, popadl noty a rychle odtud utekl dolů do svého pokoje. Chvějící se rukou pak vytáhl z trička obrázek, chvíli se na něj zadíval a pak jej raději ukryl do zásuvky. Poté se opět naléhavě rozezněly ty tóny, které slyšel už předtím. Bylo to k nevydržení, pohodil tedy noty na stůl a vklouzl do postele. Zakryl si rukama uši, dech se mu zrychlil rozrušením a za pár minut se celým domem konečně rozhostilo ticho. Snažil se srovnat si to všechno v hlavě a přesvědčit sám sebe, že jej nešálí smysly, že se nezbláznil. Ani nevěděl, kdy vlastně usnul. „Nicku? No tak Nicku! Ty dneska nevstáváš? Přijdeš pozdě do školy!“ Ucítil, že s ním někdo cloumá a pomalu rozlepil oči. Teta Jane! Okamžitě se probral a vyskočil z postele, strašně jej bolela hlava a sužovala hrozná žízeň. Zamžoural na tetu a řekl rozmrzele: „Ale jo, vstávám, asi jsem si včera zapomněl nachystat budík.“ Divný sen, pomyslel si a zakroutil hlavou. Spokojeně se protáhl a zívl, ale vzápětí bylo po klidu. Jane držela v rukou ty staré noty a udiveně se na něj dívala. „Kdepak jsi je našel?“ Aha, tak přece se mu to nezdálo. Poškrábal se nervózně na hlavě a zabručel: „Nahoře na půdě, ležely na tom starém klavíru.“ Ostatní podrobnosti si nechal raději pro sebe. „Na klavíru? Ach tak, už si vzpomínám, ale tohle jsem tam nikdy neviděla,“ řekla zamyšleně. „Teto Jane?“ „Hm? Měl by sis pospíšit, už je dost hodin…“ Snažila se ho odbýt a roztržitě zamrkala. „Nepůjdu, dokud mi neřekneš, proč se tváříš tak divně a od koho je ta věc tam nahoře!“ Usoudila, že s ním nic nepohne, jen ji udivilo jak se tam dostal, vždy tak úzkostlivě dbala na to, aby bylo zamčeno. Nadechla se tedy a začala vyprávět. „Tenhle dům je hodně starý, Bob ho tenkrát koupil velmi levně. Za těch sto třicet let, co stojí, měl už spoustu majitelů a jeho zdi poznaly bezpočet lidských osudů. Tenkrát, když jsme se sem přestěhovali, byl dlouho opuštěný. Dalo nám to hodně práce, ale celý jsme jej od základů opravili. Ten klavír tu zůstal ještě po původních majitelích. Než jsem si koupila křídlo, které stojí vedle v hale, hrála jsem na něj a pak nám bylo líto se ho zbavit. Nikdy jsem neměla o ničem ani tušení, až náš starý soused, který loni zemřel, mi kdysi vyprávěl velmi smutný příběh. O jednom muži, byl to snad nějaký právník, který zde kdysi dávno bydlel jako první. Měl jedinou dceru, bylo jí sedmnáct a ani vlastně nevím, jak se jmenovala. Je to už strašně dávno, zrovna končila válka Severu proti Jihu. Byla prý velmi talentovaná, právě se připravovala na svůj životní sen, studium hudby. Tehdy opět vznikly nepokoje, do města tajně vniklo několik cizích vojáků, kteří se nechtěli smířit s porážkou. Pár domů vypálili a do tohohle se dostali násilím, právě v den jejích narozenin. Otce té dívky zastřelili, ji chuděrku všichni surově znásilnili a pak také zabili. Muselo to být opravdu strašné. Klavír, který jsi našel na půdě, byl její. Kdoví, zda je to ale všechno vůbec pravda. A teď rychle, ať už jsi venku. A jen tak mimochodem, co tvá příprava na zkoušky na konzervatoř?“ Nick se mírně se zamračil a odpověděl nevrle: „Snažím se, ale upozorňuji tě, asi z toho určitě nic nebude. Myslím, že na to nejsem ten pravý.“ „Neházej flintu do žita, udělal bys mi tím velkou radost. I tvé mámě, kdyby žila.“ Dloubla ho jemně za ucho a odešla do kuchyně chystat snídani. Chvíli tam ještě stál a uvažoval, měl té minulé noci plnou hlavu. Zamyšleně se zahleděl k oknu. Myšlenka na tu dívku se mu neodbytně vkrádala do podvědomí a bylo mu jí moc líto. Takový strašný konec! Bez ohledu na to, kým nebo čím nyní vlastně byla, nějakým zvláštním způsobem se mu dostala pod kůži. Tentokrát si hrdinně dodával odvahu. Možná se mu podaří dozvědět o ní něco více. Skoro se nemohl dočkat, až se spícím domem opět rozezní tiché tóny a on pak znovu otevře ty podivné dveře v podkroví…


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 14		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	31.08.2010, 12:52:44

Zdravím! ;-) Máš hezký styl a text se dobře čte! (mrk) Práce šotků? -- Jane se za ním s údivem obrátila od sporáku. -- Jane, která zrovna stála u sporáku, se za ním s údivem ohlédla. (obrátit se na někoho s něčím, nebo obrátit něco, ale obrátit se za někým ve smyslu pohledu ???) -- Stále se snažila najít ten nejlepší způsob jak pofoukat jeho bolavou dětskou duši. -- čárka před "jak" -- Jane povzdechla a zamířila za synovcem do pokoje. -- si povzdechla ??? -- Ve škole si už všichni na něj docela zvykli, bez čepice ale vůbec nevykoukl na ulici, stala se jeho neodmyslitelnou součástí. -- tady je trochu "pokroucený" slovosled -- Ve škole si už na něj všichni docela zvykli, ale bez čepice vůbec nevykoukl na ulici, stala se jeho neodmyslitelnou součástí. (mezi námi, také nosím všude kšiltovku, ale z docela jiných důvodů - vadí mi sluneční světlo) -- A tenkrát v noci se mu poprvé o ní zdálo…nebo to snad nebyl sen? -- možná bez tří teček a s čárkou před "nebo" -- poprvé o ní zdálo, nebo to snad nebyl sen? Víc jsem si toho nevšiml! ;-) Ono boj se šotky je nekonečný a ti prevíti jsou stále vynalézavější! Hihihi... Pěkné!!!


ze dne 31.08.2010, 18:36:57
Shanti: Moc děkuji za hodnocení, puntíky omezím, ale ti šotci...máš pravdu, prevíti jsou to, tak je to. Nicméně svůj boj s nimi zatím nevzdám!

čuk	31.08.2010, 7:43:26

Romanticky podaný příběh s tajemstvím. Za dobré považuji zakotvení v retrospektivě příběhu odehravšího se reálně mimo hlavního hrdinyu. Je to určitý druh vzpomínky, která se zhmotňuje a působí přes závoj času. Vcelku poklidný tón vyprávění se začíná čeřit, jsem zvědav, zda další vývoj půjde obvyklým způsobem a stane se do jisté míry předvídatelný, třeba v poeovském stylu, nebo zda se objeví originální zápletka a řešení, jak dalece se rozvine fantasie, třeba i do absurdna nebo mystiky.


ze dne 31.08.2010, 18:38:24
Shanti: Děkuji za komentář, přečtení a publikaci, moc si všeho vážím.