» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Manželství je památka na lásku."

H. Rowland

počet přístupů: 2141671

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Tajemství levandulí- Kapitola 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tajemství levandulí

aliemmka	publikováno: 29.08.2010, 21:46

Pokračování


	Kapitola 2. …neděsit se umírající… V noci jsem si vzpomněla na důležitý úkol. Na: Úkol č. 6: Poslechnout si babiččino tajemství Včera se mi to úplně vykouřilo z hlavy. Ještě že jsem si na to v noci vzpomněla! Byla jsem tedy vzhůru. Modlila jsem se aby budík ukazoval nejmíň jedenáct hodin dopoledne, protože jsem se nemohla dočkat až mi to babička řekne. Tipovala jsem, že se to bude týkat její závěti nebo smrti. Například že se mě zeptá, co bych z jejího majetku všechno chtěla, aby měla čas do dopsat do závěti. Jestli nějakou má. Či mi poví, ať kolem její smrti nedělám všelijaký rozruch, prostě mi jednoduše řekne že to už k životu patří. Jeden skončí, ten můj začne. Připadalo mi, jako by mi babička sypala své myšlenky do mé hlavy. Utěšuje mě. Kéž by to tak fungovalo. Kéž by její myšlenky byly jako kopie posílané do mé kebule. To bych aspoň věděla jakou nemocí trpí a co jí všechno bolí. A také by pak klidně místo ochrnutí mohla být naopak němá. To by nevadilo, když by myslela na to co chce říct, já bych to slyšela a všem bych to řekla. A bylo by! Byla bych její mluvčí a tlumočnicí pro všechny ostatní, kteří by tuto schopnost neměly. Aha! Úkol č. 7: Přestat se slovem bych, protože budoucnost už nezměním Posadila jsem se na postel, podívala jsem se budík. Digitální číslice ukazovaly 7:30. To je za trest! A neboť bych už stejně neusnu, měla bych čas věnovat lepším činnostem než válením na palandě. Rozhodla jsem se pro brouzdání po internetu. Vstala jsem, v koupelně jsem se převlékla a splnila hygienické povinnosti. Na kuchyňské lince jsem našla oranžovou misku s mysli. Vyndala jsem z poloprázdné lednice velký kelímek s bílým jogurtem a lžičkou jsem do misky kydla tři lžičky bílé vodové hmoty. Vytáhla jsem ze skřínky hrnek a nalila do něj vlažný čaj. Ohřát ho? Na to jsem byla ještě moc rozespalá. Položila jsem si vše na stolek u počítače. Zapnula jsem ochranný panel, i ochranné tlačítko na počítači (máma na tohle byla moc citlivá, všechno si dokonce zaheslovala a když jsem se jednou dokonce omylem překlepla a klikla na složku s fakturami, ozval se ohlušující alarm, jako bych právě vlezla do všech počítačů v Pentagonu nebo vstoupila bez dovolení do Arei 51. Prostě byla na tohle úchylná. Když mi konečně naběhl internet (v mé složce, neboj mami!!!), otevřela jsem e-mailovou schránku a přelétla letmo sloupek černě zvýrazněných zpráv. Vše jsem označila a bez lítosti přesunula do koše. Po té jsem šla na stránku se hrami oblékla si tam několik dívek ve spodním prádle a pozabíjela pár zombíků. Nic mě nebavilo. Ve Startu jsem si najela na staré známé malování a začala kreslit obrys oblečení. Ty jsem pak vybarvila a nakreslila vzor. Pak jsem si vybrala bažinově alias vyblitě zelenou a sprejem jsem ho počmárala. Po té vzala jiné, nýbrž hezčí barvy a schovala „zvratky“ po nános veselých barev. Pokračovalo to až dopoledne. Hra na „čističku“ a „vylepšovačku“ zpraseného oblečení. Jako za mlada… To jsem teď řekla jako šedesátiletý stařík, který se pokouší se svými vnoučaty tancovat „jako za mlada“. Vzhlédla jsem s nadějí do pravého rohu obrazovky. Číslice právě slavili kulatiny: deset nula nula . Jsou to kulatiny, ne? Nebo se to říká pouze o padesátkách? Proč to vůbec řeším? Možná, že bych se mohla naobědvat dřív a jít tam. Divila bych se že by babička věděla kolik je hodin. Ledaže by to bylo napsáno na přístrojích. Obelhávat ji nechci, nechci využívat její (jak už jsem říkala pro mě záhadné) nemoci. Teď bych (to bych se nedá nahradit, takže nový úkol, to je můj úkol) se mohla kouknout na televizi. Úkol č. 8: Používat bych jen ve smysluplných a nepomatených větách, které nevykřikují: „Změním budoucnost!“ Stiskla jsem slabě červené tlačítko, telka se nezapnula. Asi je to zlé znamení, pomyslela jsem si a položila kvádrovitý ovladač. Co kdybych se koukla do lednice co mi maminka nachystala k obědu. V horním patře byl talíř s těstovinami, v patře pod ním zase malý hrnec s nivovou chladem ztvrdlou omáčku. Super, mé oblíbené jídlo! Rozhlédla jsem se z okna a uviděla (neuviděla) žádného živáčka. Sedla jsem si na gauč. Potom na zem. Pak jsem se rozhodla pro velký krok: sedla si na dřevenou barovou židličku v kuchyni. Po té jsem si přesedla na křeslo. Jak se říká stavu, kdy si deset minut přesedáš na jiná místa, otupeně koukáš do blba a ani o tom nevíš? Že by… nuda? rozhodla jsem sebe i jí nakrmit. A to hned. Dvanáct nula nula. Jsem po obědě. Už hodinu sedím oblečená, obutá do dlaně si vmačkávám svazek přívěsků s klíčem a čekám přesně na tyto čísla jako signál vstát, vše povypínat, pohasínat, otevřít venkovní dveře, zavřít venkovní dveře, zamknout venkovní dveře, zkontrolovat zda jsou zamknuty venkovní dveře a odejít. Stála jsem před venkovními dveřmi k babiččině domácí nemocnici. Váhala jsem zdali mám zazvonit či jít dál. Samozřejmě vím, že kdybych zazvonila nebo zaťukala bylo by to k ničemu, otevřít mi nemůže, ale jít bez žádného výstražného signálu taky ne. zazvonila jsem. Napočítala jsem do pěti a šla jsem dovnitř. Prošla jsem chodbou s dveřmi po stranách, obývákem kde jsem včera seděla na chlupatém retro křeslu a nahlédla do malé místnosti, kde babička trávila poslední měsíce. Dva měsíce. Už jen šedesát jedna dní. Zhruba. „Ahoj, holčičko, honem se sem posaď.“ Trochu vylekaně jsem jí pozdravila a posadila se k ní na židli: „Jo. Tak co si mi chtěla říct? A byla tu už pečovatelka?“ Myšlenky mi létaly směrem: otázky pro pečovatelku a babiččino tajemství. „Nemám moc času na zbyt, takže bez úvodu začnu vykládat to, co mám na srdci.“ „Jo, v pohodě.“ „Bude se ti zdát, že mě ty prášky a ta nehoda úplně vygumovaly mozek, ale věř mi. Já vím, že to pochopíš. Jen prosím poslouchej. na dotazy bude čas po tom, platí.“ Kývla jsem. Takže o utěšování a o její smrti to nebude. Tipovala jsem, hlavně proto co babička říkala o tom vygumování mozku, že mi chce až umře dát (no vlastně až umře tak mi to nedá, ale prostě že to na mě napíše) třeba „těžký“ prachy (to zní dost mafiánsky) nebo celý její majetek. „Ježiši babi, nenapínej mě.“ prosila jsem ji. „To co ti teď povím nikomu neříkej. Bude to pro tvé dobro, věř mi. No, tak začnu. Viděla jsi někdy ve filmu nějaký ten „druhý“ svět?“ zeptala se mě a při slově „druhý“ napodobila prsty uvozovky. „Jo. V jedné pohádce se tam chodila v noci a malými dvířky. Vedl z nich tunel do toho „druhého“,“ napodobila jsem jako babička uvozovky, „světa.“ „A jak vypadal, popiš mi všechno.“ „Dobře,“ tím jsem myslela: Proboha babi, proč mě děsíš? Úkol č. 9: Neděsit se umírající babičky a kašlat na krátké kapitoly


celkové hodnocení autora: 86.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Jujacek	11.09.2010, 11:46:08

Tak mám přečtenou druhou kapitolu :) Všimla jsem si pár chybějících čárek a možná překlepů, ale jinak fajn ;)

aliemmka	30.08.2010, 8:17:29

děkuji

čuk	29.08.2010, 21:45:18

Pár vtipných hlášek v textu je. "Co kdyby" může být podnět k rozvíjení fantazie (to není případ otevřené ledničky). Vyprávění se poněkud vleče, je tam místy vata (popisy činností, které se neváží k příběhu), místy je vyprávění zmatené (trochu se opakuje již řečené, nebo se nedotahuje naznačení). Chtělo by to větší spád, a když odbočky, tak absurdní a doplňující hlavní téma Třeba i to další číslování úkolů by mohlo být vtipnější. Ale ono je to asi obecné poznání: v pokračováních textů se dost a zbytečně brzdí.Původní nápady se vyčerpávají a nové třeba přicházejí pomalu - chce to trpělivost a konfrontovat právě napsané s již dříve napsaným. Známka má být motivační, již je méně ohleduplná jako byla k první svěží části textu- byť se gramatika zlepšila. Chybí úkol č.5. na zbyt?