|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (65. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 30.08.2010, 18:18
|
|
| |
|
|
Uvedení do pohybu
„Tak co, už máš jasno?“ zeptala jsem se zachmuřené Cority.
„Zamračeno,“ odpověděla, ale stejně se pousmála, „čekala jsem, kdy se zeptáš.“
„Pomalu poznáváš moje zvyky.“
„Nápodobně, taky mi to není moc příjemné, ale u tebe aspoň vím, že toho nezneužiješ. Ostatně dnes poznáš, jak trestám ty, kteří to zkusili. A abych nezapomněla, některé mi sama chytíš,“ těšila se.
„Ty mě necháš lovit?“ potěšila mě, nijak jsem to neskrývala. „Proč všechno, co bych měla dělat s Kaileen, dělám s tebou?“
„Všechno naštěstí ne,“ ušklíbla se.
„No, ty by sis dala říct, kdybych se trochu víc snažila. Už jenom ze zvědavosti.“
„Drž se ode mě dál,“ zavrčela, přičemž na mě ukázala prstem.
„Věštec viděl pouto, kterému se jedna krev brání, ale ono to stejně přijde. Mělo by se to stát co nejdřív a tady je tak krásně...“ pobídla jsem koně, protože jsem věděla, co přijde.
„Já ti ukážu, co se brzy stane!“ naoko se rozčílila a hned se dala do pronásledování.
Přestože jsem vyrazila první, Giro nemohl utéct jejímu koni. Proběhlo mi hlavou, jestli nás to oba jednou nebude stát krk, ale pak jsem si řekla, že ho nevyměním. To by bylo jako vyměnit Kaileen jen proto, že ji kdekdo honí.
Zastavily jsme u třešně, její rudé plody se na nás tak smály, že se nedalo odolat. Vylezla jsem si nahoru, zato Corita zůstala u paty stromu, opřela se o kmen a odpočívala.
„Pojď nahoru,“ vyzvala jsem ji.
„To víš, to si dělej s Kaileen.“
„Pojď, vždyť na tom nic není.“
„Jsem královna, nebudu si s tebou hrát na veverky.“
„Královna nebo ne, se Sašou si budeš muset hrát, nebo ji svěříš chůvě hned zkraje?“
„Do toho ti nic není,“ odsekla rozladěně.
„I když je ještě malá, měla bys jí vysvětlit, že se chystáš pryč. Ale máš pravdu, nic mi do toho není.“
Natrhala jsem trochu třešní do zásoby, abych mohla slézt a sednout si vedle ní. Možná přemýšlela, proč zas musí odejít od toho, co by chtěla. Nabídla si, nezlobila se, ale byla smutná.
„Kdo dál?“ navrhla jsem, když vyplivla pecku.
„Tedy já žasnu,“ pronesla s neskrývaným údivem. „Ty jsi skrytý talent. Jako královna nemohu takové nápady dostatečně ocenit, ovšem být dítě, s tebou bych se vyřádila.“
„To je zas řečí pro jednu pecku,“ připomněla mi Kaileen.
„Ony tě ty srandičky brzy přejdou.“
„Proč? Jeden zápas, to je toho.“
„O ten souboj ani tak nejde, spíš mě zajímá, co se stane potom. Doufám, že se nám Kaileen nepřiplete do cesty, ona má ten vzácný dar vyskytnout se tam, kde je jí nejmíň potřeba.“
„Hodně bych se divila, kdyby se objevila po té ostudě ráno.“
„A že já tady s tebou plivu pecky, to ti nevadí,“ zabrblala.
„Přece to nebudu nikomu vykládat, o svou důstojnost se nemusíš bát.“
„Nemel a vylez pro další.“
„To by si mohl říct každý,“ moc se mi nechtělo. „Ty jsi na řadě, já už jsem navrchu byla.“
„Ale ráda tam vylezeš znova.“
„A to proč?“
„Protože jsem starší, větší a protože tě přeperu, když se mi bude chtít.“
„Kaileen vždycky rychle dodá, že se jí ale zrovna nechce,“ zvedla jsem se a podle výrazu v její tváři jsem se nespletla, taky to chtěla říct. Vždyť jsem dávno říkala, že jsou jedna jako druhá.
Po příjezdu do paláce byla na řadě Saša. Dožadovala se jídla, místo toho ji čekal doktor. Důkladně ji prohlédl, což nebyl jednoduchý úkol, jelikož se jí nelíbilo, že ji obhlíží a osahává cizí člověk. Nakonec přeci jen mohl konstatovat, že:
„Dítě je podvyživené, ale jinak zdravé,“ a preventivně doporučil medicínu, kterou měla malá sníst ještě před jídlem.
„Ty první,“ ukázala na něj, když domíchal cosi žlutého, nabral na lžičku a chtěl jí rozbředlou kaši strčit do pusy.
Vymluvil se, že by pak byla míň zdravá, kdyby jí z připravené porce ujedl. Malá stejně vytušila, že to asi nebude nic chutného, když nás tam viděla rozestavěné a v očekávání, zda to do ní sympatický chlapík dostane.
Naprosto jsem ji chápala. Zezačátku do mě Kaileen ty svoje léčitelské zázraky cpala taky před jídlem. Zabraly vždycky, což o to, ovšem ta odporná chuť se musela něčím zajíst, a tak mě nechávala vyhládnout, aby měla jistotu, že to sním.
První lžička. Malá vyvalila oči a její reakce nás nikterak nepřekvapila:
„Kysejééé!“ šklebila se poté, co oprskala doktora, prstíky zkroucené jak ožívající umrlec.
Sotva uviděla, že nabírá další lžičku, otřásla se, pěvně stiskla rty a bylo po prevenci. Bojovali jsme s ní všichni včetně služky, ale další dávku do ní nebylo možné dostat.
Až Corita přišla se spásným nápadem. Lékař namíchal ještě jednu várku, aby mohla se Sašou soutěžit o nejlepší škleb. Samozřejmě už beze svědků. Aby na tu dobrotu nebyla sama, podělila se se mnou, takže se nakonec stalo to, co se stát muselo.
My jsme obsah svojí misky pokořily, zato Saša se šklebila „nasucho“, marně jsme ji přesvědčovaly, že s medicínkou jí to půjde líp. Radši nás nechala vyhrát, jen aby to nemusela jíst a toužebně hleděla ven z okna. I Corita se tam na pár chvil zamyšleně zahleděla, nakonec přikázala, aby přinesli cukr, protože už ji to hraní přestávalo bavit. Navíc nechtěla přijít pozdě na bohoslužbu, tím spíš, že ji sama nařídila. Po ní už mělo přijít na řadu naše divadlo.
„Když to teď sníš,“ promluvila k Saše laskavě, „zavedu tě za hodnou paní a když ji hezky poprosíš, zařídí, aby si s tebou hrála spousta dětí.“
„A bude jí to trvat tak dlouho jak tobě? Tys mi taky slíbila holčičku a pořád nic.“
„Ne,“ ovládla se, mudrování malé Saši se jí moc nezamlouvalo. „Já jsem jen královna, ale Sirrah je bohyně, ona smí všechno.“
Musely jsme se připravit, Sašu si vzala na starosti Ana, my s Coritou jsme si šly každá po svém. Já jsem se přesunula do sklepních prostor, abych se převlekla a nemusela pak procházet kolem všeho služebnictva.
Začínala jsem být nervózní, trochu jsem se protáhla, a když jsem připravená vycházela ven, ve dveřích jsem se skoro srazila s Alexandrem. Nejspíš si vzal svou nejlepší zbroj, ovšem že by zrovna voněl, to se nedalo tvrdit, ale na chlapa to ještě ušlo.
„Vaše Lordstvo,“ oslovil mě se sebezapřením.
„Generále,“ zavřela jsem za sebou, přestože se snažil nahlédnout dovnitř.
„Nepočkáte na královnu?“ zeptal se, když jsem chtěla odejít.
„Ona má svoje povinnosti a já zase svoje.“
„V tom případě vás doprovodím,“ nabídl se.
„Není třeba.“
„Rád bych vám dělal společnost,“ nedal se odbýt, a tak mi nezbylo než souhlasit.
Nechtěl mi dělat společnost, chtěl mě hlídat. Předpokládala jsem, že generál má jiné starosti a zájmy, takže to muselo být osobní.
„Už chápu, proč královna povolila vstup erijské družiny na území Pealu,“ oznámil, což mě překvapilo, ale neměla jsem čas nad tím přemýšlet. „Přesouváte své lidi pomalu, ale ani to vám nebude nic platné, mí muži jsou královně věrní, zvlášť teď, když je naše země tak zranitelná.“
„Rozumím ti...“
„Dám si na vás pozor,“ přerušil mě a věnoval mi výhrůžný pohled. Než mě nechal v zahradě samotnou, dodal: „Brzy na viděnou,“ mírně kývl a jeho záškodnický úsměv prozradil, že má něco za lubem.
Saša by na rozlučku vyplázla jazyk, já jsem si to nemohla dovolit, kdyby mě náhodou někdo viděl. Jeden nikdy neví, čí oči ho zrovna pozorují. Radši jsem si nasadila přilbu, abych předčasně nekazila překvapení a uvědomila jsem si, že teď budu muset kontrolovat gesta i slova, která používám. Corita to neměla lehké. Zmocnily se mě obavy, jestli se dovedu uhlídat jako ona.
„Jít se mnou,“ oslovil mě Tan a poťouchle se usmíval.
Chtěla jsem mu vysvětlit, že mám jiné starosti než si prohlížet jeho kousek zahrady, ale nedal se odbýt, chytl mě za ruku a vlekl za sebou.
„Drak silný, když tady ticho,“ konečky prstů zaťukal na přilbu. „Královna říct, že ty slyšet... jak se to...“ zamyslel se, nakonec se rozhodl nezdržovat se hledáním slov. „Já budu ty, tady ticho,“ znovu si ukázal na hlavu, „a teď slyšet krok draka, co tady spí,“ začal se pohybovat pomalu a ladně. „Hýbat jak země duní pod jeho nohama.“
Udržoval pořád stejné tempo, jako by opravdu slyšel hudbu nebo přinejmenším dunění bubnů, pouze si pohrával s rytmem.
„Když ty přijít, ty malá, oni smát, ale když přivede draka, každý bát. On taky,“ ukázal směrem, kudy odešel Alexandr, „ty nemusíš, ty přítel toho draka. Řekneš, jak rychle půjde. Pomalu nebo rychle jak velký dravec,“ zrychlil, že jsem sotva postřehla, co dělá. „A když mít ... vášeň jako tvoje žena oheň, potom nepřítel třást. Dej pryč a zkus,“ gestikuloval, abych se odzbrojila a nemohl se dočkat, až uvidí, že jsem to pochopila.
Vysvětlil, že ne vždy je nejkratší cesta pro úder to nejlepší, co může bojovník zvolit.
„Drak nemít meč, on mít oheň, tlapy,“ zatnul pěsti, vzápětí se plácl po stehnech, „a silný v ocasu, když dost rychlý. Víc místa – víc síly,“ předvedl dva různé kopy. „Ty necvičit, hrát si, poznat tělo, poznat draka a potom matka nebude bát o dítě. Když potíže, odlákat ohněm,“ naznačil, abych se řídila hlavou. „To víc vidět než tlapy a ocas.“
„Díky, Tane, ale už musím jít,“ nerada jsem ho opouštěla, protože mi s ním bylo dobře a taky proto, že jsem měla dojem, jako bych před jeho zkušenostmi utíkala. Ráda bych s ním pobyla dýl, ale tlačil mě čas.
„Ty ho nezabít,“ žádal mě, ale přitom jsem nevěděla, koho má na mysli. „Těžký boj a velký strach, když miluje.“
„Já vím,“ přikývla jsem. Nejspíš tím myslel Alexandra a Coritu, ale v mém případě by se taky nepletl.
„Pozdrav královně, věrný sluha,“ uklonil se.
„Ne, ty věrný přítel,“ opětovala jsem úklonu a spěchala na nádvoří.
Corita si dala záležet, aby všichni přítomní vypadala vznešeně, ale znovu to byla právě ona, kdo přitáhl moji pozornost. Stála vedle svého koně v tmavě zelených šatech, černé rukávy a stříbrné ornamenty ladily s čelenkou z černého peří. Líčení zvýraznilo její hluboké oči, od nichž se člověk odpoutával jen velmi těžko.
„Královno,“ mírně jsem kývla, abych se na ni mohla dívat ještě o chvilku dýl. Přesto jsem měla dojem, že to trvá celou věčnost a že si toho všichni přítomní všimli.
„Lorde,“ odpověděla se svou typickou lehkostí a přívětivě se usmála. „Můžeme vyrazit?“
„Jistě,“ vlastní hlas se mi zdál najednou cizí, možná zkreslený přilbou, kdoví.
Cestou ke chrámu nás doprovázel nemalý zástup strážců, kteří ostražitě sledovali dění kolem. Mnoho lidí se shromáždilo, většinou stoupenci královny, odpůrců mi připadalo málo na to, že z toho někteří dělali takový problém, navíc přívrženci osamělé vladařky je snadno překřičeli.
Dnes mi jejich pozornost nevadila, užívala jsem si to, přestože nejen kvůli mně byl vystrojen honosný průvod. Dokonce i Giro byl načesaný, dostal stejný postroj jako královští koně a docela mě mrzelo, že jsem byla ochuzena o celkový pohled na naši družinu.
Nikdy bych si nedokázala vybrat mezi zpoceným chlapem a pachem kadidla, navíc mi to připomnělo, jak Kaileen bezradně stojí na prahu kaple, zatímco Soy klidně kráčí k oltáři a umírá. Od smrti manžela královna zřejmě sedávala v lavici sama, protože naše přítomnost vyvolala všeobecný údiv. Alexandr se musel cítit zle, když já, Saša, Ana i Arno jsme mohli sdílet stejné místo s jeho milovanou paní a on, její oddaný generál, zůstal až za námi.
Corita vsadila na jistotu. Oblekla Sašu čistě, ale do toho, co byla zvyklá nosit, nové šatičky nechala na později. I tak byla malá trochu vedle z tolika lidí a nového prostředí. Držela se Any za ruku a obdivovala velikost stavby.
Řečnění kněze ji moc nezajímalo, ale správně pochopila, že teď opravdu musí být zticha. Pořád se rozhlížela kolem, občas se zavrtěla, ovšem stačilo, aby ji Ana dotykem upozornila, že se to nesluší a dala si říct. Zaplať pánbůh, že coby kancléřova manželka mohla jít s námi, vnímala jsem ji jako moudrou babičku, která vždycky ví, jak zkrotit neposlušné vnouče.
Prostý lid postával venku, dovnitř směli pouze ti, kteří měli být svědky onoho zápasu. Kromě ministrů, důstojníků, řadových vojáků a šlechticů jsem zahlédla i několik obyčejných lidí, dokonce zhruba desítku chudobných občanů, soudě podle oblečení. Dobrý tah, stejná událost se mohla ve stejnou dobu rozšířit mezi všechny vrstvy obyvatelstva Ishar a pak dál, přičemž v danou chvíli byl přítomným ponechán pocit, že ani v takovéto situaci královna nezapomíná na ty níže postavené.
„Rodina toho padlého chlapce,“ zašeptala a podívala se přes uličku na skupinku vesničanů v první lavici.
Starší vyzáblý muž utěšoval plačící matku a když nastal čas vydat se k osudovému střetu, královna je vyzvala, aby šli s ní, načež se matka znovu rozplakala dojetím. Corita ji ujistila, že nezapomene, co její syn vykonal a trpělivě počkala, až se utiší, teprve pak vyšla ven následována zbytkem osazenstva.
Vydali jsme se za město, většina lidí šla s námi, i když bylo jasné, že ze zápasu vůbec nic neuvidí. Neměli mnoho příležitostí doprovázet královnu a udělali dobře, že s námi zůstali. Povzbudilo ji, když slyšela, jak jí provolávají slávu a rozhodně nemohla přeslechnout ani obdivná vyjádření stran jejího vzhledu.
„Až se vrátíme z vítězného tažení, nechám Ishar vyrůst a tady,“ zastavila a ukázala před sebe, když jsme dorazili téměř na místo určení, „bude stát velká aréna. Celé to bude uzpůsobeno tak, aby zde kromě zápasů mohli umělci předvádět svoje hry. Dosud jsem neměla čas schválit plány architektů a teď mě to mrzí. Mohla jsi bojovat na důstojnějším místě.“
„Ale po tomto zápase to pro lid bude skoro posvátné území. Budou si vyprávět, že právě tady poznali nového spojence, jediného, se kterým jsi uzavřela mírové smlouvy jinak než nátlakem. Hlavně to budou brát jako začátek velké dobyvačné cesty, která jim přinese blahobyt a slávu. Bohové to nakonec nevymysleli špatně, co říkáš?“
„Že ty máš na všechno odpověď,“ usmála se. „Jsem zvědavá, kdo ti bude soupeřem.“
„Ty nevíš?“ překvapila mě.
„Nevím, ale rozhodně čekej těžký souboj.“
„Nejsem žádné ořezávátko. Mimochodem, potkala jsem Tana, mám tě pozdravovat od věrného přítele.“
„Taky ti vyprávěl o drakovi?“ usmála se. Byla ráda, že o něm mluvíme a ještě radši, že si s ním rozumím.
„Taky. Zajímavý chlapík.“
„Teď tu počkáš, my se přesuneme. Hodně štěstí, Lee, vážně tě nechci zabít,“ nabídla mi ruku.
„Nebudeš muset,“ přijala jsem.
Giro mě donesl na pláň, kde se vedle městské hradby shromáždilo nespočet vojáků. Takové přesile by neutekla ani Kaileen. Oni utvořili živou arénu, navíc kdokoliv z nich mohl být zrádce a Corita svěřila naše životy do rukou bohů, což mi při současné situaci přišlo přinejmenším odvážné.
Gardisté, kteří se mnou zůstali, mě mlčky doprovodili až k zástupu. Neslyšela jsem, co jim kdo řekl, proč několikrát pozvedli zbraně a souhlasně zařvali, ale vjíždět vlastně sama mezi tolik oddaných vojáků bylo přinejmenším demoralizující. Být v jiné pozici, rozhodně by mě to odradilo. Věděla jsem, že všichni stojí za tím, kterého vybrali ze svého středu a o němž si mysleli, že je důstojným protivníkem vládci. Když znovu skandovali, přála jsem si, aby to Kaileen viděla, aby se se mnou radovala z dalšího vítězství.
Rozestoupili se a vytvořili uličku, kterou jsem mohla projet až do jejich středu. Odstupňované lavice umožnily dobrý výhled všem zúčastněným. Královnu jsem zahlédla hned a jak se slušelo, projela jsem kolem ní, abych ji pozdravila, teprve pak jsem zamířila k neznámému soupeři.
Statný chlap v blýskavém krunýři, tvář skryta pod perfektně vyleštěnou přilbou, od níž se odrážely sluneční paprsky. Přítomní si mě zvědavě prohlíželi, ale sotva jsem seskočila z koně, přišla jsem o všechen respekt.
„Ty malá, oni budou smát...“
Tan měl pravdu, nepřítel byl o hlavu vyšší než já. Kaileen by řekla, že každý je o hlavu vyšší než já a taky by měla pravdu, ale co, o to větší vítězství mě čekalo. Voják odvedl Gira, královna povstala, aby nejen utišila posmívající se dav, ale především aby ujasnila jediné pravidlo souboje.
„Zabít znamená prohrát a prohrát znamená zemřít,“ pokynula a dvě řady kopiníků nás sevřely v kruhu.
Ti vepředu drželi kopí poměrně nízko, zadní řada nám připravila smrtelné nebezpečí v úrovni hrudi. Ačkoliv jsme byli soupeři, stali jsme se na sobě částečně závislí a zbývalo vymyslet, jak přítomné přesvědčit o vítězství.
Muž se na mě podíval stejně rozladěně. Převlekl se, ale ty oči jsem dobře poznala. Alexandr se mě hodlal zbavit za každou cenu a musel vyhrát, muži by nestrpěli generála, kterého porazí žena. Malá žena. Na okamžik mě napadlo, zda ho nemám nechat vyhrát, já přece neumím velet armádě, on byl pro Peal v této době platnější.
Jenže jsem chtěla vědět, jestli divoká kočka zatáhne drápky alespoň v období rozkoše anebo zda s o to větší chutí tne do živého; jestli tiše vrní anebo zda její hlas zažene smečku vlků. Abych se to dozvěděla, musela jsem bez váhání pokořit všechny překážky a Alexandr se mi pošetile postavil do cesty.
Klekla jsem si, abych uctila Narat, jak Iss kdysi přikázala. Modlila jsem se k ní, přestože nejspíš zápasila s Kharem a jeho démony a nemohla mě slyšet. Pro mě to byl rituál, který se zatím osvědčil, přinejmenším jsem zklidnila mysl. Když jsem vstávala, zachytila jsem pohled královny a byla jsem si jistá, že tento směr je správný.
Alexandr tasil, já jsem se odzbrojila. Zmátlo ho to, přesto se snažil nedát na sobě nic znát. Ticho mě štvalo, kdyby řvali, bojovala bych proti všem, ale takto mi připadalo, že nemám soupeře. Navíc mě nemělo co rozptýlit, pořád víc jsem vnímala pálivé slunce.
První výpad, využila jsem pláště, ovšem podcenila jsem Alexandrovu zbroj. Připravila jsem ho o zbraň a vyhnula se sevření jeho pracek, povedlo se mi zasadit pár úderů, ale pořád jsem si připadala jaksi těžkopádně, hned následoval trest.
Na kloubech se mi objevila krev, zato s ním to ani nehnulo. Nechal mě vstát, zatímco se v poklidu opět zmocnil meče. Na hlavu jsem se skrz přilbu nemohla dostat a bušit do hrudi nebo do břicha bylo stejné, jako mlátit do kamene. Mohla bych ho kopnout na některé z připravených kopí, ale ani tak bych nevyhrála.
Prach se mísil s potem, Alexandrovy zkušenosti a přesně umístěné silné údery mě znovu poslaly na zem. Tvrdý dopad, přilba zadržovala uvnitř vedro i zvuky, vlastní sípavý dech byl hlasitější než cokoliv jiného.
Vztyčil ruku se zbraní, vojáci zařvali. Ozvali se i kopiníci, sice nepohnuli kopími, ale hlasitý projev přímo za zády a v těsné blízkosti nebyl nic příjemného. Mohla jsem počkat, až ho slunce vysílí natolik, abych ho jen dorazila, ale to by nebylo zajímavé. Využila jsem jeho vlastní váhy a párkrát mu podrazila nohy, proti jeho zkušenostem to však bylo pořád málo, a tak jsem mu musela ukázat něco, co neznal.
Nezbývalo mi, než vnutit generálovi svůj styl boje. Postavila jsem se tak, aby za mnou viděl Coritu, protože jak Narat říká, láska rozptyluje. Nebylo moc míst, kam bych ho mohla praštit, proto jsem se o to ani nesnažila. Proč bych jim měla ukazovat nepovedené útoky, když jsem je snadno mohla přesvědčit, že o to ani nestojím?
Alexandr neměl tak rychlé nohy, navíc v té hromadě plechu mu muselo být pořádně horko. Ztěžka dýchal, přesto mě nešetřil, jenže jeho reakce byly pořád pomalejší. Hodlala jsem to ukončit dřív, než by padl sám, na můj vkus už to trvalo příliš dlouho.
Nakopla jsem ho, dopadl kousek od připraveného kopí. Než se zvedl, chtěla jsem k němu přiložit jeho vlastní zbraň, ale on vsadil zbytek sil na jediný úder. Přetočil se a obě rukama do mě strčil. Letěla jsem přímo proti kopím, královna vyskočila a nebyla sama. Taktak jsem se stihla vyhnout jednomu hrotu, jen lehce mě škrábnul na boku, zato další dvě ostří mi projela paží a stehnem. Zbraně se o kousek pohnuly, přesto jsem měla dojem, že jsem přišla o ruku, poraněná noha se ozvala hned, jak jsem došlápla.
Generál vychutnával převahu, vojáci a diváci nadšeně skandovali, můj křik mezi tím zanikl, když jsem vzteky zahodila přilbu. Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout a jakmile jsem zahlédla Coritino nekompromisní gesto, byla jsem ta poslední, u koho by měl Alexandr hledat milost. Pohled na krvavou zem mě rozzuřil. Že jsem ho hned nekopla proti kopí!
Měla jsem sto chutí tu chybu napravit, ale ovládla jsem se. Přesto jsem podlehla touze po pomstě a jakmile jsem ho znovu dostala na zem, chytla jsem ho za nohu a prudce trhla, až mu v kotníku křuplo. Zařval, ale překonal bolest a chtěl vstát. Tentokrát jsem se zaměřila na hlavu, toto trhnutí už by nerozdýchal.
Všichni napjatě čekali, co udělám.
„Tak dělej,“ pobídl mě mezi prudkým oddechováním.
„To určitě,“ pustila jsem ho.
Oba jsme byli zpocení, co mě se týkalo, pokoušely se o mě mdloby, nohy se mi třásly vyčerpáním a ruce bolestí, když se dva vyslaní vojáci chopili Alexandra a dotáhli ho ke královně. Corita se na něj zadívala rozzlobeně a zklamaně zároveň.
„Sám si odpověz, zda ještě můžeš být generálem,“ řekla mu stroze, všechny city, které k němu chovala, zahalila chladná maska.
Ticho se rozhostilo kolem, kopí nesměřovala do středu arény ale k nebi. Dav čekal, až k nim královna promluví. Domotala jsem se pro meč, přilbu a plášť, dostala jsem se i k tomu, abych jí věnovala dva poslední atributy na důkaz spojenectví, jak si přála.
„Teď to nesmíš vzdát,“ řekla mi potichu.
Sebrala jsem se, abych se postavila vedle ní nad zvedajícího se Alexandra a naskytl se mi částečný pohled na masy lidí postávající kolem. Na vojáky, šlechtice i běžné občany.
„Kdokoliv z vás pochybuje o Dračím národu, má právo vyzvat jeho zástupce,“ promluvila dostatečně hlasitě. „Přísahali jste mi věrnost a já uznávám sílu Erijců a jsem hrdá, že jejich vůdce se mnou pojede do války. Kdo pojede s námi?“
Nato vojáci pozvedli zbraně a hlasitě odpověděli. Nic takového jsem neviděla, a to byla jen hrstka její armády.
„Vítězství nebo…“ zavelel jeden z důstojníků.
„Smrt!“ křičeli nabuzení vojáci.
„Nejsou dokonalí?“ obrátila se na mě, v očích vzrušení, hned se zas kochala pohledem na oddané mužstvo.
„Sláva královně!“ zavelel znovu a vojáci se překřikovali, aby jeho slova podpořili.
Tím zástupem věrně stojícím za královnou přiváděli Pinia. Všichni jsme přihlíželi, jak několik mužů upevňuje dřevěnou konstrukci, k níž bude vězeň připoután. Než bylo dílo zkázy dokončeno, zařídili mi stín, přinesli vodu a přivolaný lékař ošetřil nejhorší zranění. Nepátrala jsem, kde se tu vzalo ovoce a víno, na které jsem sice chuť neměla, ale střapcem hroznů jsem nepohrdla.
„Tento muž,“ ujala se Corita slova poté, co přivázali Pinia, „bratr zesnulého krále, chtěl nepříteli odevzdat zem, za kterou bojujeme a vyhrožoval smrtí mně, královně Pealu. Každý, kdo se tak hanebně a zbaběle zachová, ať šlechtic či chudák, bude potrestán stejně. Nejtěžším trestem – stažením z kůže!“
Pinius se bránil, ale nebylo mu to nic platné, jeho křik zanikl v hlase rozlíceného davu. Ani já jsem si nedovedla představit, co ho čeká, zato mě napadlo, jak by se v tom vyžívala Kaileen. Corita si nabídla bobuli ze střapce, který jsem právě držela v ruce, a ledabyle kývla, aby se kat pustil do práce.
„Už to začíná,“ neslo se mezi lidmi.
Zmlkli a poslouchali zoufalý křik muže, kterému byla odepřena jakákoliv šance vzepřít se svému osudu. Zatímco mně se obrátil žaludek a radši jsem se ovoce vzdala, abych si neutrhla ostudu před přítomnými, Corita klidně ochutnávala další plody, které služebnictvo nabízelo.
„Vsaď se, že nedojde ani do pasu a bude po něm,“ nabídla chladnokrevně.
„Asi víš, co říkáš, máš s tím zkušenosti,“ odmítla jsem.
„Ani ne, jen jsem o tom slyšela, ale vypadá to celkem zajímavě. Myslím, že se to ujme, já jsem rozhodně spokojena.“
„Vidím.“
„Nejsem královnou proto, abych byla milosrdná, ani Alexandr se u mě nedočká slitování. Z mého pohledu selhal. Ohrozil pověst svých jednotek, ostatní se jim teď budou smát, když byl jejich vůdce poražen malou holkou.“
„Dovol!“
„Říkám, co vidí mí muži.“
„A co vidíš ty?“
Na to se šibalsky usmála:
„Chápu Kaileen, ty krvavé škrábance ti opravdu sluší a abych se přiznala, začínám být zvědavá.“
„Dobře, už ti do toho divadla nebudu kecat.“
„Neříkám to proto, abych tě umlčela,“ znovu se usmála, tentokrát na můj vkus až moc vyzývavě, raději jsem obrátila pozornost k popravě.
Kat dokončil základní řezy a jak postupně pokračoval odhalením hlavy, Piniovi selhal hlas a zanedlouho bylo očividné, že se nedíváme na umučení, ale na obyčejné zohavení mrtvoly.
„No, to bysme měli,“ pronesla lhostejně Corita. „Neříkala jsem, že nedojde ani do půlky? Další budou brzy následovat.“
„Další?“
„Bohužel nemám čas tu sedět a dívat se na tak zdlouhavé popravy, ovšem i jiné tresty jsou zajímavé a také plní svůj účel.“
„Co bude s Alexandrem, když nechceš, aby dál velel tvým jednotkám?“
„Ještě nevím, porážku by muži snesli, jsem přece také žena a respektují mě, i tebe přijmou. Jde o to poslední gesto, kdyby byl zachoval důstojnost a podal ti ruku jako chlap… ale když tě zákeřně hodil proti kopí, přitom všichni viděli, že už prohrál… Jsem zklamaná, jak podle se zachoval, takového ho neznám.“
„Jen z jednoho důvodu se člověk tak změní. Tan říká, že Alexandr teď prožívá velký boj a velký strach.“
„Tan,“ posteskla si, „ten by mi snad dokázal poradit.“
Pohřeb hrdiny proběhl za přítomnosti kněží a několika zdlouhavých modliteb. V kouři, který z hromady dřeva a hořícího těla stoupal k nebi, se k Boovi, patronovi říše, nesl tichý slib věrnosti statečných vojáků.
Kaileen jsem za celou dobu nezahlédla, ani v paláci se nesnažila skrýt, a tak jsem si veškeré pohodlí a nadstandardní služby vychutnala sama. Nejen v sídle byla vystrojena hostina, i město oslavovalo. Než jsme se s Coritou připojily k veselí, vzala si mě stranou, aby mi vysvětlila další plán.
„Tuším, kdo a jak vynáší informace ven, ovšem nemám důkaz.“
„To nemůže počkat do zítra?“
„Nejlepší je to právě dnes, když poteče tolik vína a ty jako vítězná vladařka budeš oslavovat. Velmi bujaře oslavovat.“
„Už tak je mi mizerně,“ naznačila jsem.
„Chápu, ale v přítomnosti krásných žen se ti určitě uleví.“
„Víš, že mě rozčiluješ?“ vzdala jsem to.
„Víš, že se v tom vyžívám,“ mrkla a vysvětlila mi, co mám dělat.
Na hostině nechybělo snad nic. Veselá hudba, krásné otrokyně těšily muže vášnivým tancem, mladí sluhové lahodili oku královny, neustále někdo přinášel další džbány vína a jídla bylo přichystáno snad dvacet chodů. Všichni se cpali a smáli se, jenom já jsem tu zas byla pracovně.
Corita ukázala na brunetku, kterou jsem už dřív odhadla, coby budoucí oběť královnina hněvu. Nemohla odmítnout, když jsem ji vyzvala, aby zatančila jenom pro mě. Mužům její pozornost ke mně neunikla, někteří možná podlehli bujným představám při pohledu na štíhlé, svůdně se pohybující a hlavně mladé tělo.
Královna vyhověla mému přání, do lázní nás doprovodilo pár strážců a jakmile jsme spolu zůstaly samy, musela jsem se zapřít, s čerstvými ranami vlézt do teplé vody a nechat se hýčkat od té zrádné potvory. Aby mi uvěřila, obdivovala jsem její krásu, jemné ruce i jiné schopnosti.
„Nejlepší je Efis,“ odpověděla, „ale tu královna střeží pro sebe.“
„Zdá se, že tvá paní má nejen svá kouzla, ale také tajemství.“
„To ty víš nejlíp,“ nevěřila mi a možná vytušila, že s ní nejsem pro rozkoš.
„O Efis jsem nevěděla. Tedy ani otrokyně si nejsou rovny, zajímavé. Já a královna máme každá jiný vkus. Jistě, obě máme rády moc a vítězství, ale co se týká krásy žen,“ zachytila jsem její ruku, když mě omývala, „jsou mezi námi rozdíly. Tobě by se nelíbilo mít jistá privilegia?“
„Ne, já...“
„Ani se nezeptáš, co za to?“
„To nemohu, já nejsem jako královna,“ odmítla, odtáhla se a trochu se jí ulevilo, když jsem jí nebránila.
Držela jsem ji jen zlehka, svou nadřazenost a její bezvýchodnou situaci jsem mohla dokázat jinak než pevným stiskem. Ten by byl vhodný k boji, ale ne pro Coritin plán.
„Mám zájem spíš o informace, které mi můžeš poskytnout,“ vylezla jsem z vody, „ovšem nepopírám, že potřebuji také trochu pozornosti a něhy, na bojišti je jí málo.“
„Oblékni se, paní,“ otočila se.
„Dobrá, tak to řeknu jinak,“ přistoupila jsem k ní a položila ruce na ramena, pořád dost zlehka, abych jí nechala malý pocit svobody. „Viděla jsem, jak je zacházeno se vzpurnými otrokyněmi, takže teď si se mnou připiješ a budeš na mě milá, v opačném případě se postarám, aby ses nevrátila ke svým, ale do té kobky vedle.“
„Nezabiješ mě?“ mírně se třásla.
„Ne, dokud mi nedáš důvod.“
Otočila se a nesměle na mě sáhla.
„Ber, teď můžeš. Stejně umře, tak kdo se to dozví?“ uslyšela jsem šepot. Nepoznala jsem, zda patří muži nebo ženě, ale byl nápadně podobný tomu, co měl ve zvyku Daggor. Měl smůlu, můj plán byl jiný.
„Nejdřív se napijeme,“ odmítla jsem ji, abych se mohla obléct a přimíchat jí do vína uspávací dobrotu. „Posaď se a nech to na mě, chci, aby ses se mnou cítila dobře.“
Poměrně rozčarovaná z toho, že jsem ochotna ji obsloužit, se posadila na kamenný schodek a nervózně upíjela vína, zatímco jsem se oblékala.
Než to zabralo, prohodily jsme pár vět o tom, jak to tady chodí a brzy už mi věrní strážci pomáhali připravit druhou část této nerovné hry. Odnesli ji do mého pokoje, zbytek byl zase na mně.
Ačkoliv jsem na zádech usnula málokdy a zvlášť dnes jsem se snažila zůstat vzhůru, dokud se neprobere moje domnělá milenka, vzbudil mě pohyb. Jakmile jí došlo, proč spí nahá a přitisknutá ke mně, podívala se na mě, jako by spáchala ten největší hřích. Protože jsem věděla, že se chtěla tiše odplížit, rozhodla jsem se jí vyhovět. Ovšem vysvětlila jsem jí, že se mi sice líbí, jak je při chuti, ale musím se také prospat, ráno mě čeká důležité jednání s královnou, na které musím být odpočatá. Několik dní jsme jí hýbali s realitou a čekali, kdy buřiči udělají chybu.
Mezitím se Saša pomalu zabydlovala v paláci. Dostala svůj pokoj, v něm spoustu hraček, které nikdy neměla. Když se oblékla do nových šatů a zvědavě se prohlížela v zrcadlech, uznala, že královna opravdu vyčarovala hezkou holčičku. Vydrželo jí to jen pár hodin, pak zase začala řádit. Věčně byla samá modřina, pokud zrovna Aně nepomáhala v kuchyni, přesto se většinou brzy ušpinila, a proto jsme došly k závěru, že bude lepší nechat ji růst tak, jak byla zvyklá.
Jelikož bylo potřeba najít nového podkoního, doporučil Teodor svého známého, který měl čtyři děti a páté bylo na cestě. Corita chtěla osobně promluvit s ním i s jeho ženou a sotva prohodila pár vět s trochu zmateným mladým párem, přislíbila mu sice nízký plat, ale hlavně bydlení a stravu pro celou rodinu, s čímž by se byl spokojil, i kdyby mu nic jiného nenabídla.
Toho dne jsem spala déle než obvykle, konečně jsem se vzbudila opravdu odpočatá. Protáhla jsem se, venku bylo jasno, slunko se do toho hodlalo zase pořádně opřít. Chtěla jsem vstát, když můj pohled padnul kousek od místa, kde jsem spala. Ležela tam kytice převážně modrých lučních květů a vedle ní královská dýka. Vyběhla jsem na balkon, přestože jsem věděla, že Kaileen tam nenajdu, zato jsem uviděla hlavici meče, který nejspíš hodlala vzteky zahodit, ale zachytil se o dřevnatou část čehosi popínavého.
Corita seděla ve své pracovně a učila se novému písmu, když jsem i přes připomínky stráží vtrhla dovnitř a položila před ni, co jsem ve svém pokoji našla. Podívala se na mě, jestli náhodou nemám jiné vysvětlení než to, které ji napadlo první.
„Jedna zápasí s bohy, druhá nosí kytky,“ brblala, když vstávala od stolu, „a já mám málo svých starostí.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
