|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28054 příspěvků, 4434 autorů a 295503 komentářů :: on-line: 21 ::
|
 |
|
:: Křišťálové dědictví ::
 Diomen |
publikováno: 03.09.2010, 17:46
|
| Tohle je první kapitola novely křišťálové dědictví. Je to fantasy příběh o královské rodině z Helynbary, velice chladné země. Hlavní postavou je Dean, který onoho osudného rána, kdy příběh začíná, zjistí, že jeho matka byla zavražďena... |
| |
|
|
Kapitola 1.
Deník
“Co udělá, až zjistí, že to víš?“
Jak by vládl král, jehož matka byla zavražděna? Jak by vládl, kdyby se to dozvěděl, kdyby měl důkaz, že jeho otec je vrah? Jak by dokázal žít ten, který všechno, co považoval za stálé a neměnné v jediném okamžiku ztratil?
„Ne. Ne! To není pravda! Proč na mě vytahuješ takové lži! Myslíš, že je to vtipné!?“
„Deane, vždy jsem byl tvůj nejlepší přítel, myslíš, že bych ti lhal? Nevěděl jsem, zda ti to mám říct, ale myslím, že máš právo vědět, jak zemřela tvá matka.“ Společník mu položil ruku na rameno, ale princ se mu vysmekl.
„Otec jí nezabil, zemřela na tyfus.“
„Na tyfus? Děláš si legraci!? Tady? Kdybys o tom něco věděl, tady se tyfus snad nikdy neobjevil. Jsme chladná země a hygiena je tu na vysoké úrovni.“
„Tak mi pověz, proč mi to říkáš až teď. Proč jsi mi to neřekl už před lety. Tajil si to snad, aby si mě ušetřil?“
„Ne…“ Princův společník najednou téměř šeptal. „…Nebyl jsem si jistý.“
„A teď si jistý si? Jak ses to dozvěděl?“ Princ také přestal křičet a pokoušel se stanovit, jaké dopady by mělo jeho obvinění, kdyby bylo pravdivé. Vražda se tu trestala u všech stejně, u krále, i u otroků. Oprátka na krk a konec. Ale tak to bylo, jen když se to někdo dozvěděl…
„Druhá žena tvého otce, tvá macecha… Otec jí má velmi rád, že ano?“ Promluvil zase společník. Princ jenom kývl, pomalu mu to začalo docházet. Před několika lety se dozvěděl, že ta, která měla být jeho matkou, jí není. Princ ji ale měl rád. Vždy k němu byla laskavá a nenechávala ho stát za vlastními dětmi.
Tenkrát chodil celé dny po zámku jako bez duše, než si vnuknul myšlenku, že na tom nezáleží, že krev a voda jsou jedno a totéž. A teď jeho nejlepší přítel otvírá staré rány a sype do nich sůl pochybnosti.
Ale Hans pokračoval. „Našel jsem denník. Vím, že jsem ho neměl číst, že na to nemám právo, ale… byl tvojí matky.“
„Jak mohla má matka psát o své smrti. Je to celé hloupost.“
„Když jsem se před lety od jednoho sluhy dozvěděl, že tvá matka byla zavražděna, taky jsem mu nevěřil, ale když jsem četl tohle…“ Podal mu staré desky v kožené vazbě „…Píše, jak se na zámek dostala a jak tu žila. Poté také to, že se bojí o svůj život o jednom otcově zmařeném pokusu. Chtěla utéct, ale asi se jí to nepovedlo.“
Princovy najednou došlo, že to, co se celou dobu snažil tak vehementně popřít je pravda, důkazy jsou na světě a nedají se smazat nebo zapomenout. Srdce mu bouchalo podivně pomalu, oči nedokázali zaostřit na Hansovu postavu před sebou. Jeho hles byl mdlý, když konečně promluvil.
„Mám říct otci, že to vím?“ Společník od něj odvrátil tvář. Sledoval bílou zeď zámku, vnitřek princovy ložnice, kde se nacházeli. „Myslím, že by sis to měl schovat jako černého petra. Co udělá, až zjistí, že to víš? Já nemám tušení a ty asi také ne.“ Princ kývl. Hans měl pravdu, … jako vždy.
Natáhl třesoucí se ruku po denníku. „Rád bych si to ověřil.“ Společník mu ho podal a vstal z princova lůžka, na kterém až doteď seděl. Byl to světlovlasý muž, střední postavy a s pihami po obličeji. Vše nasvědčovalo tomu, že se narodil tady, kde zima nikdy nenechala léto nahlédnout déle, než na pár měsíců. „Řeknu ostatním, že ti není dobře a nepřijdeš k snídani.“ Zvedl ruku na pozdrav, než odešel ze dveří. Dean však, příliš hluboko uvězněný ve svých myšlenkách, nereagoval.
Bylo chladné ráno a bílé, vzdálené nebe připomínalo ledovou pustinu, jako by odráželo svět, který ležel pod ním. Ale v zámku bylo teplo, ticho a klid, který nenarušovalo ani práskání okenic, na zimu pevně zavřených a utěsněných.
I město pod zámkem, jako by spalo, Ulice se proměnili v úzké, ve sněhu vyšlapané cestičky a všichni děli svá řemesla doma, ve vytopených místnostech a dílnách. Nikdo nevycházel, pokud to nebylo životně důležité.
***
Královská rodina seděla u snídaně. Vládnoucí pár v čele, potom druhý syn, naproti němu volné místo a tři dcery. Hans a ostatní si většinou mohli sednout, jak chtěli, pokud na zámku nebyla zrovna návštěva, nebo se nejednalo o nějakou slavnostní příležitost.
Služebnictvo jedlo zvlášť, ale mezi něj se nepočítaly dvorní dámy, družina a správce, který jedl vždy až na konci tabule, tiše a spořádaně, aby si zachoval svou tvář.
Při tomto počtu stolovníků se málokdy stalo, že by se sešli všichni. Princova nepřítomnost nikoho neznepokojila. Jen jeho macecha si umínila, že za ním poté bude muset zajít.
A král netušil, že jeho syn teď prolévá hořké slzy vzteku nad tím, jak se tenkrát, před dvaceti lety, zachoval k jeho matce.
Dean ležel na posteli, dlouhý rukáv noční košile zmáčený, jak si jím neustále otíral oči, aby rozeznal jemné matčino písmo. Tohle nemohlo být falešné. Viděl nějaké matčiny dopisy. Její písmo bylo nenapodobitelné. Krom toho ani Hans by si nedal tu práci, napsat celý deník jen proto, aby si z něho vystřelil.
Jeho život se hroutil. Otce, kterého vždycky miloval, teď musel nenávidět. Jeho matka, matka, kterou nepoznal, byla v jeho představách bezúhonná.
Nemohl se nikomu, kromě Hanse svěřit. Liam, jeho mladší bratr by mu stejně nevěřil a sestry… Možná že Liamovo dvojče, Nemsis… jeho sestra, hezká, tmavovlasá a prudká… Ano, ta by mu věřila, kdyby jí to dal přečíst. Ale Dean jí měl rád a ona milovala otce. Jak by jí to mohl udělat…?
Ozvalo se zaklepání na dveře. Ztuhl, schoval matčiny zápisky pod deku, lehl si a teprve poté zavolal umdleným hlasem „Vstupte!“ Dveře se otevřely a stála v nich jeho macecha. „Mami…“ Stále jí tak říkal, i když už roky věděl, že tohle označení jí nepřísluší.
Vešla do pokoje a posadila se na postel. Položila mu ruku na čelo. „Vypadá to, že nejsi nemocný… nemáš horečku.“
„Jen mě trochu bolí hlava, už nejsem malý, možná bych mohl jít dolů na snídani.“
„Nech to být, Hans už jí nechal poslat sem. Nechceš donést nějaké knihy?“
Dean se přinutil usmát. „Ne, díky. Asi si ještě na chvilku lehnu.“ Přečetl jen první stranu deníku. Ale matka ještě neskončila. „Otec chtěl jít odpoledne ven na lov, myslel, že ty a Liam půjdete s ním.
Princ potlačil zhnusení, když pomyslel na svého otce s kuší v ruce. Jak asi zemřela jeho matka? To se asi z deníku nedozví. Zakašlal a snažil se mluvit chraplavě. „Asi dnes ven nepůjdu, ať jde Nemsis, může si půjčit Sankaa, jestli bude chtít.“ „Ty jí půjčíš svého kamiho?“ (Kami- jezdecké zvíře, přesnější popis bude v dalších dílech) „Ano. Myslím, že si s ním poradí. Na koně je moc zima a nemůže jet na lov na jakovi.“
Matka mi starostlivě pohladila tvář. „Mohli byste jet až zítra, Liamovi by to určitě nevadilo.“ Dean jí tak nerad lhal, ale teď to bylo nutné. „Ať jedou, dokud nesněží. Stejně by se mi ven nechtělo.“
V tom okamžiku vtrhla do pokoje Nemsis. Tmavomodré šaty si málem přibouchla ve dveřích, než se konečně rychle posadila do nohou postele a položila na noční stolek tác se snídaní. „Deane! Musím ti něco říct!...“ Teprve teď si všimla, že osoba, se kterou chtěla mluvit, není v pokoji sama. Podívala se na matku, která se právě zvedala. Na jejím dosud mladém obličeji se objevil úsměv, který všechny její děti i Dean milovali. „Nechám vás raději o samotě.“ Prošla pokojem a zabouchla za sebou dveře.
Princ se na posteli posadil, aby si mohl lépe povídat se sestrou, před kterou nemusel předstírat nemoc. Přikrývka se ale odhrnula příliš, a odkryla deník, který se mu před matkou podařilo schovat.
Nemsis byla rychlejší než on. Vystartovala po knize a v mžiku jí držela v ruce.
„Ale! Copak to čte můj velký bratr za literaturu, že jí před maminkou musel schovat.“
„Vrať to!“ Zkoušel jí denník vytrhnout, ale vždy byla o okamžik rychlejší.
„Hmm… Podívám se na to raději u sebe v ložnici, aby mě při tak napínavém příběhu nikdo nerušil.“ Stále mu uhýbala a smála se na celé kolo v domnění, že to co drží, jsou nejméně sebrané příběhy lehkých žen, z města pod hradem.“
„Nemsis!“ To už se Dean postavil a snažil se jí dohonit po pokoji. „To není nic pro tebe. Není to důležité.“
„Není to důležité!“ Uskakovala mu a stále se smála „V tom případě nebude vadit, že se to trochu umaže, ne?“ S těmi slovy, zahnaná do kouta místnosti hodila knihu do ohně.
Princ ztuhl a pomalu se otočil k hořícímu krbu. Strnule hleděl na černající stránky. Teď bylo už na všechno pozdě.
„Víš, co to bylo?“ Zeptal se sestry
„Asi to nebylo zrovna slušné co?“ Odpověděla mu lehce, stále přemáhajíc smích
„Ty hloupá! Byl to deník mojí matky.“ Dean šeptal a Nemsis se konečně přestala smát. Chvíli strnule hleděla do krbu, potom vzala ze stojánku pohrabáč a začala šťouchat do ohně. Vytáhla už ale jen zčernalé staré desky. Strany, které skrývaly celý příběh, se rozpadly na popel.
Nechala svého marného snažení a sklonila hlavu. „Promiň, nevěděla jsem, co to je… Myslela jsem, že to jsou jen nějaké hlouposti.“
„Neměl jsem ti říkat, že to není důležité.“ Princ si kleknul vedle ní a uviděl, že má v očích slzy. Pokusila se je zakrýt, ale rukou umazanou od pohrabáče, si jen umazala obličej. To už Dean nevydržel a rozplakal se taky.
Necítil, jak ho její ruce odejmuly a umazaly noční košili, neviděl, jak jiskra vyskočila z krbu a přistála na tmavé látce jejích šatů. V tu chvíli znal jen své vlastní zoufalství, svůj vlastní, nekonečný smutek.
{pokračování příště}
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
[ - ]
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jndřich
|
|
| (3.2.2012, 22:34) |
|
|
Sirael
|
|
| (3.2.2012, 21:45) |
|
|
Marcela
|
|
| (2.2.2012, 15:24) |
|
|
opička
|
|
| (1.2.2012, 21:05) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
