|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Neocortext32 ::
| Po delší odmlce, takže je úryvek taky delší... |
| |
|
|
Na útěku mě hřálo pomyšlení, jaké že to mám štěstí, když vyhrávám v podstatě bez boje, a navíc se mi zazdálo, že teplota nektaru se postupně, jak jsem se prokousával k povrchu, zvyšuje. Už nebylo třeba měnit podobu, do předtím vyhloubených štol jsem se vešel coby homo sapiens sapiens, polykal hlínu, kloktal humus, zatímco jsem míjel narušené úponky a všetečné konce kořenů, dokonce se mi do úst připletla jedna humusotvorná, jazykovidně se mi hodlala dostat přes plíce do krevního oběhu, ale já ji přelstil: jediným zkušeným skusem jsem ji rozčtvrtil – takový ukrutník jsem, přiznávám přede všemi! Živiny hltám lačně, nevnímám už ani jejich pachutě, všechno proudí do mě trychtýřem zvaným nenasytitelnost. Bezesporu připomínám žížalu, přerostlou končetinotvornou razičku. Jako predátor jsem se dostal dovnitř, jako potrava se musím prokousat ven: logika dne – nebo noci?, pohmatem se ptám krtonožek, jaké to nahoře je, zdali se už setmělo a já se budu moci krást šerem. Také jsem si s hrůzou vzpomněl na flotilu knihomolných stránek, jestlipak i knihy mají své sny? Musejí mít: jak jinak by si odpočinuly od tlaku vyvíjeného čtenářskou vůlí porozumět nebo neporozumět textu? Jak nesnesitelné být neustále pod dohledem – nemít čas sám na sebe, ztratit naději být sám sebou, sám o sobě, sám pro sebe.
Když jsem stanul na povrchu, namítli byste, že jsem nepřestal být krtkem: nahý, z hromady hlíny povstalý, připomněl jsem – pokolikáté už? – prototyp člověka, předobraz nového boha, předpis, jak vypadat před stvořitelem: pokořený nevědomím, jakousi ontologickou naivitou. „Do čeho se obléknu, abych nebyl nápadný?“ ptal jsem se sebe, až jsem se pousmál té samomluvné situaci. „Prohledám dům? Vyplením skříně, police s tak a tak takovými předměty bez pojítek s hmotou?“ si už šeptám do podvědomí, nahlas se neodvážím – vím, že hřbety knih slyší každý šelest. Upozornil bych na sebe, a stal se tak obětí pečlivě svázaných myšlenek. Jediná cesta ven – přes území slov, galerie všehonázorů, svatyni pravd a omylů. Vyhnout se strážkyním je teď mým úkolem, ba ne, údělem a jediným možným projevem vůle přežít.
Kolikrát jsme už za život stačili váhat nad činem či nečinem, kdy a kde jsme si říkali: „Co nás čeká na druhé straně? Je bezpečné vstoupit? Není snad lepší zůstat na místě, stát se součástí prostředí toho nebo kterého místa?“ Naše nerozhodnost bývala poutem s místy, kde se člověk takto ptával, na druhou stranu také příležitost k meditacím všeho druhu: jednou buddhistickým, jindy dadaistickým, někdy křesťansky sebemrzačícím, nebo snad surrealisticky ze-sebe-se-ronícím. Teď však ponesčetněkráte, ale přesto poprvé stojím – už nejsme samodruzí, druhé já zanaříkalo sbohem a rozprostřelo se po prostoru – před těmi dveřmi, jejímiž zárubněmi jsem před mnoha slovy vpadl do nahé temnoty s hliněnou podlahou, studeně kamennými stěnami a kapavčitým stropem. Klika jako by se nechtěla dát obejmout, vykrucuje se radikálním přeskupováním molekul: stáčí své kovem uhnětené rameno tu nalevo, chci-li nadběhnout dlaní zprava, tu napravo, chci-li levotočivým chmatem uchopit. Nakonec nebo prozačátek se uchyluji k fintě: užívám obě sady svíravých prstů, obkličuji madlo jako při válečném tažení. Kvílí železo o železo, když beru za ni a tlačím do nich, kvílí klouby pantů a okloubené kosti, jak vstupuji do míst, odkud je dozajista úniku.
Vnitřek je od podlahy ke stropům obložen dlaždicemi – pokouším se je zamazat svou od hlíny poznamenanou kůží, leč marně, zem sem nepatří, bílé světlo, jehož zdroj je mi neznámý, se odráží od sklovinných plošek jako od zrcadel, a ty odstíny: liliová přes grošovanou ke křídlům porcelánových žluťásků. Každá z místností je jakoby složená z kdysi lidských zubů, bez nábytku, jen z některé slonovinové zdi trčí slinotvorná tryska na způsob sprchových koutů, sálů, hal a komůrek. Můj čas je vidět na každém kroku: sleduji ohlasy prožitého i záblesky toho, co mohu zažít, jistě zažiji, nebo nikdy zažít nemohu, protože: záhada času a dlení v něm. Z některých pasáží je znát, že kdysi zde nebylo tolik světla, prach padal na věci a zarůstal do nich jako padavý-žíravý-plazivý organismus: odlépnutá dlaždička a za ní a místo ní zlomek fresky, zazděná kostra něčeho nevýslovného, kohosi zašifrovaný deník, vyvrhnutý výtrhy a škrtanci přes letopočty. Žasnoucí si uvědomuji, že jsem součástí neustálého přepisování, přeměny hmoty v nehmotu a naopak. Jak za poznávání interiéru za sebou zanechávám hliněné stopy, ohlížením po niti pronikám sice do struktury celého vnitřku, avšak učím se také, že i mé tělo-duše po mně vyžaduje přepis. Cítím potřebu překrýt své minulé boje čímsi novým, nepoznaným a čistým. Je čas smýt ze sebe zkušenost.
Stát, klečet, ležet pod vývodem: čekání na světlo, snad intenzivnější než to kolem, abych rozeznal změnu, nebo cokoliv jiného, třeba kapalného, k strojovému oddělení hlava-něco-z-ní-zbytek. Tělo se pak dělí a srůstá samo, stačí jen ta správná teplota, vonné oleje, aby se zamaskovala skutečnost přidáním jediného prefixu nikdy. Ale ale: mé myšlenky se rozlézají kam samy chtějí, neplatí to, v očekávání, co se v následujících vteřinách stane či ne, jsem jaksi ztratil svou pověstnou racionalitu – naštěstí jsem si na poslední chvíli poskládal všecky ty děje tak, jak bych si přál, od nejprostších až po ty nejsložitější, jejichž směřování je určováno návazností všech ostatních. Nebudu to zastírat: nacházím se v mezičasí. V polobdění sleduji bobuli vody nebo čehosi jí podobného, jak nabírá na kulatosti: z hlavice nade mnou padá kapka přímo doprostřed čela. Třetí oko jsou i druhá ústa, druhý jazyk a žaludek, vláha mizí z těla jako po vysušení nektarem – dopadne na rty, slíznu, natrávím ji, ale co je mi to platné: padá jich rozhodně víc než třetina andělstva, až teď vím, že Milton se mýlil, nestíhám všechny pochytat do rozlehlé pasti žaludečních stěn. Zakrátko jsem mokrý, nikterak metaforicky na kost, špína odtéká i s perutěmi padlých, chvílemi rozeznávám některý ze svých snů – deklasovaný lázní, vymytý až ke skutečnosti – , jak odtéká kamsi mezi dlážděním; neuniknou mi ani do základů vypálené plány – plují střechami nahoru, na doškách sedí pár přeživších starých, zapomenutých já – , mizí v některém místě po odloupnutém zubu-dlaždici; v duchu mávám vzpomínkám, jejichž jádru dnes už neporozumím – pokud jsem vůbec chápal jejich smysl v době, kdy byly ještě žitou přítomností – když závodí se sny a zbytky mě samého, loučím se s nimi, když jsou točivě nasávány vírem, chybou v jinak dokonalé ploše, zapomínám je.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
