» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je paměť, která touží."

Honoré de Balzac

počet přístupů: 2141673

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Noc doslova hvězdná ::

Viviana-Mori	publikováno: 25.08.2010, 18:09

Snad trochu naivity, zahalení v klišé, ale snění je to nejdůležitější a někdy to jediné, co lidem zbývá.

Věnováno Lukášovi. Chtěla bych tě naučit snít tak, jako já. S lehkým krokem a prachem v zádech.


	Obloha zářila. Snad se odrážela od našich očí, jakoby měnila tvar i polohu. Bylo mi úzko i radostno zároveň. Držela jsem ho za ruku a již jsem nevydržela to ticho a jeho lačnost po slovech. Jeho nervozitu, která se postupně skláněla k mému tělu a prorůstala až dovnitř. Vztáhla jsem ruku. „Spolu ho zase objevíme, ten svět. Věř mi.“ „Já vím. Z lesů zase vzejde rozpačitá vůně rosy a po růžích steče k nám do trávy. Tak jsi to říkávala, ne? A zase hoříš.“ Lehce se dotkl mé ruky. Chvěl se. Možná strachy, možná mocí, která se linula vzduchem. Vzdychl. „Kdysi dávno, támhle ta veliká hvězda, byla úplně na druhé straně oblohy. Vidíš, teď už jen tak bliká. Ta cesta ji vyčerpala.“ Usmála jsem se. Ani nevím proč, doufala jsem, že on se taky usměje. Poutě jsou nevyzpytatelné. Chtěla jsem mu dát naději, že to dokážeme. Ale on se musel zeptat. „A tebe to nevyčerpalo? Myslím, ten pád.“ Ačkoliv odpověď na jazyku svrběla už dlouhá léta, stejně jsem se zamyslela. „A víš, že ani ne? Jen z toho bolela hlava. Když letíš, proletíš několika sférami. A je to síla. Moc velká. Cítíš radost i bolest zároveň. A nevíš nic. Kam padáš, proč, jak skončíš. Je to jen ta moc. A dunění v hlavě. A brnění kolem.“ „Jsi zvláštní. Tak moc.“ Bylo vidět, že se zamyslel. Pohladil mi odhalené rameno a já se zachvěla a přivřela oči. Pak se mu ale obočí stáhlo do zachmuřeného výrazu. „Co se kaboníš?“ Lehce jsem se dotkla jeho spánku. Ráda jsem ho pošťuchovala. „Ty tomu opravdu věříš, viď.“ „Čemu?“ „Že jsi hvězda. Spadlá. Víš, odpust mi to, ale jsou horší pády než z oblohy. Takže… opravdu tomu věříš?“ „A čemu věříš ty? Že každý den bude světlo a v noci tma? Věříš, že je něco samozřejmé? Není. Podívej se na mě. Jsem jako fénix. Věčně umouněná, ale přesto ti budu zářit. Zářím pro tebe. Ani nevíš, jak ten příkop bolí. Ale stejně bez něj nemohu být. Tam jsem spadla. Tam je mé útočiště, když svět zmizí. Když okolí nenabízí nic jiného než pustotu mé vlastní duše. Je to jako odraz.“ Prsty jsem obkreslila jakési souhvězdí, které mi připomínalo motýla a dodala jsem: „Svět na něm stojí. Opravdu.“ Viděla jsem, že se lehce nadzvedl. Snad se snažil být co nejlehčí, aby ho to pověstné temno nestáhlo dolů. „Můžu se kdykoli propadnout?“ „Je to stará omšelá fráze. Když budeš odhodlaný mu čelit, tak ne. Může tě to lákat, může tě to vábit, můžeš to temno dokonce i milovat, svým způsobem. Ale je to jako s bývalými nepřáteli. Nikdy jim nesmíš doopravdy věřit. Ale učit se můžeš.“ Znovu jsem se usmála. Chtělo se mi se usmívat pořád. Zvonivým smíchem trumfnout ptáky i cvrčky poskakující v trávě. Chtěla jsem ho milovat, chtěla jsem ho poslat do zdánlivého bezpečí jeho domova. Ale nepřišlo mi to správné. Stejně jako já bych nechtěla přijít o vzpomínky. „Vrátíš se někdy?“ „Kam?“ „Domů.“ „Tady jsem doma.“ „A tam?“ „Tam taky, ale to je trochu jiné, víš.“ „Neničí tě to, pořád střídat místa?“ „Zeptej se ptáků, jestli je ničí odlétat na jih.“ „Mluvím vážně. Co z toho máš?“ „Pocit, že nikdy nic není ztraceno. Dokud jsem tu, žiji. To vím jistě.“ „A budeš tu žít se mnou?“ „Taky.“ Objala jsem ho. Věděla jsem, že stačí udělat nešikovný pohyb, zavřít víc oči a zase zmizím. Princezna Pampeliška to měla jednodušší, rozplynula se jen jednou. Já se rozplývala až moc často. A on mi poprvé dokázal číst myšlenky. „Byla jsi kometa? Ty se taky vždycky jen mihnou, rychle zmizí, ale člověk na ně nezapomene. Já myslím, že jsi byla kometa.“ „Byla jsem jiná, dřív. Sám to víš.“ „Vyplašená.“ „A sama.“ „Ale já si tě tu nepamatuji samotnou.“ Nechtěla jsem ho ranit. Opírala jsem se o něj a pohled až vášnivě lepila k obloze. Je to ta síla. Když člověk ví, že stačí chtít a rozletí se. Stačí skočit. Právě do těch hvězd. I když se to zdá jako klišé, z vlastní zkušenosti vím, že patřit k obloze je mnohem krásnější, než by někdo věděl. Zavřít oči a cítit ten tlak a mráz na zádech. Patřit k světu je prokletí. Nepatřit do něj je výzva. Chtěla jsem ho vyzvat k boji, k lásce, k zázrakům, které vídám. Někde pod těma očkama, schouleným tělem, to musel vědět. Jen se ještě příliš bál. I já měla strach. Věděla jsem, že mě čeká ještě jeden velký pád. Bála jsem se s ním. O něj, o ten svět co mezi námi dennodenně stojí. Ale už tak nějak jinak. Milovala jsem. A ten kouzelně pestrý svět patřil jenom nám. V hloubi duše, ve vůni našich vlasů a v našich propletených prstech. Leželi jsme tam tak dlouho, dokud nám rosa nezačala stékat do vlasů. „Spolu ho zase objevíme, věř mi.“


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 8		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 16		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 64		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	27.08.2010, 19:42:39

Zdravím! Ano, být lehce naivní, nebo i středně, třeba i těžce, kdo ví? Nechat si své sny a nedívat se jen na tu tvrdou životní realitu, ale vidět něco i "mezi řádky" a žít i s naivní nadějí, že bude lépe a život je lepší, než ve skutečnosti je! Jsem pro dobré konce, pokud možno a pro druhé a třetí šance a jednou to dotyčnému přijde, že dělá něco špatně, nebo jinak, než by měl... ;-) Třeba i po sto dvacáté páté! Asi jsem sentimentální jako stará "bába", co se dá dělat? Dám něco mezi bezvýznamnou dvojkou a jedničkou... P.S. Na práci šotků jsem nekoukal! (mrk)

Šíma	27.08.2010, 19:39:01

Odpověď na příspěvek od uživatele: Viktor* ze dne 27.08.2010, 8:07:16* Třeba ses s tím jen stotožnil a ne ztotožnil! ;-))) No, bože! V zápalu boje... Hihihihi... Šotkům zdar!

Viktor	27.08.2010, 8:07:16

Odpověď na příspěvek od uživatele: Viktor* ze dne 26.08.2010, 12:19:50* řekněte prosím někdo tomu pitomci, že "ztotožnit" se píše ze "Z"... :o/


ze dne 27.08.2010, 10:58:10
Viviana-Mori: No jo, píše... to nic, stane se :-D

Kojot	26.08.2010, 19:36:36

Na hvězdách je krásní to, že i když už dávno nejsou, jejich světlo na obloze vidíme stále. Je to krásné, jako by chtěly říct: "I když už nejsem, moje záře tu je pro tebe dál, dokud nenastane pravý čas". Něco na tom určitě bude. Věřím, že se uspokojíš "pouze" s jedničkou.

obaleč	26.08.2010, 19:29:18

Tvoje tvorba pro mě není nikdy zklamáním. Zdravím tě:-)1

Danuše	26.08.2010, 14:54:29

Já se celý život učím moc nevěřit i přátelům, ale nějak se mi to nedaří a často mívám tvrdé pády :-) Jsou to zlomeniny, co se nikdy úplně nezhojí a občas se připomenou. Snít je krásná věc a každý asi snít umí, ale jak jsou lidé různí, je i snění odlišné. A naladit se na stejné snění nebo naučit se snít jinak... nevím jestli to jde, ale myšlenka je to zajímavá. Píšeš svým krásným stylem, u kterého se při čtení v žádném případě "nezývá." Já vždycky spíš lituju, že to není delší. Ahojky :-)

Viktor	26.08.2010, 12:19:50

...no tohleto je ale exkluzivní materiálek k rozcupování pro cynika jako jsem já... :o) ale víš ty co , Viv? Neudělám to! Jednak by to bylo příliš jednoduché a druhak je ten textíkl tak jednoznačně orientován, že se to tá považovat za druhoplánový záměr... jen tě upozorním na dvě věci: a) pokud autor "takto" píše v ich-formě => zavání to narcisizmem a elitářstvím -mnoho čtenářů si totiž hrdinu a autora stotožňuje(já taky) b) poslední roky jako autorka jednoznačně inklininuješ ke vesmírné problematice(to jsou samé hvězdné prachy, komety atd.).. co gtě k tomu vede? To je nějaká pangalaktická úchylka ? Mohl bych ji pojmenovat? Napadá mne: Hubbleyův syndrom Grygarova mentální torze nebo Viktorova hyperprostorová brainitída


ze dne 26.08.2010, 12:30:53
Viviana-Mori: Ahoj Uďo, hele :-D Na tvůj komentář jsem čekala, a to myslím upřímně, je to spešl spusto pro tebe. :-) S hrdinkou se ztotožňuju s hodně věcmi, ovšem... ona je tam a já tady... Nevím, jestli se to někdy spojí, ale to je další klišé pro tvůj žaludek :-) No, dobře sis všiml, k čemu tíhnu, ovšem... já nevím, nad pojmenováním jsem ještě nepřemýšlela, ale až se dostanu do Bohnic, což může být klidně brzy, jistě proto budou mít nějaký méně originální název. :-) Prozatím se přikláním k tomu poslednímu, je to docela čest mít ve své diagnóze tvé jméno, ne? :-D A proč k tomu tíhnu? To se nedá říct. To bys mě musel znát. :-) Jinak díky žes to naprosto nerozcupoval, i když jsi mohl, aspoň bych si zase početla. :-)

Tlouie	26.08.2010, 11:17:58

Odpověď na příspěvek od uživatele: Tlouie* ze dne 25.08.2010, 20:14:51* Asi jsem se vyjádřila nemotorně. Řekla jsem, že tak může působit (přiblížení, na hranici), ne že je. Tím jsem myslela, že pro někoho přeslazený bude, protože už větší dupnutí na plyn mu nevoní. V podstatě máš pravdu. Promiň, nechtěla jsem pokroutit tvá slova.

Sidonie Kermack	25.08.2010, 20:24:28

Je to úžasné a pravdivé, přečetla jsem to jedním dechem a určitě se k tomu ještě vrátím. Zasněná romantika - miluju:-)

Tlouie	25.08.2010, 20:14:51

Pro mě to balancuje, skotačí na hraně. Jak řekl čuk, může to působit přeslazeně. U mě máš ale štěstí, text si mě odchytil ve správné náladě. Docela se mi to líbí. Hlavně ta atmosféra, zasněnost ( opravdu skoro až pohádkovost ), takovou mám ráda. Motiv padlé hvězdy se mi moc líbí ( musím se smát, ty klišátka jsou jako provazochodci, stačí jeden špatnej záchvěv nálady a zhroutěj se do šlehačky ) a myšlenka se spoléháním na sny je mi velmi blízká. Text má hezkou vůni, příchuť.


ze dne 26.08.2010, 10:09:15
čuk: Tlouie, já jsem nenapsal, že text je přeslazený. Že se blíží patosu podle mně znamená, že se poněkud víc duplo na plyn


ze dne 25.08.2010, 20:17:46
Viviana-Mori: Děkuju Tlouie, krásně si naznačila jak je toto dílko, stejně jako skutečnost a samotný příběh, křehký. Jsem ráda, že se momentálně líbilo. :-)

čuk	25.08.2010, 18:08:17

Romantismus ještě nevymřel, pohled k hvězdám ještě taky ne. Báseň v próze je jedna metafora (lásky duševní i tělené). Dobře jsi prokličkovalůa mezi klišátky. Muži jsou většími skeptiky a přesah citu a optimismu je někdy může deprimovat. I přesah snu. Což si hrdinka uvědomuje svým mizením po pádu. Možná, že by bylo dobře trochu ubrat (na extatice, která se pro nenaladěného čtenáře může blížit k patosu. A na přesvědčování: neboť nelze se jen spoléhat na sny. Jsou jen jednou částí). Text je to krásný až neuvěřitelný, i ve snu, pohádkový (a přece ve své podstatě nikoliv, pokud dáme přednost poezii). Potěší, ale i vzbudí poněkud obavy z té přemíry emocí. Vybavila se mi asociace na jeden název (byl to J. Zeyer?): Dúm u tonoucí hvězdy. Tonutí je ovšem pesimističtější a dekadentnější než novoromatismus. očkama?- proč ta zdrobnělina?


ze dne 25.08.2010, 19:31:13
Viviana-Mori: Ahoj čuku, naprosto se ztotožňuji s tvou kritikou, opravdu někomu s jinou náladou se to může jevit jako patetická bomba, přeslazenej bonbon nebo text s vysokým počtem kalorií, ale zase na jednu stranu... je v tom víc pravdy než by se zdálo. Ale ano, nelze jen spoléhat na snění a ona to ví, ale někdy si to nechce přiznat. Zdrobnělina snad jen něžně poukazuje na všelý vztah k němu...sama nevím, určitě mám nad čím přemýšlet. Děkuju moc především za pochopení textu, hvězdy to mají těžké, v literatuře a ve světě především. Děkuju opravdu moc.