» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."

Publilius Syrus

počet přístupů: 2141673

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: IV. Kobka - Trittus ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Trittus

Šimon Pecháček	publikováno: 05.09.2010, 7:54

Může se vám rozhodně zdát, že kapitola je kratší, ovšem tak to není - je složená prakticky z nejdelších odstavců, jaké jsem kdy napsal :D
Ale dost už kecání, teď se na to vrhněte a komentujte o sto šest :P -> zajímají mě vaše názory, ale bohužel se mi jich jaksi nedostává :(


	Nikdy by si ani nepomyslel, že by během tří dní mohl dvakrát upadnout do bezvědomí. Nicméně ať už tomu věřil nebo ne, rozhodně se tak stalo a musel se z toho rychle dostat, aby mohl zjistit proč. Stěží si pamatoval na Tender, jak ho nechtěla pustit z kanceláře a na nějaký neuvěřitelně rychlý pohyb. A to přece nemohla být Endonová. Byla ženská, takovou ránu by nikdy nebyla schopná dát, a navíc si beztak myslela, že si vymýšlel pitomosti o krádeži plánů, aby mohl na neexistující rande. Určitě to tak bylo, co jiného. Ovšem pokud to Tender nebyla, pak kdo? Nikdo jiný v pracovně nebyl a ani do ní nepřišel. Co když si to prostě celé jen vymyslel a omdlel z šoku, že dovolil, aby se nebezpečná organizace chopila moci nad světem? Potom by ale nedávalo smysl, proč ani trochu neměl pocit, že je v nemocnici, kam by ho v takovém případě Tender nechala zavézt. Ne, muselo to být jinak. Pokud by vzal v úvahu, že mu Endonová mohla dát takovou pecku, tak co potom byla zač? Žádná normální žena nebyla tak silná a rychlá. Ale když se to vezme kolem a kolem, vlastně o ní nic nevěděl. Viděl jen její doklady a diplomy z několika administrátorských škol (všechno se dalo velmi dobře zfalšovat). Jinak nic. V tom případě tu byla devadesáti procentní možnost, že Tender měla natolik dobré schopnosti, aby ho bezpečně vyřadila ze hry. Znovu se musel zeptat: kým potom byla? Obyčejnou sekretářkou těžko. Mohla být špionkou. Jenže… co by asi tak mohla vyčmuchat? Všechno důležité měl v počítači, do kterého se nikdo kromě jeho samotného nemohl dostat. A, jak si s lítostí vzpomněl, existovaly praktičtější způsoby, jak z něj jednoduše vycucat plány, nebo cokoliv jiného, kdyby si to usmysleli. Proč by to pak Tender zkoušela takhle? To také vylučovalo možnost, že patřila k nim – jinak by o kuličce a jejím úkolu věděla a nemusela by to z něj tahat jiným způsobem. Ale pozor! Mohla si zjistit, co za soukromou zprávu mu poslali ze SpaMo Systems a okamžitě toho využít ve svůj prospěch. Měla přeci přístup k jeho vzkazům. Aha! Už se k tomu dostává! Pravděpodobně o tom vzkazu věděla dřív jak on, vždyť mu patnáct minut trvalo, než ho otevřel. A než stihla kontaktovat pana Neznámého, šel jí říct, aby počítala s jeho uvolněním z práce, kdyby to potřeboval. Vyrukovala s teorií „rande na slepo“, kvůli odvedení pozornosti, a pak ho ignorovala, aby konečně odešel a ona mohla odpapouškovat gangu co a jak. Potvrzoval to i fakt, že za dvě minuty tam už nebyla. Pak: den po nechtěném odeslání plánů měla Tender podivně dobrou náladu; to proto, že měla v rukou způsob, jak se zmocnit světa! A taky – hned, jak jí řekl o krádeži dat projektu DC – 32 Beta, uhodila ho tak silně, že ztratil vědomí. Dokonce to vysvětlovalo, proč byla tak tichá, nezpozorovatelná – to byla totiž přirozená vlastnost výborných špionek. Teď mu to všechno dávalo smysl. Jen ho donekonečna štvalo, že byl tak slepý a nechal se příliš jednoduše nachytat. Otázka však zůstávala stejná, co s tím udělá? Úplně zapomněl, že už může otevřít oči a že by měl začít trochu vnímat okolí. Všude okolo bylo temno, takže chvíli trvalo, než si oči přivykly. Nebo spíš bylo možné, že to byl následek úpadku do bezvědomí, to bylo jedno, hlavně, že se to zlepšovalo. Byl v místnosti, kterou si moc dobře pamatoval – pana Neznámého „kancelář“. Nebyl k ničemu přivázaný ani nic podobného, protože jistě nemělo smysl ho svazovat v tak dokonalém vězení, odkud vedla jen jediná cesta – teleportace. To znamenalo dvě věci: nejen, že byl bez šance utéct a dát vědět Dartingsonovi, ale nejspíš ho tu nechají umřít hlady, aby neriskovali. Tak i tak se ale brzy zjistí, že Ian Den už zkrátka neexistuje. Náhle rozsáhlým prostorem problesklo několik bílých paprsků a Den věděl, že proběhlo teleportování. Stůl i židle zmizely, zato v jednom rohu jednoduchá postel, ve druhém tác s viditelně umělým jídlem a velkou sklenkou vody a nakonec nějaké šampony a ručníky, což mu nedávalo ani trochu smysl, když tu nebyla sprcha. Taky mu chyběl záchod. Jako by mu četli myšlenky, napravo od něj se odkryl kus stěny – škvíry předtím rozhodně nebyly vidět – a za ním byla malá místnůstka, nic jiného než koupelna. Nesmírně ho ale znepokojovalo, že tu byl jako křeček v kleci. Radši ani nechtěl vědět, kolika kamerami ho sledují. Jedl ten hnusný žvanec plného chemikálií – přesně takové „potraviny“ ze srdce nenáviděl, v naprosté většině zemí byly už dávno zakázány, jenže v tomhle Amerika vždycky pokulhávala za ostatními – a zkoušel nemyslet na pachuť, nýbrž na svůj hlad, který byl značný. Dokonce to ani nevyzvracel, když dojedl a osprchoval se. Měl ale v ústech stále nahořklou kyselost, jíž jídlo oplývalo, a byl naštvaný, že si nevzpomněli na zubní pastu a kartáček. Lehl si a konečně měl čas přemýšlet, proč ho tu hodlají držet. Neměl už moc co jim nabídnout a museli vědět, že riskují, když ho okamžitě nerozložili na atomy. Za to jim přece nestál. Třeba chtějí, abych pro ně pracoval… pomyslel si. To byla docela reálná možnost. Jenže Tender jej znala a věděla, jak byl vždycky dobrácký. Tím pádem to věděl i celý gang. Mohli by ho ale k tomu nějak donutit. Při představě, co všechno měli v repertoáru donucovacích technik, se zachvěl jako stéblo trávy v náhlém studeném větrném poryvu. Jednoduše byl za prvé pěkně zmatený a za druhé v pořádně hluboké kaši. Celý svět tam brzy bude, pokud zůstane navždy zavřený a s ním i mnoho podstatných informací. Nenapadl ho jediný způsob, jak se z toho dostat. Nedával si žádné naděje. Ať už mu totiž nabídnou cokoli, odmítne. Už s nimi nechce mít nic společného. Radši zemře, než aby jim s něčím pomohl. Přistihl se, že nyní svůj život považuje za méněcenný. Již nemělo smysl žít. Nedostane se odtud, a i kdyby mu dělali bůhví co, nepohne pro ně ani prstem, a pak jej zabijí, aby ho neměli na obtíž a neriskovali. To už se radši zabije sám. Ne! Přesně na tohle nesmíš myslet! přikázal si. Ovšem… co jiného? Žádné jiné vyhlídky prostě neexistovaly a nedělal si nejmenší iluze, že by nějakým způsobem mohly vzniknout. Docela dobře mohl být tři kilometry pod zemí, všude okolo jen skála. Mohl být ještě mnohem hlouběji. Ne, on klidně mohl být na Měsíci. I když… tomu by zas tolik nevěřil. Ale možné to bylo. Každopádně z toho šílel. Byl si jistý, že to tu moc dlouho nevydrží a doopravdy se zabije – přestože netušil jakým způsobem. Zavrtěl hlavou, aby z ní podobné myšlenky vytřásl a raději se snažil usnout. Překvapilo ho, jak moc unavený ve skutečnosti byl. Tvrdě spal za pár minut. * Ráno, tedy pokud mohl říct, že bylo ráno – hodinky mu nenechali a světla svítila stále stejně tlumeně – opět litoval, že zapomněli na zubní hygienu. Doslova cítil, jak mu bakterie rozežíraly sklovinu, kterou ke všemu od narození neměl zrovna kdovíjak silnou. Tak si ústa vypláchl alespoň vodou ze sprchy – umyvadlo tu nebylo – a pokusil se upravit rozházené vlasy, což bylo bez zrcadla a hřebenu dost obtížné. Místnost byla velká, ale ne natolik, aby si v ní zaběhal a trochu rozhýbal ztuhlé končetiny z tvrdých loží. Další důvod, proč se zavraždit. Miloval pohyb a tady ho měl už teď nedostatek. Neuměl si ani trochu představit, že by tu měl trpět déle než několik týdnů, víc by vydržet nedokázal. Nemohl také uvěřit, že jeho život nejspíš skončí v nějaké betonové konzervě zahrabané kdesi v zemské kůře či kdekoliv jinde, bez pohybu, bez přátel, ve třiceti dvou letech. Šílené. Přesto už jednou si myslel, že je s ním konec, ale on to byl ve skutečnosti začátek. Jenže teď měl čas o tom přemýšlet a mohl bezpečně usoudit, že je v bryndě, ze které se již nedostane, ne jako předtím, kdy ho ovládla dětinská představa smrti. Nyní to bylo něco jiného, byl doopravdy bez šance. Zblázní se tady z toho. A to nechtěl. Musí se dřív zabít, než se to stane. Kdyby zešílel, mohl by jim pomoct, ať už by to bylo s čímkoli. Tedy, pokud by jim měl jako blázen co nabídnout. Stejně to absolutně nepřipadalo v úvahu. V myšlenkách, že bude nejlepší ukončit svůj život, se jal hledat cokoliv, co by mu v tom mohlo napomoct. Prohledal obě dvě místnosti, ale žádného dokonalého strůjce své smrti nenašel. Až mu do zoufalého pohledu vklouzl porcelánový talíř. Oči se mu rozsvítily nadějí. A vlastně i beznadějí, záleželo, z které perspektivy se na to díval. Chvilku na kus nádobí nepřítomně zíral a pak s ním mrštil o zeď. Talíř se rozletěl na desítky malých, po hranách velmi ostrých střepů. Přesně to chtěl. Cítil, že teď za něj jedná část osobnosti, jíž nikdy v životě nepoznal. To bylo ale stejně jedno, hlavní cíl byl jasný: spáchat sebevraždu. Zvedl jeden z těch kousků, který vypadal jako nejostřejší. Přemýšlel, co bude lepší – říznout se do žil na rukou, nebo do tepny na krku? Nejspíš to druhé, to bude rychlejší. Pokud ho sledovali, krvácení z rukou by stihli zastavit dřív, než by zemřel. Přiložil si ho k hrdlu. Cítil, jak dokonale nabroušená jeho hrana je. Trochu přitlačil. Po kůži mu začal stékat tenký pramínek krve. Tohle bude stoprocentně fungovat, řekl si v duchu. Zaváhal a již se chystal škubnout, ale přerušil ho ledově ostrý hlas. Hlas, jenž moc dobře znal: „Nedělej to, Iane.“ Byl to hologram Tender Endonové, jenž si ho kriticky prohlížel.


celkové hodnocení autora: 94.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

chris ONNE	11.11.2010, 11:49:25

Zdravím! No, ono vlastně všechno zaznělo již níže a já se k tomu přikláním. Je těžké říci, jak se člověk zachová v situaci, že se z ničeho nic ocitne v místnosti, která může být kdekoli a jedinou cestou z ní je teleportace. Také nám poodhaluješ, jak se náš hrdina zachová ve stresové situaci. Není to žádný akční hrdina, který by našel řešení během pár minut, ale prostě obyčejný člověk z masa a kostí – a ještě k tomu vědec! ;-) Zároveň však jeho chování můžeme chápat jako „zodpovědné“, pakliže si uvědomuje, že by mohl být onomu gangu ještě prospěšný. A to, že se tam objevila jeho, teď už asi bývalá, sekretářka značí, že ho ještě budou potřebovat. Textík se mi líbil, ale chvílemi mi připadal tak trochu rozvláčný, téměř až nudný. Možná by mu neuškodilo malinké liposukce, ale toť jen můj názor. Hezký den! Chris

Šíma	05.09.2010, 13:48:59

Zdravím! ;-) O zvraty není v tomto příběhu nouze, to tedy ne! (mrk) Než se pustím do vypisování svých myšlenek a postřehů, napadlo mě, že by textu slušelo více "viditelných" odstavců, ať už pomoci prázdného řádku, nebo pomoci html tágu: "TAB" vždy na začátku řádku, který reprezentuje nový odstavec, text se odsadí doprava jako po stisknutí klávesy TAB (tabulátoru)... Text by pak byl přehlednější a lépe se četl, ale to jen na okraj! ;-) Když jsem dočetl, zamyslel jsem se nad Tvým hrdinou. Patrně své nedobrovolné vězení dost prozkoumal na to, aby věděl, že z něj nemůže utéci. Jak dlouho v něm byl, aby nabyl přesvědčení, že je sebevražda jediným řešením a možností nejen úniku z kobky, ale i ze svého života... Spíše bych se přikláněl k čukově argumentaci, že se děj valí příliš rychle a není zde prostor pro hrdinovo uvažování, vzpomínky a určité sesumírování toho, jak dál (přestože lidé mnohdy jednají v tiživých situacích dost zkratkově a stát se může všelicos). Pokud je člověk uzavřen v určité místnosti, tady snad i potmě, necítí určitý pocit neschopnosti měřit čas? Mohl tam být třeba jen pět minut, pět hodin, nebo pět dní. Nehledě na to, že pro každého je plynutí času jiné, jinak jej pociťuje, přestože jde vždy o prožívání skutečnosti, ať už se dotyčný dívá na minulost jako na něco, co se již stalo a na budoucnost, jako na něco, co se má teprve stát, vždy prožívá právě přítomné okamžiky. Stále právě teď... Vlastně ani nevím, jak by se mohl cítit křeček v kleci, pak nemůžu ani uvažovat nad tím, co musel prožívat tvůj hrdina. Zbývá mi jen jediné, pokusit se vcítit do pocitů Tvého hrdiny a zkusit s ním prožít jeho zážitky v oné kobce, která je ukrytá bůh ví kde... Něco mi v textu chybí. Zkus zavřít oči a představit si sám sebe v roli Tvého hrdiny. Dosaď tam sám sebe a zkus se dívat na svou postavu jako na sebe, ale bez toho, abys jako autor věděl, co všechno se stalo a co všechno se ještě má stát a určitě stane! Co tam chybí? Větší emoce? Strach? Obavy? Opravdu tam zešílí, nebo s ním mají jeho únosci jiné plány? Budou ho mučit? Vymyjí mu mozek? Nebo naopak se budou snažit z jeho hlavy dostat vše, co ví? Každopádně se děj vyvíjí zajímavým směrem a náš hrdina ještě patrně zažije své, nehledě na fakt, že pro nás určitě vymyslíš ještě něco nového a nečekaného. ;-) Šotky vypisovat nebudu, patrně Ti pošlu celý tendo díl i se svými postřehy a případnými připomínkami... Snad dobrá Dvojka neurazí!


ze dne 05.09.2010, 14:00:00
Šimon Pecháček: Též zdravím, především díky za proud tvých myšlenek a připomínek, určitě jej ještě využiji! TAB, musím si to zapamatovat... (doteď jsem nevěděl, jak to ksakru odřádkovat tak, jak to mám ve Wordu :D ) Jak vidím, téhle kapitole toho dost chybí, ač jsem se snažil pomyslet na vše. Zřejmě ještě nemám dostatečné kapacity :D Jak už jsem jinak uvedl v odpovědi na čukův komentář, opravdu nemá čas na uvažování, do toho hrají svou úlohu jeho vlastnosti jako dětinskost a naivita... a výsledek? Uvažuje až příliš uspěchaně. Je možné, že to přeháním, ovšem... přiznejme si to, každý vědec má své vskutku zajímavé a neobyčejné vrtochy :D Doufám, že to, co chystám, bude opravdu takové, jak říkáš! ;) Dvojka neurazí nikdy, naopak, vždy říkám, že popožene do větší píle. Ještě jednou díky!

čuk	05.09.2010, 7:54:06

Text je studie chování člověka uzavřeného v uzavřeném prostoru. Přesvědčivá, ale poněkud rozvleklá Chybí mi tam reflexe na jeho předchozí život, zvažování, co vlastně ztrácí, jaké mezilidské vztahy byly zpřetrhány. Slibovaný perex sumarizující předchozí děj jsi nenapsal, takže postavy jsou tady bez zázemí, a ani v kontextu tohoto dílu nejsou zplastičtěny detailem. Psychologický skok k sebevraždě se mi zdá být příliš rychlý: zvědavost a reflexe minulosti a vize budoucnosti jsou až příliš beznadějné. Náznaky naděje v textu jsou, ale jsou příliš rychle opuštěny. Pokud autor nezamýšlel v tomto díle, že hrdina je už poznamenán směrem k šílenství. Čte se dobře, ale lepší by byl text kontrastnější, připomínající v detailech předchozí části. U textu na pokračování je to pro čtenáře dobré.


ze dne 05.09.2010, 13:50:06
Šimon Pecháček: Život Iana se dost rychle mění, ani nestíhá všechno zpracovat a rozmyslet. Ke všemu Den je dost dětinský a naivní, proto ho v zápalu touhy ukončit své trápění nenapadají žádné další možnosti. Až pátá kapitola to spraví a v dalších přijde řeč na to, o co všechno přišel - nyní na to jednoduše nemá čas. Ale on čas přijde a ve správnou chvíli, můžeš mi věřit :) Napsal bych ho, kdybych čtvrtou kapitolu vkládal po publikaci třetí kapitoly. Publikace tu trvá dlouho, bylo by vyčerpávající a neekonomické čekat, až redakce odpublikuje jeden díl a až potom vkládat další. To by tu byla poslední kapitola za deset let a zase tak dlouho se Trittovi věnovat nehodlám, a myslím, že ani ty ne :))) Díky moc za rady a připomínky, pokusím se 'Kobku' opravit.