» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Důvěra a láska musí chodit pospolu."

B. Němcová

počet přístupů: 2141673

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: "Můj tatínek je hrdina!" ::

Akiko	publikováno: 05.09.2010, 14:42

Povídka původně psaná do soutěže na téma "Hasiči"...


	Slunce se pomalu klonilo k západu a dralo se skrz roztažené závěsy dovnitř do pokoje. Po nebi plulo několik mráčků, na střeše švitořili ptáčci a ohlašovali příchod jara. Poslední sníh, pozůstatek zimy, která pomalu, ale jistě odcházela, rychle roztával a na silnici a chodníku po něm zůstávaly louže špinavé vody. V rodinném domku v poklidné čtvrti seděl na koberci plavovlasý chlapec, určitě mu nebylo víc než pět let, skládal na sebe dřevěné kostky a spokojeně se usmíval. Vedle něj stálo hasičské auto, panáčci vytažení z krabice s Legem byli pečlivě vyrovnaní na posteli, jako by čekali, až si s nimi blonďáček začne hrát oblíbenou hru „na hasiče“. Dostavěl věž a na její vrcholek postavil jednu z figurek, další posadil do auta. Inspirován povoláním svého otce, hasiče, přistavil žebřík ke komínu, který symbolizoval dům, a postavičku na jeho vršku sundal dolů, čímž ji zachránil. „Péťo,“ ozval se jeho otec ve dveřích, „pojď, je Večerníček.“ Chlapec vyskočil na nohy a hračky nechal ležet na koberci. Se slovy: „Uklidím to pak!“ se prosmýkl kolem táty a seběhl po schodech dolů do obýváku. Posadil se na gauč a trpělivě vyčkával, až mu někdo zapne televizi. Michael sáhl po dálkovém ovládání a pustil pohádku. „Tak já jdu do práce, nezlob maminku.“ „Jo, ahoj, tati.“ Zamával mu drobnou ručičkou a přenesl svoji pozornost zpátky k dobrodružství Maxipsa Fíka. Sára vykoukla z kuchyně, aby zkontrolovala, že její syn je opravdu tam, kde má být, a zase se vrátila k mytí nádobí od večeře. Michael dorazil do práce pár minut před začátkem noční směny, přesný jako vždy. Civilní šaty odložil do skříňky a oblékl si modrou kombinézu doplněnou o několik žlutých reflexních proužků. Za opasek připevnil vysílačku, helmu vzal do ruky a odešel do garáží. „Zdravím, Michaeli,“ ozval se z jednoho auta Pavel, jeho kolega. „Dobré odpoledne,“ odvětil. Přilbu odložil na stůl a připojil se k ostatním, aby zkontroloval vybavení. Ze skladu donesl nové hadice, protože ty stávající se musely ještě nechat vyschnout po posledním výjezdu, a připevnil je na příslušné místo v autě. Muži se mezi sebou tiše bavili, když jejich hovor přerušila siréna. Všichni věděli, co to znamená. Poplach, akce… Říkejte tomu, jak chcete, ale právě teď se někde stalo něco, kde byla potřeba jejich pomoc. Během pár minut se všichni připravili k odjezdu. Dělali to už tolikrát! Červené auto vyjelo z garáže se zapnutým majákem a houkačkou a za ním ještě jedno další. Řidič v rychlosti přijímal informace z centrály o tom, kam mají jet. Řítili se zšeřelými ulicemi, modré světlo majáku se odráželo od stěn domů, které lemovaly cestu. Na místo určení dorazili během chvilky, ale požár už stihl napáchat spoustu škody. Z několikapatrové budovy stoupal hustý dým a vzduch byl plný kouře, který nepříjemně štípal v očích a znepříjemňoval dýchání. Z auta vyskákalo několik mužů, všichni už měli na hlavách ochranné přilby, takže byli k nerozeznání jeden od druhého. Bez meškání se pustili do práce. Okolo domu postávalo několik zvědavců a vyděšení nájemníci, jen s tím, co stihli ve spěchu pobrat. Nikdo si nevšímal vyděšené ženy, která pobíhala mezi lidmi a hledala svojí dceru. Michael ji zaregistroval jako první, často dokázal poznat, že se něco děje a někdo je v nesnázích. Kývl na kolegu, aby ho šel na chvíli vystřídat u hadice a odběhl stranou. „Paní, děje se něco?“ Vyděšeně se k němu otočila. „Moje dcera… Já ji nemůžu najít…“ Hlas se jí klepal a do očí se jí hrnuly slzy. Michael se rozhlížel kolem. „Jak vypadá a kolik jí je?“ „Osm a má hnědé vlasy, takové delší. Myslela jsem, že šla ven s manželem… Ale s ním není, taky ji nemůže najít.“ „Kde bydlíte?“ „V prvním patře.“ „Zůstaňte tady!“ přikázal ženě a rozběhl se zpátky k autu. Vytáhl z něj kyslíkovou bombu a nasadil si ji na záda, jeho kolegové se po něm zvědavě otočilo. „Zůstalo tam dítě!“ vysvětlil rychle, „Jdu tam!“ „Ani omylem!“ zastavil ho velitel. Michael mu rychle začal vysvětlovat, co se právě dozvěděl. „Půjdu s ním,“ rozhodl se Pavel, který celou dobu jejich rozhovor poslouchal. Nečekal na souhlas a také si nasadil dýchací přístroj. Velitel přikývl, čímž dal povolení k akci. Dva kolegové-kamarádi se vydali vstříc ohnivému peklu. Pomalu stoupali po schodech nahoru. Ohořelý materiál se lehko mohl stát zrádnou pastí. V pořádku se dostali až do prvního patra, rozhlíželi se kolem a zrovna se chystali začít systematicky prohledávat jednotlivé byty, když v tom jejich pozornost upoutal hluk bortícího se stropu a dětský křik. Vydali se za zvukem. Michael ramenem vrazil do dveří a dřevo pod tlakem povolilo. Stejně jako v celém domě i tady byl vzduch plný štiplavého kouře. V kuchyni u otevřeného okna nalezli hnědovlasé děvčátko. Nikdo ho z ulice nemohl spatřit, protože se nacházela na opačné straně budovy, než stáli lidé a zaparkovaná hasičská auta. Holčička uviděla muže v kombinézách a ze srdce jí v tu chvíli spadl obrovský kámen. Rozběhla se k nim. Připadala si v bezpečí. Byla tak vyděšená, proto si ani neuvědomovala, že se stále nachází v ohrožení. Michael se ještě jednou pořádně nadechl vzduchu z kyslíkové láhve a i přes Pavlovi protesty nasadil dýchací přístroj děvčátku na obličej. Vzpomněl si na syna, který na něj čekal doma, nechtěl připustit, aby se mu cokoliv stalo a tak živě si dokázal představit, jak se asi cítí její rodiče. Zvednul dívku do náruče a rychle procházel bytem. Požár musel vypuknout někde blízko, protože místnosti tu byly ve strašném stavu, bál se, že strop se na ně každou chvíli zřítí. Jeho instinkt ho nemýlil. Jako varování uslyšeli praskání nad hlavou. Než ale stačili vyběhnout na chodbu, kde, jak doufali, bude pevnější konstrukce, strop povolil a sesypal se na podlahu. Michael klopýtl, ramenem mu projela ostrá bolest a do vzduchu se vznesl prach zvířený padajícími troskami. Děvčátko v jeho náruči se zdálo těžší, než když ji zvedal, z nedostatku kyslíku se mu motala hlava. Pavel si všiml jeho obtíží, podepřel ho a pomohl mu ze schodů. Po pár minutách, které jim však připadaly jako věčnost, konečně vyšli z hořícího domu. Vedle hasičských aut stála sanitka, kterou někdo prozíravě přivolal. Michael předal dívku zdravotníkům. Ihned se tu objevili její rodiče, nevnímal jejich překotné děkovaní, zamotala se mu hlava a sesunul se k zemi. Poslední, co ucítil, byly silné paže jeho přítele, které zmírnily jeho pád. Blonďatý chlapec stál na židli přistavené u okna a netrpělivě čekal, až před domem zastaví tátovo modré auto. Vždycky se z noční směny vracel před tím, než Sára odvedla syna do školky. Tentokrát měl ale zpoždění. Péťa sice ještě neuměl hodiny, ale poznal, že ukazují něco po sedmé a to je čas, kdy obvykle býval na cestě. „Pojď, už musíme jít,“ pobízela ho mamka. „Ne, ještě chvilku počkáme,“ přemlouval ji chlapec a dál pozoroval silnici před domem. Sára si tiše povzdychla a zvedla mobil, který právě začal vyzvánět: „Ahoj, Pavle, děje se něco?“ Chvíli mlčela. „Je v pořádku?“ Zeptala se s úzkostí v hlase. „Ano, děkuji. Nashledanou.“ „Tatínek volal?“ zeptal se plavovlasý klučina. „Ne, to byl strejda Pavel. Pamatuješ si ho? Je to hasič jako taťka.“ Na souhlas přikývl. „Volal, že se tatínek v práci zranil a odvezli ho do nemocnice…“ Péťa na nic nečekal, seskočil ze židle a rozběhl se do předsíně pro bundičku. „Honem, maminko, musíme za tatínkem,“ pobízel Sáru, zatímco se nemotorně obouval do bot. „Počkej na mě!“ okřikla ho, protože už vybíhal z domu. Poslušně se zastavil a vyčkával, až se i mamka oblékne. Pak se společně vydali na autobusovou zastávku MHD, neboť s autem včera večer odjel Michael do práce. Procházeli nemocniční chodbou. Péťa se držel Sáry za ruku a netrpělivě poskakoval vedle ní. Několikrát ho musela rozčileně napomenout, že tady se nesmí běhat. Vždycky poslechl, ale za chviličku začal znovu. Zastavili se přede dveřmi s číslem 5. Žena váhavě zaklepala a jako odpověď se jí dostalo tiché: „Dále!“. Chlapec na nic nečekal a vletěl do pokoje. „Ahoj, Péťo,“ přivítal ho otec. Lůžko pod hlavou měl zvednuté, aby se mu lépe dýchalo, levou ruku na rameni ovázanou. „Tatí,“ zapištěl chlapce. Byl rád, že otce znovu vidí a vesele vylezl k němu na postel. Sára vstoupila dovnitř těsně za synem, byla vyděšená, ale pohled na usmívajícího se manžela, ji rychle uklidnil. Donesla si židli k posteli, ale než se stihla posadit, Michael si ji zdravou rukou přitáhl k sobě a políbil. „Co se stalo?“ zeptala se ihned. Péťa zpozorněl, protože už se těšil na velmi poutavé vyprávění. „Nevím, jak se to mohlo stát, ale když se přihodí něco vážného, lidé bývají netrpěliví a roztržití a v domě zůstala holčička. Šli jsme s Pavlem pro ni. Všechno bylo v pořádku, ale při zpáteční cestě se propadl strop a trochu mě zranil.“ „A proč hořelo?“ zajímal se ihned Péťa. „Pravděpodobně výbuch plynu. Ještě je brzy na to, abychom věděli něco přesnějšího.“ „A je ta holčička v pořádku?“ „Ano, je.“ Když o půl hodiny později odcházeli pryč, Péťa vesele poskakoval. Cestou potkali lékaře, který na chodbě o něčem tiše rozmlouval se zdravotní sestrou. Než stihla Sára syna zastavit, přiběhl k němu a zatahal ho za bílý plášť. Doktor k němu shlédl s úsměvem. „Můj tatínek je hrdina,“ hlásil ihned blonďáček nadšeně, „a já jím budu jednou taky.“


celkové hodnocení autora: 100.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 24		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Radmila Kalousková	08.09.2010, 13:22:39

Ahoj, nebylo to špatné, i když ta atmosféra v hořícím domě mohla být daleko lépe vykreslena. Plačící matka, všude plno emocí a žáru, jež na čtenáře přímo dýchá, mě tam trošku chybí. A manželka se také nezdála moc nervozní, když její manžel nedorazil. RK

Šíma	05.09.2010, 15:48:02

Zdravím! ;-) Text se dobře četl, na práci šotků jsem nenarazil (snad jen jednou). Připadá mi, že tady jde spíše o určité srovnání otce (s profesí hasiče) a syna, který si na hasiče jen hraje, než o zachycení vážných událostí, které se v tomto příběhu stalo a jejich patřičné zdramatizování! Uf... Dneska mi to myslí pěkně pomalu a než dám dohromady delší souvětí, déle mi to trvá! ;-))) Jedna až Dvě. Práce šotků? -- Vytáhl z něj kyslíkovou bombu a nasadil si ji na záda, jeho kolegové se po něm zvědavě otočilo. -- kolegové se po něm zvědavě otočili ;-) -- Pak se společně vydali na autobusovou zastávku MHD, neboť s autem včera večer odjel Michael do práce. -- ono "neboť" je tam jako pěst na oko, přestože vím, že ses snažila vyhnout slůvků "protože", mě také jiné slůvko nenapadá! ;-)

čuk	05.09.2010, 14:41:34

Psát o hrdinech ( a mezi ně někteří hasiči patří) je po stránce etické chvályhodné. Na druhé straně mám dojem, že podobnými hrdiny jsou katastrofické filmy v TV přesyceny. Měl jsem dojem "deja vu", jako by próza vznikla přes kopírák, i včetně určitého patosu. Píšeš zručně, realisiticky, ale neobjevil jsem v textu nic osobitého nebo překvapivého, hrdina se mi zdá poněkud "papírový" a vzorný (trocha kontrastu a vnitřní dramatičnosti by neuškodilo).