» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2141673

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Hadrová panenka ::

Alexys Lee	publikováno: 05.09.2010, 15:37

Můj první pokus o horor... Není to nic moc, ale snažila jsem se. :)


	Byla jsem malá, když jsme se přestěhovali do toho velkého, starého domu. Omítka se drolila na všech místech, kde ještě nějaká zbyla a odhalovala tak cihlové zdi. Staré, dřevěné okenice visely u velkých oken, zčásti vyvrácené z pantů. Byl to dům znalý spousty příběhů a spousty lidských osudů. Lidé si na nás ukazovali a pomlouvali ty blázny, kteří se sem přistěhovali. Naivně si mysleli, že je neslyšíme. Říkali strašné věci. Říkali, že je ztělesněním ďábla, který přišel zkoušet slabost lidského pokolení. Říkali, že zabila. Říkali to i o mně. Vlastně jen o mně, ale já věděla, že to byla ona… *** Stála jsem před dveřmi. Starými se spoustou šrámů v dubovém dřevě, ze kterého byly vyřezány. Dotkla jsem se mosazné kliky. Byla tak ledová. Dveře se se skřípotem otevřeli a já stoupla na dřevěná prkna v podlaze. Venku bylo šero, mlha a jen slabé paprsky světla dopadávaly do pokoje. A v tom jsem ji viděla. Ležela na posteli a smála se na mě. Byla tak krásná. Klarisa. To jméno jsem znala ještě dřív, než ke mně začala mluvit. Rozeběhla jsem se k ní, stará prkna v podlaze hlasitě vrzala. Lehla jsem si na postel. Otočila ke mně svou malou, látkovou hlavičku a usmála se ještě víc. Celé týdny jsme byly spolu. Kolem byla spousta jiných lidí a přece jsme byly jen my dvě. Povídala jsem si s ní. Říkala jsem jí vše. A ona mi odpovídala. Říkala mi, co si o mně ostatní povídají. Říkala, co si o mně myslí. Popisovala mi jejich nenávistné pocity. Říkala, že i mí rodiče jsou takoví. Věřila jsem jí. Byla to má spřízněná duše. Byla to má druhá duše. A po nějakém čase jediná duše. Uběhlo několik týdnů. Z Klarisy se stala jediná osoba, s kterou jsem mluvila. Tenkrát se mi zdál zvláštní sen. Byla noc a já seděla na posteli. Měsíční paprsky hladily mou tvář. Dívala jsem se z okna na koruny stromů, jejichž větve vytvářely děsivé obrazy. Bála jsem se. Klarisa! Kde je Klarisa? Křičela jsem v duchu. Chtěla jsem jí říct, že mám strach, ale nebyla tam. Až po chvíli jsem ji spatřila. Stála u dveří. Byly otevřené a za nimi jen tma. Klarisa mě pohledem nabádala, abych šla za ní. "Musíš být tiše! Nikdo nás nesmí slyšet!" šeptala tak, aby to zaslechly jen mé uši. Našlapovala jsem opatrně, prkna v podlaze přesto křičela, jakoby chtěla vyslat varovný signál. "Pojď! Rychle pojď!" šeptala a já šla. Dovedla mě až ke dveřím. Usmála se a mávla rukou. "Ty víš, co musíš udělat." Řekla, když jsem vcházela do pokoje. V tom jsem se probudila. Slunce už dávno vyšlo nad vrcholky všech hor a kopců. Malá Klarisa ležela vedle mě a spokojeně se smála. Najednou mé uši začal probodávat hlasitý pláč. Pláč a křik. Popadla jsem Klarisu za její malou ručičku a běžela za těmi vzlyky. Otec i matka klečeli v krvi mé malé sestřičky a tiskli její studené ruce ve svých. Stála jsem tam, v pravé ruce držíc svou panenku a sledovala je. Konečně si otec všiml, že stojím v místnosti. Jeho tvář strnula a rudé oči mne probodávali prázdným pohledem. Utekla jsem do koupelny, kde jsem ze sebe ztrhla zakrvácené tričko. "Řekla jsi, ať to udělám! Řekla jsi, že dělám dobře!" Křičela jsem na Klarisu a studené kapičky mi stékali po tvářích, jako neutuchající vodopád slz. Zvedla se a pomalými krůčky se ke mně blížila. "Udělala jsi dobře." Usmála se, a setřela mi slzu z tváře svou látkovou ručičkou. Věřila jsem jí. Od toho dne, se změnila spousta věcí. Matka se mnou nemluvila. Dlouho se na mne ani nepodívala a když ano, cítila jsem v jejím pohledu nenávist. Sestřinčin pokoj jsem nesměla navštěvovat. Nesměla jsem se k němu ani přiblížit. Matka to tak chtěla. "Ty nejsi ta špatná!" opakovala mi Klarisa, pokaždé když jsem plakala. "To tvá sestra byla. Vypadala jako nevinné batole, ale viděla jsem do ní. Chtěla tvé rodiče jen pro sebe. A tvá matka? Miluje víc to bezvládné tělo pohřbené ve studené zemi, než svou živou dceru!" Opakovala to každý večer, když jsem usínala a každé ráno, sotva se mé oči pootevřeli. Uběhlo několik měsíců. Sníh dávno roztál, stromy se obalily listím a poupata květin se pomalu začínala rozvíjet, když přišel další z podivných snů. Tentokrát byl jasný den. Klarisiny oči z korálků se třpytili ve slunečním světle. "Přišel její čas." Řekla, stojíc u dveří. Pomalu se otevírali a jejich skřípot se rozléhal celým domem. "Jsme tu jen my tři. Je čas." Usmála se a mávla rukou směrem k nejvyššímu patru našeho domu. Šla jsem. Našlapovala jsem tiše, jako kočka, která se snaží nevyplašit malou myšku. Stoupala jsem po schodech výš a výš. Čím blíž jsem byla, tím blaženější pocit zaplavoval mou mysl. Klarisa stála před dveřmi na balkon. Usmívala se a pak pokynula hlavou . Potichu jsem otevřela dveře a vešla. Vzbudil mě až policista, který mě odvedl ven z domu. Má matka ležela na zemi. Chvíli jsem si jí se zaujetím prohlížela a přemýšlela, jak moc to asi bolelo. Ne z lítosti, jen ze zvědavosti. Její kaštanové vlasy se máčeli v rudé krvi a modré oči vyděšeně sledovaly bezstarostné mraky plující po nebi. Ležela přesně tak, jak jsem ji viděla naposledy. Zahlédla jsem i svého otce. Na rukou měl kovové náramky. Věnoval mi jeden pohled. Věnoval jen jeden pohled své poslední žijící příbuzné. Čišela z něj bolest. Usmála jsem se na něj a pak sledovala, jak ho policista odvedl do auta. "Odvezu tě k jedné moc hodné paní, dobře? Budeš tam se spousty dalšími dětmi, kteří nemají rodiče." Slyšela jsem jakoby z povzdálí. Moje pozornost teď směřovala k oknu mého pokoje. Klarisa tam stála a malou, látkovou ručičkou mi mávala. Pak mě odvedli. I po těch letech občas slýchávám její hlas a cítím její vliv. Vím ale, že už je dávno pryč… Prozatím.


celkové hodnocení autora: 92.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 24		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Radmila Kalousková	08.09.2010, 13:20:41

Ahoj, nebylo to špatné, ale chtělo to trošku hrůzy a děsu, abych se bála a měla huší kůži. RK

Doll	06.09.2010, 16:14:54

Ahoj, hned na úvod musím říct, že horory o vraždících panenkách jsou moje hobby (kdyžtak mrkni na moji povídku "Pokoj pro panenky" :D) a tahle se mi celkem líbila. Možná by to ještě chtělo trochu přitvrdit, třeba víc krve nebo drsnější popis Klarisy, domu a rodičů, možná i víc vylíčit duševní utrpení holčičky. Ale to jsou spíš detaily, celkově je povídka dobrá a po dlouhé, opravdu dlouhé době jsem četla horor o panenkách, který měl dusnou atmosféru a vyšel autorce víc jak na jednu stránku.

Šíma	05.09.2010, 16:25:40

Zdravím! Na první pokus to není špatné... Raději si textík ještě jednou přečtu, než k němu něco napíšu, ale četl se dobře a nikde jsem se nezadrhl, ale nezodpovězené otázky mi v hlavě zůstaly i po přečtení! ;-) Motiv hračky, která vraždí, nebo prostřednictvím jiných osob (dětí) zabíjí obyvatele domů není v ničem nový. Styl povídky je docela čtivý (i s práci šotků Překlepníčků), koho ti prevíti neotravují, že? Chtělo by to jít víc do hloubky a popsat nejen pocity samotné hrdinky, ale i jejích rodičů a také nějaké bližší popisy toho, co se stalo... Tady je ona hororová atmosféra jen načrtnutá, ale neboj, tak špatné to zase není! Zkus psát hororové povídky večer po setmění jen za svitu lampičky u stolu! ;-))) Třeba se do příběhu správně "položíš"! Dvojka. Práce šotků? -- Byla jsem malá, když jsme se přestěhovali do toho velkého, starého domu. -- možná bez čárky na konci souvětí: ...do toho velkého starého domu. -- Omítka se drolila na všech místech, kde ještě nějaká zbyla a odhalovala tak cihlové zdi. -- ...na všech místech, kde ještě nějaká zbyla, a odhalovala tak... -- před "a" bych naopak čárku dal -- Lidé si na nás ukazovali a pomlouvali ty blázny, kteří se sem přistěhovali. -- píšeš o nich (patrně o sousedech), kteří pomlouvali nově příchozí, ale z pohledu vyprávěče odkazuješ znovu na ně -- Lidé si na nás ukazovali a pomlouvali nás se slovy: Co je to za blázny, kteří se sem přistěhovali. (určitě myšleno do toho domu - netuším jak z toho vybruslit) -- Říkali, že zabila. Říkali to i o mně. Vlastně jen o mně, ale já věděla, že to byla ona… -- před našimi hrdiny žila v době jiná osoba, která vyvraždila jeho obyvatele? Tato část textu na mne působí trochu "zamateně", nebo jsem zmaten sám! Pokud nejde o tu hadrovou panenku... ;-) -- Našlapovala jsem opatrně, prkna v podlaze přesto křičela, jakoby chtěla vyslat varovný signál. -- "jakoby" se píše: jako by -- Usmívala se a pak pokynula hlavou . -- chudák tečka, šotci ji oddělili mezerou od zbytku věty Víc jsem si práce šotků nevšiml...


ze dne 05.09.2010, 20:41:29
Alexys Lee: Díky za komentář. :) Čárky mi často dělají problém, příště se snad polepším. :) A jinak jak jsem psala Čukovi: v psaní jsem zatím ještě hodně nezkušená, píšu teprve rok. :) Díky moc za názor, vážím si ho. :)

čuk	05.09.2010, 15:35:56

Hororový motiv podivného domu a v něm něco, co pudí ke zločinu (zde panenka) není neznám. Zde se jedná o ovlivnění ve snu, což také není nové. Hlavní postava je poněkud ve vzduchoprázdnu. Není patrné zakotvení ( nebo nezakotvení) vypravěčky, okolnosti v reálu jsou jen načrtnuté., včetně chování rodičů. Tím chybí kontrast i náznaky psychologie, detaily viděné v bdělém stavu, bližší vystižení reakcí rodičů. Vše je v jakési mlze (hrdinka je neustále vyjmuta z reálu), některé detaily chybí, jiné přebývají. Věcně leccos nehraje a je odbyto. Až je rámec příběhu nepravděpodobný (a pokud má být také hororový, (kresba rodičů), tak je to málo Na př. smrt matky a zatknutí otce. Samozřejmě lze si mnoho domýšlet, ale náznak by v textu měl být. Pokud jsi chtěla pointovat, že zabíjel otec, pak je psáno rozpačitě a nedotaženě. Na horor otazníků až příliš a ne vždy na správném místě. dveře otevřeli? dopadávaly?- dopadaly, v tom? oči probodávali?- chyby se opakují, vlasy máčeli Bylo by dobře, kdybys reagovala na komenty. Nevzdávej psaní, ale víc promýšlej a klaď si otázky a odpovídej si na ně. Piš obšírněji, lepší je dodatečně škrtat, pak se musí přemýšlet, proč se škrtá.


ze dne 05.09.2010, 20:39:23
Alexys Lee: Děkuji za zveřejnění. Ano, souhlasím, že je tam mnoho nedostatků, zatím jsem v psaní ještě tzv. žába. :)