|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Hra osudu 1.kapitola ::
 soror |
publikováno: 21.09.2010, 20:54
|
|
| |
|
|
I. kapitola
„Rozlož to!“ zařval na mě seržant Andrew Lewis a vrazil mi zpátky do ruky pušku, kterou mi před chvílí sebral. Jako bych neměl nic jiného na práci. Celý den nás prohání po cvičišti, dře z nás kůži zaživa a tohle mi udělal během večera už po šesté. Projela mnou vlna neovladatelného vzteku. Věděl jsem, že mě chce jen vytočit a taky jsem věděl, že mu tu radost nesmím udělat, ale tohle už bylo moc.
„A proč zase? Dělám to už celý večer!“ zařval jsem na oplátku.
„Budeš to dělat, dokud já neřeknu, že je to v pořádku. A teď ti říkám, rozlož tu pušku a znova jí vyčisti,“ zasyčel nebezpečně Lewis, rty se mu zkřivily, ale přesto bylo vidět, jak si to vychutnává.
Vztek už se mnou doslova cloumal. Takhle je to pokaždé! Jen co vytáhneme paty z Calvi, kde má náš 2. výsadkový pluk základnu a ocitneme se v tomto bohem zapomenutém táboře, stává se z Lewise absolutní pán světa. Tenhle tábor má vlastně jen jeden jediný účel - zchladit horké hlavy neposlušným legionářům soustavným tvrdým cvičením a drilem. Myslím, že Lewis ještě nepochopil, že ho sem neposílají pro jeho schopnosti, ale proto, že se žádnému z důstojníků nechce opustit pohodlné místečko na základně a rozčilovat se s bandou rebelantů. Lewis nad tím ovšem nijak nepřemýšlí, vidí jen tu neomezenou moc, kterou tady má a ta mu za tu trochu nepohodlí rozhodně stojí.
„Vyčistěte si jí sám, když se vám to nelíbí! Já už na to kašlu!“ zavrčel jsem a praštil zbraní o zem.
V Lewisových očích se mihl záblesk vítězství. Přesně o tohle se celou dobu snažil. Neuposlechl jsem jeho rozkaz a teď mi to dá pěkně sežrat.
Stáli jsme bez hnutí proti sobě a propalovali se očima. Měl jsem teď vztek i na sebe, že jsem se nechal tím zlomyslným šmejdem takhle vyprovokovat. Lewis trochu namáhavě oddechoval, byl evidentně vzrušený a jistě už vymýšlel, co mi za mojí neposlušnost udělá.
Někdo za mnou nervózně přešlápl, a to mě vrátilo do reality. Lewis párkrát zmateně zamrkal, rychle se napřímil, nadechl se, ale já ho nenechal promluvit. Když neposlušnost, tak pořádná. V duchu jsem se zasmál a rychle vyrazil pryč.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zablekotal.
Neodpověděl jsem a šel dál napříč cvičištěm. Náš „buzerplac“ byl vlastně takový dlouhý obdélníkový prostor, který se rozkládal zhruba uprostřed tábora a byl víceméně ohraničen různými budovami. Na jedné straně se táhla dlouhá nízká budova ubikací, kousek od ní se krčila malá kůlnička, která sloužila jako strážnice. A vzadu mezi strážnicí a ubikacemi byl ještě jeden malý domek, věznice. Za ní, prakticky už přilepená na drátěném oplocení, byla rozsáhlá skladiště zbraní, munice, uniforem, zdravotnického materiálu a já nevím čeho všeho ještě. Na druhé straně, kam jsem měl právě namířeno, byla jídelna a napravo od ní nejlepší zdejší ubytování, tedy Lewisův baráček. Nalevo od jídelny, byla ošetřovna a zároveň skromné obydlí našeho vojenského lékaře Pierra Martina.
Ušel jsem sotva pár metrů, když Lewis našel zase pevnou půdu pod nohama.
„Nedal jsem ti povolení k odchodu,“ zaječel za mnou.
Ale já už jsem se rozhodl, že ho nechám pěkně vydusit. Představoval jsem si, jak teď musí pěnit a úplně mě to hřálo u srdce.
„Zastavte ho!“ donesl se ke mně Lewisův nepříčetný řev. „Tak dělejte, vy bando tupců! Už neudělá ani krok bez mého svolení!“
Slyšel jsem, jak se za mnou vzmáhá hluk a pak se ozval nezaměnitelný zvuk devatenácti současně nabíjených zbraní. Vzadu na krku mi naskočila husí kůže. To snad nemyslí vážně? Zrychlil jsem. K jídelně to bylo zatraceně daleko, nedostanu se tam včas.
„Zastav, ty hajzle! Tohle je moje poslední varování!“ zaječel Lewis a zase zmlknul. Vyčkával.
Šel jsem pořád dál, ale v duchu jsem si začal nadávat.
„Palte!“
Zaduněly výstřely, několik kulek rozčíslo vzduch kolem mě, další se zaryly do písku za mojí nohou. Padl jsem k obličejem k zemi a snažil se odplazit co nejdál.
„Znova a tentokrát miřte pořádně, hovada!“ prořízl ticho Lewisův hlas, ve kterém ale nebylo ani stopy po předchozím vzteku.
Plazil jsem se, co mi síly stačily, ale zdi jídelny se vůbec nepřibližovaly. Znovu se ozval zvuk nabíjených pušek, po kterém následovala další smršť devatenácti kulek. Zůstal jsem ležet na místě a jen jsem si chránil rukama hlavu. Cítil jsem, jak se kulky zavrtávají do písku milimetry od mého těla.
„Ještě nemáš dost?“ vřískal Lewis a už se ani nesnažil skrývat, že se výborně baví.
Zůstal jsem ležet zcela bez hnutí. Jestli si myslí, že na mě trochu dupne a já za ním hned poběžím jako pejsek, tak to je na omylu. To se snad radši nechám zastřelit.
S obličejem přitisknutým k zemi jsem čekal další spršku kulek, ale nic se nedělo. Co to tam ten parchant zase provádí? Nadzvedl jsem hlavu, abych se podíval, co se vzadu děje, ale v tom mi čísi noha dupla na krk a přišlápla tak silně, že mi hlavu zarazila zpátky do písku. V ohryzku mi zakřupalo, až jsem myslel, že se mi v krku zlámaly všechny kosti.
„Máš štěstí, že máš tak hodnýho velitele,“ snesl se ke mně Lewisův medově sladký hlas. „Myslím, že bys mi měl poděkovat za to, že jsem tě nenechal rozstřílet na kousky. Tady Jason a Terry se tak těšili a já jim to zakázal. Tak co? Jaký jsem?“
Chtěl jsem mu říct něco o magorech, ale jeho noha mi stále drtila krk, a tak jsem ze sebe nedostal víc než jakési zachrčení.
„Ale copak? Ty nemůžeš mluvit? To ale musíme napravit. Hezky se postav a za všechno mi poděkuj!“
Jakmile tlak polevil, okamžitě jsem se rozkašlal. Ještě v záchvatu kašle mě popadly dva páry rukou a prudkým trhnutím mě postavily na nohy. Stál jsem teď Lewisovi tváří v tvář (pokud se to tak dá říct, když je nejmíň o dvě hlavy menší) a z obou stran mě drželi Jason a Terry. Tyhle vazby byly ještě s obrovitým Sergejem, který měl bez mála dva metry a víc jak sto kilo, věrnými nohsledy našeho seržanta, ač si o nich on sám myslel, že jsou úplní idioti. Ale na špinavou práci mu byli dobří a tam je stejně inteligence na obtíž. Ona inteligence obecně nebyla v legii moc žádaným zbožím. V podstatě čím byl člověk hloupější, tím to bylo lepší, protože rozkazy pak plnil bez přemýšlení a zbytečných řečí a důstojníci s ním mohli snadněji manipulovat.
„No, tak teď už je to v pořádku,“ zasmál se Lewis a v očích mu pomstychtivě blýskalo. „Hezky poděkuj!“
Mlčel jsem. Věděl jsem, že si mě teď bude vychutnávat za to, co jsem mu udělal.
„Poděkuj!“ promluvil znovu a nepatrně kývl na Jasona a Terryho, jejichž ruce se kolem mých okamžitě sevřely jako dva svěráky.
Tyhle jeho praktiky už jsem znal, přesto jsem stále mlčel.
„Poděkuj!“
Stisk rukou se rázem stal bolestivým. Úplně jsem cítil, jak se ti dva těší, že nebudu chtít děkovat i nadále. Až Lewisovi dojde trpělivost, nechá je naložit se mnou dle vlastního uvážení.
„Poděkuj!“ syčel Lewis. Zorničky už měl úplně rozšířené vzrušením. Chtěl mě ponížit a zároveň si přál, abych vzdoroval a mohl mě nechat zbít do bezvědomí.
Stále jsem byl zticha. Jason už se neovládl a zkroutil mi pravou ruku za záda. Ramenem mi projela šílená bolest.
„Poděkuj! Poděkuj!“ zapištěl Lewis už úplně bez sebe.
Mlčel jsem a také levé rameno se rázem ocitlo v nepřirozeném úhlu. Musel jsem se postavit na špičky, abych zmírnil bolest z vazů napnutých až k prasknutí.
„Poděkuj!“
Terry s Jasonem už ani nečekali, že bych snad odpověděl a ještě víc mi zalomili ruce. Zároveň mě oba kopli pod kolena, aby mě dostali na zem. Padl jsem do kleku a snažil se udržet rovnováhu, abych se neskácel úplně. Lewis mě chytil za vlasy a prudkým trhnutím mi zaklonil hlavu. Měl rád, když se na mě mohl dívat seshora, což bylo dost pochopitelné, když normálně vedle mě vypadal jako trpaslík.
„Už mi dochází trpělivost,“ zavrčel už trochu rozladěně a Terry radostí zafuněl. „Tak dělej, poděkuj!“
Podíval jsem se mu pevně do očí a stále jsem mlčel. Lewis si odfrkl, vztekle mě pustil a ustoupil o krok dozadu.
„Takže nepoděkuješ?“
Neodpověděl jsem. Věděl jsem, co bude následovat. Od začátku jsem to věděl.
„Za neposlušnost dostaneš sedm dní arest, z toho dva dny bez jídla. A za to, že si nevážíš svého velitele…“ hrozivě se odmlčel, ale z očí mu čišelo radostné očekávání,“… je váš!“
První rána mi přistála na zátylku. Zatmělo se mi před očima a jako v mlze jsem viděl, že se odkudsi objevil Sergej a hrne se přímo k nám. Než jsem se stihl vzpamatovat, přistála mi u žaludku jeho obrovská pěst, až jsem málem vyhodil oběd. Chtěl jsem se stočit na zem do klubíčka, ale další ostrá bolest v ramenou mi to nedovolila. Padly nějaké další rány povětšinou do obličeje a do břicha. Pak mě Jason s Terrym konečně pustili a já se svalil na zem jako žok. Poslední na co si pamatuju, bylo několik kopanců do ledvin.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 26 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
