|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Ti, kteří nás stráží ::
| Povídka, jež je pohledem z umírající osoby a tím spíš, že je psána ich formou, se na to musí pohlížet s nadsázkou. Jaký člověk v takové situaci by sepisoval své poslední chvilky. Nebo snad dopis ze záhrobí? Inu, kdoví... |
| |
|
|
Napadlo mě, že si zavolám drožku, ale nakonec jsem se rozhodl jít pešky. Ostatně domů to byl jen kousek. Vydal jsem se tedy na cestu, na kterou jsem se patřičně posilnil vydatným obědem u jednoho známého. Potom jsme ještě projednávali to, co asi mohou dva politici projednávat s doutníkem v jedné ruce a sklenkou koňaku v ruce druhé. Třebaže to bylo výborné jídlo a koňak se pil jedna radost, litoval jsem toho promarněného času. Ty názory mého hostitele jednomu trhaly uši. Filantrop zasranej. Co je mi po ostatních lidech. Dělá tak akorát hanbu svému otci.
Raději jsem udusil svůj příval rozhořčení a s pohrdavým úšklebkem jsem se vydal domů. Uklidňoval jsem se tím, že ten v politice moc dlouho nezůstane a myslel jsem na večer, na který jsem se velice těšil. Už kvůli tomu, že do klubu měl přijít Lord Worington, s nímž jsem se již delší dobu neviděl, a který sdílel stejné myšlenky jako já, což je dobrý předpoklad k výbornému rozhovoru, a tedy k příjemně strávenému času.
Bylo pěkné letní odpoledne, akorát na mě pražilo nemilosrdné slunko. Začínal jsem pociťovat silnou potřebu se napít něčeho nealkoholického a teprve venku se začínaly projevovat účinky koňaku. Přidal jsem do kroku, protože jsem si přál být ve svém domě, ale i přes ten spěch jsem si všiml něčeho ve vedlejší ulici, co ve mně probudilo znechucení. Na takové krásné ulici, kde, kam jsem okem dohlédl, jsem viděl samé vznešené lordy a jejich lady, se povaloval pobuda. S neskrývaným odporem jsem se vydal jeho směrem. Už z dálky bylo cítit, že o mýdle nikdy neslyšel, zato věděl, co je to přemíra alkoholu. Prase.
Zastavil jsem se v dostatečné vzdálenosti, jenomže ten dobytek mě spatřil a natáhl ke mně svůj prázdný klobouk, jako by snad chtěl, abych mu do něj něco dal. Nevím, jestli byl tak blbej, nebo co, ale mému znechucení to neubralo, ba naopak ještě přidalo. Pak mě napadlo, že bych mu přeci jen něco mohl darovat, tak jsem se přiblížil a plivl jsem do něj. Sice mi to nepřivedlo takovou úlevu, v jakou jsem doufal; alespoň jsem trochu upustil páru. Ani jsem nevěděl jak ho odsud vypakovat. Nenacházel jsem slov a navíc jsem pochyboval, že by taková spodina chápala, co po ni žádám. A dotýkat se ho nepřipadalo vůbec v úvahu. Potom jsem spatřil strážníka, co zahýbá za roh a to bylo řešení mého problému. Okamžitě jsem se k němu rozběhl, a jakmile jsem jej dohnal, vylíčil jsem mu své pohoršení. Strážník chvíli dělal, že nechápe, až když se dozvěděl, s kým má tu čest, ihned jednal. Čapl pobudu za špinavý límec a vyhnal ho z této čtvrti. To jsou dneska lidi; prasata bez úcty k ostatním. Ještě jsem si odplivl na silnici a vydal jsem se opět domů. Hlavou mi vířily myšlenky ohledně neuvěřitelné drzosti některých lidí a napadaly mě různé nadávky, o nichž jsem ani nevěděl, že je znám.
„Tohle máš za mou rodinu, ty hajzle!“ zařval nějaký chlap. Hlas se mu chvěl a nebylo pochyb o tom, že ten dotyčný už má slušně upito.
Ohlédl jsem se, abych viděl, co se děje a jak jsem zahlédl majitele hlasu, úplně jsem ztuhl. Tělo mi polil studený pot a v hlavě se rozhostila panika. Toho muže jsem sice nepoznával, ale měl zbraň a mířil s ní na mě. Než jsem stihl cokoliv udělat, slyšel jsem ránu a vzápětí pocítil nehoráznou bolest v břiše. Nezmohl jsem se ani na výkřik a skácel jsem se na zem. Nebyl jsem mrtvý, to určitě ne a ještě nějakou dobu jsem netušil co se děje, až když jsem se začal vzpamatovávat, mi došlo, že ta příšerná bolest v břiše je způsobená zbraní toho muže, který pořád stál u mě a sledoval mě. Obličej měl zalitý slzami, a co chvíli se mu křivily koutky úst pod návalem pláče. Zavřel oči a opět na mě namířil zbraň. V tu chvíli jsem zapomněl na břicho, vlastně jsem zapomněl na všechno i hlídat si vyměšovací otvory a jediný co jsem vnímal, byla jistota, že zemřu. Že chcípnu na zaprášeném chodníku jak pes a nikdo mi nepomůže, protože všichni jsou jenom sobečtí posraní kreténi, co budou čumět až do samého konce. Paniku pomalu střídala nenávist ke všem čumilům, co nehnou ani brvou a spolu s tím se ve mně probouzela chuť pomsty, a tedy i chuť žít.
Střelec spustil svou napřaženou ruku se zbraní a rozvzlykal se. Nemohl jsem na nic čekat a poháněn touhou žít jsem se snažil odplazit pryč, nespouštěje útočníka z očí. S postřeleným břichem se mi plazilo velice obtížně, skoro to bylo až nemožné, kdybych se nenacházel vlásek od smrti. Každý pohyb rukou se odrazil ve střelné ráně na břiše, jakýkoliv pohyb mi působil větší bolest. Nic bolestivějšího jsem nezažil. Doplazil jsem se pouze ke schodům nějakého domu, bylo to jen kousek, na hoře bych se mohl ukrýt, jenže těch deset schodů pro mne byla nezdolatelná hora. Nicméně nebylo jiné cesty a já se tedy snažil vydrat nahoru. Dolezl jsem pouze doprostřed a bolest a vyčerpání mě zmohly. Zastavil jsem se a jakékoliv další pokusy vydrápat se nahoru jsem vzdal. Z posledních sil jsem se otočil a chtěl jsem se podívat vstříc svému osudu.
To, co jsem viděl, bylo ještě něco horšího, než chlap se zbraní nebo prostřelené břicho. Ze světa se mi pomalu začaly vytrácet barvy, ale stále jsem viděl dobře. Pode mnou pořád vzlykal muž se zbraní a daleko za ním se ostatní kolemjdoucí schovávali. Jakmile jsem ovšem pohlédl na oblohu, viděl jsem, že se tam cosi vznáší. Chvíli jsem tomu nevěnoval pozornost, protože se mi to jevilo jako hejno ptáků, až na obrovský počet nic neobvyklého. Jak se přibližovali k zemi, už to na hejno ptáků nevypadalo. Po chvíli bych to klidně odpřísáhl, třebaže měli křídla. Nepodobali se snad žádným jiným tvorům, které jsem doposud znal. Když už se blížili k zemi, trochu se zdálo, že jsou podobní lidem. Ale to byl nesmysl. Bylo mi jasné, že to nejsou lidé. Byli dvakrát tak velcí jako člověk a třebaže měli podobný tvar, všem divákům muselo být jasný, že se nejedná o lidi. Ruce měli tenké, úplně vyhublé a prsty neuvěřitelně dlouhé a kostnaté. Nevypadli, že jsou oblečení, spíš že mají obnažená těla a byla vidět kůže, nebo snad dokonce srst. Ze zad jim vyčnívala křídla, díky jimž se udržovali ve vzduchu, ale už skoro všichni přistáli mezi lidmi a vypadalo to, že přistáli úplně po celém městě.
Všichni tvorové šli na jistotu, alespoň se to tak jevilo, za určitým člověkem. Každý za jiným. Zprvu se mi zdálo, že nemají oči, a pak jsem to jasně uviděl. Tam kde bych čekal obličej, nebylo vůbec nic. Každý tvor hrál jiným odstínem šedi. Nebo snad to nebyla šeď, nýbrž špína. Někdo byl špinavý či šedý více a někdo méně. Viděl jsem dokonce i takové, kteří byli úplně černí. Nebylo jich moc, ale bylo jich dost na to, jaká neuvěřitelná hrůza z nich šla. Zpozoroval jsem i tvory, kteří se pyšnili bílým neposkvrněným zbarvením, těch bylo mnohem méně než černých a zahlédl jsem je pouze v doprovodu dětech. Nejvíce převažovala ona šedá barva.
Další čeho jsem si u nich všiml, byla křídla. Každý z nich disponoval jinou velikostí křídel. U jednoho starce, který se sotva udržel na nohou i za pomocí hole, stál jeden, jenž měl ohromné rozpětí křídel, snad několik desítek metrů. Kromě strachu, vyvolaný téměř ze všech tvorů, to vzbuzovalo i nesmírnou autoritu. Pak tu byla křídla vesměs menší, ale třebaže jsem neznal jejich měřítko, řekl bych, že po většinou průměrné velikosti, když jsem to porovnával s tím tvorem stojícím u starce. U jednoho dítěte, co naříkalo v matčině náruči, stál zase jiný, který měl opravdu malé rozpětí křídel, skoro až k podivu, že se vůbec na nich dokázal vznést.
Netušil jsem, co jsou zač, kde a proč se tu vzali, odkud přiletěli a co chtějí. Jediný co mě napadlo, mi přišlo natolik absurdní, že jsem tuto myšlenku ihned zapudil.
Každý z nich vypadal, že se zajímá o člověka, u něhož stojí, a jakmile zjistili, že je vše v pořádku, jejich zájem se obrátil na mě. Všichni se na mě podívali, jestli to tak mohu říci a ve mně hrklo. Cítil jsem, že ještě žiju, cítil jsem srdce a cítil jsem, jak bušilo mnohem rychleji než doposud. Chtěl jsem na ty bytosti upozornit, ale mluvit jsem nemohl a ruce jakoby už nebyly mé. Nedokázal jsem se pohnout, jen jsem ležel a sledoval co se to děje. Na chvilku jsem zauvažoval, že tohle je konec světa. Co se teď bude dít, ptal jsem se sám sebe.
Z těchto myšlenek mě vyrušil střelec, na něhož jsem už dočista zapomněl. Už přestal vzlykat, chvíli se rozhlížel a jak mě spatřil, napřáhl ruku se zbraní a opět zamířil. Lehce se třásl, to mu ovšem nezabránilo, aby opět zmáčkl spoušť. Avšak nic se nestalo. Nedošlo mu, že svůj jeden náboj už vystřelil. Poněkud nervózně tedy začal znovu nabíjet svou zbraň a já tomu pouze přihlížel neschopný jakéhokoliv pohybu. Proboha, vždyť já nemohl ani křičet, snad jen slza se mi skutálela po zaprášené tváři. Muž přebil a znovu zacílil. Tentokrát se začal pomalu přibližovat, ale nespouštěl mě z mušky. Všiml jsem si tvora, který stál u něj. Vypadal, jako kdyby jeho světlou šeď protkávala vlákna tmavější šedi. Chvíli stál na místě, pak se rozběhl za útočníkem, asi aby ho zastavil, avšak uprostřed cesty se zastavil a vypadalo to, jakoby měl nějaký záchvat a třebaže se svíjel se bolesti, nevypustil ze sebe ani hlásku. Jeho kůže nebo snad srst byla pokryta tmavými žilkami, které se rozšiřovaly a vyplňovaly jeho dosavadní barvu tmavějším odstínem.
Jak záchvat pominul, dal se znovu do běhu a zastavil u střelce, jenž už stál na prvním schodě a byl připraven pálit. Pravděpodobně střelci něco šeptal. Prvně do levého ucha, pak do pravého. On ho snad neviděl, neslyšel, nebo nechápu, proč ho ignoroval. Když si toho ten tvor všiml a když si uvědomil, že jeho pokusy o mou záchranu se nedaří, stoupl si před něj. Chlap vystřelil a kulka netknuta proletěla tělem tvora jako nůž máslem a já zjistil, že stále mám nějaké tělo. Střela mi provrtala rameno a já cítil další silnou bolest, nikoliv však nesnesitelnou. Už to nebylo tak silné jako prvně, jakoby mi prostřelil rameno několik mil vzdálené od mé hlavy. Tvor, snažící se marně svým tělem zabránit kulku, spustil své napřažené ruce podél těla a svěsil hlavu, pokud to byla hlava a vypadal, že je v bezradné situaci. Po chvíli dostal další příšerný záchvat a na jeho těle naskákaly mnohem tmavější žilky, které posléze snad popraskaly nebo co já vím a opět ho zbarvily do ještě tmavější barvy. Nebyla to barva černá, ale od normální šedé už měla taky daleko.
Podívanou na svíjející se tělo mi přerušil až další tvor, jenž mi skočil před obličej. Byl černější, než temnota sama. Kdyby něco takového skočilo před obličej jakéhokoli člověka, měl by na místě infarkt. Já jsem ho nedostal jen proto, že mé srdce snad už nebilo. Třebaže ten tvor neměl žádný obličej, v jeho hlavě nebo co to bylo, se zračilo snad samotné peklo, veškeré zlo světa. Doufal jsem, že to je jen sen, jen můra, z níž se probudím. Jenomže nebyla. Za normálních okolností bych se rozbrečel, řval bych, jak to ani ti malí haranti neumí a psychicky bych se zhroutil na místě.
„Já jsem tvůj anděl,“ řekl mi. Nemluvil hlasem ani ženským, ani mužským. Byl to hlas samotného zla, tak strašidelný jak se jevila jeho tvář. Svou poznámku nezapomněl ukončit odporným smíchem, po kterém musí voda zamrzat.
„Vítej ve světě mrtvých,“ pokračoval anděl, když se přestal smát. „Teď tě čeká věčnost. Věčnost v místech, kde i peklo se ti bude zdát rájem.“ A opět dal do toho hrůzu nahánějícího smíchu, z něhož bych normálně brečel slyšet ho na jen na míle daleko.
Nevěděl jsem, jak jsem to dokázal, ale ze svých úst, nebo snad ze své duše jsem vypustil otázku: „Horší než vy?“
Na to se rozesmál ještě víc a řekl: „Kamaráde, já jsem oproti tomu, co tě čeká, naprostej andílek.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
