obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Druhý Ostrov pokladu ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 04.09.2010, 9:57  
Všichni patrně znáte knihu: "Ostrov pokladu" od Roberta Louise Stevensona. Dovolil jsem si napsat povídku na toto téma a půjčil jsem si od něj jména dvou hrdinů z tohoto příběhu: Johna Silvera a Jima Howkinse. Snad se vám bude povídka líbit a loučím se s vámi slovy: "Šotkům zdar!" ;-)
 

      Na hranici lesa za čárou příboje se pohnulo několik větviček. Takřka neznatelně. Vítr svým šuměním v korunách stromů spolu s příbojem vše dokonale zakryl. Jedno velké zelenomodré vytřeštěné oko sledovalo něco na horizontu. Druhé bylo slepé se zavřenými víčky. Kdyby dotyčný žil v civilizaci, určitě by měl nevidoucí oční důlek zakryt páskou. Tady v lůně přírody to však bylo jedno. Důležitější bylo přežití, třeba jen ze dne na den, protože tady v džungli platil zákon silnějšího a slabší se stávali objetí různých šelem, ať už měly nohy dvě, čtyři, nebo více, či dokonce žádnou.

      Co zaujalo onu bytost sotva vystupující z pralesa? Mohlo jít o mrak, ale také to mohla být plachetnice, kterou sem do těchto nehostinných končin zahnal špatný vítr. Nikde však nebylo psáno, že by sem na konec světa někdo nezavítal se zcela zřejmým úmyslem. Ostrovy se s oblibou stávaly místem pro ukrývání nejen cenností, ale i těl těch, kteří byli pro druhé nepohodlní. Většinou po těch šťastnějších zůstaly jen kosti, po těch ostatních nezůstala ani stopa a splynuli s džunglí a stali se plně její součástí. Oko několikrát zamrkalo a pak se ztratilo někde v pralese mezi listím zelených stromů jako pára nad hrncem.

      Komu patřilo? Kdo byl jejím majitelem? Šlo o lidskou bytost, jež sem vysadila některá z lodí pochybné pověsti, nebo o domorodce, který zcela náhodou zabloudil k pobřeží? Majitel oka byl ten tam, avšak silueta lodi na obzoru se stále zvětšovala a nabývala jasnějších kontur. K pobřeží se blížil trojstěžník s Britskou vlajkou na stěžni. Přes všechny možné spekulace byl jeden fakt jistý, posádka lodi zde alespoň jednou již byla a muži na palubě zcela jistě spočinuli svýma nohama na pevné zemi, dá-li se tak říci kousku pevniny v podobě ostrova v rozbouřeném zapadlém koutu velikého oceánu, jehož jméno „Tichý“ si vůbec nezasloužil.

*****


      „Myslíte, že jsme tu správně, pane Salivane?“ zeptal se kapitána malý obtloustlý človíček, který si neustále utíral čelo a masitý krk. Připadal si jako kuře na rožni a díky své nadváze měl rozhozený metabolismus a jeho tělo se neustále přehřívalo, ať už bylo horko, nebo zima.

      „Určitě, Nicholasi!“ zakřenil se kapitán Opilé vážky. „Určitě jsme tady!“

      „Ale potom...“ zamyslel se tlouštík tak mocně, že na okamžik přestal i dýchat. „Nebude to nebezpečné?“

      „Život je jedno velké nebezpečí!“ pokrčil kapitán rameny a rozhlédl se po palubě, kde na svých místech již čekala posádka rychlé a mocné fregaty Opilá vážka, jejíž jméno se obávali vyslovit i kapitáni pirátských lodí, které křižovaly nedaleké moře a nemilosrdně potápěly vše, co mělo na stěžni jinou než černou vlajku.

      „Ale... Ale my nejsme...“ otřel si tlouštík čelo.

      „Piráti!“ houkl mu kapitán do tváře. „Jak si tím tak můžete být jistý, pane Nicholasi?“

      „Ale... Ale pane Salivane?!“ snažil se tlouštík odporovat, div si nesedl na zadek na rozhoupané palubě lodi. Musel se chytit pažení, aby neupadl a nezačal se po lodi koulet jako dělová koule.

      „Říkal jsem vám, že tahle výprava bude nebezpečná!“ zamračil se na něj kapitán. „Slyšíte mě dobře, pane Nicholasi? Ne-bez-peč-ná!“

      „Ano, ano, pane!“ přikývl tlouštík a pohlédl na čekající a mlčenlivé muže, kteří z něj a kapitána nespustili oko. Čekal, že se budou hlasitě smát, až se jim budou břicha třást, ale nic se nestalo. Byli stejně chladní jako jejich velitel.

      „To jsem rád, že mi rozumíte...“ usmál se na něj velitel lodi a jediným pohledem zkontroloval loď i posádku. „Je čas! Dřív, než nastane odliv musíme být v zátoce.“

      Muži na nic nečekali. Rozběhli se po palubě jako mravenci. Každý z nich věděl, co má dělat a kde je jeho místo. Tlouštík zůstal na svém místě u pažení a díval se na rozvlněnou hladinu oceánu. V měsíčním světle byla jeho hladina jako rozvlněné kouzelné zrcadlo. Snad za to mohly i plachty Opilé vážky, které zářily všemi barvami duhy. Pak se k opuštěnému měsíci přidal ještě jeden a oba svým odraženým světlem ozářily nejasné kontury ostrova s jedinou horou uprostřed. Tou horou byla snad vyhaslá sopka a tím ostrovem Ostrov pokladů.

*****


      Dřív než cizí loď zakotvila v zálivu, který tvořil přirozenou ochranu proti bouřícímu moři, vykouklo z pralesa známé zelenomodré oko, aby se k němu přidaly ještě čtyři další, patřící dvou dalším osobám. Nyní bylo jisté, že nešlo o zvířecí šelmy, ale o lidské bytosti, kterým tyto hnědé a černé oči patřily. Bez mrknutí sledovaly loď s duhovými plachtami, která shodila u břehu kotvu a její plachty byly skasány. Přestože bylo jasné, že má posádka lodi v záměru vylodit se na břeh, stále se nic nedělo. Minuty ubíhaly a pozorovatelé ve svahu nad zátokou začínali být trochu nesví. Měsíc na obloze jasně osvětloval celou scenérii na pobřeží. Asi půl hodiny potom, co se kotva lodi dotkla dna zátoky, byly na vodu spuštěny dva čluny s po zuby ozbrojenými námořníky, kteří veslovali co nejtišeji a nepromluvili mezi sebou ani slůvko.

      Krátce nato na sebe všichni tři pozorovatelé pohlédli, ne však s nevyřčenou otázkou v očích. Byla v tom cítit určitá rozhodnost. Spíše šlo o domluvu beze slov. Pak se listí s větvičkami nepatrně pohnulo a oči sledující nezvané hosty naráz, jako by mávnutím kouzelného proutku, zmizely. A do křiku nočních živočichů přibyly ještě další hlasy. Nepodobaly se však ničemu, co by mohly vyloudit myslící bytosti. Měly snad tyto skřeky vyděsit tajemné návštěvníky z lodi v zálivu, nebo upozornit ostatní obyvatele pralesa, že na půdu ostrova vkročila návštěva? Návštěva, nebo snídaně? Či snad oběd, nebo večeře? Byli snad na ostrově lovci? Zcela určitě, avšak nebylo jisté, zda šlo o lidojedy, nebo jen prosté obyvatele, či ztroskotance.

*****


      Vylodili se. Nízké a dlouhé čluny tiše dosedly na písčinou pláž. Asi padesát kroků od nich za hranicí přílivu začínala nelítostná džungle, nad kterou se tyčil vyhaslý vulkán s uraženým kuželem. Muži vytáhli čluny na pláž, dost vysoko, aby je nestrhl příliv a opatrně se vydali k hranici lesa. Pak zůstali stát na půl cesty mezi vodou a pralesem, jako by se ptali sami sebe, zda se ocitli na tom správném ostrově. Vítr tiše komíhal s keři i větvemi stromů. Kdesi na obzoru se zablesklo a o několik vteřin na to se ozvalo vzdálené zahřmění. Bouře se pomalu blížila k ostrovu a liják s vichrem byl na spadnutí.

      „Asi bude pršet!“ řekl tlouštík kapitánovi Opilé vážky. „Opravdu se nám tu nemůže nic stát?“

      „Třeba vás tu něco sežere, pane Nicholasi!“ zazubil se na něj první důstojník John Doe. Na levé ruce měl jen tři prsty, ale to mu nevadilo, protože zbraní vládl pravačkou, na které jich měl ještě pět. Byl zároveň pravou rukou kapitána Salivana a poslechl jej vždy na slovo. Kdyby mu řekl, že má toho tlouštíka podříznout jako kuře, ani vteřinu by neváhal.

      „Tady na ostrově žijí nejen zvířecí predátoři?“ znejistěl tlouštík. „Ale i lovci? Kanibalové?“

      „Ještě něco mnohem horšího!“ zakřenil se na něj první důstojník a ukázal na pěšinu nejasně se táhnoucí pralesem. „Co kdybyste šel první, pane Nicholasi, aby vás případný dravec sežral jako prvního a ostatní měli čas utéci?“

      „Ale já jediný mám mapu ostrova...“ hájil se tlouštík. „Jsem pro vás důležitý!“

      „Ano, ve své hlavě! Můj první důstojník zcela jistě jen žertoval, že ano?“ souhlasil kapitán. Mávl rukou na ostatní čekající mezi čluny a pralesem. „Půjdeme... A pane Doe?“

      „Ano, kapitáne?“ otočil se k němu první důstojník.

      „Půjdete v čele,“ zasmál se kapitán. „Uvidíme, zda vás něco do úsvitu sní a pokud ano, vystřídá vás někdo další z mé posádky!“

      „Ano, pane! Jsem rád, že si mě tak vysoko ceníte...“ přikývl muž a jako první vykročil k vyšlapané pěšině nejasně se rýsující mezi stromy a keři. Kapitán, tlouštík a ostatní muži, kteří nestáli u člunů jako hlídka, se vydali za ním a zmizeli v pralese pod košatými větvemi stromů. Zda budou lovci, nebo se stanou lovnou zvěří, to ukáže čas, osud, nebo náhoda.

*****


      Na opačné straně ostrova zakotvila ještě další loď. Byla menší než Opilá vážka a měla jen obyčejné černé plachty. Podle vzhledu šlo o dvojstěžník střední třídy. Spíše to byla obchodní loď, než válečná. Byl tu však jeden háček, piráti rejdící po okolních vodách rádi měnili svou identitu a klamali své oběti falešnou vizáží. Ať už šlo o jejich lodě, nebo je samotné. Také se vylodili ve dvou člunech. Přistáli na kamenité pláži. Asi dvacet po zuby ozbrojených mužů se vydalo do pralesa, ostatní zůstali u člunů jako hlídka. Nechtěli nic ponechat náhodě a v případě ústupu by bylo velmi nemilé, kdyby museli na svou loď doplavat, nehledě na fakt, že se zdejší vody jen hemžily žraloky.

      Jaký byl cíl jejich cesty. Pokud by na tento ostrov zavítala jen jedna loď, šlo by určitě o náhodu, ale dvě lodě ve stejný den kotvící u zcela bezvýznamného sopečného ostrova, to již nebyla náhoda. Dokonce by na tom nebylo nic divného, kdyby mezi nimi nebyl sotva dospělý chlapec a muž s jednou nohou. Nikdo z nich neměl dobré úmysly a stejně tak, jako podle peří poznáte ptáka, tak podle oblečení a chování piráta. I oni byli ozbrojení snad až po zuby a kdyby měli čtyři ruce, drželi by v těch dvou zbývajících nějakou tu bambitku, pušku, nebo šavli.

      Nejistě se obrátili na svého vůdce a pak bez jediného slova přešli lávové pole, které se táhlo od sopky až k pobřeží. Na této straně byl prales řidší, protože jej na mnoha místech překrývaly vyvřeliny z posledního výbuchu. Nyní se zdálo, že je sopka klidná a buďto spí, nebo dočista vyhasla. Než začalo svítat, a měsíc zapadl za obzor, se obě skupiny ztratily v pralese. Nikdo z lidí, kteří v tu noc přistáli na pobřeží netušili, co je čeká. Každý historie znalý muž by nedal ruku do ohně za to, že ve skupině námořníků z dvojstěžníku právě spatřil Johna Silvera a Jima Howkinse. Dalo by se říci, že kde byl John Silver, tam nebylo o problémy nouze. Po čem však pátrali? Po člověku, nebo po penězích?

*****


      Slunce ještě nevystoupilo nad obzor a džunglí se jako stíny prohnalo pěšinami několik bytostí. Takřka je nebylo možné zahlédnout. Jejich mlhavé obrysy se jen mihly v očích zvířecích pozorovatelů a jediným důkazem jejich existence byly komíhající se větve stromů, ze kterých tu a tam odpadlo několik zelených lístků, či potrhané pavučiny. Na okamžik utichlí ptáci se dali znovu do zpěvu a cvrlikání. Nedejte se zmást, každá džungle má své noční a denní živočichy a po čas přechodu noci a dne je v ní pak živěji, než v právě rozkopaném mraveništi.

      Jak už bylo řečeno, na ostrově žili lidé. Možná domorodci. Také nebylo jisté, zda tito lidé již neokusili chuť lidské krve. Klidně mohlo jít o domorodce putující na svých úzkých a dlouhých člunech s vahadly na jedné straně, ve kterých byli schopní překonávat stovky mil. Ať už pluli za potravou, nebo si splnit svou bojovou povinnost, mnohdy se tyto dvě povinnosti spojily v jednu. Kde byl tedy zakopaný pes? Nebo šlo o poklad? Ba co hůře... Co když tento poklad tito tvorové z masa a kostí chodící po dvou nohách tento poklad střežili?

*****


      „Není tu najednou nějak podezřelé ticho?“ zarazil se tlouštík a nejistě pohlédl na kapitána i jeho prvního důstojníka. Oba se na něj zpytavě podívali. „Proč je tu najednou takové ticho?“

      Muži ve skupině kapitána Salivana se zarazili. Džungle dříve plná štěbetání a zvířecích výkřiků byla najednou tichá. Jen vítr tiše ševelil v korunách staletých velikánů. Muži hleděli nejen jeden na druhého, ale také kolem sebe. Některým již dohořívaly pochodně a další neměli. Nakonec byl úsvit na spadnutí a na východě se již zvolna rozednívalo.

      „Dobrá otázka!“ řekl kapitán Opilé vážky a mrkl na své muže. „Jsou blízko!“

      „Kdopak?“ vyděsil se tlouštík. „Kdo je blízko?“

      „Lidojedi, kteří cestují od ostrova k ostrovu a sní všechno co má méně jak šest nohou...“ zasyčel první důstojník Doe tajemně. „Zuby mají vypilované do podoby špičatých kůlu a ústa jim smrdí po zkaženém mase...“

      „Jak to všechno víte?“ zeptal se pan Nicholas třesoucím se hlasem. Jeho oči bloudily po moři zeleně v podobě nekonečného množství stromů, keřů a lián, které zaplňovaly celou polovinu ostrova a dokonale zakryly i samotné nebe nad jejich hlavami. Vůně různobarevných květin dráždily jejich nosy a tlouštík by nedal ruku do ohně za to, že z nich byla dobrá polovina masožravých. A ohromné hejno much, komárů, pavouků a dalších tvorů padajících jim na rameny, ztěžovali nejen jejich bdělost, ale i rychlost pochodu.

      „Nejsme tu poprvé, pane Nicholasi!“ zazubil se první důstojník a mrkl na kapitána, který dal oči v sloup. „Promiňte, kapitáne...“

      „Už jsem tady několikrát byli,“ pokrčil kapitán rameny. „Ale...“

      „Bez mapy?“ doplnil jej tlouštík. „Ale jste si jistý, že tu nezabloudíme?“

      „Vy jste chodící mapa, pane Nicholasi, já ne!“ řekl mu kapitán a houkl na své muže. „Jdeme dál! Náš průvodce nám brzy řekne, kudy se vydat...“

      „Ale tady je to všude stejné!“ zavyl tlouštík jako divoký pes.

      „Jestli se nedáte dohromady, tak řeknu svým mužům, ať vás pověsí lanem za nohy na nejbližším stromě a pak vám stáhnou zaživa kůži z těla! Bude se vám to líbit, uvidíte!“ sykl mu kapitán do ucha.

      „Raději ne...“ otřásl se tlouštík. „Nepůjdeme tedy dál? A co když na nás zaútočí?“

      „Lidojedi, nebo divá zvěř?“ zeptal se jej kapitán. „Máme přeci zbraně a jsme v přesile...“

*****


      Špinaví, otrhaní a neupravení námořníci z menší lodi, jejíž jméno už na trupu nebylo takřka čitelné, se dál prodírali hustým porostem a mířili k na první pohled vyhaslé sopce, na jejímž úpatí měla být další indície, která je měla zavést za pokladem. Jednonohý muž nijak nezaostával za ostatními muži, jen tu a tam popohnal nejmladšího člena posádky, kterému se pobyt v džungli na ostrově ani za mák nezamlouval. Celá tahle výprava se mu nelíbila, snad se cítil na toto dobrodružství ještě mladý, možná díky jistým prožitkům s doby, kdy byl o něco mladší. Proč se však dal znovu do spolku s jednonohým pirátem, to netušil ani samotný ďábel.

      Prodírali se po sotva viditelných stezkách a uhýbali před větvemi stromů a keřů, bludnými kořeny, i napůl shnilými kmeny, které ležely na zemi tak, jak padly do lůna pralesa. Pomalu hnijící dřevo ve tmě světélkovalo a vytvářelo v šeru podivné úkazy. Nikdo nepronesl ani slovo. Snad všichni na sobě cítili cizí pohledy, jako by je sledovalo snad tisíce očí, oči patřící snad samotným ďáblům. Tu a tam překračovali jezírka stojaté vody, nebo se nechali smáčet rychle tekoucí vodou v úzkých říčkách, které padaly v malých vodopádech a mířily zvolna k moři.

      Zvolna stoupající terén k úpatí sopky jim dal více zabrat, než původně mysleli a kdysi zvěří vyšlapané stezky byly velmi neschůdné a nebylo snadné se jimi prodrat k cíli, jak prve očekávali. Nehledě na fakt, že je stále sledovaly nejen oči oněch bytostí, ale také zraky nočních lovců, kteří toužili po krvi a bylo jim jedno, zda jde o krev zvířecí, nebo lidskou. A co bylo na všem nejlepší, obě skupiny o sobě nevěděly a nikdo z obou posádek nemínil na ostrově strávit delší čas, než bylo nezbytně nutné. Nyní již bylo jasné, že zde ani jeden z námořníků nepátrá po trosečnících, nýbrž po něčem, co se s oblibou zakopává do zem, aby to nenašel nikdo nepovolaný. Obě skupiny měly svůj cíl...

*****


      „Jste si jistý, že jdeme správně?“ zeptal se kapitán tlouštíka. „Mám takový pocit, že jsme tudy už alespoň dvakrát prošli! Tady ta přeražená větev a tenhle tlející kmen s červenou rostlinou nedaleko...“

      „Jak to mám, k čertu, vědět?“ zafuněl tlouštík. „Mám sice v hlavě mapu, pane Salivane, ale nějak se mi zdá, že mi to měsíční světlo nesvědčí...“

      „Můžeme se vrátit a nechat vás tu napospas divochům!“ uchechtl se první důstojník.

      „Doe?“ zamračil se na něj kapitán. „Jestli nebudete držet klapačku, budete první chod!“

      „Mám dotaz, pane...“ ozval se někdo z posádky. „Můžu promluvit, kapitáne?“

      „Copak, Evansi?“ zazubil se první důstojník. „Odkdy se mícháte do řeči mezi kapitánem a prvním důstojníkem? Nechcete snad zmrskat hřbet?“

      „Ráčej odpustit, pane, ale není prej ta první indície někde u ty vyhaslý sopky?“ zeptal se muž nejistě.

      „Vidíte?“ plácl kapitán svého důstojníka do ramene. „Tahle námořnická krysa má v hlavě víc, než vy! Tak co, pane Nicholasi? Kápněte božskou, jinak je nám vaše hlava k ničemu a může se stát potravou pro zdejší dravou zvěř!“

      „A to si říkáte důstojník jeho veličenstva?“ vyděsil se tlouštík. „Copak nesloužíte své vlasti?“

      „Ale samozřejmě, ale jsme daleko od domova!“ řekl mu kapitán vážným hlasem. „A klidně se vám tu v téhle prdeli světa může něco stát!“

      „Mně, stejně jako vám...“ zavrčel tlouštík. Kapitánovo vyhrožování mu bylo trochu proti srsti. Už chtěl otevřít ústa, když tu se zatřásla země tak silně, že mnoho nechybělo aby se všichni svalili na zem na jednu hromadu.

      „Co to bylo?“ zeptal se první důstojník kapitána, hned na to, co se vyškrábal na nohy. „Tenhle ostrov není tak klidný, jak se zdálo...“

      „Ano, zdejší sopka není tak dočista vyhaslá!“ zabručel Salivan a zaškaredil se na tlouštíka. „Jestli je další indície u sopky, musíme tam být dřív, než vybuchne!“

*****


      Krátké zemětřesení, které div nerozházelo partu kapitána Salivana také vyděsilo skupinu Johna Silvera, který se svými muži a malým chlapcem volným pochodovým krokem kráčel k úpatí vulkánu, ze kterého se začalo podezřele kouřit. Zprvu jen bílá pára, ale brzy ji vystřídal černý a štiplavý dým. Jako když se mastný kouř promísí se sirnými výpary. Nebylo na pochybách, že se sopka vyhaslou jen zdála. Muži přidali do kroku, pokud se dalo jejich škobrtání na úzké lesní pěšině plné kamenů a polámaných větví nazvat chůzí. Netušili, že za stejným cílem spěchá i konkurenční skupina námořníků, která se pohybuje jaksi na opačné straně zákona. Pokud... Pokud ji všichni svorně nepřekročili za vidinou rychlého a snadného zbohatnutí. Peníze již nejednou poničili charakter i toho nejpoctivějšího člověka.

*****


      Setkali se na úpatí kouřícího vulkánu a nevěřili svým očím. John Silver, Jim Howkins, Salivan, Nicholas a Doe na sebe hleděli jako na zjevení. Bouře jim strhávala čapky z hlav a pokoušela se je vysvléci z kabátů a nohavic. Zdálo se, že se snaží vítr spolu s deštěm soutěžit s ohněm ukrytým v nitru hory. Bylo jen otázkou času, kdy vulkán vybuchne a zasype všechny ve svém okolí horkým popelem a žhavou lávou, či je udusí hustým kouřem, nebo sirnými výpary.

      „Johne Silvere, co vy tu děláte?“ zazubil se kapitán Opilé vážky.

      „Zdravím vás, pane Salivane!“ uklonil se John Silver a šťouchl do Jima Howkinse.

      „Dobrý den,“ pozdravil chlapec slušně. Jeho slova takřka přehlušil rachot hromu. Země i nebe se otřásala jako při posledním tažení a horký dech z hlubin na ně spolu s blesky a větrnou smrští hrozil zdviženým prstem, byť šlo čistě o symbolické gesto, které předcházelo aktu pomsty, jež nestačili učinit ti, jejichž kosti ležely zakopány kdesi pod povrchem ostrova.

      „Jsi to ty, Jime?“ zavolal tlouštík Nicholas a zamával na chlapce. „Co tě sem přivádí!“

      „To, co vás!“ zahrozil jim John Silver. „Poklad! Nebo snad chcete říci, že se neplahočíte za pokladem kapitána Flinta?“

      „Můžeme se spojit, nebo jít každý svou cestou!“ zakřičel na ně kapitán Opilé vážky.

      „To by se vám tak líbilo!“ zachechtal se jednonohý Silver do větru. „Navrhuji najít a prozkoumat indícii, která tu někde leží a stáhnout se do nedaleké chaty pod hřebenem, než nás spláchne žhavá láva nebo tahle psota...“

      „A jaké budeme mít záruky, že nás nepodvedete?“ zakřičel kapitán znovu.

      „Žádné, ale máte mé slovo!“ zazubil se John a vydal se spolu s chlapcem na místo, kde ležela vytesaná do kamene první nápověda. Ostatní je tiše a beze slov následovali. Země se stále otřásala a bouře je obalila do svého mokrého a větrného hávu.

*****


      Jen oni tajemní obyvatelé ostrova věděli, pokud to náhodou netušil tlouštík Nicholas, nebo chlapec, kde je ukrytý poklad. Kapitán Flint byl filuta a svůj bájný poklad nezakopal jen na jednom ostrově. Patrně si řekl, že bude lepší, když jej rozdělí na několik částí, nakreslí si mapy ostrovů a jejich umístění a ty pak uschová na bezpečném místě. Čas i okolnosti byly však proti němu a jeho záměry mu překazila jeho vlastní smrt. Vždyť už ve svatém písmu se praví, že kdo vládne mečem, mečem i zajde. A tak se mapy dostaly po nějaké době do nepovolaných rukou, ať už šlo o piráty, nebo dobrodruhy. A poklad mohl být zakopaný kdekoliv, v pralese, na pláži, či ve stěně sopky, nebo rovnou v jejím kráteru.

      Ať už to bylo jakkoliv, čas letěl jako splašený a byl proti všem. Proti lidem, divé zvěři i ostrovu samotnému. Bouře zmizela ještě před východem slunce, ale pršelo celé dopoledne. Jen co se počasí umoudřilo, vyrazily obě skupiny svorně do pralesa a vydaly se hledat další nápovědu. Proč Flint nenakreslil přímo do mapy umístění pokladu? Možná byl tak trochu příliš útlocitný a nechtěl, aby poklad padl do jiných rukou, než byly ty jeho. Ono, když si jeden nastřádá miliony ve zlatě, drahém kamení a perlách, nechce, aby si někdo užíval na jeho účet bez jakéhokoliv přičinění.

      Sopka ještě stále nevybuchla, jen dýmala černá mračna a tu a tam řádně zatřásla zemí, aby všem dala znát, kdo je tu pánem a na čím území se všichni nacházejí. Co však John Silver netušil, byl fakt, že přišel o svou loď. Zatímco Opilá vážka nadále bezpečně kotvila v zálivu, dvojstěžník odnesl někam čert. Jen nahněvaní muži na hlídce odtáhli čluny dál na pevnou zem, výš z dosahu rozdováděných vln. Příliv se za bouře opovážlivě zvětšil a hrozilo, že si posádka Opilé vážky cestou zpět na svou loď namočí nejen nohy, ale i svá těla. Po mužích u člunů z dvojstěžníku se však slehla zem, stejně tak po člunech samotných. Osud všem rozdal své karty a jim nezbylo nic jiného, než hrát podle jeho pravidel.

*****


      „Nevěřím mu ani slovo!“ sykl tlouštík na kapitána Salivana. „Viděl jste jeho oči?“

      „Viděl,“ souhlasil kapitán. „Jenže jen s jeho pomocí se nám podaří nalézt poklad a možná rychleji, než se nám zdá. Nakonec, ta vaše mapa, kterou nosíte v hlavě, taky nestojí za nic...“

      „A co když nejsme na správném ostrově?“ zapochyboval tlouštík. „A co Jim Howkins, co když ví více, než-li my?“

      „Víc než vy?“ zakřenil se kapitán Opilé vážky. „Flint se určitě pojistil a nenakreslil si jen jednu mapu...“

      „Mohl je ukrýt na více místech...“ souhlasil tlouštík. „Možná má Silver taky svou mapu!“

      „Co si tu vy dva šuškáte?“ vyrušil je John Silver. „Co je šeptem, to je čertem! A peklo je jen kousek od nás, pane Salivane a pane Nicholasi!“

      „Můžeme vám věřit, Silvere?“ zapochyboval první důstojník Opilé vážky, který se přidal ke svému kapitánovi a zpytavě na jednonohého muže pohlédl.

      „Mně?“ zamyslel se John. „Ne, ale mému slovu ano!“

      „A jaký je v tom rozdíl?“ otřel si Nicholas krk. „Má slovo piráta vůbec nějakou váhu?“

      „Jak můžu věřit já vám, že mě tu nenecháte, až najdeme poklad a nepobijete mé muže?“ zakřenil se John. „Pořád mi vrtá hlavou, jak si ten slavný Flintův poklad rozdělíme... Tedy, pokud ho vůbec najdeme!“

      „Fifty-fifty!“ řekl Doe a zamrkal na něj jako panna před svou první nocí. „Nebo snad každý pobere kolik unese?“

      „Vám věřit můžu,“ zazubil se na něj Silver. „Ale vašemu kapitánovi?“

      „Pokud nás nepodfouknete...“ pokrčil kapitán Salivan rameny.

      „Uvidíme,“ řekl Silver. „Ještě tam nejsme!“

*****


      Jakmile se den přehoupl přes poledne, začaly se dít divné věci. Temné mraky z oblohy sice zmizely, ale spolu s nimi se začali ztrácet muži ze zadního voje. Skupina dobrodruhů a pirátů se semkla blíže k sobě, ale jejich zbraně jim nebyly nic platné. Zdálo se, že si je opeřené šípy najdou všude. Tichá a všudypřítomná smrt si vyžádala první oběti. Marně stříleli z mušket a pistolí na všechny strany. Kam jejich oko pohlédlo, byl jen takřka nepřístupný prales, skalní stěny, nebo hluboké propasti. Nikde nebylo živé duše. Všichni nabyli dojmu, že je pronásleduje samotný duch krvavého Flinta a nedá si pokoj, dokud všechny nepobije. Jen Bůh věděl, zdali budou k večeru ještě všichni naživu, či poslední z mužů pátrajících po pokladu vydechne naposled. A to ještě ani nedorazili ke svému cíli...

*****


      „Tohle je poslední značka!“ řekl tlouštík kapitánovi Salivanovi a ostatním mužům, včetně Johna Silvera a mladého Jima Howkinse.

      „A kde je podle vás ten poklad?“ zeptal se jej jednonohý John. „Nechali jsme za sebou takřka polovinu svých mužů a poklad je stále v nedohlednu!“

      „V kráteru sopky...“ řekl Jim Howkins chladně. „Není tomu tak, pane Nicholasi?“

      „Ale tam nemůžeme!“ zamyslel se kapitán Salivan a pohledem si změřil všechny zbylé muže.

      „Pokud bude foukat příznivý vítr, vyhneme se dýmu i výparům...“ pokrčil John rameny. „Mě spíš trápí, jak se s tím pokladem dostaneme na loď, než nás pobijí ti tajemní útočníci!“

      „Duchové krvavého Flinta!“ zasyčelo hned několik mužů z obou táborů. „Nedají si pokoj, dokud bude žít jediný z nás...“

      „Nesýčkujte,“ zavrčel John. „Zabít nás může i tahle sopka, natož naše vzájemná nevraživost, že kapitáne Salivane?“

      „Ještě ten poklad nemáme,“ řekl Salivan věcně. „Pojďme dál, než tenhle vulkán vybuchne!“

*****


      Našli jej. Ale před tím ještě ztratili několik lidí. Počet těch, kteří by byli schopní odnést poklad na pobřeží se dramaticky snížil. Zůstal jen John Silver, Jim Howkins, kapitán Salivan, první důstojník Opilé vážky, tlouštík Howkins a několik mužů z obou naoko smířených stran. Spojoval je nejen strach ze smrti, ale také touha po pokladu a rychlém zbohatnutí. bednu s pokladem vytáhli pomoci lan z průrvy v kráteru. Jen co poslední muž opustil jícen sopky, začal vulkán znovu hřímat, dýmat a vyvrhovat nejen popel, ale i drobné horké kamení.

      Když dosáhli hranice džungle, objevila se na nejnižší hraně vulkánu žhavá láva a začala se vylévat z kráteru. Muži srážení na zem častým zemětřesením jen s obtížemi stáli na nohou, nehledě na to, že museli za sebou táhnout těžkou bednu s pokladem, která se nyní stala jejich prokletím. A tajemní pozorovatele, také vyděšení běsněním vulkánu, prchali před horkou lávou hnaní vpřed odkazem krvavé pomsty kapitána Flinta. Nikdo, kdo sáhl na jeho poklad, nesměl zůstat naživu, ba co více, nesměl na něj ani pomyslet. A tak museli splnit svůj úkol nehledě na všudypřítomnou smrt, která si bez přestání brousila svou kosu.

*****


      „Co teď?“ zeptal se ostatních John Silver, když se zastavili na rozcestí. Museli si alespoň na chvíli odpočinout, jinak jim hrozilo, že padnou vysílením k zemi a již nevstanou.

      „Můžeme si poklad rozdělit tady!“ navrhl první důstojník Opilé vážky.

      „Tady? Na rozcestí?“ zazubil se jednonohý John. „S těm divochy za zády?“

      „A žhavou lávou?“ doplnil jej kapitán Salivan. „Vyloučeno! Najdeme jiné, bezpečnější místo!“

      „Pro nás, nebo pro vás?“ zakřenil se John Silver.

      „Pro všechny!“ řekl kapitán Opilé vážky a zahleděl se zpět k vulkánu.

      „Tamhle někdo běží, Johne!“ upozornil jeden z přeživších ze Silverovy skupiny na otrhaného muže, který se podobal spíše přízraku, nežli lidské bytosti.

      „Pane Silvere!“ sípal muž sotva popadaje dech. „Naše loď je pryč! Odnesl ji vichr...“

      „Nemáme loď?“ zhrozil se John a hned na to se otočil ke kapitánovi Salivanovi. „My nemáme loď? A nemáte v tom čirou náhodou taky prsty?“

      „My?“ dušoval se kapitán Opilé vážky. „Ne! Patrně jste zakotvili na špatné straně ostrova...“

      „A co vaše loď?“ píchl John prstem do kapitána Salivana. „Můžeme odplout na ní! A všichni... Co vy na to? Beztak tu bednu na palubu neodtáhnete sami!“

      „Má pravdu...“ řekl tlouštík a svalil se na mokrou zem mezi kamení a pošlapanou trávu, po které lezli nejen mravenci, ale i různá kousavá havěť. „Jau, kruci!“

      „Souhlasím,“ přikývl kapitán Salivan. Jen co dopověděl, přistál mu u nohou jeden ze šípů, které vystřelovali samozvaní strážci pokladu, ať už byli přízraky, nebo nikoliv.

      „Mizíme odtud!“ zakřičel John Silver, jako by jej na nože brali a pomohl panu Nicholasovi vstát. „Kdo tu zůstane, je synem smrti!“

      „Rychle ke člunům!“ pobídl je kapitán Salivan, aniž se ohlédl a spolu s ostatními se dali do rychlé chůze, jen co jim to kodrcavá bedna ze silného dřeva, tažená lany, dovolila...

*****


      V okamžiku naložili bednu do jednoho z obou člunů a jen z vypětím všech sil doveslovali k boku Opilé vážky a za pomoci rumpálu vytáhli poklad na palubu. John se obával této chvíle, protože tušil, že právě nyní jej kapitán Salivan spolu se svou posádkou může přemoci, ale nestalo se tak. Vidina, že se bude spolu s ostatními piráty houpat na ráhně pověšený za krk, jej ani v nejmenším nelákala. Avšak Opilá vážka měla málo mužů a na palubě byla dobrá každá ruka. Nikdo z nich se neohlížel zpět, co dělají jejich pronásledovatelé. V tom spěchu zapomněli zničit zbývající člun, jako by snad doufali, že domorodci netuší, k čemu vůbec slouží.

      Obě skupiny ztratily na cestě za pokladem mnoho mužů a nyní se z nich stali, chtě nechtě, spojenci. Avšak na jak dlouho? Dokud budou mít ostrov s dýmajícím vulkánem a šílenými mstiteli z džungle za zády? Co pak, až budou na širém moři? Probudí se v onom pokladu znovu šílenství a kletba krvavého piráta Flinta? Na příliv nečekali, záliv byl dost hluboký na to, aby neprodleně zvedli kotvu a zamířili k jeho ústí na širé moře. A jejich pronásledovatelé? Na pláži po nich nebylo ani stopy, ledaže by dovedli létat, tedy, pokud zrovna neuměli plavat a necítili se v moři jako ryby ve vodě.

*****


      „Byli jsme přepadeni!“ zatřásl kapitánem Salivanem první důstojník Opilé vážky.

      „Přepadení? A kým? John Silver?“ probudil se Salivan a zůstal viset očima na mračící se tváři svého důstojníka. „Vzpoura na palubě?“

      „Já... Já nevím,“ řekl Doe rázně. „Vypadá to tak! Ale...“

      „Tak co se tu proklatě děje?“ zeptal se jej Salivan, aby se vzápětí zaposlouchal do hluku na palubě lodi. Slyšel důvěrné skřípění dřeva, šplouchání vln i praskot v lanoví, ale do všeobecného ruchu na lodi se mísilo ještě něco... Snad to byl bojový ryk mužů, řinčení zbraní a výstřely z pušek. „Kdo tu střílí a proč? John se nám snaží ukrást poklad?“

      „John leží na spodní palubě bez nohy, kapitáne!“ řekl mu Doe. „Jim Howkins se ztratil a není po něm ani památky. Tlouštík Nicholas je také pryč a chybí nám jeden člun... Tedy mimo ten, který jsme nechali na ostrově!“

      „Cože?“ vyděsil se kapitán Salivan. „Oni nám pláchli i s bednou?“

      „Ta je také pryč...“ přikývl první důstojník. „A spolu s ní i několik soudků s vodou, nakládaným masem a suchary!“

      „U sta hromů...“ praštil kapitán do stěny. Rychle se oblékl a vyběhl z kajuty s mečem v ruce. „Hrom aby do toho bacil! Johne Silvere, kde jste!“

*****


      Bylo to horší, než se na první pohled zdálo. Chybělo i několik mužů. Ale pokud byla bedna uloupena, proč se John Silver nepokusil zajmout loď a spolu se svou hrstkou věrných nepřeplout oceán? Klidně by se mohl uchýlit na jednom z mnoha pirátských ostrůvků, v jejichž zátokách by se Opilá vážka dala snadno ukrýt. John zůstal na palubě a bez nohy. Vzbouřili se proti němu snad i jeho muži? Byla vidina bohatství silnější, než soudržnost a věrnost jeho mužů? Proč by riskovali plavbu v malém člunu s těžkou bednou na otevřeném moři, kde by je mohla potopit i ta sebemenší vlnka?

*****


      „Kapitáne Salivane?“ zavolal na něj John Silver. Nyní byl již na palubě a opíral se o pažení. Kdo ví, jak se dostal z podpalubí jen o jedné noze. Ta dřevěná mu stále chyběla. Zdálo se však, že mu to nečinilo sebemenší potíže. „Kapitáne Salivane?“

      „Jste to vy, Johne?“ vyšel kapitán Opilé vážky na palubu a ohlédl se za volajícím mužem, kolem kterého stálo několik divochů snědé pletí. V rukou měli foukačky a jediným ošacením jim byla jakási bederní rouška houpající se jim u klína. „Proklatě, kdo to je?“

      „Naše přízraky!“ pokrčil John rameny. „Několik mých a vašich mužů uteklo z lodi na člunu v domnění, že spasí své duše...“

      „Utekli? Kam? Všude je jen otevřené moře!“ zděsil se Salivan. „A kde je Jim a Nicholas?“

      „Jsou v přední komoře na spodní palubě...“ zazubil se John.

      „A poklad? Je stále na palubě?“ otřásl se kapitán Salivan. „Nebo...“

      „Co myslíte?“ uchechtl se John Silver. „Oni nám stejně nerozumí a ten poklad nenašli... A nikdy jej nenajdou!“

      „Co jste s ním doopravdy udělal, Johne?“ zeptal se jej kapitán Opilé vážky.

      „Hodil jsem jej přes palubu? Možná...“ pokrčil John rameny a poskočil na své jediné noze ve snaze nabrat ztracenou rovnováhu, když se loď ocitla na nesprávné vlně a její stěžně, plachty i lanoví až podezřele zaskřípaly. „Je na dně oceánu, kde nikomu neublíží? Nebo jej hlídají krysy až u samotného dna lodi, kam nemá nikdo přístup?“

      „Cože?“ zrudl kapitán Salivan. „Cože jste to udělal?“

      „Oni to nevědí,“ řekl John. „Ale uvěřili, že není na palubě...“

      „A co chtějí po nás? Po mně?“

      „Člun se zásobami, stěžněm a plachtou...“ řekl John. „Pak odejdou!“

      „Dobrá,“ zamračil se Salivan. „Ať si táhnou třeba k čertu a nakonec, je nás málo a člunů máme dost. A vytáhněte všechny naše muže z podpalubí, ať se tam nezalknou žízní a horkem!“

      „Ano, pane!“ přikývl první důstojník Doe a s několika málo muži zmizel v podpalubí.

*****


      Měl John pravdu? Skončil poklad na dně moře? Kdo ví? To věděl jen Bůh a John Silver. Divoši odpluli a na palubě zbylo mužů sotva tolik, aby se dala Opilá vážka ovládat jen v mírném větru. Naštěstí je žádná bouře nedostihla a loď se dostala šťastně do přístavu. Kapitán Salivan se mračil jako čert, kdežto John Silver byl samý žertík. Možná poklad rozdělil a ukryl po lodi, jenže... Kdo jiný mohl znát svou loď lépe, nežli její kapitán? Jedno je však jisté: dobrodružství Johna Silvera, Jima Howkinse a tlouštíka Nicholase, spolu s kapitánem Salivanem, ještě neskončilo. A ten proklatý ostrov ať si vezme třeba samotný čert. Tedy... Pokud jej bude chtít!

*****


      „Johne Silvere?“ zeptal se jej kapitán Salivan, když uvázali loď v přístavu a vylodili se.

      „Ano, pane?“ pozdravil jej John předpisově. Nyní měl novou nohu a ani Salivan netušil, jak k ní tak rychle přišel. „Přejete si, kapitáne?“

      „Otevřel jste tu zpropadenou bednu?“ zeptal se jej Salivan. „V tom spěchu a kvaltu, kdy nám šlo o život, ji nikdo neotevřel a snad ani potom, co jsme ji naložili na palubu!“

      „Co myslíte?“ zazubil se John Silver. „Zkuste se zeptat Jima Howkinse, pane...“

      „Proklatě!“ bouchl Salivan do pažení lodi a pak se díval, jak John pomalým a soustředěným krokem opouští spolu se svými lidmi jeho loď. „Johne Silvere!“

      „Co bude teď?“ zeptal se jej první důstojník, když se až na ně všichni odebrali na břeh.

      „Zeptáme se toho mladíka, Doe! Uvidíme...“

      „A když nám nic neřekne?“ zamyslel se první důstojník a podíval se úkosem na svého kapitána. „Silver nemohl tu bednu sám hodit přes palubu, nebo ji na ostrově zaměnit... Stále jsme ji měli na očích, nemohl ji ani naplnit kamením a poklad zakopat někde v džungli! Nebyl na to čas...“

      „Jim pracuje a bydlí přeci v té hospodě po svých rodičích, ne?“ zamračil se kapitán. „Jednou to tajemství prozradit musí, nemůže si jej přeci vzít s sebou do hrobu!“

      „Kdo ví?“ pokrčil Doe rameny. „Kdo ví...“

      „Ne, ne...“ zavrtěl kapitán hlavou. „Peníze mají moc, Doe a jeden nikdy neví, kdy jej ten mamon uchopí a již nepustí! A na to můžete vzít jed...“

*** Konec ***



 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.6 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 17 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 41 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 2:20:55 Odpovědět 
   26. 07. 2014
Nevěnoval ses detailům, ale jelikož se jedná o povídku, nemohl si je do ní začlenit. Děj byl uspěchaný a známku napětí si ve mně nevzbudil.
 ze dne 01.08.2014, 13:33:33  
   Šíma: Textík by si třeba i zasloužil více rozepsat, taky pravda. Z mé strany šlo krapet o pokus, který se svým způsobem malinko nepovedl, možná jsem přesně nevěděl, co od textu mám jako autor očekávat... Uspěchanost, horká jehla...
Souhlasím s Tvým komentářem.
 Kondrakar 20.09.2011, 16:34:51 Odpovědět 
   Zdravím,

zajímavé čtení. Bylo to povedené. Ostrov pokladů jsem viděl i četl a tohle bylo jen o málo horší než originál.
 ze dne 20.09.2011, 20:04:04  
   Šíma: Díky moc, také mám pocit, že se textík moc nepovedl ale osobně bych mu dal nejméně 70 procent ze sta! ;-)
 Dani 15.10.2010, 17:01:52 Odpovědět 
   Ahoj, Šímo. Já Ostrov pokladů viděla jen v televizi a to už před dlouhou dobou. Takže nesrovnávám. Je fakt, že delší (mnohem delší) příběh by tomu slušel víc. O tom, že to bylo místy dost rychle odbyté, tady už řeč byla, ale je to pochopitelné, když jak sám říkáš, nemáš v oblibě povídky na pokračování. Kdybys z toho chtěl román udělat, myslím, že by to bylo fajn. Trochu víc napětí by tomu neuškodilo. Já vím, lépe se to říká, než píše. Přesto se mi to líbilo.
 ze dne 15.10.2010, 17:43:04  
   Šíma: Ahoj! ;-)

Díky za kritiku a souhlasím s ní! Příběhu by lépe slušelo, kdyby byl novelou, tedy v mnohem širším rozsahu, než je tento, čili krátká povídka. Možná, že by pomohlo, kdyby byla povídka dvojnásobně dlouhá, kdo ví? Pozdě bycha honit! ;-)
 Radmila Kalousková 08.09.2010, 13:25:30 Odpovědět 
   Ahoj,
také jsem trošku zklamaná. Čekala jsem nějakou tu "šímovinu", která mě vždy tak pobaví a nic oc. S textem b\ se opravdu dalo hodně pracovat a dalo by to na román. Popsat, jak mizí jednotlivý muži, pěkně strašidelně, aby bylo cítit napětí od začáku do konce a tak. Tohle se mi spíš zdá jako stručný popis. Navíc si myslím, že bylo zbytečné použít tak známé postavy.
uff, tak jsem se vykecala a doufám, že jsem tě nějak nenaštvala, protože se těším na nějaké další příspěvky.
RK
 ze dne 08.09.2010, 15:50:08  
   Šíma: Zdravím! Nenaštvala, nene! A na šímovinu se těš! ;-))) Víc neprozradím...

Dík za kritiku, měl jsem z toho udělat román! :-DDD
 Aini 04.09.2010, 15:59:38 Odpovědět 
   Ahoj a měj hezké odpoledne;
Kritika by patřila oné délce textu, jako obvykle ode mne. Snaha psát novum se ovšem hodně cení. Ale mohu-li napsat poznatek, pak vyzní takto: chceš být svůj a uděláš stejně vše i po radách podle sebe, což na škodu není. Filozofické a jiné texty ti jdou více k duhu, jak se říká… Přikláním se také k redaktorskému hodnocení. Dvojka.
:-)
 ze dne 04.09.2010, 16:29:02  
   Šíma: Díííky! ;-)
 Pelion 04.09.2010, 14:12:12 Odpovědět 
   Zdravím, pane.

Slíbil jsem Ti kritiku, tady je. I když… kdybych tušil, že půjde o text dlouhý jako týden před výplatou, takticky bych odřekl. Nyní už vycouvat nelze.
Sic v dobrém úmyslu, ale vybral sis nešťastné téma. Klasický pirátský příběh o pokladu, jenž má na svědomí Robert Louis Stevenson, skotský romanopisec, učaroval několika generacím. Ať už jde o knižní podobu, filmová zpracování či divadelní představení. Pomyslná laťka byla tedy nastavena dost vysoko. Bohužel jsi ji shodil na první pokus. Stylistickými nedostatky (stavba věty, nevhodné výrazy, opakování slov…), hrubými chybami, nepoměrem mezi rozvláčným popisem a akčním dějem. Tvůj Druhý Ostrov pokladů se prostě nedá stlačit do cca 13-ti stran textu. Není to výživná půda pro povídku. Je to námět minimálně pro novelu. Román by tomu slušel víc.
Už několikrát Ti bylo vytýkáno (Pelionem?), že málo pracuješ s textem. Ty chceš prostě hned všechny své myšlenky převést na papír (na disk) a co nejrychleji, snad aby nevychladly, předhodit čtenářům. Ale zaslouží si Tví čtenáři takové „polotovary“?
Co vznikne? Směs, po které jsem se v polovině nudil a přemlouval se, abych text dočetl do konce. Proč? Protože jsem Ti to slíbil.

V textu si nelze nevšimnout slova „indície“. Výpis z jedné encyklopedie:

indicie - znak, náznak; nepřímý důkaz v soudním řízení; skutečnost, která v souvislosti s jinými okolnostmi připouští závěr o okolnostech rozhodujících pro posouzení věci; má význam zejména v trestním řízení.

citoslovce bolesti (au, ou, ouvej…) - použitý výraz „Jau“ se mi nezdá vhodný, i když může autor namítnout, že jde o přímou řeč.

Zase a zase! Ty vykřičníky! Nemusí být, pane, všude!
Chybějící čárky vypisovat nebudu.

Ukázka zbytečně dlouhého, složitého, souvětí s hrubou chybou:

Důležitější bylo přežití, třeba jen ze dne na den, protože tady v džungli platil zákon silnějšího a slabší se stávali objetí různých šelem, ať už měly nohy dvě, čtyři, nebo více, či dokonce žádnou.

Kdo měl dvě či čtyři nohy? Ti slabší? Ty šelmy?
Řešení? Rozdělit na samostatné, kratší věty.

… Britskou vlajkou… = … britskou vlajkou…

Přes všechny možné spekulace byl jeden fakt jistý, posádka lodi zde alespoň jednou již byla a muži na palubě zcela jistě spočinuli svýma nohama na pevné zemi, dá-li se tak říci kousku pevniny v podobě ostrova v rozbouřeném zapadlém koutu velikého oceánu, jehož jméno „Tichý“ si vůbec nezasloužil.

- dlouhé, složité, matoucí, nedokončené – jaké spekulace? Jaký fakt, že tam posádka byla?

I když někteří z Tvých čtenářů Ti, do různých komentářů, píší pochvalu na dialogy, já s nimi nesouhlasím. Dialogy jsem Ti vyčítal již několikrát. Přitom to není složité. Zkus si to přečíst nahlas, zavřít oči a vžít se do dané situace. Promluvil bys tak? Že ne? Pak je něco špatně.

„Ale samozřejmě, ale jsme daleko od domova!“
„Tady na ostrově žijí nejen zvířecí predátoři?“ znejistěl tlouštík. „Ale i lovci? Kanibalové?“

apod…

Evans řekne:

„Mám dotaz, pane...“ ozval se někdo z posádky. „Můžu promluvit, kapitáne?“

A hned na to:

„Ráčej odpustit, pane, ale není prej ta první indície někde u ty vyhaslý sopky?“

To slovo „ráčej“ je v textu jak pěst na oko. Vybočuje ze stylu psaní, který jsi pro tento text zvolil. Jako by se střetly dva světy.


Omlouvám se. Končím. Původně jsem chtěl text rozpitvat, ale byla by to ztráta času. Tenhle text si to nezaslouží. Je v něm materiálu na celý román, jak jsem již psal. V takto zhuštěné formě, kde se děj v jednu chvíli plouží, aby vzápětí letěl střemhlav, je pro mne text nestravitelný.
A prožívám určité zklamání. V některých Tvých posledních počinech jsem Tě chválil, že se zlepšuješ a teď?

Vsadils na špatnou kartu. Kde před očima vidí čtenář známou předlohu, bude kritičtější. Neubrání se srovnání.

Přeji hezké dny a inspiraci.

Pelion
 ze dne 04.09.2010, 15:23:40  
   Šíma: Díky, mistře, za kritiku! ;-)
 chris ONNE 04.09.2010, 10:55:07 Odpovědět 
   Do třetice všeho dobrého a zlého tě zdravím!

Hihi, ne každý onu knihu četl, ale alespoň si vzpomínám na film. Jak už jsem se zmiňoval, tohle zrovna není šálek mého oblíbeného čaje, ale nějakou tu pitvu ti sesmolím!

1) Moc se mi líbily první tři odstavce. Jako návnada pro čtenáře je hodně slušná!

2) Byli snad na ostrově lovci? Zcela určitě, avšak nebylo jisté, zda šlo o lidojedy, nebo jen prosté obyvatele, či ztroskotance. Byli snad na ostrově lovci? Zcela určitě, avšak nebylo jisté, zda šlo o lidojedy, nebo jen prosté obyvatele, či ztroskotance. – krásně, ale opravdu krásně mlžíš! Tohle přímo násobí čtenářovu zvědavost!! Tohle se v příběhu opakuje několikrát a myslím, že je to opravdu dobře!! Jednoznačně dobrý nápad!

3) …Jaký byl cíl jejich cesty… - chybí otazník ;-)

4) …Po čem však pátrali? Po člověku, nebo po penězích?... - Peníze? No, nevím, spíše zlato, mince… asi to myslíš dobře, mě jen automaticky napadly papírové peníze ;-)

5) … Co když tento poklad tito tvorové z masa a kostí chodící po dvou nohách tento poklad střežili?... – dvakrát se ti tam opakuje slovo “tento“

6) … a dalších tvorů padajících jim na rameny, ztěžovali nejen… - ramena?

7) …Snad všichni na sobě cítili cizí pohledy, jako by je sledovalo snad tisíce očí… - Tu a tam se ti objeví stejné slovo, třeba i v jedné větě… já vím, je to detail, ale taková věcička mojí maličkost vždycky vytrhne z děje ;-(

8) …oblibou zakopává do zem, aby to… - země?

9) …Už chtěl otevřít ústa, když tu se zatřásla země tak silně, že mnoho nechybělo aby se všichni svalili na zem na jednu hromadu… - tady mi to skřípe jak nůžky bruslící po tabuli

10) …bednu s pokladem vytáhli pomoci lan z průrvy v kráteru… - velké písmeno (ale na to už upozornil čuk ;-)), a ještě jedna věc: nějako moc rychle našli onen poklad. Když vezmu v potaz, jak je vyprávění místy roztáhlé, tak tohle se mi zdá hodně useknuté! Ehm, navíc mi tam chybí konkrétní popis indicií!

11) … A tajemní pozorovatele, také vyděšení běsněním vulkánu, prchali před horkou… - pozorovatelé

Konec je taky takový useknutý… celkově se mi to zdá, že místy děj usekneš a poskočíš ve vyprávění o kousek dál. Tudíž plynulost příběhu je taková opilecky klopýtavá, ale nic proti! ;-) Přesto atmosféra by se dala chvílemi krájet! To se ti povedlo.
Rozsah se mi zdá příliš krátký! Ano, čteš dobře, moc jsi to proškrtal! Já vím, jsem tvor nevděčný a pořád nespokojený! ;-(
A občas ty dialogy skřípaly, ale tohle je jen můj subjektivní pocit…

Takže hodnocení je následující: i když takový žánr moc nemusím, chvílemi jsem byl dějem fakt strhnutý, vadilo mi však ono urychlování děje! ;-( Ti domorodce byli velké zpestření, především ze začátku. Trochu mě však udivilo, když se ocitli na lodi a “vyjednávaly“ s posádkou.
Dávám takovou malinko horší dvojku, snad neurazí…

Přeji hezký den a ať múzy slouží nadále!

Chris

P.S. mám tě pozdravovat od patologa a ptá se, jestli si už jeho jméno zapamatuješ?! ;-)
 ze dne 04.09.2010, 11:17:58  
   Šíma: Zdravím, pane, a děkuji za príma kritiku! Patologovi řekni, že ještě nevím, zda si jeho jméno zapamatuju, ale jako "osobu", či "funkci" zcela určitě! ;-)))

šíma hříbek děkuje a klaní se. A jak se dostali ti domorodci na loď? Možná tam doplavali, možná dopluli, naši vítečníci nechali na pláži jeden z člunů a než otočili loď a zvedli kotvů... Kdo ví? Jo, trochu jsem to zkrátil, měl jsem to vydat ve dvou dílech a pak by to určitě nemělo chybu! ;-)))

P.S. Nějak jsem zanevřel na díla na pokračování! :-(
 čuk 04.09.2010, 9:55:51 Odpovědět 
   Příběh je napínavý a zaujme. Myslím však, že dramatičnost se dala více vystupňovat.Trochu zklame ukončení, rozmývané do otázek. Pořád jsem čekal nějaké překvapení. Některé dialogy měly být ostřejší nebo podbarvenější. Náznaky vtipu v textu byly, ale nebyly dotaženy do konce, takže někdy vzniká dojem tu a tam menšího stylistického vybočení.
objetí?Britskou?kůlu? stěžovali? s doby? Nechybělo aby? peníze poničili?.bednu?
Je indicie správný výraz? Spodní paluba není podpalubí
 ze dne 04.09.2010, 11:41:35  
   Šíma: P.S. Máš pravdu, mohl jsem se vyřádit, ale nechtěl jsem mít příběh na pokračování (což je asi škoda) a asi má i Chris pravdu v tom, že je to místy takové moc hrr a děj se žene vpřed jako urvaný vlak! S tím pokladem! Jo, našli ho nějak zatraceně rychle, taky jsem mohl napsat, že jej ta první erupce (takové to sopečné škytnutí) vyhrabalo ze země, pokud byl poklad fakt zakopaný v kráteru... Asi jsem to trochu přehnal! Jo, jo...
 ze dne 04.09.2010, 11:18:42  
   Šíma: Díky, čuku, za publikaci i kritiku! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Sisters Of Fate
bionic
Nota
asi
Nikdo nekouří t...
Centurio
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr