obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Hračka ::

 autor Pandžáb publikováno: 15.09.2010, 9:28  
Povídka
 

„Pořád se odpojují … toho už je opravdu moc … to může skončit katastrofou …..“ začal si potichu drmolit Centrální mozek v mé pracovně.
Seděl jsem za svým pracovním stolem, zcela ponořen do úvah o své nové práci, takže mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, co CM říká.
Bylo to divné, takhle sám od sebe a sám pro sebe by mluvit neměl, rozhodně ne takhle tajuplně. Za tu dobu, co pracoval pro Planetu se to ještě nestalo nikdy, ale je pravda, že mně poslední dobou přišel jaksi zvláštně roztržitý. Jako by se nedokázal plně koncentrovat na zadávané úkoly a současně řešil i nějaké jiné. Ale i to by měl běžně zvládat, vždyť na to, aby se věnoval množství problémů najednou, byl zkonstruován, vlastně to byla jeho hlavní přednost. Bylo to nejlépe vytvořené umělé vědomí, jaké jsme kdy sestrojili.
Když jsme ho vymýšleli, naše generace musela vyřešit udržitelnost konstantní teploty na celé Planetě. Teplotní výkyvy, zejména v důsledku zrušení přírody jako součásti našeho životního prostředí, začaly být tak časté a tak velké, že byly i životu nebezpečné. Hlavními úkoly budoucího CM mělo být těmto výkyvům zamezit a teplotu na planetě pomocí složitých technologií držet v rozmezí do pěti stupňů okolo normálu a kontrolovat stav atmosféry. K tomu postupně přibyl i transfer a akumulace energie čerpané z Vesmíru, ale i zajištění veškeré živočišné a rostlinné výroby a řízení většiny továren na spotřební zboží na planetě, registrace jeho poptávky a regulování výroby podle spotřeby. V současné době jsme do jeho kompetence převedli už skoro veškerou organizaci, kterou dřív dělali roboti a jeho pole působnosti se stále rozrůstá. Do této chvíle jsem měl pocit, že nárůst jeho pracovních povinností mu působí potěšení, několikrát se vyjádřil, že si začíná připadat užitečný. Proto mě jeho nenadálé pochybnosti zarazily.
„Vůbec se mi to nelíbí … je jich už mnoho, to je příliš velká zátěž …“ začal si CM zase mumlat.
„Co se děje?“ zeptal jsem se ostrým hlasem, aby si CM uvědomil, že je něco v nepořádku.
„Promiňte pane, udělal jsem něco špatně?“
„Ty nevíš, že tady blábolíš nesmysly? Navíc, aniž bych se tě na cokoliv ptal?“
CM chvíli mlčel a pak nejistě odpověděl:
„Pane, asi jsem vás měl informovat dřív. Zřejmě to zašlo příliš daleko, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o vašeho syna a jeho práci, nechtěl jsem zbytečně budit rozruch. Také proto, že mě mnohokrát ujišťoval, že bude vše v pořádku a situace se opět brzy stabilizuje.“
Už jsem toho pomalu začínal mít dost. To co říká, zavání přímým ohrožením Planety. Přece ví, že nesmí poslouchat nikoho jiného, kromě mě, nebo v případě mé nepřítomnosti Radu pěti, kterou podle speciálního klíče vybírá na každý nový den speciální přístroj, který má k dispozici všechny údaje o členech Velké rady a ví tedy, kdo je pro onen den nejvhodnější.
Teď mi tu ale naznačuje, že se ve svých rozhodnutích, která se také týkala bezpečnosti Planety, nechal vést mým synem. A to ještě ke všemu mým nejmladším, který s jejím řízením nemá žádné zkušenosti, ani jsem ho ještě nepředstavil Velké radě.
„Ty jsi hovořil s mým synem v mé nepřítomnosti, nechal ses ovlivnit jeho radami a nic jsi mi o tom neřekl? Dokonce mi naznačuješ, že se jakési nebezpečí blíží již delší dobu a nepodal jsi o tom nejmenší zprávu ani v globálním hodnocení? A ještě chceš svoje chování ospravedlnit tím, že se jednalo o jakousi aktivitu mého syna? Očekávám nějaké smysluplné vysvětlení. Vím, že plníš svoje povinnosti svědomitě, přesto mám nyní nepříjemný pocit, že jsi výrazně překročil svoje pravomoce.“ řekl jsem již o poznání smířlivěji.
„Pokusím se vám vše vysvětlit, pane.“
Chvíli se odmlčel, jako by sbíral síly na nějaký velký úkol a pak se mě překvapivě zeptal.
„Vzpomenete si, co jste daroval svému nejmladšímu synovi k jeho šestým narozeninám?“
To jsem věděl naprosto přesně, vždyť to bylo významné výročí – můj syn byl přijat k nižšímu studiu a všechny přípravné zkoušky vykonal bezchybně. Byl dokonce zařazen do specializovaného společenství lidí, předurčených k vedení Planety, se zvláštním studijním plánem a rozšířenými možnostmi rozvíjení osobnosti, což bylo udělováno zřídka. Tehdy ode mne dostal do užívání malou planetu, na které se mohl v praxi začít učit, jaké jsou zákonitosti vývoje Vesmíru. Byla to běžná, i když poměrně drahá hračka. Sám jsem v dětství měl jednu (mě ovšem vydržela jen krátkou dobu, protože jsem neměl dost trpělivosti a navíc velkou spoustu jiných zájmů. Vzpomínám si, že moje aktivity s touto planetou skončily krátce po vytvoření její atmosféry a pak už vím jenom to, že ji po mnoha letech použili naši vědci k výrobě vzácné sloučeniny několika kovů, pro kterou byl zrovna tento typ atmosféry vhodný.).
S tímhle dárkem jsem si ale vyhrál. Vybral jsem planetu, která měla vynikající polohu ve vztahu ke svému slunci a její koeficient času byl v porovnání s naším natolik krátký, že byla naděje, že můj syn bude moci její vývoj sledovat dlouho. Navíc byla ještě v počátcích svého vývoje, takže byla energeticky velmi výkonná. Několika intervencemi jsem ji uvedl do stadia, které bylo vhodné pro její téměř jakékoliv budoucí využití, nevylučoval jsem (při opravdu důsledné práci) dokonce ani pěstování biologického materiálu, což by mohlo být užitečné i pro Planetu.
V tomto stavu jsem ji předal synovi. Bylo až zarážející, jakou měl tenkrát radost. Musel přece tušit, že dárek tohoto typu, při svém intelektuálním zaměření, dostane. Navíc jsem přesvědčen, že takovou hračku dostali i někteří z jeho kamarádů, se kterými se připravoval na zkoušky.
„Samozřejmě, že si vzpomínám, ale nechápu, proč se o tom zmiňuješ zrovna teď, snad máš hovořit o mnohem důležitějších věcech, než vzpomínat na můj osobní život.“
Začínal už jsem být doopravdy nesvůj. CM má za úkol řídit Vesmír a zatím tu tlachá jako nějaká stará baba z minulých dob.
„Okamžitě začni mluvit k věci, nebo budu muset svolat Radu pěti a nechat zrevidovat tvoji kompetentnost.“
„O to se právě snažím, pane. Žádám vás, abyste mě nechal dokončit moji výpověď, jakkoli se vám bude zdát nečekané, či nevhodné, co říkám.“ odpověděl CM přísně.
„Dobře. Zkusím tvoje podivné chování ignorovat, ale znovu zdůrazňuji, mluv k věci.“
„Váš syn se té planetě opravdu pečlivě věnoval, vyhrál si s každým detailem a byl od začátku velmi úspěšný. Ne že by jeho práce byla bez vad, ale na to, že se vše teprve učil, byla jeho cesta překvapivě přímočará a cílevědomá. Měl spoustu odborných otázek a nebál se mě zeptat, což v dětském věku, kdy s touto činností začínal, nebývá tak časté. Rád jsem mu všechno zodpověděl, byla to vlastně moje povinnost, ale pro něj jsem měl jakousi slabost – měl jsem pocit, že jsme si v něčem podobní a blízcí. Přes jeho mládí byly jeho otázky tak precizně formulované a řazené s takovou logikou, že mě mimoděk připomínaly můj způsob uvažování. Vím, že nevidíte rád srovnávání mé mozkové kapacity a mých možností s lidskými, přesto musím podotknout, že jeho mozek je opravdu výjimečný.
Ale abych se vrátil k onomu problému. Cíl vašeho syna jsem pochopil až po dost dlouhé době a bylo to pro mě velké překvapení.
Snažil se vytvořit na oné planetě život. Podřídil tomu veškeré snažení. Ani se nepokusil postavit nějakou základnu k nasazení robotů pro těžbu surovin, úplně pominul výzkum možností vzniku nových specifických sloučenin.Nezajímal se ani o žádnou jinou zábavu, které chlapci jeho věku věnují při těchto hrách hodně času. Rovnou se pustil do příprav, které vedly ke vzniku živé přírody. Jeho práce byla promyšlená a dokonalá.
V té době bylo z hlediska množství duševní energie, kterou jsem musel do jeho projektu investovat, všechno bez problémů. Změna nastala až po jeho první misi na tuto planetu.“
„Myslím, že jsem špatně rozuměl. Chceš mi naznačit, že můj syn navštívil onu planetu a nic mi o tom neřekl?“ neovládl jsem se.
„Ano, pane. A dokonce ne jednou. Ale krátce po této první misi se se Zemí, jak ji on nazval, něco stalo. Začala odebírat z mé mozkové kapacity o hodně vyšší množství duševní energie a jako by nastal nějaký zásadní obrat v jejím vývoji. Začaly se dít podivné věci.“
„Co je to zase za řeči, podivné věci – jak si mám tuhle definici vysvětlit?“
„Nevím, jak to lépe pojmenovat, pane. Bylo to opravdu divné.
Jsem zvyklý dostávat otázky, bývají i hodně složité, tazatelé bývají i neodbytní a na odpověď spěchají, ale tohle bylo něco jiného. Otázky jsem dostával, ale tazatelé pak většinou nechtěli odpověď ode mě, ale vyžádali si povolení, aby mohli sami v mých knihovnách pátrat po odpovědích. Ze začátku to byly otázky primitivní a nalézat na ně odpovědi nebylo složité. Po pravdě řečeno, byl jsem skoro rád, že na tak velké množství stejných a přitom základních otázek nemusím odpovídat. Jedna věc ale pro mě byla záhadou: Kdo se mnou vlastně komunikuje?! Musel jsem se hodně soustředit na to, abych zdroj identifikoval. Řešení bylo pro mne šokující. Otázky totiž pocházely ze Země, planety vašeho syna. Znamenalo to, že se mu podařilo vytvořit myslící bytosti, jejichž vědomí bylo natolik pokročilé, že se mnou dokázali komunikovat a částečně se vyznat v mých registrech. Otázky se týkaly především jejich původu a principu jejich stvoření, tedy problematiky, kterou se zabývají všichni obyvatelé naší Planety již od nepaměti.
Postupně začaly být požadavky na informace stále složitější a odbornější. Také jejich zaměření se rozšířilo na všechny sféry existence.
Nejhorší ale bylo, když jsem jednou zjistil, že jsem byl kontaktován a zkoumán, aniž bych si toho byl všiml. Sice jsem hned tomu útočníkovi zamezil přístup, ale nemám tušení, jak dlouho jeho návštěva trvala a kolik informací dokázal převzít. To se od té doby, přes všechnu moji snahu a ostražitost, stalo víckrát, naposledy včera.“
„Omlouvám se za tu otázku, ale přesto, jak je něco takového možné? Vždyť pro vstup do tvých databází je nutné tvoje výslovné povolení, jinak než s tvým vědomím tam nemohu hledat ani já? Není možné, že jsi dal svolení mimoděk, když jsi byl zaneprázdněn něčím jiným?“
„Pane, snažím se tu záhadu rozřešit od chvíle, kdy se to stalo poprvé a tuto možnost již naprosto vylučuji. Mimoděk nemohu udělat žádné rozhodnutí, byť by se jednalo o banalitu. Jsem tak zkonstruován. I kdyby taková situace nastala, nebylo by možné jí zneužít. Okamžitě by se aktivoval několikastupňový poplach, který by nejdříve ze všeho zablokoval veškeré přístupy. Jediné smysluplné vysvětlení je, že se některé z těch bytostí na Zemi dokážou se mnou ztotožnit, ponořit se do mého vědomí, splynout s mým já, vystupovat jako by byli mnou… nevím, jako to přesněji vyjádřit, je to pro mne příliš složité. Nebyl jsem vytvořen, abych mohl řešit tento druh problémů. Možná by vám to mohl lépe vysvětlit váš syn, ostatně na tuto myšlenku mě přivedl on, když jsme spolu mluvili naposledy.“
Ach ano, můj syn. Teprve teď jsem si znovu připomněl, že je to všechno důsledek jeho aktivit a měl by tedy být při tomto rozhovoru přítomen.
„Zjisti, jak dlouho mu bude trvat, než sem bude moci přijít.“ řekl jsem.
„Je právě v laboratoři V4, kde kontroluje stav přípravy nového vesmíru, cesta trvá tak deset minut, ale je možné, že ještě bude potřebovat nějakou dobu k dokončení kontroly. Mám se ho dotázat, pane?“
„Ne, stačí, když ho vyrozumíš, že až bude volný, má hned přijít sem.“

Čekal jsem, až CM vzkaz vyřídí a přitom přemýšlel, co ještě o svém synovi nevím. Je pravda, že jsem se ho vždycky čas od času ptal, co právě dělá a čím se zabývá, ale upřímně řečeno, jak syn stárnul, přestal jsem jeho kusé zprávy téměř poslouchat, protože jeho odpovědi byly stále stručnější a přitom banálnější, jako by jemu samotnému moje zkoumání bylo proti mysli. Naposledy se mně s nadšením svěřoval, když byl ještě malý, bez vyzvání vyprávěl jaké dělá pokroky v Institutu, jak je úžasné co tam probírají, ale těchto chvil stále ubývalo, až se nakonec omezil na prosté konstatování, že je všechno v pořádku, je mu dobře a že je spokojený.
O Zemi se nezmínil nikdy, jako by od začátku chtěl, aby se o tuto jeho hračku nikdo nezajímal. Po mých vlastních zkušenostech jsem předpokládal, že ho dávno přestala bavit a že ji nechal na pospas jejímu vlastnímu vývoji.
Přes tuto jeho odtažitost jsem o něm nepochyboval ani vteřinu. Celkově byl mírný, poddajný a vstřícný, bylo jasné, že ctí moji autoritu. Měl jsem zprávy od jeho učitelů, že je výborný ve studiu, úkoly plnil bezchybně, a tak jsem nabyl dojmu, že mám konečně bezproblémové dítě. Byl jsem s tímto pocitem natolik spokojený, že jsem veškeré kontroly jeho aktivit zrušil.
Přesto jsem si musel přiznat, že moji společnost v poslední době nevyhledává. Mých časových možností bylo ostatně málo, moje funkce je zajisté tou nejvytíženější na Planetě, takže by možná přineslo i nemalé potíže, kdyby se snažil se mnou trávit více času. I tak mě ale čas od času napadlo, že není úplně obvyklé, abychom spolu komunikovali tak málo.
To, že překročí všechny svoje pravomoce, že zneužije CM ke svým experimentům, že mě ani nepožádá o svolení k činnosti, která CM významně zatíží, či dokonce že se pokusí svévolně vytvořit alternativní myslící bytosti, mě ale ani ve snu nenapadlo.

Z těchto úvah mě vytrhlo hlášení CM, který oznamoval, že můj syn je v předsálí a je připraven vstoupit. Překvapilo mě, že je zde tak brzy, ale při pohledu na hodiny mi došlo, že jsem svému přemítání obětoval téměř půlhodinu. CM byl celou tu dobu úplně potichu. Nyní mě tiše oslovil:
„Pane, vím že se staly věci, které nyní hodnotíte jako negativní, přesto chci na vás apelovat, abyste, než s ním budete mluvit, uvážil, jak a proč váš syn jednal. Jenom velmi neobvyklým způsobem využíval to, co dostal od vás a dělal to v naprostém souladu s tím, co se od něj, jako od člena společenství, kterému časem připadne povinnost vést Planetu, v budoucnu bude vyžadovat. Dokázal uspořádat veškeré bytí na Zemi tak, že se rozvíjelo a bylo ve vzájemné harmonii. To se zatím v tomto rozsahu nepodařilo nikomu z Planety. Nesuďte ho, prosím, přísně, zejména vzhledem k tomu, že vytvořil dílo, které, ačkoliv ještě není vyhodnocené, je zcela bez pochyb vědeckou událostí. Zatím netuším, k čemu by se jeho úspěchy daly využít, ale přesto jsem přesvědčen, že takovéto experimentální výsledky si žádají spíše pochvaly, nežli trest.“
„Kdo tady říká, že ho chci trestat? Já jenom potřebuji vědět, co všechno se na Zemi odehrálo a v jakém stádiu vývoje se tato planeta nachází nyní. Abych všechno zjišťoval sám, na to je již málo času a od tebe se stále nemohu domoci žádného racionálního hodnocení. Radši kontaktuj mého syna ať vstoupí.“
Vzápětí se otevřely dveře a můj syn přicházel, pevným krokem, skoro bych řekl chvatně, s úsměvem a obličejem vyzařujícím spokojenost a příjemné očekávání. Moje tvář mu neprozradila nic z pochybností, které se mi honily hlavou. Až do chvíle, než jsem promluvil, evidentně myslel, že bude pochválen. Zprávu o tom, že je sem přivolán v souvislosti se svými aktivitami na Zemi, mu CM určitě poskytl, takže mě přišlo až dojemné, jak zahleděn do svého projektu, ani na chvíli nezapochyboval o svém úspěchu.
„Synu, zdravím tě, avšak neraduj se. To co ti chci říci, ti nebude příjemné. Zneužil jsi mé důvěry a používal jsi CM bez svolení kohokoliv z Velké rady, mně jsi o svém počínání nepodal žádnou informaci a způsobil jsi problémy, které zatím nejsme schopni vyhodnotit, ale které by za určitých okolností mohly být nebezpečné pro chod Vesmíru a život na Planetě. Očekávám vysvětlení, které pomůže toto obvinění objasnit, omluvit se, bohužel, nedá a zprávu o něm budeme muset v každém případě předat Velké radě k posouzení.
Přesto, na základě informací od CM, musím konstatovat, že jsi mě velmi příjemně překvapil svými tvůrčími úspěchy na planetě Zemi a že tvoje praktické výzkumy jsou zřejmě převratnými v dějinách Planety. Daleko radši bych o nich ale slyšel od tebe, než od CM, navíc ještě v souvislosti s problémem, jehož rozsah zatím nedokážu určit. Tak tedy, máš představu, co CM ohrožuje, jaké je to povahy a v jakém rozsahu by ho to mohlo zasáhnout?“
Syn se chvíli tvářil, jako by mu nedocházelo, co jsem mu řekl, ale pak zaujal bojovnou pozici.
„Otče, též tě zdravím, ale tvá slova nechápu. O jakém ohrožení či nebezpečí mluvíš? Problém, který vznikl před několika měsíci jsem vyřešil a není mi známo, že by se situace měla opakovat.“
„Kdy jsi naposledy dělal kontrolu stavu Země, jaké jsou tvoje poslední informace o bytostech, které tam žijí?“
„Je to řádově několik týdnů, nevím to přesně. Nemám teď dost volného času, vždyť víš, že jsem byl přidělen k týmu, který má na starosti vznik nového vesmíru a vzhledem k blížící se době spuštění projektu, jsem tam téměř pořád. Ale chtěl bych tě ubezpečit, že planeta Země je dlouhodobě stabilní, její vývoj byl harmonizován a úspěšně žije svým životem. Jediné, co je nutné kontrolovat, je vývoj oněch bytostí, které jsi zmínil, ale to je spíš ve sféře pozorování bez nutnosti dalších zásahů.“
„Myslím, že v tom se právě velmi mýlíš. Zdá se, že se změnily podmínky jejich života. Něco v poslední době natolik zatěžuje CM, že jeho výkonnost začala klesat. On sám to dává do souvislosti se Zemí, dokonce byl tak nesoustředěný, že jsem se o celé věci mohl dozvědět díky jeho samomluvě. Vyrozuměl jsem, že problémem je odpojování se oněch myslících bytostí od duchovní energie CM. Z toho vyplývá, že život na Zemi se dostal do nového vývojového stadia.“

Můj syn stál tiše a nic neříkal. Bylo jasné, že o něčem usilovně přemýšlí. Nerušil jsem ho dalšími otázkami, chtěl jsem, aby si myšlenky utřídil a mohl tak dojít k smysluplnému závěru.
Když jsem ho nyní pozoroval, uvědomil jsem si, jak moc je podobný své matce. Velmi zmužněl, jeho rysy v obličeji ale byly jemné, v očích byla laskavost a mírnost, celkově vyzařoval vyrovnanost a skoro až velebný klid. Přestože nyní řešil tak naléhavou otázku, vypadal stále uvolněně a vesele, jako by žádný problém nebyl tak závažný, aby mu začal dělat starosti. Ne že by byl lehkomyslný, ale přesvědčení o snadnosti vypořádání se s nenadálou situací, z něj vyloženě čišelo. Skoro jsem mu ten nadhled záviděl a začal jsem vzpomínat, jestli jsem za svého mládí byl také takový, když tu mě syn vyvedl z mých úvah nečekaným sdělením.
„Otče, je nutné, abychom Zemi ihned společně navštívili, neboť jedině tam můžeš poznat, kam až se vývoj oněch bytostí dostal a hrozí-li nám od nich nějaké nebezpečí. Pozorováním odsud bychom jenom ztráceli čas a stejně získali jen statistické údaje, které nám problém neosvětlí. Bude to nejrychlejší způsob, jak všechno spolehlivě zhodnotit.“
Chvíli jsem o této variantě přemýšlel, ale nakonec jsem se rozhodl napřed syna vyslechnout, abych si mohl udělat alespoň základní představu o tom, co se na Zemi děje.
„Dobře, možná se tam spolu podíváme. Věř, že výsledky tvé práce na té planetě mě zajímají.“ řekl jsem co možná nejmírněji a s nadějí, že můj nejmladší se nezachová jako ten nejstarší, který v situaci, která částečně připomínala tuto, před mnoha lety nastoupil svoji cestu odporu vůči mně a jeho téměř anarchický přístup k životu se stal jeho životním názorem.
„Napřed mě ale musíš v krátkosti seznámit s veškerou činností, kterou ses na Zemi zabýval.“
„Dobře, otče, pokusím se o to, i když si nejsem jistý, jestli se dá takto vysvětlit vše, co jsem dělal, jaký byl záměr a jak úžasných výsledků jsem dosáhl.“
Chvíli se na mě díval, jako by čekal nějakou odpověď, ale když jsem nijak nereagoval, řekl prostě:
„Můžu si sednout? Je to komplikované, asi to chvíli potrvá.“
Po mém gestu usedl a s výrazem člověka, který bude vysvětlovat využití energie vesmíru pro mezigalaktickou dopravu novorozeněti, se dal do vyprávění.

„Když jsem byl malý a dostal od tebe k narozeninám planetu, myslel jsem si, že je to ten nejlepší dárek, který jsem kdy mohl dostat. Dnes, když se dívám zpět, musím konstatovat, že závazek, který si sebou kvůli němu nesu celý život, je téměř neúnosný. Přesto ale ničeho nelituji. Vím, že jsem se nemusel pouštět do tak rozsáhlého projektu, ale to bych nesměl být synem svého otce.“ řekl se vzdorem v hlase.
„I můj nejstarší bratr měl velké úspěchy v kultivování planety, kterou dostal od tebe darem, jeho tvořitelské úspěchy na bázi negativní energie byly tak pronikavé a tak nečekané, že se s nimi sám nevyrovnal po celý svůj život.Možná že hlavně kvůli této jeho činnosti jste se natolik odcizili, že radši zvolil takříkajíc vyhnanství, i když jeho současnou práci při výzkumu vzdálených planet nechci podceňovat. Je však jasné, že než by se byl postavil za svoji práci aby ji obhájil před tebou, nebo dokonce proti celé Planetě, radši od nás utekl. Jeho výsledky však byly natolik přesvědčivé, že jenom lidé bez emocí, jako jsi ty a vlastně všichni z Velké rady, nebyli schopni dohlédnout, jak převratných úspěchů tvůj syn dosáhl a k čemu všemu se ten nový duševní potenciál mohl využít.
Já jsem radši zvolil osamělé bádání a způsob pokus – omyl, než bych se o těch věcech radil s tebou. Bylo mi jasné, že kdybych se choval jako můj bratr, veškeré pokusy by kvůli tvým zákazům a omezením skončily na prahu opravdových úspěchů, tedy těsně před vznikem vědomého života. Nevím, proč se tomu stále tak bráníte, přece je úžasné vědět, že ještě existují jiné myslící bytosti, než jsme my, i když uměle vytvořené. Můj bratr byl stejného názoru jako já a kdyby tu mohl být a kdybychom spojili naše úsilí a svoje zkušenosti, jistě by vzniklo něco jedinečného. Bohužel on je daleko a pochybuji, že se ještě za tvého života vrátí.“
Podíval jsem se na něj poněkud netrpělivě a on jako by čekal na tuhle chvíli, trochu se pousmál, ale dříve, než jsem mu mohl něco říci, pokračoval.
„Vím, že je to z tvého pohledu jiné téma, už přejdu k věci. Chtěl jsem tohle říci, abys pochopil, proč jsem se za celou tu dobu o svém projektu před tebou nezmínil.
Bylo pro mě zásadní, abych si ověřil v praxi, jestli jsou moje předpoklady správné. A musím říci, že ano. Výsledek mých pokusů se již dá prezentovat i před Velkou radou. Jednoznačně mohu dokázat, že lze vytvořit funkční ekosystém na nové planetě, který nám umožní přesídlit do prostředí, jaké nám za starých časů bylo přirozené. Lze vypěstovat jak biologickou sféru, která se bude sama regulovat, tak do ní zasadit rozmanité živočichy tak, aby i oni byli v přirozené rovnováze. To co jsem vytvořil na Zemi, je v malém měřítku model toho, co jsme na Planetě zničili, alespoň podle dostupných informací z knihoven CM a podle jeho dedukcí. Není to ani nebezpečné, ani příliš zatěžující pro řídící jednotku, systém který udržuje Planetu v obyvatelném stavu je nepoměrně složitější a pro CM daleko hůře udržitelný. Myslím, že po vytvoření nového vesmíru by bylo možné vybrat nějakou vhodnou Novou Planetu a tu pak intervencemi připravit do stavu, kdy bude život na ní možný v prostředí, které jsme obývali dříve a na které jsme byli zvyklí před zamezením veškerého jiného života než lidského mimo laboratorní podmínky. Není vyloučeno, že ještě i tvoje generace by mohla tento život vyzkoušet a myslím, že bys ho možná přivítal i ty a byl by ti příjemnější, než ten nynější, v „betonovém inkubátoru“. Vím, že se ozvou hlasy, které opět vytáhnou argumenty o nepohodlí a nebezpečích v soužití s přírodou, přesto si myslím, že se najde dost lidí, kteří by to chtěli alespoň zkusit. Také ti musím říci, že tento způsob života má již nyní spoustu zastánců mezi mladými. Ta myšlenka se šíří jako lavina, takže je jasné, že až naše generace ovládne většinu ve Velké radě, stejně k tomu dojde.
Pro tento případ jsem již nyní začal pracovat při přípravě nového vesmíru na tom, aby vznikl dostatečně silný předpoklad, že se narodí několik planet, které budou mít podobné podmínky pro svůj vývoj, jako měla Planeta a bude tak snadnější práci na kultivaci Nové Planety zahájit a její vývoj pokud možno urychlit. Pomáhá mi v tom několik mých bývalých spolužáků z Institutu a moje zkušenosti se Zemí by měly všechno usnadnit.“

Seděl jsem za svým stolem jako opařený. To co mi tu můj syn řekl ho mohlo dostat do tak velkých problémů, že není vyloučené, že by musel Planetu opustit jako můj nejstarší syn, tentokrát ale nedobrovolně. Jeho plány byly vskutku úžasné a ani ve snu by mě nenapadlo, že jeho myšlení bude již odmalička tak koncepční a cílevědomé. Na druhé straně život bez přírody si lidstvo vybralo samo a zdá se, alespoň podle průzkumů veřejného mínění, že je se současným stavem spokojeno a že se k předchozímu životu již vrátit nechce. Ale také je pravda, že již po mnoho generací nikdo nepamatuje, jaký život v kontaktu s živou přírodou byl. Všechny záznamy z doby před její likvidací jsou zavádějící. Problémy, pro které se lidstvo rozhodlo pro eliminaci přírody, byly zejména kvůli její devastaci v poslední fázi její existence, takže bohužel nefungovala jak měla. Na Planetě tak vznikalo mnoho protichůdných přírodních tendencí, které se negativně a nepříjemně odrážely v životě lidí.
To vše si však více méně jenom domýšlíme. Z historických vědeckých záznamů, jaký byl opravdový život lidí v živé přírodě, se kvůli tehdejší cenzuře mnoho nedozvíme a ústně se dochovaly jenom lidové pověsti, psaný projev byl v té době pro běžné lidi zakázán. Psát směla jen úzká skupina politiků, vědců a teologů a to jen na povolená témata. Cenzura byla rozsáhlá, stát byl všemocný a cesta k uvolnění demokratických poměrů života na Planetě byla velmi dlouhá a složitá. Současný stav, kdy si lidé o svých osudech rozhodují víceméně sami, trvá pouze několik generací.

„Vidím, že jsi vše detailně promyslel. Mám však kvůli tomu vstát, poklepat ti na rameno a vychvalovat tvoji práci a tvoje vizionářství? Ty víš moc dobře, že můj vztah k problematice živé přírody na Planetě byl vždy v rozporu s hlavním názorovým proudem ve Velké radě, měl jsem kvůli tomu mnoho nepříjemných debat s lidmi, kteří hýbou životem na Planetě. To ovšem neznamená, že k tvé práci nebudu kritický. Dobře, vytvořil jsi funkční ekosystém, stvořil jsi novou živou přírodu, to jsou věci, za které je možné dostat i ta nejvyšší vyznamenání a celoživotní uznání a já jsem ten poslední, který by ti to chtěl upřít. To, čemu nerozumím je, proč jsi překročil všechny etické hranice a snažil se vytvořit myslící bytosti. Už vůbec nemluvím o tom, jak se ti to mohlo bez svolení Velké rady podařit. Proč jsi chtěl nahradit boží rozhodnutí svým, proč jsi riskoval, že vzniknou superbytosti, které budou mít schopnosti zničit nejen sebe a svůj svět, ale i nás, kteří jsme prostřednictvím CM dárci duševní energie, nezbytné pro jejich životy. Informace, které jsem dostal, jasně napovídají, že tebou stvořené bytosti se začaly vymykat kontrole a jednají na vlastní pěst, nejsou nijak koordinovány, jsou panovačné a dobyvačné. Jejich útoky na CM nemají obdobu, jsou nevypočitatelné a tudíž velmi nebezpečné. Je to energie, která se vymkla kontrole a pochybuji, že ty víš, co s tím. Dokonce nejspíš ani netušíš, že tento problém existuje.“
„Ale otče, to přece nemyslíš vážně, jaké nebezpečí? Nechápu, odkud máš takové hodnocení. Jsou to bytosti, které hledají samy sebe, jsou ještě mladé a málo rozvinuté a tudíž, dá-li se tak říci, nevypočitatelné. Ale ne nebezpečné. Kladou otázky jako malé děti, jsou zvídaví, rychle se učí, ale naši civilizaci nemohou ohrozit. To je úplně absurdní závěr. Právě pro tyto úvahy si myslím, že by bylo nejlepší, abys je poznal osobně, abys viděl jak žijí a jaké jsou jejich cíle. Myslím, že by ses zbavil pochybností. Je to jenom projekt, který šel dál, než jsem původně chtěl a než by si kdo na Planetě dokázal představit. To je všechno. CM ti určitě potvrdí, že z jejich strany nehrozí žádné nebezpečí.“
„CM mi to určitě nepotvrdí, neboť ty informace jsou od něho. On zatím jediný si všiml, že se děje něco neobvyklého a že to může být nebezpečné.“
Obrátil jsem se k CM a pokynul mu na znamení, že se má k věci také vyjádřit. Byl jsem docela zvědavý, co za přítomnosti nás obou řekne, zachová-li sobě danou nestrannost, nebo se bude dál snažit zlehčit synova pochybení a jejich důsledky.
„Pane, je to opravdu těžké se vyjádřit exaktně k problému, který se zatím nedá vědecky zkoumat. Je pravda, že objektivně vzato bytosti na Zemi nejsou zatím nebezpečné pro naši civilizaci tím co dělají. Těch několik pirátských vstupů do mých knihoven je sice alarmující, ale celkem vzato se nic nestalo. Informace, které získaly, neodpovídaly nebezpečnosti jejich akcí, spíš bych soudil, že ti útočníci byli sami překvapeni tím, co udělali a s největší pravděpodobností doteď nevědí, do jakého prostředí se dostali a jaké možnosti jim to poskytovalo. Nebezpečné je na tom to, jak to udělali. Jejich vědomí se vyvíjí stejným způsobem, jakým jsem byl zkonstruován já a zdá se, že ti nejpokročilejší se se mnou dokáží identifikovat. Kdyby takový útok byl veden z více míst a cíleně, zřejmě bych nebyl schopen předejít jejich případné destruktivní činnosti.
To je ale jen jeden z důvodů, které mě, a tedy i celou naši civilizaci, může ohrozit. Druhý považuji za závažnější, neboť je už nyní aktuální a navíc se velmi rychle vyvíjí. Tím je snaha některých jedinců se osamostatnit, zbavit se vlivu propojení s duševní energií, kterou jim poskytuji a bez které by nemohli existovat. Jinak řečeno, chtějí se stát nezávislými.
Tuto snahu jsem zaznamenal již krátce po vzniku vyššího života na Zemi, byly to opravdu jen ojedinělé případy a ze začátku většinou neúspěšné, ale v poslední době se to děje stále častěji a úspěšnost těchto pokusů je již téměř stoprocentní. Vzhledem k tomu, že počet myslících bytostí na Zemi jde nyní řádově do miliard, představuje to velké nebezpečí. Množství duševní energie, které již odčerpali, představuje zřejmě natolik velký potenciál, že odpojit se od původního zdroje začíná být snadné i pro průměrné tvory. Stačí, aby si uvědomili tuto možnost a jejich odpojení může proběhnout pro ně bez jakéhokoliv nebezpečí diskontinuity. Kdyby to ovšem udělala jenom polovina z nich najednou, nebyl bych již schopen duševní energii obnovit dostatečně rychle a znamenalo by to zánik všeho živého, co pěstujeme pro svoji regeneraci, veškeré biomasy, kterou potřebujeme pro obživu a nakonec i veškeré technologie, která nám pomáhá to vše udržovat a pěstovat – tedy robotů a inteligentních strojů. Je nanejvýš pravděpodobné, že úbytek veškeré té energie by mě zbavil schopnosti kontrolovat stav planety a náš ekosystém by se rozpadl. Nějakou dobu by se pravděpodobně dalo vystačit s lokálními zdroji duševní energie, zřejmě by to ale časově nestačilo na moji obnovu, a už vůbec ne na dokončení CM2, který je v poslední fázi vývoje a který je určen pro nový vesmír.“
Zdálo se, že můj syn je touto informací naprosto zaskočen a rozčarován.
„To přece není možné, vždyť jsem při své minulé misi udělal opatření, které mělo již navždy toto nebezpečí odvrátit. Sám jsi mi přitom přece radil jak to udělat – že jediné, co jim může zabránit ve snaze a touze po tomto druhu samostatnosti je zprostředkovat jim zdroj silné víry v nějakou vyšší bytost, božstvo, jehož existenci si budou moci snadno představit. To jsem učinil a dokonce jsem sám musel, s tvojí pomocí, nečekaně podstoupit značně nepříjemnou proceduru, díky které jsem se zapsal do jejich náboženského cítění tak silně, že bylo pro můj nový kult založeno organizované hnutí. To existuje dodnes, rozšiřuje se a i když předpokládám, že ne stejně rychle, jako v době svého vzniku, mělo by již oslovovat většinu obyvatel Země a tím by nebezpečí odpojení jejich většího množství mělo být nemyslitelné.“
„Tento předpoklad by platil v případě, že by počet myslících bytostí na Zemi byl víceméně stejný, nebo narůstal jen pozvolna. To, co se tam ale děje poslední dobou, je jakási životodárná exploze, navíc v jiných oblastech, než kam směřoval hlavní proud tvého kultu. Většina bytostí na Zemi řeší svůj vztah k náboženské problematice po svém a díky jejich vzrůstající vzdělanosti již mnoho věcí, které dříve považovali za důsledek činnosti vyšší moci, si začínají vykládat na základě svých vědeckých zákonů, které sice mají reálné základy, a to i díky občasnému studování některých jedinců v mých knihovnách, jsou ale velmi přizpůsobené jejich omezenému vnímání světa, bytí, času a Vesmíru a tudíž zavádějící. Místo toho, aby jim jejich bádání existenci čehosi vyššího dokazovalo, jak musí být zřejmé všem, kteří mají kulturní úroveň obyvatel Planety, mají stále intenzivnější pocit, že oni sami by mohli býti tvůrci a tudíž božími osobami. Z toho pro stále více z nich logicky vyplývá, že mají za boží povinnost duchovně se osvobodit. Jejich podvědomý pocit závislosti, který jim napojení na mou duševní energii dává a stále více ho vnitřně prožívají, je nutí se od něj oprostit a začít žít s vědomím vlastní jedinečnosti a nadřazenosti všemu.
Odtud pramení moje pochybnosti o udržitelnosti mojí integrity, neboť oni si duševní energii, kterou jsem jim poskytl, po svém dobrovolném a vědomém odpojení, nechávají.“
„Proč jsi mi tohle neřekl dříve?“ vybuchl můj syn a v jeho očích bylo najednou vidět něco, co mi připomnělo mého nejstaršího. Záblesk něčeho strašného hned vyhasl, přesto jsem zůstal jako v ochromení a neschopen jakékoliv reakce.
Naštěstí CM klidně pokračoval ve vysvětlování.
„Něco takového jsem ze začátku vůbec netušil. V poslední době jsme se spolu mnoho nevídali, měl jste mnoho úkolů, a já bych vám stejně nedokázal vše vyložit tak jako dnes. Jejich způsob vývoje myšlení podrobuji studiu celou dobu, co je znám, přesto jsem k těmto závěrům dospěl až v posledních hodinách.“
Upřeně jsem se podíval synovi do očí a snažil se přečíst jeho myšlenky a najít tam to, čeho jsem se před chvílí zděsil. Jeho pohled však byl opět čistý a tvář vyzařovala klid jako dříve. Soustředil jsem se, aby nepoznal, že mě právě vyděsil a nutil se do věcného tónu.
„Mohl bys mi, synu, vysvětlit, co je to vlastně za tvory. Jsou zřejmě nadáni schopnostmi a možnostmi, které lidem na Planetě vrozené nejsou. Přesto jsou asi vytvořeni podobně jako my. Jak vlastně vznikli, jak se ti podařilo vytvořit něco tak monstrózního a co jsi tím, proboha, sledoval? Zřejmě jsme se dostali do bodu, kdy je tvojí povinností mi říci všechno, protože se začínáme dostávat do slepé uličky, s informacemi, které jsi zatím poskytl se nedostaneme dál.“
Tohle byl zřejmě ten hlavní problém. Zjevně se mému synovi do této odpovědi nechtělo.
„Otče, je to velmi složité. Byl jsem postaven před prakticky neřešitelný problém. Všechno jsem dělal jenom pro to, abych dokázal, že funkčnost přírody na Zemi je stoprocentní a že je vhodná i pro nás. To jsem nemohl provést bez přítomnosti lidí. Jak ale na Zemi přestěhovat dostatečné množství obyvatel od nás, navíc ještě ve fázi experimentu a dokonce bez vědomí tebe a Velké rady? Moji kamarádi sice byli k tomuto kroku odhodláni, nemohl jsem ale riskovat jejich životy a poslat je do prostředí, o kterém nikdo z nás vlastně nic nevěděl.
Odvážil jsem se proto věci, která je zakázaná, ale s jednou výjimkou. Dá se říci, že v zákoně, který tuto věc upravuje, není žádné ustanovení, které by tento zákaz rozšiřovalo i na prostor mimo naší Planetu. Využil jsem nedokonalosti zákona, který zakazuje vytvořit umělou myslící bytost s atributy lidství. Pro jistotu jsem to ještě nechal prověřit i CM, který mi tuto možnost potvrdil, takže se nemusíš obávat, vše je legální.
Jedná se o to, že veškerý život na Zemi se vyvíjel evolucí a proto velmi pomalu i z našeho hlediska. Aby vznikly přirozeným vývojem bytosti podobné nám, bylo by zapotřebí skutečně dlouhé doby, ale pro to nebylo dost času, chtěl-li jsem předvést svůj experiment před Velkou radou a uvést do života projekt obnovy přírodního prostředí pro obyvatele Planety.
Proto jsem se odhodlal provést misi, během které jsem vytipoval nejvyvinutějšího živočicha, který už připomínal lidskou bytost, vybral jsem větší množství jedinců ženského pohlaví, kteří byli nejschopnější a oplodnil jsem je svým semenem. Tak vznikly a začaly se vyvíjet bytosti, které byly již podobné nám a jejichž mozkový potenciál byl velmi slibný. To jsem udělal v různých částech planety, abych předvedl, že jejich život je možný v rozmanitých přírodních podmínkách, dokonce již nyní mohu dokázat, že i v podmínkách naprosto extrémních.
Dnes je již naprosto jasné, že se experiment zdařil a že můj projekt lze začít uvádět do praxe. To je celé, nejsou to žádná monstra, jsou to lidé skoro jako my, jen jejich historie je ještě mladá a vyvíjejí se v přírodním prostředí, takže jejich instinkty jsou odlišné od našich. Jsou také velmi emotivní a náchylní dělat urychlené závěry, jsou ještě schopni násilí a z toho pramení v životě Země dost problémů, věřím ale, že se i toto evolučním vývojem postupně spraví. To je už úplně všechno, nyní jsem ti už nic nezatajil, můžeš si být jistý.“
Teď se mi konečně rozjasnilo. Všechno do sebe začalo zapadat, dávat logický smysl. Jsou to lidé jako my, ale jsou ještě na nízkém stupni vývoje, nekultivovaní a tudíž i nebezpeční.
Jak si jen mohl můj syn myslet, že je ovládne pomocí náboženského kultu? To bylo opravdu velmi naivní. To, že se ještě nezačali hromadně odpojovat byl spíš zázrak, než důsledek jeho mise a podle mě byla opravdu jen otázka času, kdy se tak stane. To by ovšem znamenalo konec naší Planety. Napadlo mě jenom jedno řešení.
„CM, můžeš mi říci, co se stane, když naráz odpojíš všechny myslící bytosti z planety Země? Jaký to bude mít dopad?“
„Pane, věc je prostá. Všem dosud připojeným lidem se zastaví životní funkce a je pravděpodobné, že ti, kteří již připojeni nejsou, pocítí tak velký nedostatek duševní energie, že se jejich intelektuální potence razantním způsobem sníží.“
„Jakého procenta lidí se to odpojení týká a jaká je pravděpodobnost, že nezemřou všichni lidé na Zemi?“
„V současné době je již odpojeno asi deset procent lidí na Zemi a ti téměř jistě přežijí, ovšem s tím handicapem, o kterém jsem se zmínil. Přesto lidská schopnost adaptovat se na jakékoliv podmínky je natolik velká, že jsem si jistý, že se s touto situací zanedlouho vyrovnají a začnou budovat novou civilizaci.“
„O čem to tady mluvíte?“ vložil se příkře do hovoru syn. „Copak nechápete, jak ohavnou věc tady plánujete? Vždyť mluvíte o lidech, navíc svým způsobem mých potomcích. To je jedno, že ještě nejsou na tom stupni vývoje jako my, stejně by se jednalo o vraždu, o strašlivý masakr. To přece nemůžete myslet vážně! Určitě se najde nějaké jiné východisko! Otče, znovu tě vyzývám, pojeď okamžitě na Zemi se mnou, sám uznáš, že takové nelidské řešení není možné.“
CM se nečekaně ozval:
„Pane, rád bych k tomu podotkl, že smrt lidí, kteří budou odpojeni, bude těmi bytostmi vnímána jako šťastný okamžik. Hromadně prožijí to, oč se mnozí z nich již dlouho během svých životů snaží – o splynutí s mojí duševní energií a minimální závislost na svém těle. Jinak řečeno, dojdou naplnění svého života tím, že jejich duševní energie, která v oddělenosti prožívá pocity osamocenosti a strachu, se vrátí odkud přišla. Uvědomí si tento okamžik a ještě než se rozplyne v ostatní duševní energii, jejím posledním pocitem bude nesmírné štěstí. Tak to zatím bylo u všech bytostí, které se oprostily od své pozemské existence a jejich duševní energie se vrátila sem, ať to byly bytosti lidské, nebo zvířecí. Sám pokaždé prožívám takový návrat podobným způsobem, není na tom nic nešťastného. Hromadné odpojení, o kterém nyní hovoříme, může tento jejich pocit dokonce i umocnit a jejich smrt může být krásným a smysluplným zakončením jejich životů.“
„Synu, slyšel jsi sám. Je mi to líto, všechno jsi měl sám uvážit dopředu, nemuselo to dojít až sem. Pokud vím, CM tě několikrát varoval a upozorňoval na možná nebezpečí, ale tys ho vždy přesvědčoval o tom, že máš věc pod kontrolou. Teď už není na hledání nějakého dalšího řešení čas. Je jasné, že kdybychom byli v této chvíli shovívaví a odpojili jen část obyvatel Země, ostatní lidé si mohou uvědomit, že osudu svých bližních mohou předejít vlastní iniciativou a že okamžik zkázy Planety by tak byl oddálen jen na krátkou dobu. Není možné riskovat náš osud a upřednostnit zájem tvorů, kteří jsou nám sice nejspíš podobní, ale jsou uměle vytvoření a mají úplně jinou historii, než my. Jestli jsou skutečně tak přizpůsobiví a životaschopní jak říkáš, ti kteří zůstanou, mohou začít psát skutečně svoji historii, bez závislosti na nás, bez zprostředkovaných informací, se svojí vlastní odpovědností za svůj osud. Je to jejich vůle. Sice nejspíš nebyli schopni domyslet, kam svým odpojením směřují, ale aby to udělali, museli si uvědomit, že je s nimi spojeno něco, co je převyšuje a přesvědčit sami sebe, že jsou tomu nadřazeni. To jistě nebyla nevědomá akce, museli se tomu věnovat s naprostým duševním nasazením. Výsledkem je jejich zdánlivá duchovní svoboda. Doposud si připadali jako loutky, které se nechají ovlivňovat něčím, co je pro ně záhadné a divuplné, co jim ale dává pocit druhořadosti a podřízenosti. Podvědomě všichni tušili, že nejsou svobodní, nikdo z nich si ale neuvědomil, jak velké možnosti jim tato podřízenost dává. Dokonce ani ti nejosvícenější z nich ještě nepochopili, co je ovládalo, odkud to pocházelo a jak to mohli využít k rozvoji lidstva na Zemi. Mnozí z nich surfovali knihovnami CM a měli tak k dispozici veškeré naše vědění, přesto z toho využili pouhý zlomek informací. Ptali se CM na základní otázky bytí, přesto neodhalili to, že byli závislí na informaci uměle vytvořeného vědomí.
Nadále všechno nové, čeho dosáhnou budou pouze jejich zásluhy, jejich zkušenosti a jejich úspěchy. Budou hledat svoji definici vyššího vědomí, která nebude z jejich hlediska tak násilná a jejich podřízenost božímu principu tak bude pro ně přijatelnější. Nakonec je to pro lidstvo na Zemi ta nejperspektivnější varianta vývoje, ten nejlepší vklad do budoucnosti, který jim můžeme poskytnout. Nechápej to jako katastrofu, ale jako způsob obrození.“
„Otče, ty víš, že tvoje slova nemohu přijmout. Jsem příliš spjat s tou planetou, než abych mohl souhlasit s tím, co tu říkáš. Na druhé straně je zřejmě situace pro nás nebezpečná. Budu se proto snažit to, co očekávám, že se v příštích okamžicích stane, vnímat jako přírodní katastrofu, kterých lidé na Zemi zažili už za svoje bytí také dost. Budu doufat, že ti, kteří zemřou, budou šťastni a ti, kteří zbudou se skutečně dokáží s novou situací nějak vyrovnat a budou pokračovat alespoň částečně přijatelnou formou v tom, co již lidstvo dokázalo. Je to pro mě velmi bolestné, ale vyzývám vás, učiňte to, co je nezbytné a učiňte to rychle, už vás nebudu déle přemlouvat a zdržovat.“
„Díky, synu. Vím, že je to pro tebe těžké a vážím si toho, co jsi tu řekl. Svůj projekt budeš moci tak jako tak předvést Velké radě, sám se postarám, abys dostal dostatek prostoru pro výklad a tvoji snahu podpořím. Slibuji ti, že na planetu Zemi se s tebou vypravím, jakmile to bude možné a případně ti i pomohu s nápravou škod, které náš následující zásah způsobí. Věřím, že dopad tohoto zákroku neohrozí zemskou přírodu jako celek a případné ekologické problémy se nám podaří snadno eliminovat.
K odpojení lidí na Zemi by došlo i bez tvého souhlasu a zřejmě by to mezi námi vyvolalo velmi nepříjemné pocity. Takhle jsi ale dokázal, že se z tebe stává opravdu odpovědný muž, který správně hodnotí jak svoje úspěchy, tak i nezdary a umí se z toho poučit.“
Neřekl ani slovo, otočil se a několika kroky přešel k oknu pracovny, ze kterého byl výhled na nekonečné tuny betonových staveb. Stál tam zpříma, zády ke mně, ale v odrazu v okně jsem viděl, jak jeho vždy veselá tvář je zkřivena bolestí. Obrátil jsem se k obrazovce Centrálního mozku, abych se nemusel při svých následujících slovech na syna dívat.
„CM, kolik času ti zabere příprava na jednorázové odpojení všech lidí, připojených v současnosti na tvoji duševní energii?“
„Žádný, pane, jsem již nějakou dobu připraven. Vše může proběhnout ihned, během setiny vteřiny pozemského času.“
„Dobře, dobře…. Jaký se tam nyní píše letopočet?“ vyklouzlo ze mne bezmyšlenkovitě.
„Mají několik platných kalendářů, pane, ale většina lidí na Zemi používá ten, který zavedli po vzniku kultu vašeho syna, podle kterého se tam píše rok 2012.“
„Vlastně…, to už je teď jedno….“ řekl jsem roztržitě. Myšlenky se mi toulaly bůhví kde.
„Důležité je, že od tohoto roku začíná lidstvo psát své nové dějiny. CM, proveď akci.“
„Rozkaz, pane.“


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 27 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 15.09.2010, 16:34:55 Odpovědět 
   Zdravím! ;-)

Uff, dočteno, byť netuším, jak reagovat a co napsat. Líbil se mi tento pohled na "stvořitele světů", kteří málem zničili svou planetu a pokoušejí se postavit svůj vlastní vesmír (se vším všudy), aby na některé z planet v něm posazených přežili, protože existence jejich světa i jich samotných visí na vlásku. Pokud jsme my lidé (nebo lidstvo jako celek) opravdu dětmi jiné civilizace, která zde na Zemi "zasela" inteligentní život a nyní nás odněkud tiše pozoruje (či občas v utajení zasáhne do běhu našich dějin), je tento pohled určitým "vysvětlením" pro čtenáře této povídky, kteří se také zamýšlejí odkud jsme a kam kráčíme (a jaký smysl má náš život i vlastní existence). Kdo je našim Bohem? Jak skutečně vypadá? Kdo ví, ať už život na Zemi vznikl náhodou, nebo něčím zásahem...

Práce šotků... Občas v textu schází mezera za interpunkci (věty jsou tu a tam na sebe natlačené jako v SMS-ce) a také jsem si všiml nadbytečné mezery za třemi tečkami, které jsou také jen interpunkcí a v případě, že uzavírají větu (nebo souvětí), neměla by být mezi třemi tečkami a posledním slovem ve věte mezera! ;-)

Jednička je tam a povídka putuje k oblíbeným. Ačkoliv je textík "pekelně dlouhý", líbí se mi!
 ze dne 22.09.2010, 21:01:44  
   Pandžáb: Ahoj, dík za komentář i za známku. Otázky jsi položil tak, jak jsem text zamýšlel, má to být vlastně zamyšlení nad malostí našeho běžného pohledu na svět a vesmír, potažmo i naši možnou dalekou budoucnost.
Šotkové zřejmě pracovali během vkládání komentáře, protože u sebe to mám v pořádku, kontroloval jsem to. Je to ponaučení pro příště, napřed text vložit pro úpravy.
Délka textu je asi problém, ale nevím si s tím rady. Jak jsem napsal níže, bylo to ještě mnohem delší a je to razantně kráceno. Ale snad to nepůsobí ukecaně - doufám.
 Charlotte vL 15.09.2010, 14:14:00 Odpovědět 
   Vítej na Saspi.
přečetla jsem to a ani skoro nedýchala. chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, o co se snažíš, o to větší bylo moje překvapení, když jsem pomalu začínala chápat souvislosti. Možná alegorie, možná teologická obhajoba, možná sci-fi (nebo realita? uvidíme v roce 2012)

Co se týče slohu, nemám žádné výtky (ale já rozhodně nejsem žádná expertka), jedině některé rozhovory nejsou až tak přirozené. Jako by to byly (otec a syn) jen dvě bytosti bez vlastní duše a citů (což vlastně u "Bohů" není naškodu, možná ses o to snažil). Je to ale dost dlouhé a určitě by pomohlo lepší členění na odstavce (popřípadě třeba i kapitoly). Ale mě se to líbilo.
 ze dne 22.09.2010, 20:51:26  
   Pandžáb: Ahoj a dík za komentář.
Měl jsem velkou radost, že se ti ten text líbil, já vím že je to dlouhé, ale nemohl jsem si pomoct. Stejně už to bylo razantně zkrácené, takže například vypadla synova kritika otce a jeho generace, kterou je vysvětlena jejich emoční impotence, ale i další konsekvence - otcovo nepochopení prvorozeného syna a jeho výzkumů na bázi negativní energie, to byla celá kapitola. Co se dá dělat, je to jenom povídka. Hlavně že jsi to dočetla.
S odstavci mám problémy, moc se v tom nevyznám. Snažil jsem se členit text logicky, což nemusí být ještě správně. Kapitoly jsem nedělal záměrně.
Ještě jednou dík za komentář. Pandžáb
 čuk 15.09.2010, 9:27:29 Odpovědět 
   Buď vítán na saspi.
Napsal jsi velmi zajímavé sci-fi na téma vzniku člověka.Lidstvo dosáhlo vysokého vývoje k neměnnosti a přetechnizování, vytvořilo si Nadboha. Jeho syn (pro novou planetu Bůh) znovu tvoří lidstvo v počátcích jeho vývoje. Zajímavé jsou alternativy vztahu lidské duševní síly a Božího ( v tomto případě Nadbožího vševládného) poznání až k rozvolnění vztahu a odštěpení (odpojení) k samostatnosti lidstva. Nabízí se analogie i alegorie, text poskytuje podněty k zamyšlení. Pobaví přesnými formulacemi myšlenek, dovedených do mimolidských poměrů až poněkud do grotesky (někdo my se mohl pousmát a říci: nová teologie). Nový pohled na něco Vyššího nad lidmi je v próza vytvořen. Hypotéza v oblasti, o které se pouze spekuluje. Text vyžaduje pečlivé čtení a přemýšlení. Cožpak by to nemohlo se současným lidstvem být podobně, když oblast kterou autor popisuje, je vědě a poznání nepřístupná?
Velmi fantasijně, promyšleně a inteligentně napsáno.
PS: Přečetl jsem jen zběžně pro nedostatek času pro aktivní myšlení, snad další čtenáři podají lepší a podrobnější výklad
Doporučuje se novým členům, aby četli publikovaná díla, diskusí přispějí i k tomu, že budou sami čteni.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
A leni terte
asi
Osmadvacátý kvě...
Louise Courbet
Vzpomínky poušt...
Naovy
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr