|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Tančila requiem ::
Konečně jsem se zas odhodlala k publikaci. Nuže, v tomto dílku na vás (či Vás) čeká jeden poněkud melodramatický obřad. Metaforično, archaično, ne zas tolik epična - z toho se zhruba skládá tato jednohubka.
No, nechte si tedy chutnat, snad se neotrávíte. |
| |
|
|
Odešel náhle. Lidé v černém pod šedým nebem kladli bílé svíce na jeho hrob. Proč? Znali ho, nepotřebovali lepší důvod. Prázdný soucit z nich dělal lepší bytosti. Jen proto se bledí a zádumčiví semkli kolem místa posledního odpočinku. Jako krkavci u mršiny. Nad jejich hlavami se kroutily křečovité větve starých bříz, pod nohama jim zas úpěla vyprahlá hlína.
Krkavci začali zpívat prostoduché žalmy. Obraceli hrdla k nebesům, jako by tu božskou klenbu chtěli spolknout. Víčka pevně zavřená, aby je nic nerozptylovalo. Kývali se ze strany na stranu, z kapes vytahovali hrsti růžových plátků a rozhazovali je všude kolem. Táhlé Krkavčí requiem nemělo konce.
Tu kdosi rozrazil jejich řady. Žena. Oděna v šarlat, vlasy rozevláté, v očích plamen. Davem Krkavců projela vlna nespokojeného zabručení. Žena volným krokem přistoupila k hrobu, jantarovýma očima se vpíjela do liter vyrytých na náhrobku. Pak náhle poklesla v kolenou a vrhla se k tomu kusu kamene. Své bělostné čelo opřela o studenou plochu náhrobku a třesoucíma rukama objala mramorový blok. Začala mu cosi velice důvěrně šeptat. Slova lítosti, účasti.
Lásky?
Krkavci začali brblat. Chování Šarlatové ženy jim připadalo nanejvýš nedůstojné. Žádný z nich se však zatím neodvážil oslovit ji přímo. Tak to možná nemělo zůstat nadlouho, ale dřív než se některý z nich osmělil, žena opět povstala. Hrdě se vztyčila nad jejich hejnem, zhluboka se nadechla a začala zpívat.
Její hlas zaševelil v korunách utrápených bříz. Zpuchřelé dřevo jako by snad tím zvukem pookřálo. Ten zpěv, to byla mozaika barev lapená v síti tónů. Oslavoval věčnost i pomíjivost, truchlil a zároveň vzýval naději. Vše beze slov, bez jazyka.
Krkavci ztichli. Šarlatová dáma pozvedla ruce nad hlavu a tleskla. Ještě jednou. Znovu a znovu. Po každém tlesknutí se otočila dokola, až jí sukně vlála. Pohozené lístky růžových květů se nejistě odlepily od země a začaly se tetelit v povětří. Žena přestala zpívat a začala tančit. Nohy jí jen hrály, jak vířila kolem náhrobku. Podpatky otřásaly mrtvou zemí, skoro od nich jiskry odlétávaly. Šarlatová vztáhla ruce k nebi v němé výzvě.
Zvedl se vítr. Na jeho křídlech přiletěla hudba, která již nemohla odolat výstupu žlutooké tanečnice. Melodie stoupala a klesala v divokém tempu. Půda se třásla, listí se chvělo s ní. Žena se rozvlnila v pase. Plameny svící následovaly jejího příkladu a úzké ohníčky divoce zaplápolaly. I vítr tančil jak blázen. Šarlatová si zcela podmanila přírodu, strhla ji s sebou do víru nepopsatelného běsnění. Krkavci se na to dívali s zobáky doširoka rozevřenými.
Obloha ztěžkla mračny, tempo se stupňovalo. Tanečnice se spíš jen křečovitě svíjela, než tančila. Rychleji, rychleji! Růžové plátky vzplály. Vítr řval a hudba kvílela. Země pukala a haluze praštěly. Blesk rozčísl nebe. Šarlatová dáma padla bez dechu na hrob. Na její tělo dosedl popílek z růžových květů.
Hrom ukáznil rozzuřené živly, první dešťové kapky rozpačitě začaly smáčet strnulý hřbitov. Nastalo ticho strašnější než sebedivočejší bouře.
Krkavci nebyli schopni kráknutí, natož pak slova. Dva z nich se odloučili od hloučku a opatrně se přiblížili k Šarlatové. Nehýbala se. Rudá látka šatů se rozlila po hrobě jako kaluž krve. Tanečnice měla podpatky bot způli obroušené. Sinalou tváří se tiskla k zemi. Údy nedbale rozhozené.
Dvojice Krkavců se váhavě shýbla nad jejím bezvládným tělem.
Lekli se, když náhle pohnula hlavou. Do tváří se jim vpalovaly dva oslnivé jantary. Zpoza jejich zlatavých plamenů prýštily potůčky horkých slz. Skrz polootevřené rty se prodíral tichý hvízdavý dech. Tak přece byla naživu. Každý z Krkavců opatrně uchopil ženu za paži a pomohli jí na nohy. Táhli ji pryč z místa smutku.
Nevzpouzela se, dokonce se ani neohlédla. Nechali ji předvést poslední tanec, vzdát poslední hold. Na ničem dalším teď nezáleželo. Už nikdy víc nezatančí. Nikdy a nikomu. Svědomí jí to nedovolí. Svědomí a bolest, kterou způsobila muži pod náhrobkem.
Salome dotančila mezi Krkavci. Obřad mohl pokračovat.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 38 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
