» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."

W. Shakespeare

počet přístupů: 2141676

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Zeď - šestá část ::

Charlotte vL	publikováno: 13.10.2010, 13:23

Konečně se alespon něco vysvětlí... :) Ale co?


	#6 Komisař nemohl dospat. Včera snad do půl druhé v podkroví Charlottina domu prohlížel v hostinském pokoji Manoninu zdravotní knížku. Našel jména doktorů, kteří ji od narození měli na starosti, poznámky o očkováních... Nechápal, jak se Charlotte dostala do tak zabezpečených databází, které odolaly i Jean-Paulovi a Robert raději tehdy zašel pro povolení. A jestli je Charlottina teorie pravdivá, ti doktoři museli vědět o tom, co má Charlotte na sobě. Není tedy divu, že do kanceláře ráno pospíchal. Schody do patra vzal po třech. V kanceláři byl zatím jenom Jean-Paul. Paráda, právě toho potřeboval. „Dobrýtro, šéfe, co tady děláte tak brzy?“ „Jean-Paule, výborně, že jsi tady, potřeboval bych zjistit něco o těchhle doktorech... Na personální oddělení nemocnic přístup přece máš...“ „Nemožné okamžitě,“ zasalutoval Jean-Paul a vzal si od komisaře ručně napsaný seznam. Komisař Baudrilloux neměl odvahu ukázat mu celou Manoninu zdravotní knížku. „Jinak na stole máte seznam všech delikventů, kteří byli za poslední dva roky trestáni za sexuální zločiny. Jo, a Robert je u sebe, zkouší ten program na sledování vozidel podle bezpečnostních kamer.... Ha... Mám to.... Chcete ty lidi vytisknout, pane komisaři?“ Komisař Baudrilloux přikývl a došel k tiskárně, která mezitím do připravené krabice odhodila tři papíry. „Kdo to je, jestli se můžu zeptat...“ ozval se od počítače ještě Jean-Paul. „Ošetřující doktoři Manon Dufourové,“ řekl komisař a zapnul si svůj počítač. Jean-Paul měl dost své práce. Rychle tedy otevřel složku, do které včera uložil údaje o Manon. O minutu později odložil papír a otřel si čelo. Do čeho se to pouští? Kdo za tím stojí? Tohle přece nemohla být náhoda! Olivia Vargas – propuštěna dva dny po ošetření Manon. Clotair Benoit – odešel do důchodu týden poté, co k němu přivezli Manon se zlomeným zápěstím. Romain Bernard – napadl pacienta a byl s ním ukončen pracovní poměr v den, kdy ošetřoval Manon po nějaké rvačce. Isabelle Coste – propuštěna z neznámých důvodů den po Manonině návštěvě. A tak to šlo až do jejích 13 let, kdy byla neplánovaně u doktora naposledy! Co to mělo znamenat? Co se stalo z Manon, z té malé holky, která... Čí moc byla teď schopná propouštět doktory? „Všechno v pořádku, šéfe?“ vytrhl ho z myšlenek Jean-Paul. „Nevím. Asi ne,“ přiznal, „Všichni doktoři, kteří se s Manon setkali, tak do pár dnů skončili, buď dostali výpověď nebo odešli do důchodu.“ „Jasně... Proto nám ten případ vzali a snaží se ho utajit.“ „To není tak hloupý nápad, Jean-Paule, zkus zjistit, kdo nám to vzal...“ „Nemyslíte... Nemyslíte, že by mohli odvolat do důchodu i nás?“ „Nejsme doktoři...“ Cosi tvrdě udeřilo do dveří, až se celá přepážka zatřásla. O chvíli později Juliette pracně otevřela dveře a nesla velkou krabici. „Teda děkuju, žes to nechal dole,“ otočila se na Jean-Paula, „služba mě seřvala za tebe...“ „Promiň, hned to vrátím do kartotéky...“ „Dobrý jitro, komisaři... Jo... Včera večer jsem nemohla spát, tak jsem si četla, co máme. No a pak jsem chtěla vědět, kdo byla ta... Ta osoba z Odboru péče o děti. A zjistila jsem, že vůbec neexistuje...“ K jejímu údivu komisař jen přikývl. „Jo, taky už jsme na to přišli,“ řekl, „Ale není to všechno, podívej. Tohle jsou doktoři, kteří se kdy o Manon starali...“ „Všechny je vyrazili...?“ „Vypadá to tak...“ „Ale komisaři, víte, že nám tenhle případ vzali a že máme řešit ty znásilnění?“ „Vím... Ale s tím nedokážu zatím hnout...“ Neodvážil se svěřit se ostatním s teorií, kterou včera vymyslela Charlotte. „Tak co budeme dělat?“ Než stačil komisař odpovědět, zazvonil telefon. Zvedl ho Jean-Paul. Komisaři se srdce skoro zastavilo. Ať to není další přepadení. Jen ať to není další přepadení... Kdyby se uměl modlit, asi by to i zkusil. „Šéfe, Robert dodělal ten program, máte jít za ním,“ řekl Jean-Paul. Komisař nedokázal ukrýt, jak velký kámen mu spadl ze srdce. Vstali. Robert si zařídil malou místnost v bývalé šatně až skoro pod střechou - koho taky napadlo stavět šatnu v patře, když se všichni převlékali stejně v přízemí, místnost tedy za chvíli byla prázdná a toho Robert dokázal využít. V rámci modernizace komisařství sem dokonce nechal přestěhovat serverovnu. Byl tu ve svém živlu, měl tu tři počítače, které neustále – a to komisař nedokázal pochopit – na své náklady zlepšoval. Bylo tu však jen jedno jediné okno, takže v létě v místnosti bylo nesnesitelné horko. Tedy nesnesitelné pro všechny kromě Roberta. A právě tam se teď všichni přesunuli. Robert seděl u prostředního počítače, v ruce jakýsi bezdrátový ovladač. „Dobré ráno,“ otočil se na kolečkové židli k nově příchozím, „Tak je to hotový, funkční a napojený na 99% kamer ve městě“ Komisař měl chuť se zeptat, co to zbývající procento, ale raději si to nechal pro sebe. „A co to tedy umí?“ zeptal se raději. „Dejte mi matrici a čas a já vám řeknu, kde byla – pokud se objeví alespoň na jedné kameře...“ „Matrici? Jakou mat-“ „Nějaký klíčový grafický prvek – SPZtku, fotku obličeje, nebo klidně i jen fotku čepice...“ Bylo vidět, jak je Robert pyšný na své dílo. „Dobře, tak hledej auto Dufoura v ten den ráno,“ řekl komisař a přitáhl si jednu z mála židlí. Robert zadal do počítače data, přes jeden z monitorů přeběhla vygenerovaná SPZtka. Větráčky počítačů začaly hučet a na zbývajících monitorech se začaly objevovat a mizet velkou rychlostí tisíce obrázků. „Co teď?“ zeptal se komisař Badrilloux. „Dejte tomu čas, šéfe... Hledá to v několika tisících hodin záznamu...“ Počítač zahučel a větráček se ztišil. „Tak vám můžu rovnou říci, že autem na radnici nejel,“ prohlásil Robert, a zvětšil silniční síť Paříže s několika odkazy, „Podívejte, šéfe. Byl na bezpečnostní kameře na křižovatce Rue de Paris a Route de Bonneuil, o chvilku později na Avenue de Boissy, pak na D1 u Creteil Prefecture, po který jel až na A86 a z ní sjíždí v Maisons-Alfort. A další záznam nemáme. Ale neobjeví se na žádný z kamer v centru.“ „Takže Dufourovo alibi je vyvrácený...“ prohlásila Juliette. „To zas ne... Za prvý – tohle nemůžeme použít jako důkaz, není zrovna legální používat snímky z bezpečnostních kamer ke sledování. A navíc. Víme, že tam nedojel autem. Ale mohl sednout na metro...“ „Ty... Roberte... Mohl bys mi ještě zjistit, kam včera jela jedna sanitka?“ řekl komisař Baudrilloux. „Sanitka? Není problém, dejte mi fotku nebo SPZetku...“ otočil se Robert na židli, pyšný na program, který napsal. „To nemám. Dáš mi tam kameru od kostela Svatýho Kryštofa v Creteil?“ „Tuhle?“ Robertovi stačilo pár ťuknutí a všichni se mohli dívat na aktuální provoz na křižovatce u kamenného kostela jen pár kilometrů od nich. „A teď bych potřeboval tuhle kameru ze včerejška, kolem druhý řekněme... Hledáme sanitku.“ „Chcete zjistit, kam odvezli Manon?“ odtušila Juliette. „Alespoň to zkusit.“ Robert dokázal skutečná kouzla. „To je ona,“ zvolala najednou Juliette a ukazovala na nezřetelné bílé vozidlo na monitoru. „Tak to zkusíme,“ přikývl Robert. Chvilku jezdil s myší a označoval sanitku, uložil několik obrázků a spustil program. Za dvě minuty měli trasu sanitky. „Tak ta vaše sanitka jela přímo do kliniky Geoffroy St.Hilaire, v pátém obvodě,“ řekl Robert a nechal na jednom z monitorů přehrát záznam kamery, jak sanitka vjíždí do vrat kliniky. „Dokážeš mi to vytisknout?“ zeptal se komisař. „To je klinika, kam chodí Dufourová,“ řekl Jean-Paul. „A hlavně je to soukromá klinika, u které bylo před dvěma lety podezření, že provádí nelegální plastické operace,“ dodala Juliette. „Juliette, jedem tam...“ pobídl ji komisař Baudrilloux a oba vyběhli ven. Robert s Jean-Paulem se na sebe jen nechápavě podívali. „Tím chtěl říci, že jsi dobrej,“ řekl Jean-Paul, „A že ti děkuje za pomoc...“ Venku zatroubilo auto. Manon otevřela oči. Třeštila ji hlava a svět se před ní točil. Znovu zavřela oči, na ruce cítila teplý paprsek slunce. Buch buch... Buch buch. Snažila se najít řád v nesmyslných myšlenkách. Ráno šla do školy. Ano, šla do školy a před obědem ji paní Langeauová odvezla do nemocnice. Jenže co se stalo pak? Co dělala celý včerejšek? Nebo tu byla déle? A proč měla ruce a nohy přivázané? Buch buch... Buch buch... Cítila, že má zpátky svůj klid. Když otevřela oči, ani pokoj se s ní nehoupal. Zato tu byl doktor v bílém plášti. Znovu oči zavřela. Komisař zastavil přímo před lékárnou Cuvier. Byli v centru Paříže, přímo u velké botanické zahrady, která se táhla od kliniky až k Seině. Kliniku Geoffroye Saint Hilaire měli přímo před sebou. Klasicisní budova se táhla přes celý blok a byla to jen mramorová deska nad bránou na rohu, která ji odlišovala od ostatních obytných domů v pátém obvodě. „To tam jen tak vejdeme a zeptáme se na někoho, koho sem tajně převezli?“ zeptala se Juliette. „Máme přece fotku, jak sem sanitka Manon veze... To by mohlo stačit...“ Vystoupili. Mraky na obloze se už dávno roztrhaly, sluneční paprsky vysoušely mokré ulice a vypadalo to, že po dlouhé době zase bude letní den. Komisař Baudrilloux s Juliette přešli ulici a kolem dvou doktorů, kteří pod mramorovou deskou kouřili ranní cigaretu, vešli do budovy kliniky. „Mohu pro vás něco udělat?“ vystartoval k nim okamžitě stařík z vrátnice, „Jste objednaní?“ „Zatím ne,“ řekl komisař a vytáhl služební průkaz, „Chceme mluvit s primářem.“ „V jaké záležitosti?“ Komisař se na něj jen přísně podíval. „Ovšem, pojďte za mnou,“ skláněl hřbet stařík a vedl oba k výtahům, „Je to v druhém patře na konci chodby vpravo.“ Zastavil se a čekal, než se kabina výtahu rozjela. Teprve pak odběhl do vrátnice a zvedl sluchátko telefonu. Komisař Baudrilloux s Juliette vyjeli do druhého patra, když se dveře výtahu otevřely, čekal na ně již primář kliniky. Téměř beze slov je zavedl do moderní kanceláře a sám se posadil k masivnímu dřevěnému stolu. „Co můžeme pro policii udělat?“ zeptal se a opřel se lokty o stůl. „Rádi bychom si promluvili s jednou dívkou, kterou sem převezli,“ řekl komisař. Nemělo cenu kolem toho obcházet... „Mohl bych se zeptat, s jakou?“ „Manon Dufourová.“ Primář zapnul počítač a chvíli cosi hledal. „Jak že jste říkali, že se jmenuje?“ „Manon Dufourová.“ „Tak nikoho takového tu v současné době nemáme, můžu se zeptat, jak jste k takovéto informaci přišel?“ „Víme, že ji sem včera převezla sanitka z nemocnice Henriho Mondora v Sucy-en-Brie.“ „Máte doklad o převozu?“ „Bohužel ne...“ „Tak jak víte, že ji převezli k nám?“ Komisař vytáhl složenou fotografii, kterou mu Jean-Paul vytiskl. „Můžu?“ Primář si fotografii vzal a opět začal hledat cosi v počítači. „Tak tahle sanitka k nám přijela prázdná... Ještě nějaké přání?“ „Mohla by se tu moje kolegyně Juliette Montagnée porozhlédnout?“ „Pane komisaři... Jsme soukromá klinika, máme tu velice vlivné pacienty, bez povolení vás do prostor kliniky nemůžu pustit...“ „Rozumím.“ „Vyprovodím vás...“ Primář s nimi došel až k hlavnímu vchodu do kliniky. Komisař Baudrilloux s Juliette došli k autu, aniž by se otočili zpátky. Teprve v autě se na sebe podívali. „Musíme ji odtamtud dostat,“ řekl komisař. „Proč?“ „Zajedeme na kafe, musím ti něco říct.“ „Jakpak ses vyspala, zlato?“ Sára se převalila na posteli. „Vstávej, je ráno...“ Otevřela oči. Paul stál nad ní a v ruce držel podnos se snídaní. Sára se chtěla posadit. S nepříjemným pocitem si uvědomila, že pod peřinou na sobě vlastně nic nemá. Přitáhla deku až ke krku, ale po dnešní noci to bylo stejně zbytečné... „Snídaně...“ usmíval se Paul a podal jí tác s müsli, nakrájenou bagetou i čerstvou zeleninou. „Kolik je hodin?“ zamžourala Sára a protřela si volnou rukou oči. „Půl deváté. Ale je sobota, nemusíme do nemocnice...“ „Hmmm....“ „Vstávej, zlato, venku je hezky...“ Sára jen mrkla na sluncem zalitou zahradu a zívla. Venku štěbetali ptáci a pootevřeným oknem dovnitř proudil horký vzduch. Konečně nepršelo, nefoukal vítr... A stejně měla chuť zavrtat se do postele a ještě chvilku spát. „Vystydne ti snídaně...“ „Díky... Díky za ni.“ Z kuchyně zvonil telefon. „Necháme ho?“ otočil se na ležící Sáru Paul. „Třeba je to něco důležitého...“ „V sobotu ráno?“ „Třeba strýc zjistil něco o Manon...“ „Ty na tu holku pořád myslíš?“ „Zvedni to, prosím...“ Paul se otočil a vyrazil do kuchyně. Než tam došel, telefon utichl. „Vždyť jsem ti říkal, že to není nic důležitého,“ komentoval, když si lehl pod peřinu vedle Sáry. Vtom začal v Sářiných jeansech, které se válely pod postelí, zvonit mobil. Paul se pro něj sehnul a podal ho Sáře. „Volá nemocnice,“ zašeptala ještě, než hovor zvedla. Když ho o dvě minuty později položila, byla bílá jako stěna. „Musíš do nemocnice, co?“ hádal Paul, „Naléhavý případ...“ Jen zavrtěla hlavou. „Tak proč ti volají v sobotu ráno?“ „Vyhodili mě...“ „Cože udělali?“ „Vyhodili mě. Pokyn zhora, pro nedostatečnou kvalifikaci z důvodů restrukturalizace a snižování nákladů...“ „Tebe přece nemůžou vyhodit!“ „V pondělí si mám vyzvednout svoje věci....“ „To je...“ Sára jen pokrčila rameny. „Přece tě nemohli vyhodit. Vždyť tě právě teď povýšili...“ odmítal tomu uvěřit Paul, „To musí být nějaký vtip...“ „Ne, není to vtip, Paule...“ „Najez se, oblíkni si a jedem do nemocnice...“ „Proboha, komisaři... To přece nemůžete myslet vážně!“ vykřikla Juliette. „Bylo mi pětadvacet, rozešel jsem se s maželkou, která na mě poštvala moji vlastní dceru!“ Oba ztišili hlas, ráno byla kavárna na břehu Seiny sice plná, i tak už však pozornost pár lidí upoutali. Juliette se dívala na komisaře a odmítala uvěřit tomu, co jí řekl. Ten člověk, ten milý človíček, který jí už pět let dělal nadřízeného, že se v pětadvaceti dopustil něčeho takového? „Ví to ještě někdo?“ Komisař zavrtěl hlavou. „A jste si jistý, že to tehdy byla Manon?“ „Byla to ona, byla to i ta samá adresa... Stálo mě to asi dvacet tisíc franků!“ „Proboha, kde jste tolik peněz vzal?“ „Po rozvodu... A není to tolik vzhledem k tomu, kolik bylo tehdy Manon. Stejně jako mojí vlastní dceři, která... Už víte, proč chci Manon dostat pod kontrolu?“ „Bojíte se, že by vás mohla poznat? Ale to...“ „Houby! Chci, aby byla v bezpečí... Je mi fuk, že mě pozná! Stejně dodělám tenhle případ a odejdu od policie... Ať si mě pak klidně zatknou, zasloužil bych si to...“ „Komisaři, vy si ze mě děláte legraci.“ „Kéž by, Juliette, kéž by... Celou tu dobu si to vyčítám...“ „Každý člověk v Paříži je něčím vinný, to je vaše motto, komisaři...“ „A platí i na mě... Můžu se na tebe spolehnout, že si to zatím necháš pro sebe? Než vyřešíme Manon a ty dvě holky? Pak mě klidně obviňte a já se vám všem přiznám.“ „Komisaři... Ale já to pak budu muset oznámit...“ „S tím počítám...“ „Ale to můžete dostat patnáct let...“ „Dvacet, Juliette! Podle článku 222-24 trestního zákoníku splňuji bod 2.“ „A tehdy už měla ten... ten pás?“ „Ne...“ Juliette si komisaře prohlížela. V jejím pohledu už nebylo pohoršení. „Co budeme dělat? Chci tím říci.. Jestli je to pravda, jak chcete Manon z kliniky dostat?“ zeptala se nakonec. „Zažádáme o povolení k prohlídce. Máme důkaz, že tu je – zatím bych to nazval zanedbávané dítě – a chceme se přesvědčit, že je o něj dobře postaráno.“ Do toho zazvonil komisaři telefon. „Ano, Jean-Paule?“ „Šéfe, hledal jsem informace o klinice St.Hilaire a poslouchejte. Mám tu zprávu, ve které se píše, že dne 9.12.2006 byla z nemocnice Bretonneau převezena desetiletá Manon Delacour do kliniky St. Hilaire. Když jsem hledal Manon Delacour s rokem narození 1995-1997, tak taková osoba neexistuje. Pár zpráv jsem našel do roku 2006, dál ani čárka. Nemohla by to být naše Manon? Že by ji Dufour přejmenoval?“ „Pitomost, neodpovídá věk...“ „Tak proč o ní od té doby nejsou žádné zprávy? A vypadá to, že se někdo snaží, aby to vypadalo, že ani nikdy neexistovala?“ „Ty to určitě zjistíš...“ „Díky za důvěru...“ Komisař Badrilloux vrátil telefon do kapsy a v krátkosti přetlumočil Jean-Paulova slova Juliette. „A co budeme dělat?“ zeptala se nakonec. „Nejdřív zažádáme o povolení k prohlídce nemocnice...“ „Roberte, Roberte... Ten tvůj program je úžasnej!“ Robert se otočil. Celou noc zíral do monitorů a teď ho bolely záda i zadek. Chtěl se alespoň v klidu nasnídat, než na zbytek dopoledne zaleze do postele. Jean-Paul však stál za ním a oči mu svítily stejně, jako vždy když něco objevil. „Já vím, že je ten program úžasnej. Vždyť sem ho psal já,“ řekl a zvolna se napil kávy. „No jo, jenže já jsem něco našel...“ „Komisařovu ženskou? Tu, se kterou je teď poslední dobou pořád?“ „Ale vůbec ne, pojď, pojď se podívat!!!“ Robert si Jean-Paula změřil vlídným pohledem. Nevstal ale, místo toho zpod stolu vytáhl notebook a zapnul ho. Stačilo pár kliknutí a rázem měl obraz ze všech tří monitorů ze serverovny. „Tak mi ukaž, co jsi objevil...“ řekl Jean-Paulovi a skoro otcovsky mu notebook podal. Přílišné nadšení nikdy nevadí... A nabral si další lžíci ovesných vloček s mlékem. „Víš, trošku jsem si s tím hrál a napadlo mě tam zadat jako identifikační matici obličej Marione,“ vysvětloval zaujatě. Robert ho poslouchal jen na půl ucha. Co mohl najít, Marione neměla řidičák a bezpečnostní kamery na silnících ji tedy nemohly zachytit. „Fakt jsem byl jen zvědavej, jestli to tvůj program zvládne, prostě jsem ji tam zadal z fotky od Juliette...“ „A...?“ „Podívej. Tohle je bezpečnostní kamera z Olmessonského parku, dali ji tam po tom vandalství před dvěma měsíci.“ Robert jenom letmo pohlédl na monitor. Oči se mu už beztak zavíraly... „Vidíš ty dvě? Marione s nějakou ženou. Ale hele, její matka to není, tu jsem viděl a ta to fakt není!“ Robert zpozorněl a s mnohem větším zájmem se podíval na sérii obrázků z kamery z Olmessonského parku. Bylo to kousek od Rue d'Eglise! Skutečně tam byla Marione! Téměř vytrhl Jean-Paulovi notebook z ruky. „Ty víš, kdo to je?“ zeptal se Jean-Paul. „Zatím ne,“ odtušil Robert a jeho prsty létaly po klávesnici, „Ale zjistíme to. Odkud přišla... Tady. Tohle je kamera z parkoviště, jinde zastavit nemohla. Do tohohle parku lidi nechodí jen ráno jen tak pěšky... Hledej ji... Někde...“ „Tady, to je ona. V tom modrým autě...“ ukázal najednou Jean-Paul na obrazovku. „Tak. A máme SPZetku!“ přikývl spokojeně Robert, opět cosi vyťukal, „Carine Breton, ředitelka školy La Fosse Rouge!“ „Jo! Máme ji! Proč jinak by šla s Marione, kdyby...“ „Že by spolupachatelka? No, však ona nám to vysvětlí...“ V kapse Jean-Paulovi zazvonil mobil. „To je šéf...“ řekl a mobil zvedl, „Ano, šéfe?“ „Jak to že není nikdo v kanceláři?!“ zazněl komisařův hlas. „My, totiž, zjistili jsme... Víme, kdo byl s Marione poslední...“ „Hele, to je jedno! Poslouchej! A hned to řekni taky Robertovi. Zakazuju vám všem pátrat po Dufourovi, rozumíš? Nebo Manon! Cokoli, co zatím máme, tak odložte...“ „Ale...“ „Jean-Paule, suspendovali mě, když jsem žádal o povolení k prohlídce nemocnice!“ „Počkejte... To...“ „Všechno vám to vysvětlí Juliette, dočasně je váš nadřízený, než někoho pošlou. Opakuji! Vyhýbejte se Dufourovi!!!“ A bez vysvětlení položil. Jean-Paul se naprosto nechápavě podíval na Roberta. „Jo, slyšel jsem,“ přikývl Robert nevzrušeně, „Ale z tohohle radost mít nebude...“ Na monitoru proběhla série obrázků, na kterých bylo vidět, jak ředitelka v La Fosse čeká na prázdném parkovišti, jak přijíždí další auto, ze kterého vystupují dvě osoby, přičemž jedna se hned rozbíhá pryč a druhá předává ředitelce jakousi obálku. „To je přece paní Dufourová!“ vydechl Jean-Paul. „Jo,“ přikývl opět klidně Robert, „A Manon. A mám pocit, že naše paní Dufourová před námi něco tají...“ „Ale šéf říkal, že...“ „No a? Já jedu za Dufourovou, ty zajeď za tou ředitelkou a kdyžtak ji přivez k nám...“ „Nebojíš se, že nás taky suspendujou?“ „Jediný, čeho se bojím, je moje svědomí. A spálený harddisk. Jedem.“ Robert zaklapl počítač. Snídaně zůstala ležet nedojedená na stole. François Baudrilloux vrátil mobil do kapsy a zvedl oči k slunci, které zářilo už na jasně modré obloze. „Co budete dělat, komisaři,“ zeptala se Juliette. V jejím hlase zněla skoro starost. „Už nejsem komisař... A tak si sednu jako starý důchodce do kavárny, budu si číst noviny... A koukat kolem sebe.“ „Pro mě jste pořád komisař! A nedokážu si vás představit, že sedíte jen tak a nic neděláte...“ „Juliette, neboj... A hlavně... To, co jsem říkal Jean-Paulovi a Robertovi. Vyhýbejte se Dufourovi. Tady něco nehraje, jen nevím co. Rozhodně nám nepomůže, když se kolem něj budete dál motat a suspendujou i vás...“ „Ale Manon... Přece ji nemůžeme nechat být... To ať mě rovnou vyhodí...“ „Budeš jednou dobrá komisařka, Juliette. Ale když vás vyhodí nebo přeloží mimo Paříž, tak jí nepomůžeš... A mimochodem... Vidíš? Je odtud vidět na oba dva vchody kliniky. Už nejsem u policie, nikdo mi nemůže nařizovat, do jaké kavárny mám jít na snídani a do jaké ne... Když přijdu na nějakou možnost, jak Manon pomoct, dám ti hned vědět...“ „Takže vy to nevzdáváte!“ „To jsem nikdy neřekl... Tak jeď.“ Juliette se usmála, podala komisaři ruku a naskočila do auta. François Baudrilloux jen sledoval, jak se bílé auto ztrácí na první křižovatce. Zastrčil ruce do kapes, vrátil se do kavárny a objednal si další kávu. Jestli se s Manon mýlil dopadne to hodně špatně pro něj i pro Juliette. Jestli ale skutečně přebrala případ tajná služba (což by při Dufourových stycích na radnici nebylo nic zvláštního), proč Manon převezli zrovna na tuhle kliniku? A proč se snažili všemožně vyvolat dojem, že Manon převezli do Centre Hopitalier de Creteil? To přece nedávalo vůbec smysl. Objednal si další croissant a vytáhl blok. Snažil se dát si dohromady všechno, co o Manon věděl. A co se zatím kolem Manon stalo. Najednou se zadíval na poslední řádek, který napsal. Bylo to naprosto šílené! Ošet. lékaři Manon odešli krátce po M. ošetření. Co jestli jeho suspendování nesouviselo s porušením přímého rozkazu... Co když to bylo proto, že se to jednalo Manon? Ale jaká moc v Paříži byla schopná řídit zdravotnictví i policii? Napadala ho jedna jediná. Vzal tužku a na papír dopsal: ??? Kancelář starosty???. O Manon nevěděl vlastně nic. Nebyla Dufourovou dcerou. Že by byla dcerou někoho z kanceláře starosty? Vysvětlovalo by to, proč se o malou čtrnáctiletou holku stará tajná služba a proč je případ tajný. Asi se doopravdy zbláznil... Vždyť by to byl obrovský skandál. Přímo viděl palcové titulky v novinách. A jak do toho všeho zapadal ten pás? Jeho myšlenky najednou přerušil čísi rozhovor. „Jo, nevíš, co se děje na třicet dvojce? Chtěla jsem tam jít ráno uklízet, ne, ale bylo zamčeno. A náš univerzál tam normálně nejde, tak si říkám, ne, jdu to ohlásit, jestli nevyměnili zámky, že jo... A prý to není moje starost...“ To mluvila statná žena v modrém plášti s logem kliniky. Seděla jen kousek od François Baudrilloux spolu s jinou ženou stejně oblečenou. Komisař si je nenápadně přes noviny prohlížel. Tipoval je na uklízečky z kliniky. Očividně na klinice nemají dobrý bufet, když zaměstnanci chodí sem... „Se na to vyflákni,“ řekla druhá z nich, „Mají ti dát klíč. Nedali, jejich chyba... Přece si nebudeme přidělávat práci...“ „Ale je to divný, že jo... Univerzál přece de do každých dveří, že jo, tak proč ne do těchhle?“ „A je někdo na tom pokoji?“ „No... Podle záznamů by tam nikdo bejt neměl...“ „Fakt se na to... Ať si to vyřeší údržba.“ Víc François Baudrilloux slyšet nepotřeboval. Pomalým pohybem sebral ze stolu tužku a vedle Manonina jména dopsal pokoj 32. Jenže co chce vlastně udělat? Unést Manon? Převézt ji zpátky k Henriho Mondorovi? Věděl jen, že chce mít Manon v bezpečí. Jestliže byl někdo schopný kvůli Manon tahat za nitky v nemocnicích i na prefektuře, nemůže být pro něj problém ovládnout soukromou kliniku. Kdyby se teď Manon ztratila, nebude ji nikdo postrádat... Pohlédl oknem na budovu kliniky. Odmítal si to připustit, ale měl o Manon strach. Zvlášť po tom, co mu volal Jean-Paul. Snad ani nechtěl vědět, co se stalo s Manon Delacour. Jestliže o ní nedokázal od její návštěvy kliniky ani Jean-Paul najít nějaké informace... Ne! Tohle se nesmí opakovat! „Ahoj.“ Téměř nadskočil leknutím. Stála za ním Sára. „Slečna Montagnée mi všechno řekla, i kde tě mám hledat,“ vysvětlila a bez vyzvání si sedla naproti němu. Pak si objednala čaj. „Ale co tady děláš? Myslím, co... Jak to, že nejsi... Myslel jsem, že máš službu dneska...“ koktal François Baudrilloux. „Měla jsem mít odpolední, ale... Nějak mám strach o tu dívčinu, co...“ nedopověděla. Podívala se na François Baudrilloux a jen pokrčila rameny. „O Manon? Pozor na ni, jakýkoli doktor se k ní přiblížil, tak skončil...“ „Hmmmm... Na tuhle kliniku převezli Manon?“ François Baudrilloux přikývl. Rychle jí řekl vše, co věděl. A – i když to měl původně v plánu zamlčet – se zmínil o Jean-Paulově telefonátu a o Manon Delacour. Sára jen mlčky poslouchala. „Takže jestli tomu dobře rozumím, tak Manon je tady v pokoji 32 a ty říkáš, že jí hrozí nebezpečí a chceš ji dostat ven.“ „O Manon Delacour se neví nic od té doby, co byla na týhle klinice.“ „Ale kdo by za tím stál? Vždyť jsou to malý holky...“ „Napadá mě jedině kancelář starosty...“ „Ale proč? Co jim malý holky mohly udělat, že... Myslíš, že chtějí... Že chtějí, aby se ztratila i naše Manon?“ „Nevím... Ale riskovat to nehodlám. To radši půjdu do vězení za únos, když budu vědět, že ta holka je v pořádku...“ „Mohla by se schovat zatím u mě...“ „Nesmysl, vyhodí tě z práce...“ „Už se stalo. Dneska ráno jsem dostala výpověď...“ „Cože?!“ „Ty se divíš? Vždyť jsi říkal, že všichni doktoři dostali vyhazov... Proč bych já měla být výjimkou... Jdu do toho taky... Říkají, že na klinice není! Tak jim přeci nemůže chybět...“ François Baudrilloux nebyl schopen slova. Díval se na svou neteř, která seděla proti němu a s naprostým klidem upíjela čaj. „Než se to teda vyřeší, tak může Manon zůstat u mě. Vím, je to únos... Ale lepší, než aby se jí něco stalo...“ řekla naprosto klidně a dopila čaj. „Ale... Jak ji chceš dostat z kliniky...“ zeptal se potichu François Baudrilloux. Připadal si jak nějaký školák, když se své neteře ptal. „Skočím teď Manon pro nějaký normální oblečení, ať nejsme tak nápadní. Na, tady máš klíčky od mýho auta, stojí za rohem. Je deset hodin, tak řekněme že v jedenáct... Jo, přesně úderem jedenácté zastavíš támhle u zdi botanický zahrady, jak je boční vchod...“ „Ale jak to chceš udělat?“ „Jsem přece doktorka...“ Uklizečky od vedlejšího stolu se najednou zvedly. „Promiň, musím jít..“ řekla Sára a vyběhla za nimi ven. Juliette vyběhla rychle po schodech. V hlavě si znovu přeříkala, jak ostatním vysvětlit, proč je šéf nyní ona, a ne François Baudrilloux. Na chvíli se zastavila přede dveřmi do kanceláře. Zhluboka se nadechla a vešla dovnitř. Snad čekala, že se na ni hned všichni vrhnou a budou chtít novinky... V kanceláři však byl jen Leclerc, který seděl nad nějakými papíry a kousal tužku. „Kde jsou všichni?“ zeptala se a popošla blíž. Leclerc málem nadskočil a div nepřekousl tužku. „Totiž...“ koktal a snažil se najít ztracený klid, „Robert s Jean-Paulem někam vyrazili, mají nějaké nové důkazy, tak...“ „Kam vyrazili?“ „Jean-Paul jel za ředitelkou školy z La Fosse a Robert... Je pravda, že komisaře Baudrilloux suspendovali?“ „Jo, ale je to jenom dočasně... Až se všechno vyřídí, tak se vrátí. Kam jel Robert?“ „Suspendovali ho proto, že se snažil zjistit něco o Dufourovi?“ „U všech... Leclercu... Kam jeli?“ Leclerc vytáhl ze stolu papírové desky, které mu tu Jean-Paul nechal, než i s Robertem odjeli. Zvolna je podal Juliette. „Jde o to,“ vysvětloval, „že našli záznam z kamery, na kterým je vidět, jak ředitelka z La Fosse přijíždí na golfový hřiště, chvilku čeká, pak přijede paní Dufourová a dá jí nějakou obálku...“ „To je Manon?“ vzhlédla od fotografií Juliette a ukazovala na rozmazanou postavičku. „Měla by to být ona. Ale to není všechno. Hledali dál a z kamery z Olmessonskýho parku je vidět, jak ředitelka jde jenom kousek za Marione, a jdou po té cestě, která vede do Rue d'Eglise, kde se to stalo.“ „Takže Jean-Paul jel za ředitelkou...“ „A předvede ji sem...“ „A Robert za paní Dufourovou?“ „Vždyť nám komisař zakázal zjišťovat cokoli o jejich rodině...“ „Teď jsem tu šéf já, Leclercu...“ „Jo, jel za paní Dufourovou zjistit, co bylo v té obálce...“ „Výborně!“ „Cože?“ „Říkám výborně! To, že nám hází někdo klacky pod nohy a suspendujou nám šéfa, neznamená, že škrtneme jednoho podezřelýho! Dufour je pořád náš podezřelý!“ „A co když nás taky suspendujou?“ „Tak řekni, že jsi o ničem nevěděl, jestli máš strach... A vůbec, je skoro poledne... Byl jsi už na obědě?“ „Ještě nebyl čas...“ „Tak teď čas je, než přijede Jean-Paul s Carine Bretonovou. Udělej si pauzu na oběd.“ Juliette zůstala v kanceláři sama. Vlastně se jí to hodilo. Svlékla plášť a z kartotéky přinesla osobní složku nadepsanou François Baudrilloux. Rozsvítila lampičku na stole a dala se do čtení. Jen tu a tam si udělala pár poznámek do svého bloku. Byla sobota dopoledne, nečekala, že by ji mohl někdo vyrušit. Nevěnovala pozornost ani autu, které zastavilo venku. Teprve když kdosi bez zaklepání otevřel dveře, vzhlédla od složky. Ve dveřích stál muž v dobře padnoucím obleku, vysoký, s nakrátko ostříhanými černými vlasy. V ruce držel koženou tašku, na které se leskla zlatá přezka. „Mohu pro vás něco udělat,“ zeptala se Juliette co nejslušnějším tónem. Musela se přemáhat. Copak ten člověk nedokáže zaklepat? „Jsem komisař Trimbaud a byl jsem pověřen dočasně vedením tohoto oddělení,“ řekl a ani nezamrkal. Malá očka upíral přímo na Juliette. Nebylo v nich nic... Jen mrazivý chlad. „Zde jsou mé papíry,“ řekl a z kožené tašky vytáhl několik listů. Juliette je s ostychem vzala a přelétla očima. Já, prokurátor PB, jmenuji komisaře Simona Trimbauld dočasným velením nad kriminalistickou skupinou v Sucy-en-Brie do této chvíle vedené komisařem François Baudrilloux. Podle odstavce 4.... Juliette jen stěží vnímala další řádky. Tak rychle? Čekala, že bude trvat alespoň týden, než pošlou za komisaře náhradu. A přitom tu byl do pár hodin! To nebylo přece normální. „Juliette Montagneé,“ řekla. „Těší mě. Mohla byste všechny svolat? Rád bych si s nimi promluvil.“ „Bohužel to nejde, všichni jsou v terénu nebo na obědě...“ „Ach tak... Mohla byste mi tedy přinést jejich osobní složky?“ Juliette neochotně přikývla. Ten člověk se jí nelíbil. Vůbec se jí nelíbil, ale nedokázala říci, proč. Teď však myslela na úplně něco jiného. Robert je u paní Dufourové! Komisař Trenbaud se to nesmí dozvědět! „Počkejte tu, prosím, hned vám ty karty přinesu...“ řekla, nenápadně ze zásuvky stolu vytáhla mobil a vyšla ven. Jakmile byla dost daleko od kanceláře, vyťukala krátkou SMS. Snad ještě není pozdě... François Baudrilloux pozoroval vteřinovou ručičku. Blížila se jedenáctá hodina. Ještě pár sekund... Nastartoval Sářin Renault a pomalu jel k bočnímu vchodu. Z dálky se ozvaly zvony z Notre Dame. Jedenáct... Zastavil u obrubníku a čekal. No tak, Sáro... Zvony utichly. Kde jsi? Utěšoval se, že nechat zmizet dospělou ženu je přeci jen těžší, než malou holku. Ne, určitě se jí nic nestalo... Jedenáct a dvě minuty... Křečovitě držel v rukou volant a hypnotizoval dveře bočního vchodu. Vtom zapípal mobil. Vrhl se k němu jak k odjištěné bombě. Sára... Hlavní vchod, za minutu...Nic víc, nic míň. Alespoň že je v pořádku... Znovu nastartoval a kousek popojel. Ještě nebyl před hlavním vchodem do kliniky, když zpod mramorového portálu vyšly dvě osoby. Zrychlil a zastavil přímo před nimi. Sára nejprve otevřela zadní dveře a posadila Manon na zadní sedačku. François Baudrilloux se na ni ohlédl. Měla přivřené oči, vypadala, že ho ani nevnímá... Sára ji rychle zapnula bezpečností pás a pak si sama sedla na sedadlo spolujezdce. „Jeď...“ řekla jen. François Baudrilloux už na nic nečekal, zařadil rychlost a beze spěchu, aby nevzbudil pozornost, zatočil do Rue Cuvier. Neodvážil se nic říci, na nic se neptat. Právě se dopustil únosu! Sára na tom nebyla o nic líp. Rychle dýchala a oči jí těkaly po silnici před nimi. Teprve když vjížděli na nábřeží Saint-Bernard, trochu se uklidnila. „Říkala jsem, že to zvládnu...“ řekla. „Kam mám jet? K tobě?“ zeptal se François Baudrilloux a zastavil na nábřeží na červenou. „Ne! Tohle auto teď asi budou hodně hledat... To bys měl vědět, že... Zajdeme do Botanický zahrady! Manon potřebuje na vzduch, vůbec netuším, co jí to dali... A pak dojedeme metrem, auto nechám tady...“ „Jak se ti podařilo dostat ji ven?“ „Teď ne, promiň... Ale nepovedlo se mi to tak, jak jsem chtěla... Takže jestli máš pravdu s tím, že se chtěli tady Manon zbavit, tak až zjistí, že zmizela, půjdou i po mně... Nevím, jak jste dokázali zjistit, kam odvezli Manon, ale stejně tak bude moct někdo zjistit, kam jí povezeme my..“ Ohlédla se na Manon. Ta seděla zhroucená na zadním sedadle. Oči měla otevřené, ale jen těžko vnímala, co se kolem ní dělo. „Doopravdy nevím. Vůbec netuším, co jí mohli dát, co způsobuje takovouhle apatii... Šla se mnou úplně dobrovolně, nechala se vést za ruku jak... Támhle je parkoviště zahrady, potřebuje hlavně na vzduch...“ François Baudrilloux přikývl a zařadil se do odbočovacího pruhu. „Nečekala jsem, že se po těch letech setkáme zrovna za takových okolností,“ řekla ještě Sára.


celkové hodnocení autora: 93.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Radmila Kalousková	13.10.2010, 20:35:09

Můj komentář znáš, prostě jako od profíka, jak se říká. Ale nedalo mi to a posílám ti jedničku. RK

Carolina	13.10.2010, 14:14:22

Ahoj, pěkně a čtivě napsaný, na chyby jsem nekoukala, tak jsem se začetla, že jsem ani nevnímala, jestli tam nějaké jsou:)


ze dne 13.10.2010, 20:50:21
Charlotte vL: Děkuji za zastavení... (Chyby tam bohužel jsou, snad příště budu ještě pečlivější...)

Šíma	13.10.2010, 13:22:09

Zdravím! ;-) Díval jsem se na všechny části, které byly zatím publikovány a všiml jsem si, že je dosud vydávala Anička (Anna). Snad se nebude zlobit, když tento textík vypustím ven, protože nebyl zamluvený... ;-) V Perexu tvrdíš, že se snad něco konečně dozvíme, ale mi se zdá, že je těch otázek pořád stejně, neřkuli ještě více. Proč tolik tajností okolo jedné mladé dívky? Proč tolik vyhazovů? Čím je její otec, muž, který by mohl být klidně i podezřelým ve věci znásilňování mladých děvčátek (dívek)? Jací mocní lidé za ním stojí, že jej kryjí i před spravedlností? Snad se dozvíme více v další části! A abych nezapomněl, líbil se mi ten "počítačový systém", který dokázal prostřednictvím obrázků z kamer rozesetých po městě určit totožnost osob, či značky a SPZ-ky vozidel... Není to ještě sci-fi? Na druhé straně je možné sledovat v TV různé seriály, kde se to HITECH jen hemží a jde o blízkou budoucnost, či fikci z budoucnosti (viz různé detektivní příběhy původem z USA)! ;-) Abych jen nechválil, všiml jsem si mnohokrát chybek v pokračování přímé řeči za větou popisnou, kde máš na konci popisné věty čárku a přímá řeč pokračuje velkým písmenem... Patrně Ti to uteklo, na rozsah tohoto dílka však jde pouze o kosmetické chyby! A nevypíšu je, protože se mi je nechce hledat!!! ;-)


ze dne 13.10.2010, 20:48:29
Charlotte vL: Děkuju, Šímíčku, za zveřejnění a komentář... Prošla jsem si to celé a těch chyb v přímé větě... A to jsem teď sama někomu radila, jak na to... No nevím, myslela jsem, že náznaků, kdo co jak a proč už je tam dost (nebo tedy doufam) - ale k vyřešení už by to mohlo skoro stačit... Taky jsem si myslela, že sledování kamerami je sci-fi - i tak jsem to psala, ale nedávno jsem objevila článek (omlouvám se za odkaz) http://technet.idnes.cz/jak-velky-bratr-zatkl-pitra-pomohly-mytne-brany-i-skype-pjk-/tec_technika.asp?c=A100813_101728_tec_technika_vse - takže ono se to asi i používá... Ještě jednou děkuju za zveřejnění a komentář. Ch.