|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Žízeň ::
 Tonyend |
publikováno: 11.09.2010, 10:35
|
| Horší než na poušti... |
| |
|
|
Žízeň
Trolejbus přijel k zastávce U nemocnice. Dveře se syčením hada otevíraly. Pomalu vystoupal po schodcích dovnitř vozu a posadil se u okna. Berly si dal vedle sebe. Vracel se z rehabilitačního cvičení.
Pahýly amputovaných noh se dávno zahojily, protézy si našly své místo a otlaky se změnily v tvrdé nebolestivé mozoly. Jen občas nohy svrběly a pálily. Na protézy si dlouho zvykal, ale dnes se pohybuje sice s trhavými pohyby, kterých si občas někdo všimne, ale jinak chodí jako po svých za pomoci protéz.
Trolejbus se zaplnil dalšími cestujícími a mířil do města.
Podíval se na symbol pod oknem. Invalidní znak. Výsada. Tady je místo pro nás… Hořce se pousmál.
Raději by celou cestu stál, třeba až do Prahy, jen kdyby měl své nohy. Kdyby…
Kdyby mu tehdy dal ten magor na hlavní přednost. Vletěl mu do jízdní dráhy z vedlejší silnice se svým bavorákem a sestřelil jej z cesty. Škodovka se po nárazu několikrát převrátila a skončila daleko v poli.
V poli skončil jen vrak, podvozek a kusy jeho auta byly rozmetány do okolí.
Bavorák měl jen pomačkaný předek a mladý hejsek, frajer, jeho řidič byl v šoku. Přesto nezazmatkoval, hned volal záchranku a policajty.
Ve své letité škodověnce neměl šanci takový náraz přežít. Stál však u něj asi jeho anděl strážný. A zapnutý bezpečnostní pás.
Když jej záchranáři vystříhali z té hromady pomačkaných a roztrhaných plechů, byl v bezvědomí, ale naživu.
Jeden z nich našel nedaleko vraku jednu jeho tenisku. Pod pokrouceným volantem druhou.
Stále si nezvykl na tento pohled. Že při takových bouračkách lidi přijdou o své dobře zavázané boty.
Jakoby věděli, že když zemřou, tak v takových do truhly stejně nepůjdou…
Za chvíli na poli přistála helikoptéra. Rychle jej opatrně naložili na nosítka a odnesli k helikoptéře.
Nosítka pomohli strčit dovnitř a pilot s ním ihned odletěl k nemocnici.
Nic z toho nevěděl. Nic neslyšel, nevnímal. Smrt se na něj dívala a váhala. Mám…Nemám…
Neslyšel, jak si rozpočítává, jak si zahrává s jeho životem. Vyšlo jí Nemám.
Jí to dnes nevadilo. Věděla, že někde někdo bude, koho si k sobě vezme.
Když jej probudili z umělého spánku, nevěděl, co se stalo, kde je, to pochopil velmi rychle.
V nemocnici, na bílém lůžku.
Když chtěl vstát, byl v šoku. Nešlo to. Odhrnul přikrývku a rozbrečel se. Měl obě nohy amputovány pod koleny.
Našel tlačítko nad hlavou a stiskl je.
Obě ruce zavěsil do hrazdy a zkoušel se posadit. Pro silnou bolest se musel pustit a svezl zpět. Zůstal nehybně ležet.
Dveře pokoje se otevřely a objevila se mladá setřička.
„To ještě nesmíte..! Jen v klidu ležte, převážu vám obvazy…“
Zatnul zuby, přestal plakat, když nazvedla deku a chystala se k převazu. Zmítal s ním stud i beznaděj.
Uvědomil si, že je z něj mrzák, invalida, krypl. Co všechno chtěl, co všechno měl ve svých plánech…
Dlouho si v té nemocnici poležel. Dlouho si pobyl na dlouhodobé rehabilitaci, kde jej trpělivě učili jak si nasadit a připevnit protézy, jak správně dělat pokusy o první kroky. Dávno zapomněl na ty držkopády, ale když kolem sebe viděl, že jsou na tom mnozí hůř, než byl on sám, dostal chuť znovu žít, chodit, třeba s protézami. Přežil jistou smrt, žije, tak co by chtěl…Od každého slyšel, co všechno bude, když bude chtít. Tak chtěl.
Nemusí se prohánět na invalidním vozíku, má zdravé ruce, vidí na obě oči, nemá poškozený mozek.
No tak co? Nemám nohy! Jiní toho nemají víc.
Pahýly pod koleny dlouho bolely, než se otlačily a přizpůsobily protézám.
Dlouho je doma z Ostravy. Dlouho jej trápilo, že je v invalidním důchodu, že přišel o práci, auto, auto? Čert je vem!
Do kolen jej dostal fakt, že se s ním rozešla přítelkyně.
Že zůstal sám. A kolem je tolik krásných holek!
Když si vyšel z bytu ven, tak se za ním ohlížely. Byl hezký kluk, ale to je nezajímalo.
„To je on, nemá nohy…“
Otočily se k němu zády a se smíchem odcházely.
Zvykl si na samotu.
S očima dokořán se díval na svět a viděl jej docela jinak, než před tím osudným bourákem.
Hledal Někoho a nenacházel. Neztrácel naději. Co když dnes… Co když zítra… Co když…
Zasnil se. Otevřel oči a byl v realitě. Rukou si prohrábl své dlouhé vlasy a protáhl se v sedadle.
Trolejbus byl najednou plný cestujících, kteří nastupovali na jednotlivých zastávkách.
Na jedné nastoupila i Ona. Vždyť je to Alenka, spolužačka ze školy. Jaká je z ní dnes ale kočka!
Vždy se s ním bavila, víc než s jinými kluky ze třídy. Vždy byla hezká, atraktivní holka. A ty její modré oči, na ty se nedá zapomenout.
Okamžitě si jí všiml. Zůstala stát u předních dveří, kousek od něj. Držela se madla a no ne, no ne, ona se na mě dívá! A jak se dívá!
Srdce se mu rozbušilo. Co když…
Alenka našpulila smyslně rty. A usmála se. A jak… No teda!
Trolejbus kodrcal po cestě do města a vadilo mu, že se někteří spolucestující pohybují sem a tam, že mu zakrývají výhled na Ni.
Každou chvilku, kdy ji uviděl do tváře, zadíval se dlouze do těch jejích pomněnkových modrých očí.
To jsem já, Alenko! Vzpomínáš..?
Zdálo se mu, že přes ten dlouhý pohled proniká do její hlavy, do jejích myšlenek, aby tím oživil nedávné vzpomínky.
Opět se usmála. Tak poznala mě. Ví o mně!
Usmál se také.
Znejistěla.
Najednou pootočila hlavu a dívala se jinam.
Pak se znovu zadívala.
Kam to ale kouká, kdesi za mne?
Proč se na mě zamračila?
Ale už se zase usmála.
Ty si umíš ale pohrávat…
Zamrkala vyzývavě těma modrýma skleněnkama a našpulila zase své sexy rtíky.
Kam se to ale dívá, její pohled mne míjel. Mířil kamsi za mne.
Otočil jsem se.
Za mnou stál nějaký starší elegán v drahém obleku. Mával na ni kyticí rudých růží.
Nechtěl se přes spolucestující za ní prodírat, tak tam stál a usmíval se na Alenku.
Z amplionu se ozývaly názvy zastávek.
„Další zastávka Dlouhá…Zastavíme!“
Trolejbus se škubnutím zastavil.
Dveře se otevřely a cestující se hrnuli ven.
Alenka také. Ani mi nezamávala.
Vystoupil i ten elegán.
Trolejbus zavřel dveře a pomalu se rozjížděl.
Uviděl jsem, jak se ti dva dlouze líbají, jak jí dává kytku růží a společně odchází k podchodu.
Zavřel jsem oči.
Jen já ale uviděl, ten obraz, který se náhle vynořil.
Přežil jsem autonehodu, málem smrt a málem jsem se utopil ve dvou modrých pomněnkových studních.
Asi není dobré myslet na cizí, i když nás spaluje tak strašná žízeň.
Žízeň na…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
