obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Istrie - Poslední rozloučení ::

 autor Trenz publikováno: 20.09.2010, 21:34  
Něco ze Seanova života:-)
 

Kapitola třináctá
Poslední rozloučení

Dokončil lekci tenisu a sáhl po ručníku, aby si otřel pot.
„Seane. Chci ti někoho představit,“ uslyšel svého otce, zatímco si utíral obličej. Ručník odložil a podíval se na svého otce, kterému táhlo na šedesátku. Měl šedivé vlasy a modrošedé oči, které na něj přísně hleděly. Výškou dosahoval ke sto osmdesáti centimetrů, což ho srovnávalo s výškou jeho syna. Vedle něj stál zhruba devatenáctiletý mladík, tedy o dva roky starší než on, s polodlouhými vlasy staženými do culíku.
„Představuju ti Ricka Armstronga. Jeho otec Jonathan Armstrong vlastní největší realitní agenturu v Londýně a jsme dobří přátelé. Informoval mě, že Rick je v nabízení realit ten nejlepší, což je důvod, proč jsem přivedl právě jeho, aby ti pomohl najít pro tebe ten nejvhodnější dům, do kterého se v den svých osmnáctin, které máš mimochodem za měsíc, nastěhuješ. Dostaneš ho ode mě jako dárek. Vybírej s rozvahou. Na ceně samozřejmě nezáleží.“
Otočil se na Ricka.
„Je tvůj.“
Rozloučil se s ním s pevným stiskem ruky a odešel.
„Jsem Rick,“ natáhl ruku k Seanovi, když kolem procházel. Ani se na jeho ruku nepodíval, natož aby se zastavil. Rick našpulil rty.
„No.,“ odmlčel se, aby potom pokračoval: „To bude teda zábava.“


„Máš mou gratulaci, Seane,“ vytrhl ho ze vzpomínek Argonův hlas překypující štěstím.
Sean se ani nemusel ptát, k čemu mu Argon gratuluje. Podle jeho výrazu rozzářeného sluníčka mu bylo hned jasné, že má na mysli smrt Šener.
„Vlastně ji zabil Atlantis,“ opravil ho.
Argon nad tím mávl rukou.
„I kdyby sama skočila z okna je to jedno. Důležitý je důsledek, nikoli samotný akt.“
Seana však zajímalo docela něco jiného, než Argonova radost.
„Co teď se mnou bude dál? Nemůžu se k nim vrátit.“
„A ani nechceš,“ podotkl Argon a přinutil tak Seane si uvědomit, že mu je bez nich líp.
„Ano. Žádná otravná zlodějka, ani ukecaný psycholog. Dokonce ani vojáček ti tady nebude udílet svá moudra. Dá se říct, že jsi volný,“ vyjmenoval to dobré, co ze Seanova odchodu o jeho společníků vzešlo.
„Ale stále zůstávajíc v téhle zemi,“ poznamenal trpce Sean.
„Jediný, kdo tě mohl poslat zpět, byla Šener,“ zasmál se Argon.
„Náramně vtipné. Měls k snídani vtipnou kaši?“
„Vlastně k obědu a ještě zbyla. Dáš si?“
Sean se zaškaredil.
„Vzpomínáš na svého přítele?“ začal Argon z jiného soudku.
„Nemůžu si pomoct.“
„Tak buď opatrný. Vzpomínky ti můžou pod kůži zalézt víc, než bys čekal a už se jich nikdy nezbavíš a nechceme přece, abys žil v minulosti, když ještě můžeš být užitečný.“
Odcházel.
„Jak užitečný?“
„To uvidíš.“
„Jak užitečný?“ zavolal za ním Sean znovu, ale odpovědí mu byl jen Argonův smích. Mohl za ním běžet a hustit do něj dál, až by mu to řekl, ale raději se znovu ponořil do vzpomínek.

Stáli u koní a připravovali se k odjezdu. Sonya se snažila zahnat slzy, které se jí tlačily do očí. Ricka pohřbili hned po svítání, ale Sonya neronila slzy kvůli němu, i když ho měla ráda, ale proto, že opouštěla Eris. Dnes přišel jejich den. Jejich poslední rozloučení. Sonye to připadalo tak kruté. Pracně si musela vydobýt místo u Eris a musela ji opustit tak brzo.
„Přichází královna!“ zvolala Meranis a hluk na nádvoří utichl a všichni obrátili hlavu k točitému schodišti, z kterého Eris scházela. Vlasy měla vyčesané do drdolu a sepnuté velkou sponkou ve tvaru květiny. Jen dva pramínky unikly a lemovaly její pohlednou tvář. Šaty, které na sobě měla, se skládaly ze dvou dílů; korzetové vesty s výraznými límci a bez rukávů a úzké sukně, rozvírající se až u kotníků a táhnoucí se k zemi.
Celé šaty byly v barvách fialové, oranžové, zelené a žluté, jak je ráda kombinuje sama příroda, a vršek, který odhaloval bezchybnou kůži mezi ňadry až téměř k pupíku, byl pod ňadry zajištěný fialovým pásem perliček, tvořících jakousi krajku. Skutečná krajka zdobila okraje živůtku.
Došla k Lily, držíc v ruce řetízek, na němž visel jako přívěšek zelený kamínek.
„Zelená je barva přírody, bujné vegetace a probouzejícího se jara. Symbolizuje hojnost, růst, nový začátek a rozvoj. Je smiřující, zušlechťující, vzbuzuje důvěru. Je barvou silné vůle. Přináší ctižádostivost a spolehlivost. Zlepšuje schopnost koncentrace a uklidňuje nervozitu a vznětlivost. Předávám ti ho a dobře radím, abys ho střežila jako oko v hlavě. Doposud ti to nejspíš nikdo neřekl, ale kdyby Šener zemřela, stal by se královnou Istrie kdokoliv, kdo by měl tyhle kamínky a nikdo nechce, aby nám vládl nějaký skřet,“ usmála se na konec, i když předtím mluvila celou dobu vážně. Poté jí řetízek připnula na krk. Už bylo na Lily, kdy ho vloží do svého přívěšku. Lily ji objala. Naprosto spontánně, jako by se loučila s nejlepší kamarádkou.
„Děkuju za všechno,“ řekla jí tiše a ještě víc ji k sobě přitiskla. Eris, i když to vůbec nebylo hodné královny, ji taky objala a pevně držela v náruči.
„Nezapomeň na nic z toho, co jsem tě naučila,“ zašeptala jí do ucha.
Lily přikývla a vzhlédla, aby Eris viděla do očí. Eris jí jemně setřela z tváře slzu.
„Neplač, Lily. Jistě se nevidíme naposledy. Přijdu na tvou korunovaci.“
„Chtěla bych mít alespoň půlku tvého sebevědomí,“ popotáhla.
Eris se usmála a Lily se vzdálila ke svému koni.
Eris svůj pohled přesunula k Sonye, která stála u svého koně a v očích bolestivý pohled. Nenáviděla tuhle chvíli. Nechtěla se loučit. Nechtěla nic, než zůstat s ní.
„Sonyo,“ oslovila ji Eris. Sonya předala uzdu Alanovi a vykročila k Eris. Zastavila se kousek od ní.
„Nemohla bych prostě jen odjet? Jistě by to bylo snazší.“
„Nikdy to není snazší a já tě nemůžu nechat odjet bez tohohle,“ políbila ji.
„Miluju tě,“ zašeptala jí u rtů.
„Miluju tě,“oplatila jí Sonya.
Sonya se vrátila ke svému koni a vyhoupla se na něj. Ostatní následovali jejího příkladu.
„Vaše další cesta směřuje přímo k Jezerní paní.“
Alan vyjel a vedle něj jel Cirkis. Za nimi Lily a Andy, který u Květinových dětí nechával ženu, kterou miloval, ale která se zamilovala do jiného a poslední měla jet Sonya, ale ta se nedokázala hnout z místa. Eris přistoupila k jejímu koni a Sonya se sklonila, aby ji políbila. Poslední polibek a poslední pohled do očí. Eris odstoupila, Sonya obrátila koně a pobídla ho, aby dohnala ostatní. Už se neohlédla.

Sean prošel celý dům a nakonec se vrátil do haly, kde na něj čekal Rick.
„Ukaž mi jiný dům.“
Rick na dvě vteřiny zavřel oči a v duchu se napomínal: „Klid, Ricku. Klid. Však si něco vybere.“
„Prošli jsme patnáct nejluxusnějších domů v Londýně. Zbývá poslední. Jestli si nevybereš, zavedu tě do chudinské čtvrti a nechám tě tam jednu hodinu třít bídu,“ pohrozil mu Rick vážným hlasem, i když mu v očích šibalsky hrálo.
„Toho bys litoval do konce svého života, a že by byl hodně krátký,“ odvětil mu Sean stejným tónem a se stejným šibalstvím v očích. Oba byli mladí a oba si padli do oka. Rozuměli si a Rick měl ještě něco navíc od jeho ostatních přátel. Měl svatou trpělivost a nebral si jeho narážky osobně. Rick pro změnu mohl Seanovi věřit. Věděl, že jeho tajemství nevykecá dřív, než bude chtít nebo se na to cítit. Ještě nebyl připravený říct svému okolí, že ho přitahují muži a Sean ho respektoval asi jako jediného člověka na světě.
Zastavili u posledního dobu.
„Poslední dům, Seane. Připomínám, že je to poslední dům.“
Sean vešel dovnitř. Stačilo vejít do haly, aby věděl, že to je dům, kde chce strávit zbytek života.
„Tohle je ten dům, Ricku. Tohle je dům, který chci.“
Rick se pousmál.
„Myslel jsem si to.“
„Tak proč jsi mě sem nezavedl rovnou?“
„Protože je to ze všech domů, které jsi viděl, ten nejméně luxusní a tvůj otec mi nařídil, že ti mám nabídnout jen to nejlepší.“
„Tohle je nejlepší, Ricku. Díky.“


Zamrkal. Proč teď? Proč prostě nemohl přijmout Rickovu smrt tak, jak byla a dál se tím nezabývat? Argon měl pravdu. Měl by přestat žít v minulosti a soustředit se na přítomnost a na budoucnost. Co s ním teď vlastně bude? Co pro něj Argon chystá? Mohl s ním žít na jednom místě? Přál si vrátit se domů. Chtěl hrát a vydělat peníze, které by pak utratil za krásné ženy, auta a značkové oblečení. Chtěl sedět ve své pracovně, popíjet tu nejdražší whisky a hovořit s Rickem o čemkoliv, i kdyby to mělo být o jeho nejnovějším objevu. Na ničem by nezáleželo víc. Jen ho vidět a slyšet. Rick pro něj nebyl jen přítel. Byla to ta nejbližší osoba, kterou měl.
Vztekle si z oka setřel slzu. Možná měl Cirkise poslechnout a přijít Rickovi na pohřeb. Možná potřeboval ono pověstné poslední rozloučení. Nenáviděl se za tyhle pocity. Otec ho učil sebekontrole. Už od dětství mu vštěpoval, že se musí učit nedávat svoje pocity najevo. Říkával mu, že jednou se stane jedním z nejmocnějších lordů Anglie. Kdyby tak věděl, co z něj vyroste, zabilo by ho to už tenkrát a nedožil by se ani toho, že Sean všechny jejich peníze ztratil ve špatně investovaných akciích.
Potřásl hlavou. Už nikdy neuvidí svůj svět. Nyní se to zdálo víc zřetelné, než kdykoliv předtím.
„Přestaň snít, Seane. Věc se má tak, že teď pracuješ s Argonem. Ano. Pracuješ, ne mu sloužíš. To si pamatuj! Jdi teď za ním a zeptej se ho, jaké má s tebou plány. Jestli s tebou chce spolupracovat, musí si uvědomit, že s tebou musí jednat na rovinu jako s rovnocenným obchodním partnerem,“ přesvědčoval Sean sám sebe nahlas a pak se vydal za Argonem.

Alan a Cirkis jeli vedle sebe, když se Alan zeptal: „Nic se nezměnilo, že? Stále Seana potřebujeme, mám pravdu?“
„Máš,“ odsouhlasil mu to Cirkis.
„A bez něj se k Universe nedostaneme.“
„Ne. Musíme projít velmi tmavých a chladným územím. Zmrzli bychom tam, kdybychom šli bez Seana.“
„Takže ho nějak musíme dostat zpět na naši stranu.“
„To musíme,“ přikývl Cirkis a pak pokračoval: „Stejně těžko uvěřit, že se přidal na Argonovu stranu.“
„Mě to až tak neuvěřitelné nepřijde,“ podotkl Alan a dal pokyn k zastavení. Popojel trošku popředu a otočil se i s koněm, aby ostatním hleděl do tváře.
„Podle mapy, kterou mi poskytly Květinové děti, jsme v půli cesty k Jezerní paní, a brzy padne noc. Utáboříme se tady. Projdu okolí, ale Eris říkala, že je tohle bezpečný kraj. Raději se o tom však přesvědčím sám.“
Seskočil z koně a uzdu předal Cirkisovi.
„Postarej se tady o to,“ řekl jen a ztratil se v houští.

„Jaké máš se mnou plány?“ otázal se Sean Argona, když ho našel stojícího u okna v jeho sále.
„Pomůžeš mi s Maky.“
„S Maky?“
„Chci ji tady.“
„Co ti brání si pro ni dojet? Bojíš se Lugha?“ rýpnul si Sean.
„To místo je chráněno kouzlem. Žádný čaroděj se tam nedostane.“
„Takže já mám být loutka v tvých rukou?“
„Buď užitečný. Já tě tu nechávám za stravu a bydlení a ty pro mě uděláš pár maličkostí. Nechci, abys ji zabíjel. Jen mi ji přiveď.“
„Tvým přisluhovačům ji Lugh nevydal a mě nechá, abych si ji odvedl, proč? Protože mě má rád? Zapůsobil jsem na něj? Nemyslím.“
„Přiveď mi ji a odměním tě čímkoliv.“
„Nemůžeš mě odměnit čímkoliv.“
„Pravda. Vrátit domů tě nemůžu, dočasně.“
„Dočasně?“
„Než znovu získám svou sílu.“
„Myslíš, že Šener byla ta, co tě oškubávala?“
„Nejspíš ano, protože od její smrti cítím, jak se mi má moc vrací.“
„Proč po Maky vlastně tak toužíš?“
„Osobní záležitost. A teď jdi. Kůň na tebe čeká. Zná cestu.“

Později večer Alan seděl na hlídce. Přisedl k němu Cirkis.
„Závidím ti to, víš to?“
„Co?“ zeptal se Alan trochu zaskočeně.
„To, jak nemusíš spát.“
„Musím spát.“
„Tak proč nespíš? Proč pořád očekáváš útok ze zálohy?“
„Jsem voják.“
„Ne, byls voják.“
„Je to v krvi, Gabrieli.“
„Nedokončili jsme náš rozhovor. Vzpomínáš?“ připomněl se Cirkis.
„Sean potřebuje být alespoň chvíli s někým, kdo ho nebude litovat.“
„To zní, jako bys věřil, že se vrátí.“
„Vrátí se.“
„A kde bereš tu svou neochvějnou jistotu?“
„Chce se vrátit domů a to mu Argon neumožní. My ano. Ty ano.“
„Ale my ho potřebujeme.“
„Neřekl jsem teď. Až později. Pomůže nám a ty se mu odvděčíš tím, že ho pošleš domů, pokud to přežijeme.“
„Máš to hezky promyšlené.“
„Jo,“ Alan se ušklíbl a pokračoval: „Jen to má malý zádrhel.“
„A jaký?“
„Universe.“
„Nechápu.“
„Obávám se, že Šener není ta, proti které budeme muset nakonec bojovat.“
„Proti komu tedy?“ otázal se nechápavě a pak mu to došlo: „Myslíš Universe? Vždyť kvůli ní jsme tady. Musíme ji uchránit před zlem.“
„O tom právě mluvím, Gabrieli. Kdyby od nás chtěla pomoc, už by se tu objevila. Zcela jistě ji ani Šener a ani Argon nedrží zamčenou ve věži.“
„Ne, to jim není podobné.“
„A to ani nemluvím o tom, že Šener už může být mrtvá.“
„Myslíš, že by ji Sean skutečně zabil?“
„Věřil bych tomu.“
Cirkis nad tím přemýšlel a pak rázně zavrtěl hlavou.
„Ne. Tomu nevěřím. Znám Maky a její dcera by nikdy…“
„Ano, Gabrieli. Znáš Maky, a znáš i Argona, a když Maky slábne, slábne i její vliv na Universe, a tím víc sílí zlo, které v sobě nese od Argona.“
„Takže co teď budeme dělat?“
„Možná nám Maky neřekla ten pravý úkol, který tu máme. Musela vědět, že na záchranu její dcery neexistuje šance.“
„A jaký úkol to podle tebe je?“
„Lily.“
„Co s ní?“
„Není náhoda, že Andyho napadlo vzít ji s sebou. A proč vlastně potřebujeme projít tím temným územím? Je to kvůli Universe? Ne. Vždyť ona se může přemísťovat, jak se jí zlíbí. Něco tam je. Něco, co pomůže Lily získat definitivní nárok na trůn a nikdo a nic v téhle říši jí to nebude moct odepřít.“
„Hodně jsi přemýšlel, že?“
„U Květinových dětí jsem měl hodně času. Nerad to říkám, Gabrieli, ale mám opravdu silně nepříjemný pocit, že Universe už nic nepomůže.“
„Nechci, abys měl pravdu, ale začíná to dávat smysl. Proč jen jsem se nezeptal, z jakého důvodu musíme na temnou stranu?“
„Nejspíš Maky zařídila, abys neměl otázky, na které ti nechtěla dát odpověď.“
„Jo. Pěkný podraz.“
Alan neodpověděl. Místo toho zpozorněl. Cirkis viděl, jak se mu napjaly svaly na pažích.
„Alane?“
„Máme hosta.“
„Zvíře nebo člověk?“
„Zní jako člověk.“
Alan vstal a chystal se vytáhnout meč, když z houštiny vyšel muž. O pět centimetrů převyšoval Alana a byl taky o pět kilo lehčí. Světle hnědé vlasy měl ostříhané nakrátko a tmavě modré oči v sobě nesly hluboko zasunutý smutek. Alan seznal, že není nebezpečným, ale přesto nechal ruku položenou na meči. Mýlit se mohl vždycky.
„Nejsem váš nepřítel,“ promluvil muž pomalu a tiše, jako by nechtěl vzbudit ostatní.
„Adame? Jsi to ty?“ ozval se Cirkis dřív, než se Alan mohl zeptat na identitu návštěvníka.
„Řekl bych, že ano,“ usmál se příchozí, ale úsměv vypadal hodně smutně. Cirkis vstal a šel ho obejmout.
„Jedenáct let. Kam jsi zmizel?“
„Tak různě jsem se potuloval. Nedokázal jsem zůstat na jednom místě. Však víš.“
Alan si odkašlal.
„Nechtěl bys mi svého přítele představit, Gabrieli?“
„Alane. Tohle je Adam. Adame, Alan.“
Adam přešel k Alanovi a natáhl k němu ruku. Alan ji přijal pevným stiskem.
„Kde se tu bereš, Adame?“ zeptal se se zájmem Cirkis.
„Jsem tu, abych vám pomohl.“
„Pomohl s čím?“
„Se Seanem.“
„Odkud znáš Seana?“ zajímalo Alana.
„Cirkis ti to vysvětlí. Uděláš to, ano?“
Cirkis přikývl.
„Dobře. Uvidíme se později. Teď musím jít.“
„Kam?“
„Přece za Seanem,“ zavolal na Cirkise a ztratil se v houští.
„Máš opravdu podivné přátele, Gabrieli.“
„Přitahuju je jako magnet,“ usmál se Cirkis a pak zvážněl.
„Je to dobrý člověk. Jen má trochu problém žít s lidmi.“
„Něco mu udělali?“
„No ani tak nejde o to, co mu udělali živí, ale o to, co mu udělali a dělají mrtví.“

Pomalu jim docházel kyslík. Museli tady být zahrabaní už několik hodin.
„Ricku? Žiješ ještě? Ricku?“ Seanův hlas zněl naléhavě.
„Žiju. Zatím.“
„Nějak se nám to vymklo z kontroly, což?“
„Vymklo z kontroly? No jo vlastně. Já zapomněl, že ty poroučíš i lavinám a jedna z nich se ti vzepřela a pohřbila nás.“
„Už se mnou trávíš moc času,“ odvětil mu Sean suše. Rick se slabě zasmál.
„Hned, jak se odsud dostaneme, naordinuju si měsíc bez tebe.“
Nastalo ticho.
„Záleží mi na tobě, Ricku, víš to?“
Rick neodpověděl.
„A kdybychom se odsud nedostali, nebo kdybych se odsud dostal jen já nebo ty, chci, abys věděl…“
„Nemluv, Seane.“
„Jednou jedinkrát se chci vyzpovídat tak mě nech.“
„Ubíráš nám tím kyslík,“ poukázal Rick na holý fakt.
„Hele. Já jen chci, abys věděl… Mám tě rád, Ricku. Už nikdy to ode mě neuslyšíš tak si toho važ a pamatuj na to, až mě budeš nenávidět. Mám tě rád, Ricku Armstrongu.“


Sean zatáhl za otěže koně a zastavil tak.
„Poslední rozloučení, můj příteli. Tohle se mi má pomatená mysl snaží říct? Tohle je naše poslední rozloučení? Nikdy jsem ti opravdu neřekl, jak moc mi na tobě záleží, ale tys to věděl, že? Znals mě a věděls, že mé „Mám tě rád“ znamená absolutně všechno. Ani jsem ti nepoděkoval za všechno, cos pro mě udělal. Byls to nejlepší, co mě v mém životě potkalo. Děkuju. Za všechno.“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 20.09.2010, 22:06:29 Odpovědět 
   Zdravím! ;-)

Už jsem si říkal, kde to vázne. Jako ukecaný šíma, který také rád používá dialogy k posouvání děje musím trošinku souhlasit s Ekyelkou. Lidé, když spolu mluví u toho dialogu dělají různé věci s rukama a nohama, přemísťují se a používají různé předměty, nebo se někam dívají, pokud se nedívají zamilovaně do očí! ;-)))

Ale, s klidem ti můžu dát jednu nekritickou a docela bezvýznamnou jedničku! Jsem rád, že jsem si mohl přečíst další díl Tvého fantasy příběhu a jsem zvědavý, co se stane příště! (mrk)
 Ekyelka 20.09.2010, 21:33:17 Odpovědět 
   Zdravím.
Tak trochu si říkám, že je těch dialogů až přespříliš - především mezi Seanem a Argonem bych to hodně pokrátila, případně doplnila vsuvky, které by dokreslily atmosféru nebo jejich bezprostřední okolí. Takhle se totiž text sice posouvá kupředu, ale pro čtenáře mého ražení je to jen... informace.
Vzpomínky na Ricka jsou podány oproti tomu dobře, mají svůj rámec a obraz, ale dialogy... No, nevím, nevím. Osobně bych přepisovala a to dost. Stále mi v rozhovorech chybí mimika a gestikulace mluvčích - takhle to zní divně, ale když spolu dva lidé mluví, nedělají jen to. A to bych se třeba snažila do textu dostat.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Alex Stark- Kap...
Feelus
It was her
Charles
Ne-moc myšlenek...
Govrid
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr