obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915487 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39725 příspěvků, 5763 autorů a 391383 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Moje oblíbená místa ::

 autor Zirael publikováno: 04.11.2005, 15:02  
Krátký popis krajiny okolo nás...
 

Moje zamilované místo leží daleko od všeho ostatního. Většinou nespatřím ani živáčka (už jenom proto, že k nim stojím zády), ale také proto, že sem moc lidí nechodí. Pro mě je to místo krásné, pro ně všední.
Nachází se poměrně blízko mého domu. Stačí se vydat po štěrkové cestě, která je na levé straně lemována polem. Již dávno se tu nic nepěstuje, ale pro všechny to zůstalo v paměti zafixováno jako pole. V zimě je to celé veliké území pokryté úrodou bílých vloček. Jen místy vyčuhují osamělé trsy trav, obalené zmrzlou jinovatkou. Když spatřím drobounké stéblo ve smrtelném obětí ledu, pomyslím si, že přesně takhle vypadá trpaslík v objetí obra. Na tomto volném prostranství se libuje zejména vítr, vydávající svištivý zvuk. V chladném ročním období je tu téměř nemožné projít, protože si vichr s oblibou pohrává s těmi bílými věcmi ve vzduchu a ty vás poté štípají do tváře jako milióny miniaturních jehliček. Přesto zimu miluji a s potěšením pozoruji krásu, vyobrazenou neuvěřitelným tancem sněhu a mrazu. Na jaře se na několika málo místech prodírají sněženky s bledulemi a obohacují čerstvou, zelenou trávu. V létě tráva zežloutne. Pomalu umírá a usychá, až přijdou bouřky a deště, jež navracejí život a vláhu do suchem vzdychající země. Na podzim tráva uvadá, mizí květiny a zem se začíná oddávat zaslouženému odpočinku, po velice namáhavé práci. Vše krásné se ztrácí a objevuje se bláto a kaluže.
Po pravé straně je malá loučka s vysazenými, vzrostlými trnovníky, olšemi a šípky. Na jejich vrcholcích s příchodem jara začnou posedávat zamilované páry ťuhýků, k nimž se v létě připojují jejich výrostci. Zastavím se a pozoruji malé ptáčky, jež se s neutuchající trpělivostí snaží naučit lovit. Sedí na vrcholcích keřů a jakmile zahlédnou příslušníka hmyzího řádu, urychleně slétnou na zem, sezobnou ho a s ním se opět vrací na hlídku. Dříve toto místo však nebylo tak krásné. Město nesahalo až do těchto končin a kde je nyní půvabná loučka, kdysi byla skládka, nebo-li odporná kupa tlejícího odpadu. Převezli ji a schovali na jiném vzdáleném místě, daleko od našich očí, neb co očí nevidí, srdce nebolí a nos necítí. Lidem zde ale nevadí její zrušení, protože sem vozí odpadky na trakařích každou hodinu, každého dne.
Pokračuji ve své cestě. Louky a pole jsou vystřídány fabrikami a poté pastvinami s početnými stády krav. Nalevo je vystřídají ohořelé základy domu, jež byl kdysi pěkným statkem a napravo rodinný domek s velkou zahradou. K plotu okamžitě běží zlatý kokršpaněl, se kterým se dobře známe, neboť touto cestou chodím téměř každý den. Hlasitě štěká a v jeho očích plane touha po svobodě, volnosti a dobrodružství. Ani netuší, kolik toho máme společného. Neví o tom, že naše srdce jsou stejně nedočkavá, planoucí a vyčkávající. Kdy skončí naše věčné hledání?
Čeká na mě strmý kopeček. Dovede mě až na vlakové nádraží. Občas se trefím přesně do chvíle, kdy přijíždí vlak. Zazní pištivý zvuk, který mi zježí vlasy v zátylku. Přejdu to a snažím se nevnímat to odporné, ohlušující skřípání. Zatočím vlevo, projdu asfaltovou zatáčkou a sejdu na kamenitou lesní cestu.
Konečně v lese! Hluboký nádech a výdech. Pocítím tu svěží vůni a čerstvý vzduch. Krev se mi rozproudí v žilách, srdce začne být silněji a já konečně cítím život. Slyším pouhé lehké ševelení lístků poháněných větrem a svůj nádech, výdech a nádech. Za první zatáčkou se zastavím, abych mohla v klidu vnímat krásu, jež mě obklopuje. Nalevo příkrý sráz směřující ke kolejím. Napravo svah, místy pokrytý balvany. Jsou položeny neurčitě, jako by je tam někdo kdysi omylem upustil. Kameny jsou navlhlé a obalené svěže zeleným mechem. Na následujícím rozcestí zamířím doleva. Kráčím po staré štěrkové cestě. V odpoledních hodinách tu nikdo nechodí a díky tomu je to tu klidnější, tajemnější, ale hlavně hezčí. Spěchám, už chci dojít cíle. Mé srdce touží po klidu a odpočinku po dalším perném dni. Po několika metrech spatřím kamennou hráz. Rozběhnu se, srdce se mi zastaví, nedýchám. Seskáču po malých balváncích. Jde to lehce, cesta je známá. Ani jedno klopýtnutí nebo dokonce zaváhání. Doskáču až na hráz zastavím se a začnu do plic nabírat kyslík plnými doušky.
Důvodem proč se hráz stavěla byl potok. Ten už tu ale dávno neteče. Sice občas po velikých deštích objeví, ale to jen zřídka kdy. Když se tu voda rozproudí, je tu ještě krásněji než obvykle, protože k obyčejným zvukům se přidává symfonie vodopádků, splávků a bublání.
Usedám na hrázi a začnu pohupovat nohama, do právě smyšleného rytmu. Sedím tu všem na očích a přesto nikým neviděna. Chvíli přemýšlím, protože tady je na to vhodné místo i čas. Myslím na to, co bylo, co je a co bude. Minulost, přítomnost, budoucnost, všechny tyto tři časy se slijí v jednu rovinu a ukazují činy z různých pohledů, náhledů. Všechno je tady najednou jasné. Myšlenky plynou klidně jedna za druhou bez jakéhokoli vyrušení, či zpomalení tempa. Tady se dá lehce porozumět dříve nepochopeným věcem. Tady se dají v klidu vyřešit všemožné problémy.
Na chvíli chci zapomenout na všední starosti, a tak se opřu dlaněmi o ledový kámen a vzhlédnu k nebi. Jediné, co spatřím, je změť bukových a dubových listů. Slyším poryv větru. Listí a větvoví se zakymácí a na mě se v kruzích snáší spousta lístků a droboučkých ulomených větviček. Tu pocítím vítr i na své tváři. Pohladí mě a usuší mé slzy, jež stékají v pramíncích po mém obličeji. Miluji tento větřík, připomíná mi pohlazení vrásčitých rukou, jež patří nějakému mudrci, který se mě marně snaží uklidnit a utišit.
Sklopím hlavu a zadívám se na tu krajinu prosvítající ke mně skrze porost čerstvě vysazených stromků.
Napravo i nalevo se rozkládají rozlehlé louky a pole. Žluté, zelené, červené a místy modré květiny přidávají přírodě na kráse. Když to vidím, nedokáži pochopit, jak něčemu tak rozkošnému a nevinnému může někdo ublížit. Je to stejné, jako byste ublížili dítěti, ale konec konců i toho je člověk schopen, protože ten, je schopen všeho. Rozlehlá stavba stojící v půlce svahu je kravín. Mají tam kupodivu krávy se všemi možnými variacemi hnědých a černých fleků. Dříve vlastnili i koně, ale ti dnes chodí tam, kam směřujeme a chceme všichni. Asfaltová silnice se od něj vine jako had a směřuje do malé vesničky. V dáli za tímto maloměstským klidem vidíme velká města plná hluku a prachu. Přesný opak místa, kde se teď nacházím.
Obzor lemují hory vypínající se majestátně do nebeských výšin. Krásné, klidné, mlčenlivé a vražedné pohoří všude, kam až oči dohlédnou. Splývají s mraky, které se svojí elegancí táhnou po obloze, přičemž připomínají stádo oveček ztracených svému pasáčkovi. V té chvíli chci být tím mráčkem a plachtit po obloze. Z takové výšky vidět celý svět s jeho obludnostmi a krásami. Pro ně musí být vše dole malicherné, ubohé. Starosti pro ně neexistují. Z mých myšlenek mě však náhle vytrhne slunce.
Ohnivý obr mě pálí do zad, což je znamením k odchodu. Posledním, smutným pohledem se rozloučím s nádherou a klidem a stejnou cestou halící se do roušky noci, se vracím k domovu. S přibývající tmou se i na mě vrhají chmurné myšlenky. Nutí mě to, ptát se sama sebe: „Jak dlouho ještě budu moci vnímat veškerou krásu krajiny, než jí člověk zničí?“


 celkové hodnocení autora: 88.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 35 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 sirraell 17.04.2007, 22:27:23 Odpovědět 
   Prijemne jako pohlazeni na dusi, pekne napsane, i ja se tak obcas citim a tento popis je mi velmi blizky, nemohu dat jinak nez 1
 Maura 18.03.2006, 18:29:12 Odpovědět 
   Milé a inspirativní 1
 Fenrir 11.02.2006, 20:02:37 Odpovědět 
   pěkné, jen třeba "nebo-li" trochu bodá do očí jako miniaturní jehličky sněhu ;)
 Admin 04.11.2005, 15:04:26 Odpovědět 
   hezký popis, trefně volená slova, hezky se to četlo ...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
obr
obr obr obr
obr
Noční bar
Siggi
Noční hudba
Lord Mordvig
Předmluva
Michael Feuer
obr
obr obr obr
obr

Zpověď šedého listu
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr