» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."

K. Čapek

počet přístupů: 2141676

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Neocortext33 ::

kilgoretraut	publikováno: 20.09.2010, 9:17

Jako v pohádce:


	Jak že jsem se vymanil z té koupelnové pasti, abych mohl takto vypovídat (a o lecčems zajímavém i přehánět)? Nebylo snadné nenechat se spláchnout do lapající černé díry spolu se všemi těmi vesmíry, soustavami, světy, jež jsem si za celá ta léta, kdy má duše utěšeně rostla, vydupal z ničehonic. Stálo mě to značné úsilí, držel jsem se každého spáru, zatínal nehty mezi cosi dosud neodloupnuté, neodnesené časem, viděl jsem varhánky prstů, otiskem pronikal do chladně hladkého povrchu – poznával nehmatatelné. Sotva jsem zraky vnímal, panenky se chtěly odvracet kamsi tupým úhlem, přímo do mozkovny, kde: ticho. Ano, očistný proud zametl všecky mé myšlenky, dezinfikoval, deratizoval, sterilizoval a pro jistotu veřejně vykleštil. Když na to přijde, musí se začít od bodu, aby byla přímka – tajemství věčného znovurýsování. Tak jsem v sobě zabíjel, co bylo živé, a vlastně i oživoval to, co bylo mrtvé, protože kdybych nekřísil, už bych z podlahy nevstal, nerestartoval se, nezačal hledat smysl smyslů. Zpět na ulici, nahý a ve světle velice malého města (Neexistují mapy toho místa, protože jeho obyvatelé vždy tvrdili, tvrdí a budou tak činit, že pro takovou vesnici není třeba kartografa, ačkoliv zkušenosti hostů, návštěvníků, nebo jak se jim vlastně říká, dokazují, že ztratit se v soustavě průchodů, nadchodů a jiných „chodů“, uliček, ulic, bulvárů, čtvrtí a dvorů, dvorků a náměstí, -íček a -íčíček je nasnadě.) shledávám svou bytost nadmíru zranitelnou: sám, jen v ruce dosud plnou lahvičku. Přemítám o možnostech: z pravé strany přichází podivný zvuk, cosi jako víření listů vrtule, blíží se to, ale pomalu, jakoby režisérským pokynem „zlehka po těch kolejích, hoši, jinak vyděsíme herce!“, jenom herecký sbor chybí – mě byste nikdy za harlekýna nezaměnili, ať jsou vaše konotace libovolné či mimovolné; ze strany levé lze vnímat hudbu, ale jakou: děsivě heterogenní, spojitou všenádobu melodie, rytmu a čehosi navíc, co se dá popsat jen velmi krkolomnými metaforami, pokud byste si zhudebnili duše všech, co kdy žili, žijí a budou žít, aby si našli ten svůj jasný nebo méně jasný všehosmysl, na chvíli byste se přiblížili k prapodstatě toho, co teď zaražen slyším; avšak zvážíme-li skutečnost, že málokdo z nás je polobožský-pološílený génius, zapomeneme na charakterizaci oněch zvuků, jež se ke mně linou z té či oné strany, a mysleme na strach. Bojím se toho, co nevidím a pouze slyšením tuším, že je, bude ohrožovat můj zdravě šumící rozum, a protože hrdinně se postavit děsu znamená zaútočit útěkem, s pomyšlením na naději otevírám svůj poklad a hltám obsah. Strachy zakleté do mých svalů, závitů a ostatních výdobytků moderního organismu mají nastražená všechna svá tykadla, růžky na tvarůžky, chapadla a jiné hmatové výrůstky: čichají svou jedinečnou šanci se naplno projevit, mít svůj tykadlatý, rohatý, chápavý den-svátek. „Carpe diem, milí braši,“ a napínám je – údy i mozkové komnaty –, abych atleticky zaútočil na stěny, okapy, okna s dveřmi, převisy a tašky. S rychlostí čtyřkončetinového pavouka zdolávám vyšší a delší formy míry, dosahu, rozpětí: milimetr roste do centimetrů, ty pak prodlužují pole působností na lokty, paže, sáhy a jiné zlomeniny. Tak šplhám po okapech, skáču z římsy na římsu, napodobuji tváře posměváčky chrličů-ne-koryt-a-žlabů, dosahuji bezpečí střechy, a to už stojím-sedím-ležím na ní. S nadhledem pozoruji zaměstnance Městských technických služeb, kterak jakýmsi monstrózním zařízením (vypadá jako motor vypreparovaný z mršiny letadla těsně před shořením, těsně po pádu, aby se zklamaně neřeklo: „Škoda té techniky, musíme využít každičký detail, každou nepotřebnou surovinu.“) čistí vzduch – kmitočení hřídele rozhání oblaka jedovatých plynů, nutí prach vstávat a zase si sedat na jiných, pro něj a snad i pro nás lepších místech.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 20		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

čuk	20.09.2010, 8:24:46

Čtenářské komenty k předchozímu dílu byly výstižné, méně pak tvé reakce. V předchozích komentech jsem vystřílet skromné zásoby prachu pro komenty, a takové texty, jako píše p. Novotný v Plži nesvedu. Zřejmě dospíváš k hlubší své dušezpytnosti, obrazný a komplikovaný styl vyžaduje při čtení hodně času, požaduje změnu způsobu vidění "obyčejného" čtenáře. Tuším, že komenty ani známky pro tebe moc neznamenají, takže tento koment odbývám a dávám známku 1, jako klasiku a daň za svou obyčejnost čtenáře podle zásady: čemu nerozumíš, nehaň. Ne, že by se mi text nelíbil (ale jsem už příliš unaven, než abych se nechal unášet na jeho křídlech). Naštěstí se na saspi najde někdo, kdo snad napíše přiléhavější koment. Co je to cochcárna?


ze dne 21.09.2010, 9:11:38
kilgoretraut: Cochcárny: dělat si, co člověk (opravdu) chce dělat. Myslel jsem, že to je jasný... Komentáře komentářů k mým textům na Saspi píšu už méně, zejména proto, že ze sebe už nechci (u)dělat blbce - což se mi už mnohokrát (hurá!) podařilo, takže: jsem opatrnější a střídmější. Není pravda, že mě komenty nezajímají - dumám nad nimi (ovšem ne tak často své dumání "sdílím" s ostatními), ale známky věru důležité nejsou... Domnívám se, že dát textu za jedna, dát textu za tři nebo za pět je mnohem důležitější pro toho, kdo ty známky "dává", než pro toho, kdo je "dostává" (beztak autor s tím, že dostane "puntík", nemůže dělat lautr vůbec nic, pokud dostane tu nejhorší známku... leda vymazat celej text, že jo): beru to tedy čistě psychologicky s ohledem na to, že se snažím distancovat se od nějakého známkového šílenství... A závěrem: každý má právo leckdy "vypnout", člověk nemůže mít pořád čas ni duchovní sílu na takový vylomeniny jako je tohle. Tak to prostě je: já taky nemám zdaleka každý den tu sílu něco takovýho napsat (to je samozřejmý...).