|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Jako blesk z čistého nebe... ::
 Šíma |
publikováno: 17.09.2010, 8:27
|
| Zdravím své (případné) čtenáře a děkuji tímto i svým kolegům za betareading a postřehy (Pelion a ChrisONNE). Šotci přešli do ofenzívy a vůbec netuším, jak to dělají, že jejich práci nevidím... (nevím ani, zda se mám smát, nebo ronit slzy) Snad se bude dílko líbit a šotkům zdar!!! ;-) |
| |
|
|
Žmoulal jsem zrovna cigaretu v hubě a... Co je na tom divného? Vy jste to nikdy nedělali? Ne? Proč taky? Jenže, když máte poslední cigáro a nechce se vám jej vykouřit, tak si jej nezapálené poválíte v hubě, ne? Ano, klidně se může stát, že se vám papír rozmočí a tabák se vám nechutně rozsype mezi zubama, ale vo tom to je... Byl krásný zamračený studený den. Venku poprchávalo a foukal otravný vítr. Lidé byli zabalení do svých pršiplášťů a do vlastních myšlenek. Jeden nevnímal druhého a všichni chodili po chodnících a přechodech jako mátohy. Okna domů byla zavřená a všude okolo poskakovali holubi a srali na co přišli. Tu na chodník, tu na náhodného kolemjdoucího, či městskou památku. Prostě taková skoro podzimní idylka to byla.
Právě jsem se procházel po nábřeží a díval se, jak si labutě a labuťáci líně plavou po hladině řeky, když tu se kus ode mne zablesklo tak silně, že jsem se z toho málem posral. To víte, skončil jsem na zemi a nechápavě jsem se koukal, která bije. Zrovna na kostele odbíjeli desátou hodinu ranní a kdybych byl postavičkou na orloji, nejspíš bych šel za smrt, tak jsem byl bledý a vyklepaný, jako ratlík. Naštěstí po nábřeží nikdo zrovna nerajzoval a tak jsem se s námahou postavil a snažil se očistit obnošené kalhoty i kabát.
V první chvíli jsem měl dojem, že mi to užmoulaný cigárko tím leknutím upadlo na zem, ale pořád mi viselo na horním rtu, jako by ho tam někdo přilepil sekundovým lepidlem. Postával jsem vylekaně zrovna někde u nějakého zeleného místa s několika stromy a kamennými lavičkami. Kus od koše na odpadky, vedle dost košatého keře, leželo několik pohozených velkých papírových krabic. Podle všeho to vypadalo na bezdomovce, avšak jejich kvartýry byly prázdné. Tedy alespoň jsem si to myslel. Z jedné krabice totiž vylezl dost divný típek. Hlavu i vousy měl obrostlou takovým tím bílým chmýřím, jestli to byly vlasy a vousy, tak za to bych ruku do ohně nedal. Chlápek měl na sobě pohozenou jakousi našedlou řízu, nebo co to vlastně bylo. Herec by se mohl jít schovat.
„Dobrý den!“ pozdravil mě muž a trochu nejistě se usmál.
„Brý...“ řekl jsem nesměle. Podíval jsem se mu do očí. Neměl v nich vůbec ten stařecký a ušlý pohled, spíš se mi zdálo, že v nich vidím podivné jiskřičky, jako by šlo o tisíce malých tancujících čertů.
„Jsem tu správně?“ zazubil se a oprášil si ohoz, který jsem už někde viděl. Napadlo mě to až později. Byl to takový ten pytel, který má nahoře díru na hlavu, ruce a dole je celý ustřižený. Sahal mu až pod kolena, co měl pod ním, na to jsem se raději neptal a neměl jsem chuť to zjišťovat.
„A kde přesně?“ zapochyboval jsem. Cigáro mi málem spadlo na dlažbu chodníku.
„Na Zemi!“ řekl stařík rázně.
„Na Zemi?“ nechápal jsem. „No, na zemi jste... A kde jinde byste jako měl bejt, člověče?“
„To záleží na tom...“ zamračil se stařík. Chvíli si hrál s vousy, aby si pak sedl na jednu z laviček a objal si ramena. „Kristova noho, tady je ale kosa!“
„Jo, je! Léto je fuč...“ souhlasil jsem a nepřestával se divit. „A že jsem tak smělej, copak tu pohledáváte v tomhle docela letním vohozu?“
„Co by...“ pokrčil rameny. „Zjevil jsem se tu...“
„E-e?“ vysoukal jsem ze sebe. Na chvíli jsem obrátil oči v sloup a rozhlédl se kolem sebe. Nebe bylo stále zatažený, padal drobný déšť, sem tam okolo proletěl holub a na nedaleké silnici projelo osamocené auto. Labutě na řece si omotaly krky a začaly plavat dokola, jako by je chytil rauch.
„Ano, zjevil!“ souhlasil muž s mírným důrazem a usmál se. Odhalil přitom znovu dvě řady bělostných zubů.
„Vy jste utekl z Bohnic? Ne? Tak jste herec a vyhodili vás na dlažbu? Nebo jste se včera ožral jak zákon káže?“ otázka střídala otázku, sám netuším, kde se to ve mně vzalo. „Můžu se k vám posadit?“
„Můžete,“ přikývl bodře. „Nekoušu!“
„Díky,“ řekl jsem. Posadil jsem se a přitáhl si kabát k tělu. Otřásl jsem se pod nenechavým větrem a pak jsem pohlédl na muže, který měl na sobě jen ten podivný úbor. Copak mu nebyla zima? Určitě ano, tak proč nic neřekne? Jako by neznal to přísloví: Košile bližší než kabát!
„Není vám zima, dědo? Tak nalehko?“ zeptal jsem se jej.
„Je,“ souhlasil. „Co jsou Bohnice?“
„To je dům pro duševně choré...“ poznamenal jsem jen na okraj.
„Aha!“ řekl, jako by znal celý svět a pak si něco zabručel pod vousy. „Říkal jsem, že je mi zima, mladíku! Kabát by nebyl?“
„Vy chcete půjčit kabát, dědo? Ale pak bude zima i mně!“ podotkl jsem trochu nevrle.
„Jen na chvíli, vrátím, slibuju!“ řekl a usmál se znovu. „Asi jsem si spletl roční dobu, kdybych to tušil, vemu na sebe beranici a pořádný kožich!“
„Vy nejste zdejší?“ zeptal jsem se jej opatrně.
„Ne!“
„Aha,“ zamračil jsem se a rozepnul si knoflíky od kabátu. V tu ránu přestalo pršet a mraky na nebi se začaly pomalu trhat. „A odkud jako jste?“
„Odkud?“ zamyslel se. „Je to důležité?“
„Jen jsem se chtěl zeptat, šéfe, když už vám půjčuju svůj kabát...“ řekl jsem mu poněkud smířlivým tónem.
„To bys mi stejně nevěřil,“ mávl rukou. Sundal jsem si starý vaťák a podal mu jej. Chvíli se na něj díval, pak pokrčil rameny a hodil si jej přes ramena tak, jak to kdysi dělali partyzáni. „Je starý, ale hřeje!“
„Dyť jo...“ zamračil jsem se. Na nebi vítr rozfoukal našedlé mraky a mezerami mezi nimi vysvitlo na okamžik slunce. Skoro jsem litoval oněch brýlí proti slunci, které jsem dneska hodil do koše, protože měly jedno sklo trochu nakřáplé a nevypadal jsem v nich příliš INN.
„Nemáš něco k snědku, synku?“ zeptal se po chvíli ohlížení okolí.
„Copak jsem od McDonalda?“ vydechl jsem. „Měl jsem někde kus starého rohlíku, nejspíš bude tvrdý jako kámen... Asi je zastrčený v jedné z kapes toho kabátu!“
„Rohlík?“ zamračil se. „Co to je?“
„Bílé pečivo, ale koukám, že zuby na to máte!“ mrkl jsem mu na hubu, a on se přidušeně zasmál, aby pak řekl: „Když nemáš nic jiného... No, taky dobrý!“
„Dobrou chuť,“ řekl jsem mu a díval se, jak ten rohlík šrotuje. Králík hadra. Teď bude chtít ještě něco k pití. Zbytek minerálky v třetinkové plastové lahvi jsem měl v druhé kapse. Našel ji sám. Napil se a láhev odhodil pod lavičku.
„S tím pečivem by jeden dokázal někoho i zabít...“ řekl uznale.
„U vás moc na pořádek nedbáte, že?“ zamračil jsem se a po chvilce váhání jsem vstal, sebral PET láhev z pod lavičky a vhodil do koše na odpadky. „Tak co, dědo, kápněte božskou, když jsem vás nakrmil a napojil, co tu děláte a odkud jste?“
„Můžeš hádat! Třikrát...“ řekl mi dědula bodře.
„Tak to určitě neuhodnu...“ řekl jsem mu a díval se, jak mi vrací kabát. „Už je vám líp?“
„Je, díky, mladý muži!“ usmál se na mne a oči mu stále zářily tisíci plamínky. Tehdy bych se vsadil, že je snad samotným ďáblem, který si jednou za sto let vyjde z Pekla mezi lidi, aby se tam dole v tom hicu nenudil.
„Tak abych zase šel!“ pokrčil jsem rameny, když jsem si svůj kabát znovu nandal. Rázem se zatáhlo a slunce zmizelo za šedým příkrovem. Déšť na sebe také nenechal dlouho čekat. Co se to sakra děje? Zeptal jsem se v duchu. Jen tak pro legraci jsem si kabát zase rozepnul a na malý okamžik se znovu objevil sluneční kotouč. Podíval jsem se na dědulu, který se podezřele usmíval a něco si broukal pod nosem.
„To děláte vy?“ ukázal jsem na nebe. „Jak?“
„Jo, občas mě to chytí, to víš, nuda je děsná věc!“ postěžoval si.
„Nuda? Vy se nudíte?“ nechápal jsem jej. „Já žiju ze dne na den a v životě jsem se nenudil...“
„Vím, vím...“ přitakal. Kolem prošel mladý pár, nebylo jim víc jak třicet a oba vrkali jako dva nadržení holubi. Děs! Děda se za nimi pobaveně otočil a pak se tiše rozesmál. „Jo, láska, co bych za to dal!“
„Vás nikdo nikdy nechtěl?“ zapochyboval jsem a znovu si přisedl. Ten stařík mě začal děsně zajímat!
„Jak se to vezme...“ řekl vševědoucně. „Pro někoho jsem nepostradatelný a pro jiného jako osina v zadku!“
„Tomu nerozumím!“ řekl jsem popravdě.
„Rozumět tomu nemusíš,“ souhlasil děda. „Nemusíš rozumět všemu, stačí, když budeš jen věřit.“
„Čemu?“ zarazil jsem se. Další svatý? Řekl jsem si v duchu. Jehovista? Adventista? Katolík, nebo evangelík? New Age? Po zádech mi přešel mráz.
„Mi!“ pokrčil rameny a popotáhl nosem, jako by se ve starých hodinách rozletěla všechna kolečka. Málem jsem nechutí vyskočil z lavičky.
„Vám a co?“ zamračil jsem se, div nezačala bouřka.
„Já jsem...“ zarazil se dědula.
„Tak přeci jste utekl z Bohnic!“ usmál jsem se na něj mile, abych jej nevyplašil.
„Ale kde že,“ mávl rukou. „Já... jsem...“
„To vidím,“ řekl jsem a očima jsem zabrousil na líně tekoucí řeku. Labutě byly ty tam.
„Jsem začátek i konec,“ pokračoval. „Všechno i nic. Oživuji, udržuji… beze mne nic nefunguje, synku.“
„Vy jste blázen!“ osočil jsem se na něj. „Já to věděl... Povídám si tu s cvokem!“
„Jo,“ řekl uznale. „Už si tak začínám připadat, ona samota je těžká věc... Víš... Jsem pánbůh, chlapče!“
„Dokažte to!“ řekl jsem rázně.
„Proč?“ rozesmál se, div se za břicho popadal. „Kdybych se před tebou proměnil třeba v žábu, uvěřil bys tomu?“
„Jen tak z plezíru!“ navrhl jsem. „Jestli jste pánbůh, tak to potěš!“
„Jo, jo...“ přikývl a zamyslel se. „Hele, nemáš hlad a žízeň? Mohl bych tě pozvat...“
„No, dal bych si něco, ale...“ zapochyboval jsem. Kde by ten dědek, který to nejspíš nemá v hlavě v pořádku vzal něco pořádného na zub?
„Tak pojď za mnou!“ mávl rukou a oba jsme si to zamířili po širokých schodech rovnou k řece. To je mu podobné! Zabručel jsem pod vousy. Hraje si na pánaboha a jde si pod most do papírové krabice.
„A co bude teď?“ zeptal jsem se jej, když jsme dorazili k cíli.
„Vidíš tu velkou krabici?“ ukázal na kus papundeklu.
„Vidím a co má být?“ zapochyboval jsem.
„Otevři ji, mladý muži!“ usmál se děda. „Co myslíš, že tam bude?“
„No, když v ní nenajdeme hovno, tak budu docela rád...“ pokrčil jsem rameny.
„Tak do toho, nemáš co ztratit!“ pobízel mě muž v šedé říze. „Do toho, nenech se prosit!“
„Dneska je divnej den,“ řekl jsem a otevřel krabici. „A doprdele!“
„Pěkné, že jo?“ přikývl uznale děda.
„Co to je?“ otočil jsem se k němu. „To jste tam schoval tu velkoplošnou televizi, nebo co?“
„Kdepak...“ zavrtěl hlavou. „Nezajdem si na chvíli do jiného světa?“
„Vy jste smrt?“ vyděsil jsem se. „Přišel jste si pro mě?“
„Co tě nemá!“ mávl rukou. „Ta jen pro mě pracuje... Jdem?“
Oba jsme prošli otevřenou krabicí do docela jiného světa. Všude byly nízké kopce s vysokou trávou, která se ve větru komíhala na různé strany podle toho, z které zrovna foukalo. Ta tráva byla jako moře. Zelené moře. A obloha? V životě jsem nic podobného neviděl.
„Jak to děláte?“ zeptal jsem se. „Vy jste eskamotér?“
„Zdá se ti to moc laciné?“ zamračil se děda a zamířil k nedalekému zapadlému stavení, které se krčilo u jakési úzké cesty mezi dvěma kopci.
„To jste mě opil rohlíkem?“ zděsil jsem se. „Kde to jsme?“
„V papírové krabici,“ pokrčil stařík rameny. „Kde jinde?“
„Ale todle vypadá jako...“
„Nebe?“
„No, já vlastně ani nevím!“ řekl jsem. „Co je v tom stavení?“
„Hospoda!“ řekl dědula rázně a přidal do kroku.
„A co tam dávají?“
„Nektar, je boží a takový jsi určitě ještě nepil!“ zazubil se a znovu mi problesklo hlavou, že je ten chlápek snad namol.
„Kdo je uvnitř?“ zeptal jsem se jej a bál se vstoupit do dalších dveří.
„Vím já?“ pokrčil rameny. „Uvidíme. Možná pár andělu a čertů...“
„Hospodo,“ zakřičel, když jsme vešli do světnice, která vypadala jako vystřižená z nějakého středověkého bijáku. „Dva velké tupláky a fofrem!“
„Panebože,“ obrátil hospodský oči v sloup. Na okamžik bylo mezi stoly ticho. Ne však nadlouho. Čerti s anděli tam hráli karty, nebo chrastili kostkami, či se hádali nad dámou a házeli bílé nebo černé kameny kolem sebe jako zběsilí. Co se dělo na půdě, kam vedly úzké schody se zábradlím jsem raději ani nepomyslel.
„To je bordel, co?“ zazubil se stařík. „Ale co naplat, dal jsem jim svobodnou vůli...“
„Tohle se mi snad zdá!“ řekl jsem polohlasně a napil se nektaru, jen co hospodský přinesl dva plné tupláky. „Ale to je...“
„Šmakuje, co?“ rozesmál se děda. „To je síla... Chodím sem třikrát denně...“
„A to jsme furt v té papírové krabici?“ podivil jsem se. Ale chutnalo mi, jen co je pravda!
„Technicky ano,“ přikývl.
„Nevěřím...“ řekl jsem a zhluboka se napil, div jsem se nezakuckal. Tohle bylo silné kafe i pro mne. „Dám si to ještě jednou...“
„Hospodo!“ bouchl bělovlasý stařík do stolu. „Ještě dva další kousky bych prosil!“
„Takže?“ zeptal jsem se jej. „Proč já?“
„Proč ne?“ odpověděl mi otázkou.
„Jsem jen obyčejný pobuda, který bydlí málem v papírové krabici...“ zavrtěl jsem hlavou.
„Obyčejný ne!“ zamával před mým nosem ukazovákem pravé ruky. „Máš dobré srdce!“
„A to stačí?“
„Nemuselo by,“ usmál se. „To bys koukal, co všechno jsem zažil a viděl...“
„Nechápu,“ zabručel jsem a rozhlídl se kolem sebe. Nikdo z přítomných si nás ani za mák nevšímal. Cigárko jsem měl stále přilepené k hornímu rtu. „Nemáte voheň, dědo?“
„Počkej... Někdy bych tu měl mít... Zapalovač!“ řekl mi dědula a zapálil mi prostředníkem své levé ruky.
„A sakra...“ řekl jsem uznale a popotáhl ze své poslední cigarety. „Tak... Kdy to přijde?“
„Co má přijít?“ zeptal se nechápavě, přestože dobře věděl, na co se ptám.
„Zubatá!“
„Nemusí přijít!“ zamračil se. „Já můžu všechno...“
„Vy jste fakt Bůh? A já nejsem sjetej?“ otřásl jsem se.
„Jsem a můžu být čím chci, třeba mravencem, nebo holubem!“ rozesmál se.
„A poserete mi kabát?“ pokynul jsem uznale hlavou. „Vy se už vážně nudíte, že jo?“
„Někoho bych potřeboval k ruce...“ souhlasil. „Ta čeládka mi pomalu začíná přerůstat přes hlavu...“
„A nejste vy dědo náhodou třikrát?“ musel jsem se zeptat. Kdysi jsem chodíval do nedělní školy a tam lidi naučí všelicos. I když, na anděly a čerty jsem vážně nikdy nevěřil. Tohle byl snad sen! Co když se probudím? Co když se neprobudím?
„Tak silný ten nektar zase není!“ zamračil se. „Určitě mě vidíš jen jednou, synku...“
„Myslel jsem Otce, Syna a Ducha svatého!“ vyhrkl jsem.
„Jo tak,“ mávl rukou. „Lidi si toho navymýšlejí...“
„Takže náboženství je kec?“ zděsil jsem se. „Tak proč tomu lidi věří? A jak bych vám byl vůbec platný? To mám hrát s čerty a anděly karty? Nebo...“
„Svým způsobem ano,“ řekl mi. „Nemusíš se bát, ty se nudit nebudeš! Potřebuji totiž nutně dovolenou...“
„Cože?“
Ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Myslel jsem na celý svůj zpackaný život, kdy jsem spával po ubytovnách a různých podnájmech a málem i živořil pod mostem, nebo na vlakovém nádraží. Na to, jak jsem kradl z kontejnerů u velkých obchodů, kterým lidi říkají supermarkety, prošlé zboží, které vyhazovali, protože jsem marně sháněl práci. Na to mokro, zimu a samotu. Ještě stále jsem měl v srdci onen pocit ztráty, když jsem přišel o rodinu, práci a všechno zázemí, abych začal znovu jako lidská troska. Ne, tady něco neštymuje... Musel jsem natáhnout bačkory!
„Proč to všechno?“ zeptal jsem se jej se slzami v očích. „Měl jsem vše, co jsem chtěl a nebyl jsem svině!“
„Možná právě proto!“ pokynul hlavou. „Svět neoplácí dobro dobrem, to bys měl už vědět...“
„Nechte si ty kecy, dědo!“ zabručel jsem. „Zkurvený život! Kdyby ten chlap za volantem nechlastal a nenaboural auto s mou ženou a dítětem...“
„Tak, tak...“ souhlasil.
„Proč? Jak jste to mohl dopustit?“ chytil jsem jej za ten ubohý kus látky. On však nehnul ani brvou, jen se na mne díval tím svým vševědoucím pohledem.
„Dal jsem lidem svobodnou vůli...“ řekl mi věcně. „Nemůžu zasahovat do dění všech věcí, můžu je jen usměrňovat... Tak co? Půjdeme spolu bůh ví kam, nebo se vrátíš zpět na to nábřeží a nic si nebudeš pamatovat?“
„To je nabídka?“ zarazil jsem se a poposedl na docela pohodlné židli. Rukou jsem bouchl do prázdného tupláku. „A uvidím je? Svou rodinu? Chtěl bych je ještě aspoň jednou vidět...“
„Ne, tak to nefunguje!“ zavrtěl hlavou. „Život je mnohem složitější, než si vy lidi myslíte... Nechci tě do ničeho nutit, jestli mou nabídku nepřijmeš, půjdu zase o kus dál...“
„Stejně mě tam nikdo nečeká!“ řekl jsem pomalu. „A nikomu nebudu chybět...“
„Domluveno,“ řekl znovu bodře. „Hospodo, ještě jednou...“
Ještě nyní pochybuju o tom zda se mi to jenom nezdálo, nebo přeci jen ten stařík nebyl nějakým uprchlým chovancem z ústavu pro duševně choré. Jedno je však jisté, cigaret mám vždy plné kapsy, na nektar chodím, kdy chci a ten kabát... Ten kabát umí vážně divy! Znovu se procházím po svém oblíbeném nábřeží ve svém oblíbeném vaťáku a obnošených kalhotách a je mi docela lehko u srdce. Nikdo si mě nevšímá, všichni na mě házejí bobek. Nemám hlad, žízeň, natož jiné potřeby. Sice mám furt chuť na ten nektar, ale dokonalé není nic, že jo? Jen kdyby mi ti holubi furt nesedali na ramena. Copak jsem nějaká socha svatého? Doprdele práce! Co naplat? Všechno má své pro a proti. Práci mám jistou a plat taky, jen si nejsem jistý, jestli mi ten sklerotický stařík řekl všechno, co mi povědět chtěl. On je to hrozný filuta a čert aby se v něm vyznal. Jen kdyby ten Vesmír nebyl tak velký a já se v něm necítil jen jako jedno z mnoha ozubených koleček...
*****
„Tak, pane Matoušku, slyšíte mě?“ ozvalo se mi v hlavě. „Vstávat, nesmíte pořád jen spát! Musíte si vzít své léky. Čekají vás prášky... Jestli nebudete poslouchat, necháme vás na chodbě a nepustíme vás do postele jak je den dlouhý! Nejíte, nekomunikujete, jen spíte! Slyšíte mě, pane Matoušku? Beztak vás pořád chytá ten fantas... Hele, Maruš, co s ním? On se furt usmívá a pořád něco breptá o pánubohu...“
„Nediv se...“ pronesl druhý hlas. „Kdybych prožila to co on, nejspíš bych se z toho taky zbláznila!“
„Vážně je pravda, že ho našli pod mostem v papírové krabici, jak pojídá své vlastní zvratky? Ježíši...“ řekl první hlas a pak nastalo ticho...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 57 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
